Portjúgl - part 2: Továrna na absolutno

 (videa mi přijímá Blogger už jen v mizerný kvalitě, tak jsou hooodně ilustrační, třeba to časem nahraju na YouTube... Jo a plná verze s komplet fotkami zase TADY.)

Továrna na absolutno mě napadla hned.
Fatima mi připadá jako neskutečně výkonná modlitební továrna, která svým fungováním zachraňuje minimálně půlku světa. Minimálně. 

Úplně jsem viděla, jak se ten oblak milosti tady tvoří a pak se šíří do světa.
Celý den tu probíhají na několika místech (v bazilice Panny Marie Růžencové, v Kapli Zjevení, v bazilice Sv. Trojice, ale i v podzemních prostorách, kde jsou další kaple) mše sv. v různých jazycích, modlitby, uctívání, procesí, i eucharistická adorace - nevím, zda nepřetržitá, ale vždy, když jsem tam šla, tak tam byla. 
Vše na sebe plynule navazuje jako dobře namazaný stroj, aby "oheň nevyhasínal", do toho lidi obětují, zapalují svíčky, přichází na kolenou... 

No a to by bylo, aby se nás ta síla nedotkla!

Naše uchvácenost Fatimou (kdo o ní nikdy neslyšel, může si přečíst o tom, co se tu stalo, třeba TADY nebo se mrknout na stejnojmenný film, máme ho moc rádi) začala pozvolna - na začátek jsme si v úterý navečer po tom dlouhém čekání v Santarém spravili chuť  na mši v bazilice Panny Marie Růžencové - dominantě Fatimy.

idém od auta

První vau!
Ale ani tady jsme nebyli ušetření šoků, asi abysme nevyšli ze cviku. Nechávám jen na uzavřeným.

 

 

 

 

Pasáčci jsou v téhle bazilice pohřbeni po levé (Lucie a Jacinta) a a po pravé (František) straně:

 

 

Je to asi divný takhle říkat, ale moc se mi ty hroby designově líbí.
Po tom šoku jsme se prošli po prostranství před bazilikou, který je větší než náměstí sv. Petra ve Vatikánu. 

Teď budu monotónní, ale všechny fotky se mi líbí - jsou vyfocený v průběhu všech dní, který jsme tam trávili - takže v různých denních dobách: bílej mramor i světlej pískovec proti jakkoli modrýmu nebi mě prostě fascinoval a působí opravdu nebesky.

 

 

Ten růženec, co má Panna Marie na ruce, se kýve ve větru.

Na tom prostranství je centrum všeho - kaple Zjevení, místo, kde se všechno událo:

Stačí si představit místo toho všeho pastvinu, na který se vše událo :-)

Kolem téhle kaplnky chodí stále lidi po kolenou... 

kytky pro Pannu Marii

... a vedle ní je prostor na zapálení svíček všech velikostí (podobně jako v Lurdech), který se tam dají koupit za pár korun a obětní oheň (Pira), kde lidi pálí, co potřebují. 

Když jsem viděla v oficiálním obchodě tyhle orgány, přišlo mi to morbidní, a dost jsem se tomu smála. 
Pak už jsem se nesmála a poslední den jsme šly s Aničkou obětovat taky.

Celý prostor odvětrává obrovský odsavač kouře a komín, ale stejně je všude cítit tavící se vosk. 
Prostě továrna, čistírna. Obrovská. Nebeská.

První den nás taky málem ochranka zamkla ve sprchách :-) a vyrazili jsme na první koncert ticha - tak jsem potom celou dobu říkala světelnýmu růženci a následnýmu procesí (vzpomněla jsem si totiž na film Nádherná zelená).

To bylo jak terapie: sedět na vyhřátých schodech katedrály a pozorovat dění v Kapli Zjevení, sekat desátky v různých jazycích (dostal mě desátek v arabštině - salam aleikum Maryam a když zazněla polština, nic nám bližšího totiž nebylo, připadala jsem si jako doma), prokládat je zpěvy, zvedat na pozdrav zapálenou svíčku s kalíškem a nakonec jít procesí - lepší než jakýkoli film.

Ve středu jsme si na mši vybrali Kapli Zjevení.

Děti jsme odpoledne nechali u auta hrát si hry a šli se projít s růžencem "na plac" sami.
Jako musím říct, že někdy je pro mě růženec dřina, ale tady to jde úplně samo.
Člověk vejde na "plac" a je to, jak když vejde do nebe. 
Byla to moje nejvíc relaxační činnost, chodit po areálu a sázet zdrávasy, posouvat korálky, poslouchat cinkání. Totální pokoj.

