Adventní lesní pych

č. 3 si cestu z dupaček vždycky najde...

Na fotkách idylka, ale nastala trošku realita.
Aby se mi nestýskalo po hrozným ekzému, tak se mi následkem antibiotik u porodu rozjel zánět, kt. se začal šířit po kůži.
Ten je naštěstí zaléčen, ale když už si myslím, že je vše v pohodě, nastanou noční řevy, který od holek neznám.
Ale to by jinak asi nebylo ono.

A když se ještě venku poštěstí hned zkraje adventu taková romanŤika... :-)

První týden (a ty další)

Poslední týdny před porodem jsem začínala "lehce" ztrácet nervy...
Kromě tlaku ze všemožných stran jestli uuuž, už jsem začínala nesnášet pondělní a čtvrteční dopoledne strávená v nemocnici, kdy jsem si sumírovala obhajobu, proč neurychlovat a pak v poledne svobodně odcházela krásným podzimním parkem domů s vědomím, že jsem si vydobyla další tři dny... a stále doufala, že porodím a na další kontrolu už nepřijdu.
Kolikrát už měla rodina vypráno, navařeno, upečený chleba, já umytou hlavu s tím, že už by to jako fakt šlo... poslíčky každej druhej den... a pokaždé nakonec po hodině ticho po pěšině. A to jsem si kdysi tajně doufala, že už budeme dávno kompletně trávit podzimní prázdniny a nevylezem z pelechu, ha ha.

Pozorovala jsem, jak přitvrzují opatření, v pondělí 25.10. jsem dostala na čtvrtek díky státnímu svátku "milost" s tím, že ale jako v pátek nástup na indukci.
Myslela jsem, že to je moře času a uklidnila se, že to snad nehrozí, vlastně podzimní prázdniny jsou docela dobrej čas na porod.

Vsuvka: Jinak bylo v tomto těhotenství to, že: ekzém se dal držet na uzdě, přibrala jsem polovinu toho, co s holkama, nemusela jsem kupovat žádné těhotenské oblečení, neměla deprese, celkově jsem byla v mnohem lepší kondici, přestože mě matky varovaly, že se stářím ubývají síly :-). 

Celé těhotenství jsem brala (a to není reklama) NeoEcaps, 99 procentům rodiček stačí tyhle kapsle na termín vysadit a do tří, ve výjimečných případech do 5 dnů, porodí. 

Hodně mě to uklidňovalo, jenže to bych nemohla být to jedno zbylé procento :-). Ranhojič, který byl mírně zděšen naším postupem ve snaze vyvolat porod Emičky ricinovým koktejlem, poté radí vysadit všechny vitamíny a čaje a nasazuje porodní čaj - směs mateřídoušky, dobromysli, meduňky a hluchavky (lžíci směsi vařit v třičtvrtě litru vody 10 minut, 2 minuty odstát, do horkého nalít Kapucínek (smetánka do kávy) a pít tohle množství rozdělené natřikrát během dne), čaj, který spouští porod zbývajícímu jednomu procentu, na které nezabralo vysazení kapslí. 

Už po pár dnech ale Ranhojič hlásil, že to máme marný, bylo jasné, že naše dítě je jeho první, který jako fakt nechce na svět a že mi nezbývá než čekat (teď, když ho znám, si říkám, že jestli Ema byla sveřepá, tak co teprve totok :-) ). 

Mezitím spustila skupina podpůrné modlitby. 

Ranhojič už na začátku těhotenství konstatoval, že domácí porod není zrovna pro mě (a poté, co jsem zase v závěru zmatkovala, musím dát jen za pravdu), přesto jsem záviděla všem, kdo to do porodnice nestihli a pořád věřila v zázrak, ukrývala si všude možně přebalovací podložky a nůžky na pupečník, jako kdyby náhodou :-) :-) :-) a celkově to nemocniční prostředí snášela nějak hůř než dřív.

No, abych to zkrátila: zvýšila jsem dvojnásobně procházky, ale nedělo se nic ani v úterý, ani ve středu, a dokonce ani ve čtvrtek, kdy jsem musela do nemocnice na coviďácký pcr testy. 

Snažila jsem se zachovat klid, ale sloužil zrovna jako na potvoru doktor, kterýmu jsem nepřišla na vyvolání s Emoušem a jeho playboyský přístup k rodičkám fakt nedávám. 

