Katorovo

Když se zeptala, komu má napsat věnování, řekli jsme svoje jména a ona hned: "... a vy fakt máte rádi, když vám tak říkají?" No ne, no :-).

Měsíc a půl před plánovanou besedou s Jiřinou Prekopovou pod názvem Jen v lásce přežijeme (tak se jmenuje její nová kniha) přesto, že na ni zval jen strohý wordový letáček, nebyly lístky.
Vytrvale jsem nás ale hlásila jako první náhradníky :-), takže jsme se tam nakonec s mužem dostali.
Chtěl jít se mnou, sám od sebe :-) (teď mu trochu křivdím, protože v současnosti víc "studuje" u nás on).
JP začala tak, že stála před sálem a každýmu účastníkovi se podáním ruky představila.
Samotnou besedu zahájila v reakci na to, jak ji její spolupracovnice představily (její životopis třeba tady ), slovy: "Cožé? Jaká že jsem to já psycholožnice?"
Byla vtipná, od začátku až do konce.
Laskavě, optimisticky a srdečně vtipná.
Přiznám se, že si moc nepotrpím na silná slova ani na "sluníčkové dníky, srdíčka, dušičky a lásečky". 
V tomhle článku se ale navzdory tomu slovo "láska" asi bude vyskytovat často - pro mě ta atmosféra prostě láskyplná byla, bez jakýhokoli patosu a přehánění.
JP nazývala věci pravými jmény, kolikrát používala výrazy, co byste asi u svojí babičky neslyšeli a na to kolik jí je (oslavila letos 85 let) jde dosti s dobou.
Přemýšlím, co k tomu všemu napsat, protože probíraných témat bylo mnoho.
Tak jen pár postřehů, co se mi vryly do paměti:

- Začalo se zmínkou o nové knize, která odráží myšlenku, že stejně tak, jako všechny vzdělané civilizace nakonec zanikly, i ta současná spěje k zániku. Např. Německo bude časem turecké a protože se Evropanům nerodí děti a místo toho se děti rodí přistěhovalcům, evropská kultura se časem "ztratí". Nic nového pod sluncem, ale v této knize (ještě jsem ji nečetla) prý "předkládá JP srozumitelné rady a úvahy vycházející z přirozených zákonů, které jsou pro investici zvanou rodina klíčové: zájem o druhého, schopnost odpuštění, každodenní projevy zájmu."
A proto "jen v lásce přežijeme".
Subjektivní pocit "láska" (láska = mám se/tě přese všechno ráda!) rozebrala po lékařské stránce na nakresleném schématu (poznámky k němu dám pod článek).
Dodala, proč je důležité, aby se konflikt v rodině vyřešil "do slunce západu" (moje slabá stránka, viem).
A proč je důležité, aby se konečné usmíření dělo před dětmi (my jako děti jsme vídali hádky běžně a někteří z nás se umí i správně pohádat, usmíření ale většinou probíhalo kdesi v soukromí, nejčastěji v ložnici, proto nemáme vzor, "jak se usmířit").

Potom líčila, jak se v rámci celostní medicíny provádí metoda "rehabilitace porodních zážitků", zejména když po porodu došlo k oddělení matky a dítěte a jak se provádí metoda "smíření s matkou".
(O těchto metodách jsem už četla a navíc jsem na smiřování s celým rodem pracovala už s MUDr. Hofhanzlovou , plánuju ale jít, co se týče celostní medicíny, víc do hloubky.)

Následovat měla beseda, ale publikum se ještě ostýchalo, proto:

Následovala ukázka "emoční konfrontace" na manželském páru z publika. Ten se měl správně "pohádat" a JP do "hádky" vstupovala se zajímavými poznatky a moderovala ji, potom je oba navedla do efektivního a láskyplného řešení. Já osobně fakt vidím po přečtení např. knihy JP Aby láska v rodině proudila řešení ve "vciťování se", nejen do vychovávaných dětí, ale i do partnera, přátel... a musím z vlastní zkušenosti říct, že to pročištění vztahů (i když mám samozřejmě ještě rezervy) je hmatatelné. 
JP nám pak ještě vštěpovala heslo: "mazat, mazat!" :-) (jako motor, aby se správně rozběhl a fungoval - stejně tak "mazat" a před samotnou hádkou začít dobrými stránkami a pozitivními sděleními partnerovi).
Díky tomuhle manželskému páru nám retrospektivně JP demonstrovala na příkladu z praxe dobrání se příčiny žádosti o rozvod. 
A kolikrát za ní stojí i pěkná banalita :-(.