S Lukym jsme zabrousili i na opačnou stranu "náměstí", kam jsme měli v plánu jít na mši až další den - do Baziliky sv. Trojice, která byla postavena až v roce 2007 (náš svatební!) jako reakce na potřebu pojmout davy věřících. 

No a tady mi klesla čelist na další level. 

Jak tak hledám fotky, tak asi žádný nemám, prostě jsem asi v tom úžasu přestala fotit.
Ale bazilika sv. Trojice je tak obrovská, že žádná fotka nevystihne její rozlehlost.
Bronzový vrata jsou jak brána do Gondoru, a ulička od vstupu k oltářnímu obrazu, kterej je tak obrovskej, že jsem větší neviděla, se svažuje směrem dolů, takže člověk od vstupu k oltáři dlooouho jde a vstupuje přímo do zlata, do nebe.

Vyfotila jsem to až druhý den na mši.

A motiv toho obrazu je taky boží. 

U baziliky je taky vstup do podzemí, kde je adorační kaple a mnoho dalších kaplí, další prostory, wc, fontánky... a model Jeho srdce.

... až bude konec světa, chtěla bych bejt tady :-) :-) :-). 

Odpoledne jsme se chtěli vydat pěšourem do nedalekých jeskyní, ale než se všichni prospali a vykotili, byla skoro jejich zavíračka, takže jsme zvolili na podvečer plán B: procházku na Valinhos na křížovou cestu.
Úplně stejně jako tenkrát v Medugorji jsem měla obsesivní myšlenky na to, že to je určitě daleko a že to nestihneme do zavíračky sprch a do procesí, že to Maki neujde a tisíc dalších výmluv, úplně jsem to chtěla vzdát.
Nakonec to byla samozřejmě pohodová cesta a opravdu krásná křížová cesta olivovým hájem se zakrslými duby obrostlými lišejníkem:

A samozřejmě jsme stihli i sprchy, i jídlo i další koncert ticha :-).

 

Ve čtvrtek ráno jsem se vydala za brány svatyně hledat nějaký market a dokonce jsem ho i hned našla, i když mi tady jako jediný skoro nefungujou data (asi abych se mohla soustředit na důležitý věci? :-) ), takže snídaně byla bohatá a pak jsme baziliku sv. Trojice ukázali dětem, který byly naštvaný, že my ji vidíme už podruhý :-).

Byla právě jakási slavnostní akce i s biskupy a hudba ten prostor pozvedla ještě výš, což jsem myslela, že už to ani nejde (průvod šel asi 5 minut, než vůbec došel, jak byl dlouhý):

 

Následuje další nákup suvenýrů (kolikátý už?), oběd a nakonec jsme se hecli a vyjeli tentokrát za brány areálu navštívit hrad Ourém a rodné domy vizionářů.

V Ourém Makisan s Aničkou vytuhly v autě, takže jsme si staré městečko a hrad prohlídli jen my dva s Emčou. 

Byla to taková menší Kuňka a cestou tam jsme prožili další infarktový stav při škrábání naloženýho auta do krpálu jak prase.

Na fotkách to není vidět, ale když jsme se ale z Ourém přesouvali apačskými stezkami směrem do Aljustrel (okrajová část Fatimy, kde se nachází domky pasáčků), padla na mě úplná úzkost z vyprahlosti a opuštěnosti okolí Fatimy... 

Za zdmi komplexu si člověk snadněji představil, do jaké "pouště" Panna Maria přišla, a to bylo cílem toho výletu, žádný hrad. 

Aljustrel

 

pokoj rodičů

 

Pokoj Lucie a její sestry

 

pokoj ostatních sester

 

 

Luciin kříž, na který průvodkyně položila Makisanův přívěšek s PM a my pak svoje růžence.

 

Dům Františka a Jacinty byl zavřený, ale děti se vyfotily alespoň u legendární zdi (mám u sebe).

Pak jsme koupili pár drobností a vrátili se zpět do města.

My s Aničkou jsme se chtěly vydat na kolenní chodníček, na který jsme si dělaly celou dobu zálusk a odpoledne si na to připravily svíce k oběti, tak nás Luky vysypal u svatýho placu a s Makisanem a Emčou vyrazili na nákup a na hřiště. 

