Zpátky doma

1. den

2. den

3. den

4. den

6. den

ze školy v přírodě.
Kromě nabitýho programu a vybitých baterek jsem si ještě více vytříbila, jak a co ne/chci...
... a zase ten tupej náraz, že se mám fakt jak prase v žitě.

Čas na důležitý věci

Odmaturovala (zvedla naší rodině výrazně průměr), vyspala se a šla demonstrovat.
Pípla mi sms, jestli nepojedem taky.
Kdepak, nemám totiž přece čas.
Pak mi přišlo foto od táty (už demonstruje skoro celá rodina - v různých městech).

To je přesně ona. 
Někdy jinotaje v jejích zprávách luštím i v řádech dnů (protože přece nemám čas na nějaký hledání skrytejch významů, žejo).
Jsem na ni tak hrdá a mám na ni tak málo času.

Pustila jsem si na DVTV přenos.
Nemám ráda sladkobolný řeči, velký sliby, gesta, patos.
Nemám ráda ublíženecký řeči, jsou zbytečný.
Nemám ráda prvoplánový AntiBa, to samo o sobě totiž nestačí. 
A byl demokraticky (!) zvolen. 
Ale vyjádření nesouhlasu je zcela na místě a to včerejší splnilo moje představy.
Nevadí mi, že vládne někdo, koho jsem nevolila, vadí mi, že chytře oblbuje lid (mimo jiné).

Tohle byla demonstrace, na kterou bych bývala šla taky.
Nestihla jsem Fishera ani Hilšera, ale o jejich projevy se nebojím.
I ostatní jména bych označila za celkem dobrej výběr. 
Táta říká, že tomu chybí nějakej vůdce - sjednotitel.
Mou představu o vůdci (neublíženým, nezahořklým) naplňuje Martin Jaroš.
Bezva projev.
Dál jen letmo: bývalí spolupracovníci Andreje a taky lidi, na které měla dopad jeho rodinná firma.
Taky fakta, žádný pojmy s dojmy: Petr Blažek, historik z ÚSTRu... nebo konkrétní příběhy zaznamenané ve spolupráci s Českým rozhlasem Mikulášem Kroupou z Post Bellum, vzpomínka na skutečné hrdiny.
Hřejivá slova Báry Hrzánové.

Zaujalo mě, že už i samotní novináři začínají pochybovat o smyslu své práce v době přehlcené informacemi (pod minulým příspěvkem mi jedna dobrá duše napsala, že to prve vyznělo, jako by mě rozčilovali lidi píšící na blog, ale tak to není. O blozích nepadlo hanlivé slovo - nečtu cíleně totiž nic, co by mi šlo proti srsti, držím se svý sociální bubliny. Než dokončím práci, kterou jsem si stanovila, blog poběží jako za starých časů, pak uvidíme.)
Na závěr nemilosrdná pravda dávkovaná Orkem.

Přiznám se, že jsem v poslední době hodně rezignovala. Nemám přece čas na něco, co nezměním, žejo.
Některý jeho voliče mám ráda.
Když jsem slyšela i od některých kolegů v práci, že ho nevolili, ale teď by ho klidně volit šli, doufala jsem jen, že snad nebude tak zle.
Nejsem pohotová, všechno radši pouštím z hlavy hned ven a pak nemám argumenty.
Ale pokud o ně někdo opravdu stojí, ať si pustí celý záznam ze včerejška, třeba na DVTV.
Když se objeví něco, za čím stojím, nevadí mi být v podstatný menšině.
Někdy totiž znamená většina jen to, že jsou všichni blázni na jedný straně :-).

Při poslouchání přenosu jsem si udělala čas a pohrála si s každou součástkou večeře.
Po jak dlouhý době to nebyla nouzovka?
Čas na normální jídlo, který mi dělá tak dobře, vážně už odbývám i tohle?
Cvičit jsem zase začala před několika týdny, ze zdravotních důvodů.

Jestli to takhle půjde dál, budu se asi muset nad svým časem hluboce zamyslet. 
Teď mám aspoň lepší pocit, že jsem tohle sesmolila. 
I když to reálně k ničemu nebude.

Staré novosti

K práci na bytě jsme tehdá dostali vyřazené židle od Lukora z práce + ještě jednu zachráněnou před výhozem:

Po odstranění kil malty (díky, dědečku!) dostaly před pár týdny nový nátěr.
Žlutá šla do mýho ložnicovýho odpadního pracovního koutu, aby ladila, žejo. 

Dosavadní putovní červená šla spolu s novou-starou modroučkou (náhoda asi, že se sešly dva stejný typy) k dětem.
Po dvou letech mají v pokoji na čem sedět, sociálku na nás ;-).
Dřív nějak nebyla síla.
Dalo mi hodně práce zabrat jakžtakž výřez bez bordelu.

... a kávový hrnky zachráněný z chalupy před vyhozením (prý byly tehdy jediný dostupný = neoblíbený), to když jsou obsazený ty od Soni .
Mám ještě dva páry, chlapcům do výbavy, víc jich neužijeme.

