Jsme zpátky doma.
Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou!
Pokračování příště.

Máme pod čepicí ... 

 

... plešky.

Zatímco Emuš jsme vzali dohola poprvé - měla na hlavě pár chlupů (černých, jak jsme zjistili! :-) ), Anička už má svou premiéru za sebou. 
Zatímco u Emičky nebyl výsledek skoro vidět a šlo hlavně o zahojení stroupků, Anička se vyholením změnila radikálně.
Ale museli jsme.
Jednak má tak jemný vlásky, že je neudrží žádná sponka ani čelenka - ty jí je ještě lámou a vytrhávají (na jednom místě už byla skoro bez vlasů) a jednak po těch lítajících vlasech pořád koukala a namáhala si hodně oči.
Navíc se blíží konec období, kdy si z toho ještě nic nedělá a zároveň může milimetrovýho ježka skrýt pod čepici.
Nesla to statečně a pořád se ujišťovala: "mám kásný vlásky jako strejda Dominik, žejo?"
Jojo. 
Sinead O'Connor se sestrou :-).

Pár drobností, který mi udělaly radost.
Poslední listy na stromech za slunečných dní.
Cizrnové kari, které sice nevypadá úplně vábně, ale konečně se mi ho podařilo vyladit tak, že už chutná jako na fesťáku (recept příště).
Kytka z listí od muže, kterou jsem včera dostala (tuning té, co jsme s Ankou dělaly jemu ).
A přechodová fáze účesu Emy - na vojína Ryana :-) - než šly dolů všechny vlasy.
Prodloužený víkend před námi - jupíí! Hezký prožití přeju.

Všude okolo se tiskne, tak musíme taky, žejo.
První pokus, zatím jen na papír.
První várka baličáku pro Ježíška půjde dnes večer na balkon, kde se v noci zajisté teleportuje do nebe :-).
Bramborový tiskátko a barva (zn. Windflower, jedna barva i s poduškou kolem 40,- Kč).
Jen jsem se těšila na černo - zlatý stromečky a ta zlatá mi nějak nebyla vidět. 
Musím ještě zjistit, jestli to bylo papírem (příště koupím tmavý hrubší baličák) nebo jestli se jen jedno balení "porouchalo", zdálo se mi, že tam nic nečvachtalo...

Aniččin kus na druhým obrázku - chtěla by do něj zabalit kolo, tak uvidíme. 

P.S. Nedivím se všem vzniklým závislostem :-).

Ehm ... tak kam asi šli... za hory, za doly? Kde se pasou? :-)

 

...á, tu sou ... aneb ulov si svého koně

poprvý ve stádu tak velkých zvířat jsem si fakt připadala jak nahá v trní... kor když mě porád pronásledoval tedlencten.

Oldův úsměv: "... tak tady máš ty ..." :-)

tak idém děvče ... (Míšina fotos)

... zpátky na ranč sedlat (a já čučet)

mezidruhová pomoc :-) - kocour má pod tlapkou myš, fenka ho jistí (když myš zmizela pod klády, fenka obětavě hrabala) (a pučené Oldovy boty - díkec!)

... pouštění koní zpátky do stáda je zážitek (pokud jim zrovna stádo nepřijde naproti :-) ) ... :

... ještě pár obrázků z ranče:

kromě srubů je k pronajmutí i mandan

saunový srub s hlubokým jezírkem

... a romanťická koupelnička :-)

... když mi Míša poslala svoje fotky, motiv byl skoro všude stejný :-):

Děje se toho hrozně moc a nestačím zaznamenávat.
Kromě výletů jsme třeba byli na pracovní brigádě v Aniččině školce s posezením v týpíčku, ale ještě nemám fotky (sama jsem nefotila).
Další oslava, tentokrát děda.
Návštěva kmotříčka.
Kromě toho mám nafocený a rozdělaný i další věci a recepty.
Ale raděj si to užít v reálu a nestíhat psát než naopak :-).