 

Anička si vyřezala svou svíci po svém, já na ní vyryla jména všech, co jsem vezla s sebou (u obětního ohně byla cedule, ať se obětuje z ekologických důvodů jedna svíce za všechny, takže byla popsaná dost hustě).

Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, a nakonec jsem si vše kolem téhle cesty po kolenou dala na uzavřený.

... pak jsme se odbelhaly k autu za ostatníma. 

Jenže ti se ještě nevrátili a my tam seděly na posledních zbytcích sluníčka a dávala se do nás zima (přes den tu bývá vedro, ale v noci chladno a celkově hodně fouká, takže jsem celou dobu nosila ledvinový pás od Karla - děkuji♥).

Na poslední světelný růženec jsme šly večer po sprše jen já s Aničkou a ostatní došli na procesí, který bylo nakonec eucharistický: 

Anička rozsvěcela kněžím sfouknutý svíce a bylo to hezký a taky náš poslední koncert ticha...

Druhý den bylo potřeba odjet, aby se stihl zbytek cesty v poklidu.

Tenhle budíček mi bude chybět. 

 

Naši věrní společníci z parkoviště.

 

V pátek jsme si ještě naposled umyli hlavu, osprchovali se, rozloučili se na placu... a zase byl skoro podvečer...

 

 

 

Když jsme byli na odjezdu, někdo přejel jednoho z holubů našeho přítulnýho hejna. 

Ostatní holubi stáli kolem a oplakávali ho. 

Tak to bylo celý takový smutný a mně už se ani nikam dál nechce.

 

Ale táhneme dál.

Portjúgl - part 1: Cesta z (do) města

V posledních dnech před odjezdem jsem si říkala, jestli jsme nepřecenili síly, ale všechno klaplo.
Již tradiční foto z tradiční pauzy při cestách na západ na rozhledně Milíře na Kateřině. 

Kompletní galerie fotek zase u mě. 

 

Tady bych mohla zkopírovat fotky z loňska :-).  

Dloooouhej přejezd.

Spali jsme zase v Jouhe u hřiště (tentokrát jsme tam dorazili dřív, děti se hned šly družit se dvěma čutálisty, co si tam právě kopali) a byl strašnej vítr před bouří, která nás nakonec obešla. 

A opět problémy s prvním přeskládáváním auta, protože mnoho krámů na začátku cesty.

Dežaví pokračovalo i druhej den, protože jsme šli na mši v Paray-le-Monial a bylo to fakt zvláštní, protože stejný zpěvy, stejný obrovský setkání komunity Emanuel a problémy s parkováním...  

 

 

Moc jsme se ale tentokrát nezdržovali a jeli si udělat snídani k nedalekým rybníkům, což byla dobrá volba - opuštěný parkovišťátko by bylo ideál na spaní, ale my ho využili jen k jídlu, procházce a popřání Andulí, která měla zrovna svátek. 

 

Následuje delší přejezd s jednou zastávkou na špagety a mytí. 

Kolem 11. hodiny večerní začneme cítit kouř a spáleninu a vjíždíme do mlhy. 
Jsme na dálnici asi 2 hodiny před Bordeaux, auta vyjíždí odtamtud opačným směrem a my a několik málo aut míříme tam. 
Máme z toho divný pocit, ale i když tabule na dálnici hlásí uzavření silnice, po které jsme měli původně jet, kvůli požárům, stále Waze ukazuje touto náhradní trasou o hodinu méně než kdybysme jeli po jiné dálnici bez kouře. 
Zapínáme vnitřní okruh klimatizace, aby se dalo dýchat a když už to trvá dlouho, dívám se na mapu počasí, kterým směrem jde vítr. 
No naším, ale za Bordeaux z toho snad vyjedem?

Bordeaux je město duchů a leží na něm kouřová clona, dochází nám benzin, ale uspějeme až na několikáté benzince.
Nechápu, jak tady ti lidi můžou být, nedá se tu dýchat.
Objížďka nás vede úkou silničkou přes nějaký městečka, kolem nás sviští sanitky a hasičský cisterny, jedeme asi dvacítkou. Začínáme trochu litovat, že jsme to nevzali větší oklikou.
Už je jedna hodina a nevíme, kde budeme spát, jen tak někde asi ne, když je vzduch takový.
Slyším, že se mám pomodlit poslední růženec a pak se uvidí.
Modlím se slavný za ty lidi tady a sotva skončím, Luke vjíždí zpět na dálnici a hned první odpočívadlo je ideál - stahujeme okýnko a kouř tu není cítit (vítr vane opačným směrem), je tu ticho, čisťoučko, stání k odpočinku na lesní cestě, wc, stoly i voda. 

