Portjúgl - part 5: Kodrcání Španělskem

Večer ještě před půlnocí jsme byli zpět ve Španělsku - kompletní fotky dávám k sobě.

Spíme na okraji španělského Ourense, který je nazýváno hlavním městem termálů.
Podařilo se nám najít vedle fajn, ale přecpanýho parkoviště profláklýho v Park4Night ještě plac vedle parku s jakýmsi zrušeným komunitním střediskem, kde byla možnost nabrat vodu (je tu i výlevka pro obytňáky), a nebyl tu vůbec nikdo.
Z jedný strany klidný parčík, z druhý továrna, z třetí řeka, z čtvrtý silnice, ideální asociální plac pro nás :-).

S Lukem si dáme sprchu pod rozložitým modřínem (děti to obešly vlhčáky) a za chvíli o sobě nevíme.
Ráno dlouho spíme i snídáme (opět vejce a poslední úžasný portugalský máslový loupáky), do centra města se nám nechce, jen využíváme nepřízeň počasí v budoucích cílích k odpočinku. 

Když se konečně najíme a pobalíme, vyrazíme k mostu na druhý břeh, kudy se dá dojít k několika opěvovaným termálním lázním.

První za mostem jsou placené a hlavně narvané.  

 

Další placené po cestě pro změnu otvírají až od 15 hodin.
Nás ale lákala mělká řeka Miňo u posledních veřejných neplacených termálních lázní Muiňo da Veiga, do které mají vyvěrat horké prameny ze stejného zdroje jako do bazénků.

Když jsme tam dorazili (po cestě malinko sprchlo), byli jsme u vytržení, až asi na dvě dvojice tam nikdo nebyl a vůbec nebyly špinavé, jak někdo psal v recenzích, naopak.
Čisťoučká voda s různými teplotami v bazénech a krásná mělká rozkvetlá řeka.

Dobrodrůžo, který jsme si tady neplánovaně střihli, si dávám k sobě (paranoia :-) )...

Po návratu k autu si doumýváme si u zdroje vody vlasy a vyrážíme dál, v Santiagu totiž brzy přestane pršet.

 

Měla jsem docela dilema, zda Santiago navštívit a jestli mi nebude vadit, když sem nedojdu napoprvé po svých, jak jsem o tom snila v dobách, kdy jsem kvalitu pouti hodnotila podle měřítka čím víc se zrakvíš, tím víc adidas (zdravím Marion♥).

Ale jestli sem někdy půjdu, chci ujít určitě víc, než jen posledních 100 km (to by bylo bez dětí v klidu moc relax, to by mě mohlo i šlehnout :-) ). 

A protože na delší pouť nebudu mít jen tak čas (možná v důchodu?) a mrzelo by mě, že jsme jeli kolem a nestavili se (protože do té doby se toho může stát...), jdeme do toho - Velkýho Jakuba prostě chceme vidět ...

 

 

Luke nás vysype tam, kde tuší katedrálu a vydává se s Maki parkovat a my s holkama míříme napřed na večerní mši.

Než tam dojdeme i s wc a bezpečnostní prohlídkou, je to tak tak.

 

Zbytek dorazí po začátku a ochranka je tak tak pustí.

Mše krásná, i když kadidelnice nicht - nevadí, zítra to určo vyjde :-).

Po mši si v úžasu prohlídneme katedrálu, drsný varhany a stojíme frontu do hrobky, během ní se dobře modlí ("pssssssst, silencio, per favore!") .

 

  

 

 

Už jsem toho viděla dost a navíc jsme byli před pár dny v nebi, proto jsem ani nečekala, že mě ta zlatá truhla, která se ani nesmí fotit, tak dojme. 

Pak nás fronta unáší ještě dál ke zdobené bustě (nelehejte nám tady na něj! :-) ).

 

Pokocháme se ještě na náměstí a už letíme, protože nám končí parkování.
Na nocování máme vyhlídnuté parkoviště v lese nad Santiagem. 
Emča s Maki jdou na hřiště nad ním, který je úplně tichý a lesní a vypadá, jako by tam bylo jen pro nás.

