Katorovo

...to nahoře je padák :-) a u stojny vlevo věž kostela, kde jsme se brali... no pod tím Sv. Kopečkem se to tu vyjímá ;-)

měsíííčkuuu na nebi hlubokééém...



kozy se klidně a nezaujatě pásly na hradbách ve dne v noci :-), asi to nebylo tak strašný.



... jít na civilno se nějak nezdařilo, na 2. den jsem byla nucena najít a zprovoznit plesnivý, 13 let ve sklepě ležící glády, abych neměla po kolena bordel. 
Nechápu, jak jsem v tom tolik let mohla chodit a přejít v nich Velkou Fatru, ale teď splnily účel :-)...

... na pohled ne moc vábné, ale nekutečné dobré a energií překypující jídlo ze stánku Veg Dhaba... už mám recept a namočenou cizrnu :-)

jo.

... moje příští zaměstnání bude obsluha kamerovýho jeřábu.

Holčička z Estonska vypadala fakt spokojeně. Její rodiče byli hrozně sympatičtí s dětma stejně starýma asi jako naše, maminka celá v růžovém hedvábí :-) a viděli jsme je v zákulisí s kapelou God is an astronaut, což byl pro nás objev festivalu.

Houslista (a klavírista v 1 osobě - hrozně sympátiš) MDB byl jedinej, kdo si nenechal sáhnout na nástroj, jinak všechno chystali "krůů" ;-)

...ač jsem nečekala, že dojem z objevu něco předčí, tak to byli právě MDB, kdo byl vrcholem festivalu i pro mě. Introvertní Aaron už bez vlasů, v košili s kravatou ... všichni byli lidsky hrozně fajn! Skromní. Parádní.

... se Zrním navždy :-)

Tenhle příspěvek sem sice asi tak úplně nezapadne, ale píšu ho pro sebe a mám z něj radost - je mi jedno, do jaký škatule se dostanu.
Ještě vstřebávám, stravuju, nevím, co napsat dřív.

S mužem jsme se poznali v kapele.
Metalový :-).
Ani po 10 letech tomu nemůžu uvěřit (a nepřestanu za to děkovat), protože jsem se na zkoušku Solstice původně nechtěla jít ani podívat - jinak bych se s těma lidma potkat nemohla, nebyli od nás.
Hudba mě bavila od dětství, ale spíš jsem se třeba učila autentické interpretaci staré hudby, zpívala ve sborech, nějaký čas hrála na hoboj v žákovský dechovce :-), něcojakovedla kostelní Schodišťan (tam jsme chvíli hráli s mužem souběžně s tou metláckou :-) ).
Ta kapela, v který jsme se potkali, neexistovala dlouho, ale svůj účel splnila :-).

Dnes už dávám/e v hudbě přednost jiným žánrům, ale láska k té tvrdší zůstala.
Kdyby mi ještě před týdnem někdo řek, že se s mužem půjdem podívat na Brutal Assault, nevěřila bych.
To už mě programově možná víc lákal můj srdeční Open Air v Trutnově (kde mimochodem hrajou o víkendu Zrní, Bratři Orffové, Plastici, Visáči atd. atd. atd...), ale to by nebylo logisticky možný zvládnout.

Poté, co jsme před týdnem uspali holky u babičky a zjistili, že je Emoušek taky způsobilý trávit bez problému noci v sesterské postýlce, nejdřív jsme se pokusili vynahradit Aničce pozornost na večerním plavání a pak začali mluvit o fesťáku, i když ještě v den konání jsme si nebyli jistí, jestli pojedem.
Nakonec se zjistilo, že mužova nejmilejší (i moje oblíbená) kapela  My Dying Bride, která ho všemožně provází od dob, co ho znám, přestává vystupovat a na fesťáku měla mít jeden z posledních nasmlouvaných koncertů.
A já jsem byla upřímně zvědavá, jak může festival takovýho (evropskýho až celosvětovýho) formátu fungovat v mým rodným městě.

Bála jsem se, že budu jen nevyspalá a říkala jsem si, jestli mi to za to ještě stojí, ale nakonec se mi tam hrozně líbilo.
Chodila jsem se cpát skvělým jídlem do vegetariánskýho stánku, popíjela jablečný cider a cítila se tak o deset let mladší (ale užila jsem si to asi víc než zamlada :-) - možná taky proto, že jsme byli časově limitovaní, jsme si vychutnali každou minutu).
O největších "hvězdách" se už rozepsali jiní a fundovanější :-) a navíc parametry toho, co pro koho znamená "hvězda" je dost subjektivní.
Na malý scéně v cirkusovým stanu vystoupily spíš méně známé kapely, ale irská instrumentální post rocková (divila jsem se, co všechno za žánry tam bylo zastoupeno) kapela God is an astronaut  pro mě byla objevem festivalu - ačkoli spousta jejich písniček by se dala nazvat až jako relaxační, naživo měli neuvěřitelnou energii, kterou z nahrávky nejde tolik postřehnout.
Taky se mi líbila dvojka Jesu - měli supr projekci plnou lesů a hor.

Josefovská pevnost festivalu dost slušela a musím říct, že jinde by určitě neměl takovou atmosféru.
Ještě když si k tomu přimyslím všechny svoje návštěvy podzemních chodeb a historky lidí, který v chodbách "žili", je to pro mě prostě (další) srdcová záležitost.
Když se při stěhování festivalu do pevnosti obavy místních lidí z "černokněžníků" nepotvrdily, ba naopak se (převážně zahraniční) metláci ukázali (samozřejmě až na "výživné" výjimky) jako disciplinovaní a slušní, někteří místní na nich začli rejžovat (od ubytování v soukromí až po prodej hotdogů z okna) - a myslím, že rejžujou dodnes (s pohrdlivým reptáním i nadále, i když teď probíhá jen po straně).
No, žádná změna v našem velkoměstě ;-).

Se spánkem to tak hrozný nebylo (ještě, že jsme měli komfort spaní u mamky) a ohromně jsem si odpočala psychicky.
Jo a kromě mé učitelky ze ZŠ jsme potkali i  Popelku :-) (těší mě, že láska k bigbítu nebyla ve filmu Občanský průkaz hraná :-) ).

A to hlavní:
Těšila jsem se, že uvidím svýho muže tak, jak jsem ho poznala před deseti lety.
Každý den ho vídám jako starostlivýho, místy přepracovanýho tátu od rodiny.
Co teď napíšu, je hroznej kýč :-), ale po dlouhý době jsem strávila dva parádní večery s tím milým bezstarostným klukem, do kterýho jsem se tenkrát zamilovala.
A i já jsem si chvílema nepřipadala jak kuchařka/pradlena/nervozní vychovatelka :-).
Měli jsme čas (nejen) filozofovat i dělat si srandičky, nebavit se jen o chybějících plínách a termínech doktorů.
Je pro mě důležitý si všechno občas připomenout, vidět v něm pořád toho basáka, o kterým jsem si tenkrát říkala " ten je fakt drsnej" :-) - a současně cíťa (Kačenko začni :-) ).
Je pro mě důležitý vidět, jak je milej na slečnu v pokladně/slečnu ve výměně žetonů/na všechny okolo :-).
Nebrat ho jako domácí inventář.