... no a protože dýně byla opravdu obří, upekla jsem Anduli k svačině kousek nasladko.
Stačilo ji nakrájet, posypat trochu hnědým cukrem a skořicí a upéct.
Příště ji ale posypu až na závěr, musí se totiž hlídat, aby se zkaramelizovaný cukr nespálil.
Hotovou dýni jsem polila troškou másla a pak i trochou bílého jogurtu.
Byla jsem zvědavá, jak se na tu novotu bude tvářit Andule - oblizovala se až za ušima.
Bude to určitě dobré i z jablek nebo jiného ovoce.
Mátu snědla maminka, co ji má ráda ke všemu, vy zdobte čím chcete :-).

Od letní cukety je už jen kousek k podzimní dýni... :-) Přitáhla jsem jednu velikou klasickou zahradní dýni z trhu a přemýšlela, co s ní. 
Kompot tedy není zrovna můj favorite no.1, ale slyšela jsem, že se dá péct naslano. 
Takže jsem ji jen posolila hrubou solí a čerstvě mletým pepřem, polila olivovým olejem (a před podáváním troškou másla),  posypala vlašskými ořechy a těsně před dopečením ještě hoblinami oblíbeného kozího sýru. 
Místo toho kozího sýru by se určitě hodil jakýkoli sýr s modrou plísní.
K tomu svěží bílé víno a lehká podzimní večeře pro ty, co si chtějí uchovat letní linii, je na světě :-). 
Zkoušela jsem toto jídlo udělat i z dýně hokkaidó, ale ta se k této úpravě moc nehodí, je moučnatá.

Protože neexistuje žádnej smajlík, kterej by vyjadřoval, kterak se tluču do hlavy, musela jsem něco najít tady ...
Všem se hluboce omlouvám, neboť se mi právě podařilo nechtěně a taky nevratně vymazat všechny vaše komentáře, ze kterých jsem měla TAKOVOU radost a potěchu... :-(
Prostě jsem měla otevřený dvě okna najednou a jak mi ještě ta grafika splývá, smázla jsem místo přečtených kopií komentářů v mailu ty opravdické komenty... 
No nic, jdu si změnit pozadí na mém zánovním mailu (který bych si nezřizovala, kdybych nemusela) a zůstaňte mi, prosím, i tak věrni/y... :-)

Stačila jedna návštěva sekáče a podzim může začít.
Sice je ještě teplo, ale my už přinášíme fotky kousků z nové kolekce :-) :-) :-) ... 
Příští týden se budou hodit...

 

Dobrá zpráva: ryzec pravák zase roste... A poprvé jsem je našla jinde než na horách...
Stačí najít jejich "líheň" a pak už jen sbírat. Vynikající houba!

 

28. září - to je Svatováclavský chorál a hudba F.X. Brixiho, kolotoče, pouťové koláče, poslední řízek se salátem před Vánoci.
No a od nedávna taky výročí naší svatby - nejlepčí akce, kdy se jen kvůli nám sešlo přes 120 lidí, aby přihlíželi, jak se oddáme do péče jeden druhýmu a náležitě to s námi roztočili :-).
8 let spolu, z toho 5 let manželé - prý "dřevěná svatba". To se slaví? :-) Dnes už s námi na balíku sedí Anička s Forrestem :-).
Ještě před svatbou jsem si díky mužově nemoci měla možnost zkusit, co všechno bez něj nezvládnu.
Platí to pořád. Bez něj jsem jen poloviční.

P.S. Obě kytice prý vázala stejná paní :-)...

Nechtěla jsem a slibuju, že už nebudu zabředávat do tak širokého a osobního tématu, jakým je hudba.
Když jde ale o ten můj deník, tak toto v něm nemůže chybět. Připomíná mi to nadšení z objevení islandské kapely Sigur Rós.
Omlouvám se těm, koho jsem tím už prudila, i těm, kteří tuhle kapelu už dávno znají.
Písnička Jabloně kladenské kapely Zrní skvěle zapadne do tohohle podzimního jablečnýho týdne.
Doporučuju vřele i další písně jako Koně nebo ochutnávku z nového alba, jakožto i shlédnutí jejich skvělých webových stránek.
Nemám ještě jejich tvorbu úplně prozkoumanou, ale naléhavost a místy i něha ve zpěvákově hlasu v kombinaci s mými oblíbenými hudebními nástroji mě dostává do kolen a poetické texty o ne/obyčejných věcech mě dojímají. 
Jejich filozofie je mi hodně blízká. Líbí se mi, že i bez toho, aby na něco nadávali a planě kritizovali, mají co říct.