Když mi udělal výtěr z nosu, nabíd mi vyšetření, zahlásil, že bez jeho pomoci do zítřka rozhodně neporodím a že se uvidíme zítra na indukci, protože zítra slouží, mrk mrk. 

Jenže já do poslední chvíle chtěla dát šanci mimču, aby si vybralo samo svůj čas.

Poprosila jsem Lukora, abychom někam vypadli, protože už jsem byla na tom s nervama fakt bídně.
Děti byly na prázdninách u babičky, tak jsme si došli spolu na oběd a vyrazili do Dřízny na modlitby a pro vodu.
Mezitím ještě za Markétino narození odsloužilo několik kněží mši, dokonce ve dvou zemích.

Byla jsem opravdu v pokušení udělat si zase všechno po svým, v pátek nikam nejít a shánět zase pomoc po všech čertech.
Ztrácela jsem víru, obracela jsem se vyčítavě nahoru: "ale přece nikdo nemůže chtít, abych šla na vyvolání??!! Vždyť co je horší než tohle?" a "kdy teda jako přijde ten zázrak?!" jako s Emčou? (Měla jsem tehdy být v pátek v 7.30 na vyvolání, ale byla jsem tam tenkrát po koktejlu v 7.25 se spontánním porodem), střídavě jsem se uklidňovala, že nahoře určitě chystají něco velkýho, když to takhle trvá.

Jenže ono se nedělo vůbec nic.
Přidala jsem pupalku, kořeněný čaj a výsledkem bylo pár poslíčků a nic.
Zázrakem bylo už to, že jsem vůbec ve čtvrtek usla, ale ráno jsem byla těžce v depresi.
Jdu na popravu, pardon, na vyvolání, kde navíc slouží onen, uff.

Seděla jsem rezignovaně opřená o Lukora v předsálí, pozorovala, jak volají jednotlivé zarouškované otce k porodům císařem (vždycky zavolali "pan XY, pojďte si", chvíli bylo ticho a pak se ozval dětský pláč) a měla chuť utéct, připadala jsem si jak v továrně na výrobu dětí.
Byla jsem unavená z dlouhodobýho nevyspání, neuměla si představit, že bych měla rodit a drmolila druhej růženec.
Pak jsem šla na příjem, kde mi mírně obhroublá pokérovaná porodní asistentka po druhým dlooouhým hlášení anamnézy (první jsem vyplnila do papírů, co má nemocnice na webu ke stažení a potřetí jsem vše hlásila doktorce) s "empatickým" přístupem zahlásila: "VY dneska rodit určitě nebudete!".
Je mi do pláče a obracím se k nebi s myšlenkou "tohle jako fakt pro mě chcete, jo?!" a konečně i: "dobře, tak já přijímám, řiďte to".

Když se ve dveřích objevila místo dotyčného doktora jemná Slovenka, svitla mi naděje.
Byl to první člověk, kterého za ta léta zajímal můj porodní plán/přání.
Prošla se mnou každý bod, vše trpělivě vysvětlovala a dodatečně se ptala na můj názor, byla dojata naším plánem B, když by nastal problém.
A byla prvním doktorem, který si poslechl do konce moje obavy z léků při porodu, protože mně stačí opravdu málo a i horečku dám na čtvrtku Paralenu.
Slíbila mi, že začne maličkostmi, dáme tomu čas a nebude mi dávat víc, než je nutné, oxytocin vynechá úplně.
Oddechla jsem si, protože mi připadalo, že se jí dá věřit.

Když jsem se loučila s Lukorem, kterýho vyloučili do té doby, než začne porod a vracel se do práce, a svěřila jsem se mu, že doktorka dobrý, ale PA mi nesedí (později jsem se dověděla proč), otevřely se dveře a jemná osoba, připomínající mi kamarádku, toho času na mateřské, která mi pomáhala rodit Emičku, mi s úsměvem podala ruku a zahalasila: "Dobrý den, mé jméno je XY a budu dnes vaše porodní asistentka"...
Lukor prones jen: "tadáá..! :-)", rozloučil se a odjel a já se hned ujišťovala, jestli se mnou bude ona, že ji chci :-).

Kolem desáté jsem dostala tabletu, rozjela třetí růženec a do dvaceti minut cítila pravidelné kontrakce, takže jsem Lukemu hned psala, ať se v práci moc nezabydluje, protože pojede brzy zpátky.
Za chvilku byly už po dvou minutách a vyšetření i monitor ukázal, že je dobře, že čeká poblíž, až ho ke mně pustí.