Jak tam tak vjíždí, v hlavě mi zní vodí mě na klidná místa u vod ♥ (Ž 23,2)...
Přebalíme auto a sotva zalezeme, začíná pršet a prší až do doby, než ráno vstáváme a jdeme znova přebalovat. Nu.

Tahle veliká francouzská dálniční odpočívadla milujem.

Jakmile se sbalíme a posnídáme, ve vzduchu je zase cítit kouř.
Ve zprávách čteme, že požáry se zastavily, ale že se zvažuje evakuace Bordeaux. Nedivím se.

 Nakoupíme a svištíme dál, po chvíli překračujeme španělské hranice. 

Nejdřív se za okny střídají hory, pak zavlažovaná žlutozelená slunečnicová pole s pásy suché, skoro pouštní trávy a hnědé oranice. Několik hodin.

Jedeme až do večera, děti střídají hry a hudbu s pohádkou. 

:-)

Těsně před hranicemi s Portugalskem se umyjeme a za stmívání překračujeme hranice.

Na první benzince si ještě ohříváme večeři.  

V klidu si cmudíme rýži se zbytkem kuřete a říkáme si, jak je hezký západ slunce. 

Jenže sotva se setmí, dojíme a nalodíme se, zjistíme, že to nebyl západ slunce...

... a to jsou fotky ještě hodně milosrdné.

 

Chtěli jsme spát poblíž našeho prvního cíle (Santarém), ale nabrali jsme oproti plánu takový zpoždění, že musíme improvizovat a někde v půli cesty sjíždíme z dálnice.

Místo, které jsme si vyhlídli na Park4night, je v takovým krpálu, že to vzdáváme a na druhý pokus parkujeme na parkovišti uprostřed (stejnýho) noname města.

Je tam děsný vedro, v remízku na okraji řvou jakýsi ptáci, potkávají se tam milenci a vůbec se tam necítím dobře, děti jsou nevybitý a dělají bordel, až se z toho únavou a pocitem, že antibiotika nějak nezabírají, spíš naopak, skoro rozbrečím.

Poprvé za cestu si říkám, proč jsem si jako vymyslela jet takhle daleko, kolik jsme už dali za benzin a co z toho.

 

Nakonec se nějak usalašíme a usneme, ráno vstáváme ve zmatku, protože se mi neaktualizoval telefon, ve vedlejším časovým pásmu je o hodinu míň a v době zvonění budíku je ještě tma. 

Nicméně dělníci jdoucí na stavbu, u které je park, nás spát nenechají, takže se sbalíme a vypadneme brzy. 

 

 

Mše sv. v Santarém - místě eucharistickýho zázraku má být v 9.

Dokonce jsme zaparkovali u kostela (Igreja do Santíssimo Milagre/Igreja de Santo Estêvão), s čímž jsme ani nepočítali. 

Jenže když tam vejdem, holčina v suvenýrech říká, že dnes bude až v 11. 

Její starší kolegyně sice nemluví anglicky, ale velmi ochotně nás vezme na prohlídku za oltář. 

 

Ve 13. století v Santarém nešťastná žena, které byl nevěrný manžel, navštívila místní čarodějnici, která jí slíbila, že ji opět bude milovat jako dřív, ale musí pro ni v kostele ukrást proměněnou hostii. 

Ženu to vylekalo, ale přesto to udělala. 

V kostele eucharistii nespolkla, ale po opuštění kostela ji schovala do šátku. 

Na cestě k čarodějnici hostie začala krvácet, lidé ji na to upozornili. 

Proto v panice spěchala domů a uschovala ji do skříňky. 

Během noci z ní vycházelo silné světlo, které je probudilo. 

Žena manželovi prozradila, co provedla a oba zbytek noci strávili v adoraci před hostií. 

Na druhý den o tom informovali kněze, který vrátil hostii do kostela, tam krvácela další 3 dny. 

Nakonec duchovenstvo rozhodlo, že i přesto, že krvácí, ji umístí do relikviáře ze včelího vosku. 

Kolem roku 1340 ji kněz zavřel do relikviáře ze včelího vosku a umístil ji do tabernákula. 

Když kněz otevřel dveře tabernákula, relikviář ze včelího vosku se rozpadl na malé kousky. Sklo obsahovalo svatou Krev a včelí vosk.
Během staletí hostie velmi krvácela a byl v ní spatřen Ježíš. 