V sobotu jsem si vyjela na pár hodin vyčerpat svůj další narozeninový dárek, tentokrát od kamarádky a jejího muže (vypadá to, že slavím narozky ve velkým stylu kontinuálně celý rok, jen se prostě všechny zážitkový dárky sešly až teď na podzim, neb prozíraví blízcí věděli, že dřív nebudu schopná :-) ).

Takže: Já! Na koni! :-)
K velkým zvířatům mám velký respekt (rozuměj panický strach).
No Míša s Oldou z mých hysteráků měli velkou srandu :-).
Ani pocit, že jedu na těhotný kobyle, mi moc nepřidal, bylo mi jí líto, nejen proto, že má takovýho "jezdce" :-). 
Na koni jsem sice už seděla, ale tentokrát jsem ho musela i pomoct "lovit", vést a hlavně "řídit". 
Ale parádní zážitek. 
Jinej svět, ten koňskej.
Trochu nahnáno jsem měla, když jsme se vraceli z vyjížďky přes pastvinu se stádem. 
Ta energie, to "volání divočiny"...:-)
Ještě jsem v dobrý víře poradila paní, co jela po mně na "mojí" kobyle, ať si vezme ji, že na nikoho neřehtá, neplaší se, nerozbíhá, neodchází (až na začátek) a nezasekává se :-).
Milá Montea se ale při návratu z projížďky vydala s paní v sedle za stádem a paní mě měla za moje doporučení "ráda" :-).
Přestože mě zadní část těla bolí ještě teď, asi bych to ještě ráda někdy zažila :-)...
Díky za dar, Míšo/Oldo! Moc!

Na ranč Gallop na samotě v nádherný přírodě česko - polskýho pohraničí to určitě někdy vezmem na dovolenou.
Jezdili jsme o pár kilometrů dál na tábor, takže je to moje srdcová záležitost. 

No a ještě kdyby to náhodou někdo nevěděl, Míša skvěle šije nejen  dobový šaty (šila mi i svatební, ale když tak koukám na její další práci, znova bych se vdala :-) ).
Olda zas úžasně ková, šije z kůže a pořádá historický akce (profil mají společný).
To jen pro pořádek :-).

Dneska by mojí babičce, tátově mamince, bylo 100 let.
Té, co pekla ty nejlepší povidlový buchty a nikdy jsem ji neviděla na nikoho naštvanou (i když jsme ji s bratránkem kolikrát nešetřili).
Zároveň je letošní rok stýmprvním od toho, co byl její tatínek prohlášený za nezvěstného.

Od těch mých jedenácti, kdy babička umřela, mi ty vzpomínky trochu vybledly.
Mrzí mě to - když byla taková tenkrát, zajímalo by mě, jaký by měla na různý věci názor třeba dnes - do mojí rané puberty jsme toho prostě spolu moc probrat nestihly.
Druhá babička, kterou jsme pochovali před rokem, pro změnu bydlela přes půl republiky a jezdili jsme k ní dvakrát do roka.
Dědu si nepamatuju žádnýho.

Když se narodila Anička, divila jsem se, proč si ji tak chtějí mužovi rodiče půjčovat (i na pár dní).
Mužovi to přišlo normální, protože u své babičky pobýval často a rád.
Když s odstupem času vidím, jaký mají s prarodiči vztah naše děti, jsem ráda.
Není to samozřejmost.

Babi, všechno nejlepčí!A všechny pozdravuj ... 

 hostěrádskej smysl pro humor (pokud to je zrakově rozlišitelné...)