Než jsem se dostala na sál, do porodu se snažili zasahovat i lidi zvenčí (jiná doktorka, jiná porodní asistentka), kteří by mi rádi dali další tabletu, praskli vodu atp., ale já, už naladěná na svou lvici, jsem je asertivně (já! asertivně! k neuvěření...) posílala kamsi a pořád jen opakovala: ne!, zeptejte se paní doktorky xyz, s tou jsme domluvené, atd.

I když bych do toho sama nešla, nedivím se, že mnoho žen volí radši porod doma.
Přitom by stačilo fakt málo, aby personál byl empatický a choval se profesionálně, aby někdo dal do oken žaluzie a nemusel člověk snášet při porodu za dne bílé světlo, nevyslýchali rodičku jak na policii, když mají všechno v papírech před sebou, nepředávali si směnu za každou cenu u výlezu dítěte z těla... vtipný mi přišlo i to, když ke mně po jisté nepříjemné proceduře přišla mladičká ošetřovatelka a beze slova mi vylila na břicho kelímek s jakýmsi olejem. Já: "co to je?" ona (nechápavě): "To je aromaterapie." V tu chvíli ucítím citronovej odér a začnu si ubrouskem stírat olej z břicha, protože na svý ekzematický kůži snesu máloco. Krátce vysvětlím, proč, zatímco ona obrátí oči v sloup a odchází. Prostě, všechno je o lidech, jak v nemocnici, tak ve škole i jinde.

I když porod začal tak neslavně, poté, co jsem začala čtvrtý růženec, jsem si uvědomila, že poprvé ze všech tří porodů vím naprosto přesně, co mám dělat.
Že nesmím ležet, protože kontrakce vleže jsou nesnesitelné, to je jasné, ale věděla jsem, jak a kdy si sednout na míč, jak a kdy roztáhnout nohy/dát kolena k sobě, aby povolila bolest.
Stačilo mi normální pomalé dýchání místo psího, který nejen astmatikovi bere síly.
Už mě nemusel Luke koučovat jako minule, kdy sledoval monitor a říkal kdy a jak dýchat.
Jen seděl naproti mně, abych se mohla zapřít a vydýchat, případně podal hroznovej cukr a vodu ze studánky.
Voda mi praskla sama, tak se i samotné doktorce ulevilo, že to nemusí nijak postrkávat.
Kontrakce zrychlily a zesílily a já poprvé v životě zřetelně cítila, jak miminko sestupuje dolů.
Začal to být fičák, jakmile jsem přerušila modlitbu, byla bolest k nevydržení.

Protože se mi čípek zkracoval jen velmi zvolna, myslel si personál, že má na všechno dost času, ale já věděla, že když mi teď dají spasmolytika (látku na uvolnění svalů), že hned porodím.
Protože mi docházely síly, řekla jsem si o tu nejnižší dávku, na kterou nikdo nereaguje, ale já jo :-).
A bylo to tak přesně, jako u Emičky, narychlo volali na dětské pro postýlku.
V závěrečných deseti minutách ( "paní si nepřeje nástřih, už jedno čtyřkilové dítě porodila") jsem zase trochu zmatkovala a chraptěla ještě týden poté, ale i tak to byl nejrychlejší a nejpohodovější porod ze všech :-).

A najednou jsem měla na břiše modrý vlhký raneček a slyším rozjařenýho Lukora: "jé, holka je to!" a někoho zpovzdálí: "nemá žádné poranění, tak odkud to teče?" M taky hned trefila smolkou všechny přítomné včetně personálu :-).
Byl to můj první bonding, je to možný, že jsem se o to dřív nechala ochudit?
S úžasem jsem pozorovala, jak do minuty zrůžověla, poprvé se tiše a zhluboka nadechla, otevřelo se pomalu jedno oko, druhé oko... ani nemukla a pak se pomalu, ale s naprostou jistotou na předloktích začala šplhat po mém břiše jako hotový dítě k prsu.
A ta vůně, úplně jiná než umytý mimino.
Pak už si toho moc nepamatuju, jen když ji po dvou hodinách u mě zvážili, šla jsem do vývratu :-).