Mezi mnoha svědky byl i sv. František Xaverský, který místo navštívil před odjezdem na misie do Indie. 

Více o zázraku TADY a TADY. 

 

Samotný relikviář se tady fotit nesměl, tak jsme si udělali pár fotek z výstavy (některý sochy ve Španělsku i Portugalsku vypadají celkem děsivě). 

tek z výstavy (některý sochy ve Španělsku i Portugalsku vypadají celkem děsivě). 

Relikvie sv. Štěpána.

 

Čekala jsem, zda budu mít dojmy jako v Lancianu, ale tušila jsem, že asi ne.

Nemýlila jsem se, ale o tom později. 

Po prohlídce jsme se znova ujistili, že máme přijít na mši v 11, odešli se na chvíli projít a protože Lukemu už klesal cukr, tak i do kavárny na něco menšího a na wc.  

 

 

V 11 se vracíme, přidáváme se k adoraci amerických poutníků a čekáme.

Udržet Maki v režimu silentium je nadlidský úkol, takže s ní jde Luky ven, dokud mše nezačne.

 

 

 

 

Je půl 12 a stále nic. Poutníci jdou nakupovat suvenýry a mně to je divné.  

Nakonec pošlu Aničku do obchodu se suvenýry, ať se ujistí, že očekávaná mše fakt bude.

Vrací se s tím, že mše byla s těmi americkými poutníky - asi dorazili dřív, tedy jak jsem neblaze tušila.

Byla jsem z toho čekání od rána a nevyspání tak unavená, že jsem to těžko kousala.

Americký kněz, co se asi chtěl družit, se na nás tak hezky smál - můj úsměv byl ale dost nakřivo, tak jsem se klidila z cesty.

 

Jestli mi tohle mělo ukázat nějakou nenaplněnou touhu po eucharistii, tak jo, beru, chápu.

Nebo možná bylo potřeba na nás nějak pracovat. 

Ale bylo mi líto promarněnýho času, zbytečně vyhozených peněz, bylo mi vedro a už jsme mohli bejt dávno jinde než v týhle čtvrti bez možnosti jídla i WC.

 

Americký kněz s asijskými rysy pořád kroužil okolo, asi tušil, že jsme na tu mši čekali a nakonec přišel za námi do auta a přes okýnko mi vrazil se slovy "Do you like M&M´s ?"do ruky obrovskej pytel obřích "emenemsek" (těch amerických s burákem uvnitř). 

Měla jsem sto chutí mu něco říct, ale bylo mi ho v jeho nadšení líto, tak jsem jen čuměla do země a polykala slzy. 

Navíc chytla hysterák Anka, protože bonbony záviděla holkám, sama je na buráky totiž alergická.

Máme v takhle dlouhých přejezdech problém držet je dál od technologií i sladkostí, tak jsem byla spíš naštvaná, že jim někdo dává další sladkosti.

To jsem ještě ale nevěděla, že ty bonbóny nás později tolikrát zachrání od hypošky. 

 

již notně užrané...

 

Nakonec Luke zavelí a odjíždíme na nákup - do Fatimy, což je náš hlavní cíl, je to totiž necelá hodina cesty.

Teď už je konec dlouhých přejezdů, teď už budeme 3 dny na jednom místě a další dny popojíždět jen zřídka.

Takže po nákupu cestou nabíjíme všechno co jde, a jakmile vjíždíme do Fátimy, jdeme se nejprve porozhlídnout po klidném místě na spaní.

Lesy vypadají dobře a staré větrné mlýny na kopci nad městem ještě líp.

Je tam výhled na katedrálu i na hrad v Ourém, takže si tam uděláme pořádný jídlo a domluvíme se, že se tam vrátíme na noc.

 

 

Po jídle se zdá všechno růžovější, tak vyrážíme přímo ke katedrále.

A i když jsme chtěli být daleko od lidí, vyhodnotíme zdejší parking jako nejlepší volbu, je totiž zdarma, na asfaltu, s vodou, stoly i sprchami vedle.

Zůstaneme tu nakonec další tři dny.

Umyjeme si všichni hlavu a vyrážíme do centra dění aneb Do Fátimy jen s umytejma... vlasama! :-)

 

Doteď jsem myslela, že jsem už viděla všechno, tak proč ještě cestuju. 

No, tak neviděla.

Cestovní horečka

... aneb stav před dalším bláznivým výjezdem za hranice všedních dnů před 16 dny.

Po Svitku si vzala děti babička. 
Ticho, možnost v klidu si doříct větu, jedna procházka na nová místa - nezvyk. 

