Katorovo

Dneska by mojí babičce, tátově mamince, bylo 100 let.
Té, co pekla ty nejlepší povidlový buchty a nikdy jsem ji neviděla na nikoho naštvanou (i když jsme ji s bratránkem kolikrát nešetřili).
Zároveň je letošní rok stýmprvním od toho, co byl její tatínek prohlášený za nezvěstného.

Od těch mých jedenácti, kdy babička umřela, mi ty vzpomínky trochu vybledly.
Mrzí mě to - když byla taková tenkrát, zajímalo by mě, jaký by měla na různý věci názor třeba dnes - do mojí rané puberty jsme toho prostě spolu moc probrat nestihly.
Druhá babička, kterou jsme pochovali před rokem, pro změnu bydlela přes půl republiky a jezdili jsme k ní dvakrát do roka.
Dědu si nepamatuju žádnýho.

Když se narodila Anička, divila jsem se, proč si ji tak chtějí mužovi rodiče půjčovat (i na pár dní).
Mužovi to přišlo normální, protože u své babičky pobýval často a rád.
Když s odstupem času vidím, jaký mají s prarodiči vztah naše děti, jsem ráda.
Není to samozřejmost.

Babi, všechno nejlepčí!A všechny pozdravuj ...