... od té doby to bylo, jako když jsem si něco šlehla.
Snědla jsem nejlepší koprovku a byla nejšťastnější člověk, že je tahle story u konce (nebo spíš na začátku :-) ).

Následoval maraton vizit a vyšetření, pláče hlady, nespaní, smršť zpráv na mobil, na který jsem dodnes nebyla schopna odpovědět.
Exovala jsem velké rostlinné jogurty od Alpra a krabice rostlinných mlék, které mi dávali místo mléčných výrobků.

V neděli byla pro mě první a pro všechny poslední půlhodinová povolená návštěva před úplným zákazem, Luky mi přinesl sv. přijímání a mně se konečně spustilo mléko (oproti holkám o dost dřív).

sváteční kalhoty od Karla...

Sotva jsme dorazili domů, těšila jsem se na vzduch, protože další den mělo už pršet a já byla z přetopené porodnice natěšená na barevný listí.
Jenže přišla sms z hudebky, že Anička byla v kontaktu s covid pozitivním a že musí na PCR test, takže se s Lukorem otočili na patě a vyrazili zpátky do nemocnice a na procházku jsme se vydaly jen my s Emčou.
Po chvíli bylo jasné, že jsem trochu přecenila síly, protože chybějící krev prostě chyběla a já měla problém doplazit se domů.

První týden to byla naprostá euforie, byla jsem nejvíc nafetovaná a z M úplně poprděná, musím si na to dávat s holkama pozor.
Jen jsem seděla, zírala do žlutého listí za oknem, kojila a byla šťastná, že nemusím nikam chodit a že už si můžu dělat všechno po svým. Luky měl týden otcovské, tak jsme si užívali druhou mízu spolu :-).

Chodili jsme jen na procházku a do kostela do kouta, byla jsem nadšená z toho, že se zase můžu normálně a svobodně pohybovat, že mám zpátky svoje tělo a k dispozici po dlouhé době zase celou skříň a ne jen jedny džíny, elasťáky a pár mikin a triček. Vděčnost level 1 000...

Zase jsme poslouchali: Tak cooo, konečně kluk? A zkusíte ho ještě?
Už se tomu směju, co ty lidi řeší. Naschvál chodíme ven v oblíbený modrý mikině po Aničce i Emoušovi a bavíme se při tom zklamání, co nastane, když řekneme rozzářeným sousedům, že to je další holka :-).

Já byla teda ke konci těhotenství trochu napnutá, jestli to ten kněz nakonec fakt nebude, když je všechno tak jiné - břicho, zdraví i kondice a věštby všech okolo :-), ale současně jsem si nechtěla připustit, že tak hezké holčičí jméno, na kterým jsme se vzácně shodli, by nakonec přišlo vniveč a že bych musela poslat dál věcičky po holkách, který už mi přirostly k srdci :-).
Jsem pako, co, ale mně to bylo fakt jedno.

Takhle máme další kopii holek (fotky už poznáváme a rozlišujeme jen podle data pořízení) a beru jako výzvu vychovat světu další ženu - já, donedávna poloviční chlap :-)!

Dušičky a my dvě za zdí :-)

první mše

první výlet do hradeckých lesů

konečně to můžem všechno sundat :-)

Druhý týden byl ve znamení samostudia s opět nemocnou Andulí a váhových bojů u pediatra (že mě to ještě napotřetí překvapuje, všechny holky nejdřív shodily a pak teprve přibraly, ale stejně zase proběhla kojicí "komise").

bohatství

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

středeční děkovačka

Pomalu se mi doplňujou krevní zásoby (s vitamínama to jde naštěstí rychle) a mizí černý kruhy pod očima.
Nafrčená jsem stále.
Nejen když vidím, co se děje v práci, jsem tolik vděčná...
Procházím se po lese s tou naší milovanou herkou proti vytuněným vozidlům za desetitisíce, který tlačí řidiči/ky přišpendlení k mobilu a tvářím se přiblble :-).

Vím, že bych neměla ještě říkat hop, ale s holkama už jsem v tuhle dobu ležela s ekzémem.
Teď normálně funguju.
Nemám poporodní deprese.
Dřív přišlo mléko.
M má čistou kůži.
Nemám ani odsávačku, ani potřeby na příkrmy, prostě všechno běží samo, M jako jediná přijala ortodontický dudlík, nic mi neuniká, mám čas na holky, stojím kde mám, dojímám se, jsem zalezlá v noře a hnízdím.
Asi za odměnu, poprvé vidím se vším všudy, jak to měli nebo mají ostatní.
(No, ono to vlastně není tak těžký, když jsme konečně doma a ne v provizoriu a mám luxus myčky, sušičky atd.)