Sklepník a stárci přišli i na místní fotbalový turnaj (kde jsme si krátili chvíli, abychom nepřijeli moc brzy :-) ). Že nejsme zdejší se profláklo hned. Švagrová si nejdřív dlouze prohlížela nabízený demižon a pak vyřkla záludnou otázku: "... a co v tom je?" (prý se bála, aby se nenapila něčeho tvrdšího :-) ). Já se neptala abych neurazila, ale pro změnu jsem ve své horlivosti neodhadla šířku hrdla a víno mi chrstlo pod nohy :-).

další z místních zvyků (tatínek našich kamarádů běhá maraton :-)... )

Naučná degustace trvala několik hodin a byli jsme z ní všichni (až na pivaře) nesmírně nadšení.

i stařina se musela názorně ochutnat :-).

na hodovou zábavu jsme málem ani nešli... Uu muziky su já chuap ;-)....

Nedělní krojovaný průvod vychází od kostela. Jelikož letos stárkovali ženatí/vdané, měly by mít správně všechny ženy zakryté vlasy. Před 5 lety jsem v noci po zábavě pomáhala z místního kroje hlavní stárce - letos měli všichni půjčené kyjovské kroje, protože ty místní si prý všichni doma střeží jako cennost.

Čí só hode? 
Naše! ;-)
Konečně se vrátil zimní čas, ve kterým celoročně fungujeme a děti začaly zase chodit spát jako normální děti :-).
Na sobotu si naše robátka "objednali" po vystřídaných nemocech natěšení mužovi rodiče.
Je fajn, když se podaří skloubit tyhle dny s nějakou akcí, protože když jsme bez dětí doma, většinou drahocenný čas prospíme :-).
No a jako na zavolanou jsme dostali pozvání od kamarádů z tábora k nim na Moravu.
A vážili jsme si ho, protože jsme si jako "dětní" v některých kruzích teď docela dlouho připadali jako "mrtvý muž" ;-).
Na hodech jsme u nich byli poprvé a naposled před pěti lety - to naše kamarádky "stárkovaly", jejich tatínek měl o třicet kilo víc, čekalo je dočasné stěhování do Švédska a my byli bezdětní.

V sobotu ráno jsme nabrali další spolujezdce, nafasovali perník a vydali se na jih.
Tatínka jsme po příjezdu nepoznali, a rozpačitě se po sobě koukali, jestli je to on.
Dal se na dálkový běh, začal běhat i maratony a o třicet kilo lehčí vypadal jako jiný člověk.
Ve sklepě se nám poctivě věnoval několik hodin.
Kromě zajímavého vypravování nad jeho vlastní výrobou totiž taky sbírá vína ostatních vinařů s naprosto typickými znaky pro danou odrůdu. 
Prostě jako by měl ve sklepě svůj vinařský slabikář :-).
Během pár hodin se mi vynořily skoro všechny před dětmi ochutnané typické vzorky a znalosti z kurzů.
Dokonce jsem si měla možnost zopakovat a koštnout netypickou myšinu (vadu vína), co vůbec nechutná jako myšina, ale v puse se objeví až se zpožděním z Furchovy bečky , která je jak vidno stále prokletá :-).
Vůbec jsem takový opáčko nečekala a měla jsem hroznou radost. Stejně jako ostatní kamarádi, kteří se nadchli.
A poznala jsem Charvát schovaný v neuburském, jupí! (ale kdo by nepoznal jahody, žejo)
A vypadalo to, že i tatínek má radost, že my máme radost.

Rozhodl se, že v podmínkách jeho sklepa bude dobré se dále zaměřit na fortifikovaná vína.
I když tento typ vín nevyhledávám, musím uznat, že jeho uleželé víno zakonzervované jemnou slivovičkou nebylo vůbec špatné, vinná složka výrazná, přitom slivovičkový ocas jemný a uhlazený.
Tatínek, mimochodem bývalý starosta Hostěrádek, kromě toho, že organizuje soutěžní přehlídku pod názvem "Neuburské - tajemná odrůda moravských vinic", se taky věnuje snoubení vína s jídlem.
Což zní vzletně, ale nemusí se jednat zrovna o "šatonedypa" s pokrmy z michelinských podniků.
Bohatě stačí, když se sejde dobré (nerovná se drahé) víno s různými (taky se nerovná drahými) druhy sýrů, ovoce, zeleniny, masa.
Je hrozně zajímavý sledovat, který druh jídla ve spojení s vínem "bouchne v puse" a který ne.
Dokonce naplánoval, že až příště přijedem, budeme společně vařit skotské národní jídlo haggis , že ho budeme i náležitě servírovat za zvuků dud a recitace skotských básní :-) a snoubit s vínem.