- Emoční konfrontaci si chtěl vyzkoušet i mladík z publika. Vyzval pána ve věku jeho otce, aby představoval jeho otce a chtěl si vyzkoušet konfrontaci s ním ohledně jeho alkoholismu. Začal trochu zostra a JP ho ihned umravnila: "ale moment, vy tady nejste v pozici vychovatele, to není váš problém. Vy jako dítě z principu nemáte právo vychovávat rodiče". Celé to bylo emotivní, až mi v jeden moment vhrkly slzy do očí, ale nakonec si oba pánové vyzkoušeli aspoň láskyplný a ohleduplný dialog a byli všichni spokojeni.

Zmíněna byla taky problematika rodinného řádu a hierarchie členů rodiny, na pohádce o Sněhurce a o Popelce bylo poukázáno na příčiny dysfunkcí vztahů v rodině. Rozebíralo se pořadí narození dětí a výchovného přístupu k nim podle něho. Problematika prvorozených a "sendvičových" dětí. Problematika tělesných trestů. Proč je nutné se umět ovládat a naučit to i dítě (aby člověk nezničil sám sebe).

Dalších pár myšlenek, které mě zaujaly:

-  Rodiče musí dělat chyby (a nebezpečí, že podlehneme chybě, je nám dáno).
-  Největší chybou ve výchově je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál (zní to tak samozřejmě, vím).
-  "Super" nebo "šikulka" není srdečná a plnohodnotná pochvala pro dítě.
- Děti zatěžuje, když jim jejich rodiče dávají neustále v něčem vybrat a je pro ně "obtížný šum", když rodiče dětem dlouhosáhle "promlouvají" do duše bez jasného postoje/činu a hlavně jeho dodržení.
- Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství důležitou roli. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říct: „Sice jsem od tebe, táto/mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano a já to beru s úctou a vděčností. Zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.

Pak se lidi v publiku přestali ostýchat, tak se začaly řešit konkrétní výchovné situace, kdy tazatel představoval dítě a JP rodiče a předváděla se možná řešení výchovných situací.
Nakonec jsme měli možnost vidět použití tolik kritizované terapie pevným objetím, které je JP "vynálezkyní". Vytrženě z kontextu nebo bez bližších informací může tato metoda na někoho působit jako akt nadřazenosti, ale teprve v praxi a ve "fundovaném provedení" lze vidět, že o nějaké nadřazenosti nemůže být řeč, naopak je to láskyplný akt a plně se s ním ztotožňuju.
A hlavně: Metoda nespočívá v tom, že někoho obejmu a "je vyléčenej", terapeutický objetí je už jenom jako třešinka na dortu, kterýmu předchází bezvýhradná láska v rodině, časté "normální" objímání a vyjadřování lásky dětem, zdravé vztahy a zdravé řešení konfliktů. 
Nošení dětí v šátku je také vlastně taková terapie pevným objetím odmalička.
Sympatické byly v průběhu večera zmiňované výchovné souvislosti, kdy se JP odkazovala mimo jiné na kulturní dědictví naší země, na Naomi Aldort, Berta Hellingera, ale i bibli nebo na různé etnografy, zkoumající výchovu v různých kulturách.
Prostě mi to nejen v dějinných souvislostech a nejen v mém životním přesvědčení všechno do sebe zapadlo.
A nejlepší pro mě byla ta samozřejmost, nenásilnost a přirozenost, se kterou nám svoje poznatky JP předávala.
Jako neskutečně vtipná a bystrá babička :-), jako někdo z nás, ne z druhé části planety.

Tímto děkuju našim babičkám, které se na tyhle výživný tři hodiny postaraly o naše děti.

V případě zájmu můžu zaslat mailem odkaz na záznam této přednášky.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou (Moje výpisky, jak jsem je pochopila já, a který nechci zapomenout. Zapisuju poněkud pozdě, proto možná nebudu přesná v terminologii, a kdo jste tam byl, klidně mě opravte, myšlenka snad zůstává.):