Mám radost, že je nás zase víc (tři děti je pro mě minimální definice velké rodiny, kterou jsem si vždy přála, ale neodvažovala jsem se do toho sama od sebe jít) a kdyby to tak mělo být pokaždé, klidně bych porodní martyria ještě někdy absolvovala (ale nebudu se rouhat, cítím se požehnaná mezi ženami a nechci víc).

Možná sem šly všechny ty přímluvné modlitby a požehnání.

Říkám si, co když je teda nakonec lepší vydržet nějaký ten křivý pohled v porodnici a ustát zdánlivé komplikace a dostat bonusy než si zařídit vysněný porod podle svýho gusta, ale jen podle mojí vůle...?


Budu o tom rozvažovat.

 

*** Verze s více fotkami zase u mě.

Tip na dárek: Kalendář linorytů Svaté ženy 2022 Kačky Klášterecké

O tom, jak jsem zase ke všemu přišla jak slepá k houslím a jak si poprvé v životě frčím na vlně endorfinů, určitě ještě napíšu, ale dnes tu mám příspěvek, který trochu hoří a určitě by mohl přijít některým z vás vhod jako předvánoční inspirace, která navíc ještě podpoří dobrou věc.

S Kačkou Kláštereckou, která psala blog Kacha (dnes otevřený na pozvánku), jsem se díky našim spřáteleným blogům seznámila i osobně a jsem pyšná, že se známe (zase díky, blogu!).

Před devíti měsíci jsme si začaly psát intenzivněji - zatímco já byla překvapená radostnou novinou, jí v tomhle období diagnostikovali rakovinu prsu.
Začala dojíždět k Ranhojičovi a začaly jsme se i potkávat na setkáních modlitební skupiny, dalo by se říct, že jsme se doprovázely navzájem.
Některé její boží linoryty jsem tak mohla vidět ještě dřív, než vznikla myšlenka autorského kalendáře.
Prvního listopadu, na svátek Všech svatých, šla ona, bojovnice, na poslední kontrolu (jop!) a nás s MM pustili z porodnice. (Náhoda? Nemyslím si :-) :-) :-)...)
Já už mám své kalendáře zamluvené a jsem ráda, že můžu její kalendář Svaté ženy 2022 nabídnout dál.

 

Každou svatou ženu doprovází v kalendáři slovo z Písma a báseň Radovana Voříška. 

Polovinu výtěžku z prodeje se Kačka rozhodla věnovat neziskové organizaci Bellis - mladé ženy s rakovinou prsu, která se zaměřuje na pomoc a podporu žen v produktivním věku, které procházejí léčbu spojenou s tímto nádorovým onemocněním.

Kalendář ve formátu A2 bude možné koupit v Infocentru Města Židlochovice, v kavárně Bystrá Židle nebo objednat na e-mailu svate22zeny@gmail.com. 

Po domluvě je možné osobní předání nebo zaslání přes Zásilkovnu nebo Českou poštu. 

Cena kalendáře je 280 Kč.

 

Kdo jste z Moravy, 21. 11. proběhne v komunitním centru v Židlochovicích vernisáž Svaté ženy - výstava linorytů , kde bude možnost kalendář také zakoupit a po ní se linoryty přesunou do rajhradského kláštera, kde budou k vidění do konce roku. 

*******************************************

Kačka sama regionálnímu tisku ke vzniku kalendáře řekla:

 

SVATÝM SE MŮŽE STÁT KAŽDÝ

 

K linorytům jsem se dostala na mateřské dovolené se třetím synem Matoušem. Kromě péče o rodinu jsem toužila po kreativní činnosti, která mi už dlouho chyběla. Zpočátku jsem na lino vyrývala malé obrázky – „péefka“, zvířátka apod. Kouzlo, když ten rozrýpaný kousek lina prošel barvou a lisem, mě naprosto uchvátilo. Fascinovalo mě, že i nedokonalost na linu se při tisku projeví jako záměr. Taková zkratka k umění. Navíc ta činnost rytí, odrývání z lina-matice mi poskytla příležitost k přemýšlení, odpočinku i k seberealizaci. V hlavě se mi pomalu rodil nápad na větší projekt, a tak mi kamarádka Jana poskytla použité linoleum z jejich starého bytu, nabroušená rydla i lis. 