Po takové náloži informací se nám už ani nechtělo "jít do sálu", ale jelikož jsme byli pozváni hlavně na hodovou zábavu, nacpali jsme se ukrutně dobrýma karamelovýma palačinkama a vyrazili na taneček.
Bylo nám důrazně zakázáno tančit českou polku :-).
Přestože jsme vzali zákaz vážně, se ještě druhý den v kostele i na návsi povídalo, že "ještě po půlnoci tam tančili nějací Češi..." :-) (to je ten moravský rasismus :-) ).
Zapojili jsme se do všech tradic, já do tanců s ženama kolem máje, dokonce jsme i vynášeli stárky (teda hlavně chlapi) :-).

V neděli následovala hodová kačenka z domácího chovu (díky za všechno Veru a Markétko!), další moravské pochůzky u příbuzenstva, ani jsme nestačili navštívit všechny a už jsme zase frčeli domů pro holky.
Další z těch parádně "dlouhých" víkendů.

Naštěstí byl prodloužený - s drahoušema jsme si pondělí a úterý užili na slunečných výletech do lesů na Podhůru, pochrupováním u pohádek a pečením dýně .
Prostě podzim jak má bejt.

Jo a foťák jsem bohužel neměla, fotky jsou z mobilů.

Paní Zita mě v posledních týdnech zásobila nejen její vynikající petrželovou natí - a to v takovým množství, který se nedalo do příkrmů a polívek spotřebovat.
Jelikož se znám a zmražené přebytky málokdy vytáhnu, když jsou ještě v kondici, rozhodla jsem se ty nádherný svazky "zpestovat" :-).

Žádná novina na tom světě, že :-) - prostě přiměřeně:
otrhaných zelených lístků (asi svazek)
mandlí (nebo jiných ořechů, používám nejradši mandle na všechno)
česneku (bez "duše") - dává se asi víc, ale mám doma česnekonemilce, takže já jen stroužek
dobrýho olivovýho oleje
strouhanýho sýru parmazánovýho typu (jsem vlastenec a dávám Gran Moravia :-) )
čerstvě mleté soli a pepře.

Mixovat do požadované konzistence a přidávat podle chuti suroviny (další sýr ještě přidávám nakonec).
V další várce jsem k petrželce přidala ještě rukolu a pažitku a taky to bylo výborný.
Naplnila jsem do malých skleniček a co jsem nespotřebovala, zalila pro jistotu ještě olejem.
V časovým presu stačí promíchat trochu pesta s horkýma špagetama a nalít dobré červené (já nejradši Zweigeltrebe) :-) ...

Starý, ale dobrý.
Starej hruškovej koláč s čokoládou a mandlovou krustou, kterej si přál muž k svátku (upekla jsem rovnou dva).
A starej nápad na kytku z listí, který právě uzrál pro Ančino vyrábění.
Od každý ženský dostal jednu :-).

Po dlouhý době víkend doma.
I přes hezký počasí strávený převážně v posteli a na gauči u pohádek všeho druhu díky Ančině zažívací viróze.
Ale bodnul.

Scotland: Part 2

Minulý týden jsem vložila skotský úvod  a po něm  1. díl fotek (převážně přírodních krás, pro mě TOP), je čas dokončit cestu.
Takže svítání v nádherný horský vísce Tomintoul, kde jsem minule skončila.
Pokračujeme v kochání horama, uvědomujíc si, že dnes už ho nebude tolik.
Jednou jsem dostala letenky do Edinburghu, tak bychom z něj měli asi něco málo vidět.
Podvědomě zpomalujeme, obracíme to totiž zpátky na jih.
Už ani nefotím, jen pokračujeme v tyvogování.

