Katorovo

Příroda ...

... folklór ...

... pohoda ...

... humor ...

... ale zase o trochu víc pocítění obchodního ducha než třeba loni.

Takový byl letos sobotní Den otevřených sklepů v Mutěnicích mýma očima.
(fota mobilem, kromě té třetí, ta je od mušky)

Ještě v pátek v deset večer, po Andulčině odjezdu k babičce, jsme pořád váhali, jestli vůbec jet.
Nakonec jsem Emě nachystala na sobotu spoustu dobrot, pro případ odmítání sbalila i láhev mlíka a rozhodla se ji motivovat k příkrmům poněkud razantněji (poslední dva měsíce moc pokroku neudělala, je hezký slyšet od doktorů "už byste jako fakt měla odstavit", ale když jí tak málo ... ?!).
Ema na nás od rána až do večera skoro beze spánku tiše dohlížela z kočárku, ani nedutala, jako energie sbalená na cesty :-).

Na startu jsme si s celou letošní výpravou pochvalovali, jak vstupný (obzvlášť v porovnání s akcemi podobného typu v jiných městech) stojí pořád stejně (celodenní degustace, voda, sklenička, katalog vinařů a taštička na krk za 500,- Kč, z toho za kupony ve výši 300,- Kč si odvezete vína domů), přitom se úroveň akce pořád zvyšuje.
Letos byla příjemným překvapením nová, větší sklenička, o jejíž hrdlo si člověk neodírá nos a katalog vinařů, kde každé vinařství mělo svou stránku k prezentaci s volným místem na poznámky k ochutnaným vzorkům.

Já osobně se letos zaměřila z červených vín na Zweigeltrebe a Svatovavřinecké, z bílých původně na Veltlín a Neuburg, ale postupem času jsem už jen chodila a ptala se: "...a máte vůbec něco suššího?" s tím, že co někdy byla schopna omladina vydat za suché víno, jsem se nestačila divit.
No a dostávám se k jádru pudla.

1) Vím, že vzhledem k poloze Mutěnic se prostě od přírody daří v Modrých horách červeným vínům a ne až tak bílým.
2) Nejen od mušky vím, že loňský rok nebyl co do počasí pro víno úplně vydařený.

Ale:
Už po příjezdu, kdy jsem se vydala do odlehlých částí lokality Búdy hledat klidný místo k poslednímu dnešnímu nakojení Emy, jsem se divila, že je všude tak živo. 
Přesněji řečeno, že někteří vinaři radši pracujou ve vinohradě než aby se účastnili otevřených sklepů.
Byli jsme tu už počtvrté, takže myslím, že máme s čím porovnávat.

Další, co mě mrzelo, byly uzavřený sklepy několika vinařů, u kterých jsme si většinou brali lahve domů.
Pravda, fronty se u nich v minulých letech zrovna nestály, ale byli to převážně dědečci s upracovanýma rukama a prodávali za dobrou cenu výborná přírodní vína v lahvích se skromnou (nebo žádnou) etiketou. 
Vína, jaká máme rádi, ne sladký šťávičky často doslazený cukrem natolik, že chuť jednotlivých odrůd často splynula v jednu, a který se postupně staly hitem - letos jsem snad neslyšela před sebou ve frontě nikoho, kdo by řek něco jinýho než: "... tak já bych zkusil tu Pálavu... a ten Muškát... a Tramín, jéé vy máte i Rulandské šedé? Tak to taky..." 
Nic proti gustu, vím, že některé mé ne úplně oblíbené odrůdy se dají udělat dobře, ale drtivá převaha vystavených vín s označením polosuché, polosladké a sladké mě prostě šokovala.
A i ve většině sklepů, kde nám prezentovali víno jako suché, jsem si připadala jako blázen.
Možná jsem byla moc dlouho zavřená doma, ale bílá vína, která jsme ochutnali, prostě chutnala skoro všechna nasládle, podobně, bez kyselin, většinou i bez typické vůně anebo naopak lákala odrůdovou vůní, ale v chuti bylo těžký něco najít.
Nechci a ani mi nepřísluší kritizovat, protože je mi jasný, že nabídku určuje poptávka, ale byla jsem v tomhle ohledu docela zklamaná.
Nečekala jsem nějaké zázraky, jen prostě chtěla nějaký poctivý bílý víno domů, protože mi teď nedělají na ekzém dobře třísloviny v červených, byť výborných vínech.

Že se mi to asi jen nezdálo, potvrdil i číšník z restaurace v penzionu U Urbana, kde jsme se stavovali na polívku.
Říkal, že nám dá víno rád ochutnat, ale sklep mají zavřený, protože se jim nevyplatí ho otevírat.
Shodou okolností jsme si tu vzali dvě lahve výbornýho (zase červenýho) Vavřince.

Pár ostatních dobrot jsme koupili i na osvědčených místech, kam módní vlna ještě nedorazila v plné síle.
Stejně jako loni to bylo uhlazené cuvée Zweigeltrebe a Neronetu dělané metodou karbonické macerace (= kvašení celých neporušených nebo částečně pomačkaných bobulí v atmosféře oxidu uhličitého) od Milana Rylky ve sklepě č. 51. 
V bílém víně mi nechal muž volnou ruku, ale najít nějaké, které bych si chtěla odvézt, nebylo vůbec lehký.
Jen hodinu před odjezdem jsem se rozhodla naposled vyrazit bezi búdy a vrátit se k Vydařilému pro jeden z mála dosucha udělaný typický rýňák v pozdním sběru z ročníku 2012 a jeden suchý, po broskvích voňavý i chutnající veltlín v pozdním sběru z vinařství Trávník jako zástupce posledního ročníku.
Cestou na vlak jsem mezi podnapilými nadšenými slaďouši ulovila za střízliva a za poslední kupon ještě neoznačenou lahev Chardonnay, které nikoho (naštěstí nebo naneštěstí?) nezajímalo.

Výlet jsme si zkazit nenechali, ale s mužem jsme se shodli v tom, že je nejvyšší čas přesunout se jinam. 
"Nákupní cestu" na Moravu zakončila nečekaně skvělá cesta domů.
V Kobylí přistoupila milá parta, se kterou jsme měli společnou část cesty už ráno a která jako jediná měla u sebe vývrtku :-).
Můj poslední devětadvacetiletý den jsme na cestě do Brna oslavili společným přípitkem Vavřincem od Urbana a následně i jejich kobylskými vzorky - výborným Zweiglem a Kernerem.
Dík za oslavu :-)!

Přeju všem krásný zbytek prvomájového dne!