 

Vždycky se mi líbily ikony svatých, ale nikdy bych si netroufla do tak složité techniky, která se navíc řídí přesnými pravidly. Někde vzadu v hlavě mě pořád tlačila myšlenka vyobrazit svaté nějak netradičně a přiblížit je dnešním lidem tak, aby nepůsobily jako něco, co je z dávné minulosti, mrtvé a těžko uvěřitelné. Vybrala jsem si ženy, protože jsem tušila, že se mě bude jejich příběh více dotýkat a mohu se s nimi, alespoň částečně, ztotožnit. 

Chtěla jsem, aby si při pohledu na obraz divák uvědomil, že světice byla taky člověk a věděla, co to obnáší jím být. Svatým se může stát každý a i my se často nacházíme v situacích, kdy nás mohou světice inspirovat. Můžeme být pro druhého člověka světlem jako Lucie, učit se naslouchat Božímu slovu jako Marta, s láskou se věnovat vnoučatům jako Ludmila, oslavovat Boha hudbou jako Cecílie, milovat vlastní děti víc než sebe jako Jana Molla, projevit druhému člověku náklonnost jako Veronika, odevzdat své trápení Bohu jako Hedvika nebo se pokusit Mu důvěřovat jako Marie. 

 

Na začátku byl vždycky příběh svaté ženy. Na každý měsíc v roce jsem vybrala jednu, kterou si zrovna daný měsíc připomínáme a jejíž příběh mě něčím oslovil. Šlo o studium, navazování vztahu, zážitek, ke kterému bych se jinak nedopracovala. Téměř vždy jsem měla přesnou představu, jak by měl linoryt vypadat, což mi způsobovalo tvořivý stres, jestli se podaří zachytit ten konkrétní obraz v hlavě, vypíchnout to důležité z příběhu. Neusilovala jsem o perfektní technický výsledek, ale o zachycení podstaty té dané události, záznam nějakého momentu, který je pro svatou typický nebo zlomový. Ten proces mě moc bavil. V čase jsem ženy, až na dvě výjimky, přesunula do přítomnosti nějakým předmětem z dnešní doby. Na každém obraze je také jméno svaté ženy v českém či jiném jazyce nebo v nějaké indicii.

Byl jeden král...

 ... a ten měl tři dcery.

Ta poslední se k nám uráčila dorazit včera po 12 dnech v prodloužení :) a dostala jméno Markéta Marie ❤.

4 070 g živé váhy, 52 cm.

Tímto jsme získali nad tatíčkem králem definitivní převahu 😄 ...

Nálada

od dětí...

Tak kdyby nebylo vyčerpávajících pondělků a čtvrtků, kdy prosedím dopoledne v nemocnici a jsem nucena rádoby v klidu obhajovat svoje postoje před holkama po škole a tvrdohlavě odmítat už od 38 + 5 urychlování, když se vlastně nic špatnýho neděje a vše probíhá jak má (a podle mustru předchozích sveřepců)...,  bylo tohle období fakt parádní, a jsem za něj nejen Tvorovi dost vděčná (beztak mažou někde na nebesích s Forrestem karty a smějou se nám, jak vyšilujem :-) ).

Konečně zažily úspěchy ve škole, když jim člověk věnuje trochu toho času, konečně se dost osamostatnily, doma hraní, dvě oslavy, vyváření/vypékání, tatínkovy včasný příchody z práce, dlouhý procházky v krásným počasí a dlouhý debaty, hraní deskovek, těšení holek (snad jim to nadšení vydrží) ... jo, dobrý to bylo.

V pondělí mi začne poslední "dovolený" týden a nátlak bude sílit, takže místo praktik jako při pomoci otelení krav jsem už požádala modlitební skupinu o výraznější podporu a Ranhojiče o recept na lektvar, kterej by to všechno mohl zvládnout šetrněji... 

P.S. V rámci tvůrčího záchvatu jsem sepsala satirickej příspěvek s názvem Debilní kecy čekatelů na cizí porod (název není dehonestující, jen inspirovaný tímhle seriálem nebo tímhle videem), ale nakonec jsem ho schovala do šuplíku, aby nedošlo k nepochopení a dojmu, že si nevážím zájmu lidí, kteří na mě myslí :-). 