Ještě malá exkurze do moštárny...

Nastydlý muž tam stál frontu ještě před otevřením. Zájem je totiž velký, ale odsejpá to.

1. Vážení na decimálce si matně pamatuju, ale těch pár vteřin, než si to člověk osvěží, je pod bedlivým dohledem zahrádkářů ve frontě dlouhých :-)...

2. - 3. Mytí jablek, krása. Strašně mě bavilo nořit ruce mezi ty krásný jabka v chladivý vodě... :-)

4. Drcení jablek. Stále ještě pohoda. Zahrádkáři zvedají obočí a culí se na sebe, že si to někdo chce fotit... ha háá! :-) :-)

Ale ve škole se fota budou hodit.

5. Kdybych si pány u lisu v akci nevyfotila u chlapíka před námi, nemám nic. Při prvním stlačení vaků s jablečnou drtí teče šťáva takovým proudem, že nestíháme měnit kýble. Tedy to bychom samozřejmě stihli, ale měnit kýble a současně přelívat obsah těch několika plných najednou do našich nádob...

Dokud jsme měli pětilitrové demižony, šlo cezení a nalívání vcelku hladce, vše fungovalo jako dobře namazaný stroj. Ale když jsme vyrukovali s taškama plnýma PETek, chlapi u lisu málem padali do mdlob :-) (když my fakt nic jinýho neměli!). Muž nalíval s jistotou, ale my ostatní jsme o sebe začali zakopávat, sbírat spadlé lahve a zapadlá víčka, vynášet pytle s pokrutinama, klouzat po vyteklým moštu. 

V moštárně jsme byli poprvé - když jsem byla malá, lisovalo se přímo v chalupě v pohodičce.

Nepřekvapilo mě, jaký to je cvrkot, ale doufala jsem, že to i s PETkama nějak zvládnem :-).

Takže, kdybyste se na to někdo chystal: Bez obřích nádob do moštárny nelez! :-)

6. Nalívání jsem prostě neměla šanci vyfotit, ale myslím, že popis výše stačí. Toto je jen část finálního produktu.

Do auta nás vyprovodilo hejno hladových vos, ale ochutnali jsme až doma. Ta pěna a ta chuť! Jako tenkrát...

Pánové z obsluhy si nás svým popoháněním jako správný zelenáče po právu vychutnali. 

Někdy jsem ale měla pocit, že si z nás spíš dobrácky střílí.

Ale proč to všechno píšu: Když jsme sháněli moštárnu, která nám pomůže zpracovat chalupářskou úrodu, byla některá čísla z internetu dávno neplatná. Jedna paní dokonce sjela v telefonu muže slovy: "Co blázníte??! Našemu Františkovi je už 98 let, ten je rád, že sedí, a když to nedělá František, nedělá to nikdo!"

Tak si říkám (a neplatí to jen o moštování): Co budeme dělat, až tu ti staří nebudou?

Ze včerejší brigády na chalupě...

Nemám na tom žádnou zásluhu a TOLIK sklízím ... - běželo mi celou dobu hlavou během balancování na štaflích.

Je až k neuvěření, jak se staré stromy, o které se dlouho nikdo nestará, pod tíhou úrody sklání až k zemi.

Jabka exkluzivní. Zpočátku jsme se je s mamkou snažily třídit na "bezvadynakráse" a horší, ale pak jsme to vzdaly.

Pytle jablek na mošt (plus tašky, co jsme všem natrhali na jídlo) přestavují asi tak pětinu celé úrody.

I tak se nám auto pěkně prohlo, když nám ho táta naložil.

Podzimní pozdrav.
Suchá kytka od mamky, jablka z chalupy a uschlý vratič z posledního výletu "kolmo", který mi bylo líto vyhodit...