nákres: mozek rozdělený vodorovnou čarou na spodní (zvířecí) část zodpovědnou za naše emoce a city a vrchní (racionální) část. Rozpínající se "kružnice" zasahující ze spodní části mozku do té vrchní znázorňují situaci, kdy se dítě/člověk cítí milován. Uspokojená potřeba lásky se odráží v racionální části mozku, tzn. milovanému člověku se obvykle daří v rozumové oblasti života, dobře a rád se učí, poznává, dobře si pamatuje atd.
Černé šipky směřující ze spodní části mozku do vrchní znamenají strachy, co rodiče zasejou do dětí neuváženými výroky ("ty mě snad přivedeš do hrobu", "mě z tebe snad odvezou do blázince", či dokonce "tatínek odejde, protože nás nebude mít rád"). Dítě je bere jako pravdu a strach zasáhne obě oblasti mozku, obě části se vzájemně ovlivňují.
Nakonec nastává kompenzace těchto strachů - činnostmi, které jsou pro dítě bezpečné a ono je opakuje, protože jsou pořád stejné, opakují se, jsou jen "jeho vlastní" - okusování nehtů, závislost na PC hrách... atd.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod druhou čarou (předpokládám, že kdo dočetl až sem, že ho asi problematika zajímá, proto ještě jeden dodatek):
Před lety, když jsem JP ještě neznala ani o ní nic neslyšela, jsem dostala její knihu od tety (díky!). Mrkla jsem do ní.
Po pár stránkách jsem zjistila, že mě to baví (bylo to v době, kdy jsem moc nestíhala číst a kdyby mě nebavila, vůbec se nenamáhám), tak jsem ji přečetla.
Ztotožnila jsem se.
Díky tomu, že jsem toho pak od ní četla víc, mi přišlo, že tomu, co hlásá v TV a médiích, rozumím.
Možná proto, že mluví o životě a ne o psychologii.
Přišlo mi to všechno naprosto přirozený.
Ano, možná před deseti a více lety bych všemu nerozuměla, chyběly by mi některé zkušenosti, možná by se mi v mé omezenosti něco zdálo zastaralé.

Takhle mi její myšlenky vždycky fakt sedly, i ta její svéráznost a to, jak říká věci naprosto bez obalu.
Možná pro někoho drsně, ale zase bez "vaty" a pravda se někdy nemusí poslouchat úplně lehce.
O to větší bylo moje překvapení, když jsem po přednášce sedla k internetu a zjistila, jaká je druhá část jejího mediálního obrazu.
Jak je všechno relativní.
A jak lze vidět jednu věc dvěma totálně opačnýma pohledama.
No, co k tomu říct.
Jsem fakt ráda, že jsem tyhle věci neznala.
Že jsem nečetla a nesledovala názory cizích lidí "o ní" a udělala si názor jen podle toho, co jsem viděla, slyšela a četla přímo a na základě svýho pocitu.
Možná to znamená, že mám v sobě nějakýho vnitřního netvora, když mě to, co JP dělá, nepohoršuje.
K tomu ale chci říct jedno: na besedě se téma autismu moc neřešilo, ani nemám moc zkušeností s autisty (s těmi pracuje na canisterapii můj muž).
Takže nemohu posoudit, jak (ne)ní metoda pevného objetí vhodná pro ně (pro zdravé jsem jednoznačně pro).
Co si pamatuju, myslím, že na besedě nikdo neříkal, že metoda pevného objetí je vhodná pro všechny plošně (pro všechny lidi i pro všechny autisty), navíc funguje opravdu jen tehdy, když je prováděna s láskou. My ji doma v různých formách prováděli, aniž bychom věděli, že ji vynalezla JP, hlavně muž se mnou a po přednášce jsme ji zkusili i s Aničkou.
Sama JP říkala, že kolikrát stačí emoční konfrontace, kolikrát je to tahle metoda až úplně poslední možnost a zvláště její kritizovaná forma, která, přiznávám, vypadá na první pohled všelijak, ale pro někoho je jedinou pomocí (a vyžaduje důkladný studium a dohled zkušeného terapeuta).
Nevím.
Když způsob pevnýho objetí (a co u toho říkat) JP ukazovala několika lidem z publika, kteří se na něj ptali, zpočátku se ti lidi bránili, jakože "to je dobrý, stačí, když to jen vysvětlíte... to přece nejde, tady a teď?! Před lidma?", ale pak jsem na nich viděla, jako by z nich spadla jejich hradba a oni uviděli tu jednoduchost a prostotu nabízenýho řešení. U několika z nich jsem dokoce viděla dojetí, jako kdyby je dlouho nikdo prostě jen neobjal.
Přijde mi, že naše společnost si opravdu už dělá dopředu ke všemu takovej obrannej, odmítavej přístup a odmítá vidět tu prostotu, jak funguje jen to samotný "mít rád" (aby "to nebylo trapný", "nebudu dávat svoje city všanc, co kdyby je někdo neopětoval" apod.) .

Na besedu dorazila spousta lidí, co jsem znala od vidění, učitelé a vychovatelé ze Svítání (speciální školy, kam muž s Forrestem dochází na canisterapii), ředitelka Andulčiny lesní školky, moje kamarádky.
Tak snad nežijeme v hromadným omylu ... ;-)