Jestli se mi někdy podaří porodit, publikuju ho pro ty, co jedou v pelotonu za mnou a mají ještě čas :-).

Den D

byl dnes.
Oproti předvčerejšku, kdy jsem si v panice dobalila tašku a pak vše ustalo, ticho po pěšině.
Ale jsme zvyklí, že naše děti mají na všechno dost času.
Tak kdyby tomu náhodou vadilo, že nemá připravenej bejvák (chtěli stavět až budeme pryč), jsme ho dodělali.
Tatínkovi dort a dárky k svátku předčasně předali, co kdyby to v pondělí nešlo, žejo.
Na dva dny navařili. A spali ...
A společný foto nakonec i zvládli, kdyby náhodou chtělo být dotčené :-) (to ale jen u mě).

Konec restů, konec hlášení.

 Pekla jsem podle Katky.

8 !

Každej rok slavit narozeniny na Andreje... to jednoho otráví.
Ale od letoška nám to neva! :-)

Recept na dort jsem vzala odsud, měl úspěch u celého osazenstva, po všech zdravých experimentech, kterými jsem rodinu v poslední době častovala, ubrala jsem jen cukr.
Teď to asi vypadá, že jen peču a vyrábím cukrovinky, ve skutečnosti teď hodně experimentuju se slazením. Objevila jsem xylitol - zní to hrozně chemicky, ale je to přírodní dřevný (březový) cukr s o 40 % nižší energetickou hodnotou a pozitivním vlivem na zuby, erythritol zase sladí úplně bez kalorií.
Neříkám, že to má člověk jíst neustále, ale jednou za čas, když chce člověk dělat klasiku, se hodí mít alternativu... lze koupit ve zdravé výživě.

Fotky u mě. 

P.S.
Konečně se cítím trochu líp, jako že bych mohla snad i udýchat porod.
Stále 2 v 1.
Ale ani napotřetí jsem se nepoučila s pouštěním skutečnýho termínu porodu... tak příště :-).

Všedně

 

Domácí škola, málotřídka v lazaretu.
Chytla jsem to od dětí, takže si teď neumím moc představit, že bych měla rodit (cca týden do startu).
Vstala jsem jen na volby, kroužkovala jsem prorodinné na kandidátce Spolu.

První provizorní foto padlo, ale to u mě. 

Churros oujé

Jak jsem v prvních měsících sladké nejedla vůbec, teď, když mi dochází dech, je mi každá energie dobrá.
V úterý jsme oslavili 14. výročí od svatby a oblíbený "čůros" si objednali s dětmi po večeři.
Protože se mi ale nechce za pár kousků smaženýho odpalovanýho těsta, kterých by děti spořádaly kopu, těžce platit, řekla jsem si, že je musím vyzkoušet doma.
Fakt na tom nic není a jako program pro Emču, která mi ve středu zůstala doma s horečkou (ale jinak jí nic není, takže kadence jejích otázek = 20/min.), ideál.
Recept na tuhle španělskou dobrotu jsem si poskládala z různých dostupných a hlavně podle toho, co jsem měla doma.
Tvar jsem poněkud nedodržela, ale nechtěla jsem spotřebovat moc oleje, tak jsem smažila v menším hrnci a tvary nechala poněkud "freestyle". 

Foto provizorní, pardon, neměla jsem to srdce hledat a zprovozňovat foťák, příště vyměňáme :-).

CHURROS (smažené španělské koblížky z odpalovaného těsta s čokoládovou a karamelovou omáčkou).

Na těsto:
350 ml vody
lžička soli
kousek vanilkového lusku
65 g másla
300 g hladké mouky (měla jsem celozrnnou špaldovou, takže jsem výsledné těsto měla trochu tmavší)
4 menší vejce

Na obalení:  krupicový cukr smíchaný se skořicí podle chuti

+ omáčky (já měla skleničku slanýho karamelu, který mi zbyl z pralinek, takže jsem ho jen nechala povolit a v druhé nádobce jen rozehřála oblíbenou čokoládu, ale karamelová omáčka se dá udělat i z karamelizovaného Salka rozředěného /rostlinným/ mlékem a čokoládová zase ze smetanou zředěné rozehřáté čokolády)

Odpalovaného těsta není třeba se bát, stačí krátce svařit vodu se solí a s máslem a semínky z vanilky (lusk se může nechat vyvařit nebo ho hodit do cukru a vytvořit si tak vanilkový) a po vypnutí plotny postupně vmíchat prosátou mouku - ke konci to jde ztuha, to je ale normální a v pořádku.

