Katorovo

Nevím co napsat.
Chtěla jsem něco v tom smyslu jako Rosa (myslím hlavně 3. a 4. odstavec), to aby neblogeři neměli deprese :), ale... jednak jsem sem hodila už odkaz na Rosu, která to vystihla a jednak ... mám pocit, že kdo mě osobně zná, ví... a kdo mě nezná, ten třeba čte mezi řádky.
A taky myslím, že příspěvků, co přesáhly rámec "vše, co je mi milé... radosti všedních dnů" se tu za poslední rok taky našlo dost.

O uplynulým období jsem už psala, třeba tady nebo tady.
Netušila jsem, že poslední rok a půl bude takovej... hardcore.
Ještě před pár týdny jsem vážně uvažovala o tom, že půjdu a požádám o odbornou (psycho)pomoc.
Naštěstí... měsíc po odstavení Emouška se snad začíná blýskat na lepší časy.
I když s ekzémem bojuju pořád, jsem na hormonech a antihistaminikách, nedá se to srovnat. 
Svět začíná barevnět, jako bych se nadechla za pět minut dvanáct.
Asi je ještě brzy to říkat, ale... začíná mi být líp.
Začínám vycházet mezi lidi a zjišťovat ztráty :-).

Jeden můj dobrý kamarád mi jednou poradil: Zachovej řád a řád zachová tebe.
Tak nějak to je i s blogem.
A i když jsem si ho založila původně hlavně pro sebe, přijde mi, že už není jen pro mě. 
Moc děkuju za všechny vaše komentáře a slova podpory. 
Moc mi pomohly.

Tak hepy brrzdej milý deníííčkůů ... podruhé.