A jídlo kdy chci a co chci (mám pocit, že doteď jsem nedělala nic jinýho než házela kus žvance zuřivým lvům). 

 

Až teď přišel čas (po-pá) na naplánování letošní cesty - trasa, nákupy, zařizování a balení.

A hned v pondělí mě skolil močák.

Což už je takový znamení, že to bude dobrá cesta.

Takže jsem vše plánovala v posteli (hodně času mi letos ušetřila AI), zatímco drahý se pustil do čištění sedačky - už bylo načase.

Jindy stěhuje všechny matrace z ní do práce, kde mu je profesionálně vyčistí kolega, ale letos jsme na doporučení Bajči koupili obyčejný tepovač z Lidlu - a nechápu, proč jsme to neudělali dřív. 

Sedačky v autě zřízené dětmi taky jako nové. 

V úterý mě Luke překvapil, protože si konečně po půl roce šel na chíru nechat vykuchat zarostlý nehet na palci. Ideální načasování...
... a večer jsme se dozvěděli, že Emičce umírá spolužák, za kterýho se už nějaký čas modlíme.

Ve středu jsem myslela, že vše rozchodím, ale večer to začalo zase, takže jsem si ve čtvrtek zašla k dr. pro antibiotika. 

Zvládla jsem vyřešit i kytky, a protože Pavla i já budeme dlouho pryč a babiny jsou nervózní z vadnoucích kytek :).
Vyřešila jsem to sucho-umělákovou kytkou. No.

Ve čtvrtek si taky babička vzala podruhé děti s tím, že v klidu sbalím.
Jenže mně bylo pořád naprd. 
Ještě v pátek dopo jsem ležela jak zdechlina, což rozladilo drahého po návratu z práce - jak to, že není hotovo?
Nervozita by se dala krájet, tak jsme to nechali ležet a šli do kostela.
Těsně přede mší jsme se dozvěděli, že Andrej šel Domů, naštěstí byla volná intence, takže jsme ji rovnou využili. Ale celou dobu nás provází nepatřičný pocit.
Po mši pokračuje padání a ničení věcí, řízla jsem se, opařila jsem se, nefunguje technika, bylo mi zase blbě... atd.
A takovej ten čas, kdy člověk jede a má pocit, že to neskončí, jestli špatně nedohadl situaci a nepřecenil síly, že by radši zůstal doma a odpočinul si.
Do toho samý lepší zprávy z míst, kam se chystáme.

A pak... děti jsou najednou doma, vyspíme se, překvapivě brzy se nalodíme a s jedním návratem (zapomněli jsme sprchu), se obejmem, omluvíme a vyrazíme.

************************************

Dnes v noci jsme se vrátili, zdraví, obnovení, nejvděčnější, posílení na těle i duchu, připravení začít znova - a to, co dnes publikuju, se zdá být skoro neuvěřitelný a vzdálený, neaktuální... :-) 

Vybalila jsem nejdůležitější věci :-).

Kefírka

 

Tak to je ta, který patří to první místo.

Nejrychlejší buchta, kterou kromě Maki umí upéct všichni členové domácnosti, když jsem zrovna někde v trapu :-). 

Momentálně ji nejlíp umí Lukor, což mi nejde do hlavy, protože se mi poslední dobou sráží :-). 

Dietní není, ale je superrychlá, vlhká, suprová a vděčná a dělám ji tak často, že už by to chtělo uložit recept, abych ji pořád nehledala:

 

♥♥♥ KEFÍRKA ♥♥♥

V míse utřu 2 vejce

s 120 g třtinového cukru, po částech přilívám

malý hrnek (max. 200 ml) slunečnicového oleje a

půllitr kefíru, kterej jsem nechala oteplit na pokojovou teplotu.

 

Potom postupně přisypu 300 g mouky (hladkou špaldovou, občas mixnu pohankovou) smíchané se 2 vrchovatými lžícemi kakaa a lžičkou sody. 

Po upečení (20 minut na 180°C, ale záleží na velikosti plechu a výšce buchty) a "špejlové zkoušce" rozdělím na buchtu tabulku čokolády (samozřejmě je lepší datlová "čokoláda" - kokosový olej + kakao + datlový sirup v přibližně stejném poměru, ale na tu není vždy čas), nechám v troubě ještě povolit, rozetřu lžící a posypu sekanými nebo mletými mandlemi.

 

Bacha, mizí rychlostí světla :-) !