Těsto je potřeba nechat úplně vychladnout, mezitím si můžeme připravit třeba omáčky a olej na smažení (vysokou vrstvu, všude se píše litr oleje, ale já použila menší hrnec a oleje něco přes půllitr, stačilo).

Do vychladlého těsta se rozklepnou vejce a mixérem zašlehají.

Těsto jsem naplnila do cukrářského sáčku s ostrou hvězdicovitou špičkou. 

Část nastříkaných tyčinek jsem dala péct do vyhřáté trouby (vyhřála jsem na 200 °C a pak stáhla teplotu na 180) na vymaštěném pečicím papíře (pokud máte olej ve spreji, postříkejte tyčinky i shora) postříkanou studenou vodou. Foto jsem nestihla, ale mně moc chutnala i tahle light verze. Něco přes polovinu těsta jsem usmažila. Do horkého oleje (asi jako na vdolky) jsem sáčkem stříkala "něcojakotyčinky" (jak to zrovna vyšlo), které jsem vždy odstřihla obyčejnými nůžkami (pozor na opařeniny). Smažila jsem po několika kouscích po obou stranách (jde to dost rychle), vylovila je děrovanou naběračkou a nechala krátce okapat na ubrousku - ale opravdu jen krátce, protože odpalované těsto moc tuk nenasává a když se nechá na ubrousku moc dlouho, už se na tyčinkách neudrží cukr se skořicí, ve kterým pak churros obalujeme.

Namáčíme nejlíp ještě teplé v omáčkách a užíváme si slast :-).

Měsíc za odměnu

... anebo taky měsíc, kdy se zastavil čas.
Předala jsem třídu, odfotili jsme s Lukorem školní maraton, z větší části teda už on.
Doháním resty - sbírám na poslední chvíli do průkazky razítka doktorů.

Dopoledne v klidu a tichu, navařené marmelády, doplněné zásoby zdravých potravin (čas na vaření!), vytříděný a vypraný oblečky, sbalená taška, nakoupené dárky na podzim (i některý vánoční), jen do tý knihy se mi nějak nechce, tak radši dělám na pralinkových experimentech :-).
Pokusuju s různými druhy čokolád, náplní, způsoby plnění...
Po obědě vyzvedávám Emouše, povídáme si kolikrát si u oběda přidala, nakupujem a protože obvykle zvládá úkoly rychle, vyrábíme z papíru a slizy a tetelím se, jak jí to svědčí.
Pro někoho asi samozřejmost, pro mě ale velký zadostiučinění, všechno to ořezávání pastelek, obalování sešitů, psaní úkolů, chystání aktovek a rozhovorů o nesmrtelnosti brouka.
Takovej jako reparát, všechno odznova, za doby, kdy jsem chodila domů pozdě a se vším bojoval Lukor.
No a pak je tu ještě Andulí vstupující do puberty, která se vytrvale stará o to, abych si o sobě jako matka moc nemyslela :-).

Nastupující podzim ve všech ohledech, přesně ve stylu Štěpánovy knihy Buď, kde jsi, kterou čtu přesně v době, kdy se tak i cítím, o tom ale jindy.

O tom, že měsíc hájení, kdy jsem si docela odpočala, se chýlí ke konci, svědčí o dost zkrácenej dech a všechny ty těhotenský obtíže, od kterých jsem dosud měla pokoj a už na ně za ta léta zapomněla.
Nakonec to, že si sebemenší cestu na nákup musím plánovat s dostatečným počtem záchytných bodů (čti wc), způsobuje, že už bych i tuhle krásnou klidovou fázi ráda ukončila.

P.S. Sranda je, že s holkama jsem už touhle dobou měla kupu fotek na památku. U Andulky brzy, abych nebyla na fotkách moc vorvaň, žejo.
U Emouše dokonce každý měsíc na srovnávací fotku.
A přestože jsem s Tvorem č. 3 přibrala nejmíň ze všech těhotenství, nemá ještě ani jednu a to už jdeme do finále.
Nějak mi to nepřijde už důležitý, máme spolu jiné zážitky.
Ale budu to muset nějak vyřešit, aby nepřišel zkrátka :-).