Ještě sprcha pro ty, co se dnes nekoupali :-) a špagety ... a je tma.
Spíme u typický zídky mezi zakrslými duby, dole svítí Santiago a v kapradí světlušky.
Krása vesmírná! 

Tohle až taková krása není, ale ať je to autentiše.

 Krásný ráno! (Jen jsme nečekali, že přijdou se sekačkama sekat kapradí kolem cesty :-) ).

Na přebalení a snídani popojedeme asi 20 m na zpevněný parking, abysme nerušili sousedy ve stanu.

A jedem na druhý kolo!

Bohužel při něm Luky s Maky už  (očekávaně) nenajde vůbec žádný parking, tak jedou aspoň na nákup a na hřiště, a protože má u sebe i mou kartu, tak si nekoupíme žádný souvenirs.
Až přijdeš po svých, Kačeno! :-) 

fronta na mši kolem celý katedrály (je nutný chodit o dost dřív)

Kadidelnice je pořád na svým místě, tak jsme se s holkama smířily s tím, že ji neuvidíme, že si to necháme na pěší cestu, ovšem na konci mše najednou všichni zvedli mobily a permoníci ji začali zapalovat.

Holky pookřály a po kadidelnicový show chtěly jít podruhý i do fronty na hrob, takže jsme si všechny rády včerejšek zopákly. 

Čekání na Godota, pardon, na kajícníka :-).

Ještě chvíli oplendujeme na náměstí a pozorujeme příchozí skupinky...

 ... ale chápem, že Lukorova trpělivost není nekonečná, že náš vyměřený čas se naplnil a pokračování příště, a tak spěcháme na domluvený sraz. 

Nakonec jsem ráda, že jsme se tu stavili, a docela bych si tu pěší pouť i někdy ráda střihla, i když mě profláklé trasy jinak nelákají a ověřila jsem si, že mód cesta je cíl se dá provozovat i kdekoli jinde. Tak díky za inspiraci a příště!

 ... na počuraným odpočívadle následuje opět pozdní oběd, jako bonus zhlédneme divadlo dvou nejmladších účastnic zájezdu... 

Blížíme se na Konec světa, tedy na Fisterru, výběžek, který obklopuje ze 3 stran oceán a kde končí pouť všichni, komu nestačí dojít do Santiaga (a budu opět monotónní):

 Mazec.

 

Poslední selfíčko a je čas vyrazit zpátky k autu.

Plácek na spaní jsme zvolili u kostelíka na okraji města, nechtěli jsme nocovat s milionem obytňáků přímo u majáku. 

Jakože tam přebalíme ještě za světla auto na spaní, necháme ho tam a půjdeme na večeři na rozloučenou s oceánem.

Moc to nevypadá, ale místo je docela v kopci.

Našli jsme hezký bistro s plody moře.

Než jsme se ale vrátili k autu, byla všem zima, nikomu se nechtělo mýt, zjistili jsme, že na stezce kolem kostela to žije i v noci, a že ten kopec, ve kterým spíme, je větší, než jsme mysleli.

Ale máme vstávat brzy, protože dlouhý přejezd, tak to nějak přežijem.

 Vyrážíme Španělskem zpět.

Kocháme se krajinou severní cesty, která je svou zelení po všech těch vyprahlých pouštích jako balzám.

Po šesti hodinách jízdy jedna zastávka v Limpias. 

Kdo nikdy neslyšel o zdejším zázračném kříži, může si přečíst TOTO nebo TOTO. 

... a i když jsme žádný úkazy neviděli, stejně to byl mazec.

taky dnes přišlo... 

Po dalších dvou hodinách jsme byli zpět ve friendly Francii, kde nás čekají ještě poslední dvě zastávky na cestě domů.

O tom příště.
Při vší úctě jsem si docela oddechla - mrzí mě to, ale kromě Santiaga mi Španělsko ani napodruhé k srdci moc nepřirostlo, vlastně ani nevím proč.