V nižších polohách přišly na řadu břízy a jezera (odbyté, kaju se).

a potom...? Potom destilujeme..! :-)

... a pak už jen frčíme po dálnici směr Edinbrááá ;-)

(hory kolem silnice stále obrovské, což tak ale nevypadá na fotkách...)

Do Edinburghu jsme jeli na blind a úplnou "náhodou" se nám podařilo zaparkovat na nádraží v centru (Waverley station). Ta kombinace silnic a tratí...!

Trochu šok, ten vzduch, zas po těch horách.

Instinktivně jsme zamířili k nejzelenějšímu kopci uprostřed města, ten nás zajímal.

Holyrood park.

Obří.

Ale to na fotkách není vidět (opět).

Holyrood house, oficiální rezidence královny Alžběty II.

Něco vám to připomíná? Mně taky :-)!

A na ten kopec se po všech možných i nemožných cestách a stezkách šplhali lidi, běžci, mladí, staří, převážně ale studenti. Takový obří mraveniště.

Holyrood house

Parlament trochu působí, jako by se čekala defenestrace :-)...

Vánoce, Vánoce přicházejí ... :-)

U nás teprv řešíme ekobusy, tady už jezdí necrobus :-).

Really! ;-)

pod hradem poletoval William Wallace (vcelku věrnej), dokonce tam "levitoval" i jediista... no, stačilo :-).

Až se příště budeme nudit :-), lákalo by mě i pár výstav.

Třeba camera obscura v muzeu World of Illusions.

Nebo edinburgský podzemí, bludiště starých sklepů, chodeb a bytů, místa, kam neproniklo denní světlo ani čerstvý vzduch a žily a pracovaly tu tisíce lidí.

Příště.

Poslední zastávka večer padla na nedaleký městečko Dunfermline:

Za poslední peníze fish and chips, pěkná ryba, ale už se zase těšíme na normální jídlo :-).

Než jsme dojedli, setmělo se a trošku jsme bloudili.

Zapíchli jsme to nakonec na opuštěným místě nedaleko dálnice.

Tma, cider ve spacáku (kterej se nám díky zdejším zákonům podařilo koupit až na třetí pokus :-) ) a bubnování deště, kterej jsme už podezřele dlouho neslyšeli.

A ráno časný budíček, po páté se blížíme k letišti.

Vracíme Šediváka, tvoříme z báglů zase příruční zavazadla.

Ačkoli jsme přijeli včas, sotva prolezem důkladnou bezpečnostní kontrolou a k bráně přicházíme tak akorát.

Svítá.

No a i když mám už sbírku mraků docela velkou, stejně si nemůžu pomoct a zase si je fotím.

A jsem vděčná.

Anděl Páně chyběl.

Doma rychlá sprcha a už jsme zase jak na trní.

Dětem je většinou úplně ukradený, že si pro ně jedeme, tak jsme trochu napnutí :-).

Ale tentokrát... mávaly jak o závod! (= absolutně šťastný happy end :-) ):

Tak to je asi vše, co jsem chtěl říct o válce ve Vietnamu :-).

. . .

no a kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak jsme si po letech během cesty do Edinbráá udělali společný foto.

A dokonce ne jedno.

A já si je sem nakonec na památku dám :-), neb ze skákání před auta kvůli krátkýmu dosahu dálkovýho ovládání foťáku se stala dlouhá zábava a chytli jsme během toho mentála :-)...
A já mám u těch fotek radost skoro stejnou, jako jsem měla tam.

touto pózou zdravíme Jirku s Verčou :-)!

Drsňáci "nejdrsnější".

Jak jinak, v drsným Skotsku :-).

A to už je fakt konec.