Katorovo

Tyhle fotky vznikly už před víc jak dvěma měsíci, když jsme byli s mužem fotit školní třídy.
Ale stejně jako jsem v úplně prvním příspěvku na blogu dokazovala spřízněnost Aničky s matkou ;-), musím i teď ukázat podobu Emči s otcem.
Přesto, že všichni říkají, že Anka je na tatínka a Ema na maminku (spíš mám podezření, že mi chtějí někteří udělat radost, já jsem ale ráda, že je podoba jasná u obou :-) ).

V podobě se toho za ty dva měsíce až tak nezměnilo, ale v jiných oblastech je změn dost.
V prvé řadě se rozjedla a já nestíhám vařit a mixovat (ale jsem ráda, protože dva měsíce s nejedlíkem jako zkušenost mi stačily).
V důsledku toho už dlouhodobě nejevila zájem o moje mléko (spíš se naopak vztekala, že pít už nechce) a mně se podařilo ji bezbolestně odstavit.
Dost se mi zdravotně ulevilo, i když to bude ještě boj.
Jinak je pěkně drsná :-).
Svéhlavá, sveřepá, se silným hudravým hlasem :-).
Má pěknou sílu a nemyslím jen v rukách - pohybově na ni Anička nemá.
Protože byla až doteď zvyklá běžně usínat u babičky s dědou (vždy, když jsme tam byli), podařilo se nám ji naprosto bez problému před týdnem poprvé uspat večer tam, a jet se domů vyspat (i když po zkušenosti s Ankou vím, že problém se spaním jinde nastává až o dost později).
A protože separační úzkost u Anky zmizela asi po dvou měsících (uff :-) ) a vrátilo se staré dobré: "a kdy pojedem k babicéé?", moc pro mě znamená fakt, že když už fakt nemůžu, můžu obě ségry nechat u babičky přes noc.
Vím, že to, že máme babičku (s dědou), kteří všechno dělají stejně jako my a ještě jim to dělá radost, je naprosto k nezaplacení a jsem za to neskonale vděčná.
Navíc se jim plně věnujou, tak je mi občas líto, že se tam mají pomalu líp než doma :-) (ale i to mě motivuje být lepší rodič).
Vím, že to v dnešní době není samozřejmost, takže velké díky!