Recyklace oujé!

Na Letnice (Anička už zpívala) jsem se pod tíhou emocí mírně rozložila.
Nojo, dojetí, ale hlavně vyčerpání a tak.
Současně mi bylo naděleno (děkuji! :-) ) a od tý doby zase držím pohromadě.
A těším se zase z těch zázraků kolem sebe.
(omlouvám se za minulý negativismus)
Z jedný milý návštěvy: 



Líbilo se jí u nás tak, že se z toho po.... :

Z krkonošských luk v nejhezčím podání:

https://www.youtube.com/watch?v=lwrjJsJE3ws

Z dětí:

Z vázání větších i menších kytic!

(i večer)

Ze sondy do izraelsko-palestinských vztahů (těším se na naše dovolenkyyyy!)...

Takže tak nějak ze života :-).

Prodloužený víkendy

v květnu vlastně nebyly prodloužený.
Ředitelský volno žádný.
Plány megalomanský, splněný s jazykem na vestě, je třeba brzdit.

Zase si už nějakej čas pohrávám s myšlenkou, že to tu zabalím a zase vím, že vyměknu.
Zase období přehlcenosti informacema, kdy mám pocit, že všechno už bylo napsáno někým psavějším, vyfoceno někým schopnějším, uvařeno někým nápaditějším, vymyšleno někým kreativním a taky mladším třeba :-), tak proč zahlcovat už tak zahlcenej prostor (teď bych nerada, aby to vyznělo zapškle, naopak mládí vpřed, máte můj obdiv :-) !).
Asi teď budu chvíli negativní (jsem unavená), ale přes plody všech borců kolem mě mi už leze na nervy všechen ten balast, kvanta neověřených informací, řvoucí pozornostvyžadující banality, těžko vyvratitelný (pokud vůbec) konspirace na každým rohu, vyumělkovaný a aranžovaný fotky, selfíčka na sto způsobů, pohodový fotky nohou, který jsem dělala taky (budiž mi omluvou, že jsem se tehdy fakt tak cítila :-) ), rádobyvtipný hashtagy přes pět řádků, lakování reality na růžovo a fotky líbivější než skutečnost, osamění ventilovaný pořizováním sérií fotek každýho prdu a sebe sama, potřeba se za každou cenu ke všemu vyjadřovat a zaujímat postoje (dobře, mrzí mě třeba nepochopitelně rozpoutanej hon na Hejného metodu lidma, kteří se neobtěžují o ní něco zjistit, na metodu, která asi může za všechny křivdy světa, a ze který bych sice fakt nerada dělala nový světový náboženství, ale nemůžu nevidět, že ji někdo dlouhá léta piloval a je to na ní vidět, přestože uznávám, že někomu může vyhovovat jakákoli jiná metoda, kterou mu neplánuju hanit).
Černá nebo bílá, zabiják uprchlíků nebo vítač, vyber si, když nejsi s námi, jsi proti nám a běda tomu, kdo nemá názor.
A já ho nemám už na tolik věcí! 
(konec protivný vsuvky)

Uvědomuju si, že děti rostou a nejspíš asi budou mít časem názor na vystavování fotek.
V neposlední řadě jsem blog zakládala v jiný době, dnes už nemám potřebu nikomu nic vysvětlovat, obhajovat nebo si snad něco dokazovat.

Na druhou stranu vím, že takhle se cítím pokaždé v květnu, že se musím nejdřív úplně odstřihnout, jinak to nefunguje.
Taky vím, že nejsem schopna udržet žádnej jinej deník než tenhle.
I když ty nejlepší věci, co se mi dějou, nejsou foceny ani ventilovány. 
Když už něco vyfotit chci, tak stejně nemám foťák a nevadí mi to, pryč jsou doby, kdy jsem chtěla dělat aspoň trochu hezký fotky.
Teď mi stačí, když se dostanu přes jakýkoli související (i nepovedený) obrázky do té nálady, když to drnknutí na tu strunu vyvolá vzpomínku.
No a taky se občas ozve někdo s dietkou.
To je jeden z mála důvodů, proč tu ještě není zavřeno.

Jinak psycho samozřejmě.
Nový pracovní zařazení mě bere, práce s jinejma dětma, jinejma rodičema, jinejma metodama, setkávání se se zajímavýma lidma, všechno beru jako příležitost k učení a baví mě to.
Ale díky tvrdohlavosti nebo snad i neschopnosti (a trochu i byrokracii) si pořád něco nakládám a pak se pod tím hroutím - dělám si to sama a vím to.
Když mi před dvěma měsíci řekl Ranhojič, že pokud něco nezměním, mám tři měsíce do vyhoření, smála jsem se, že to do prázdnin vydržím a pak načerpám. 
Teď už se nesměju a chytám se každý sebezáchovný brzdy.
Co na tom, že to často odnesou nejbližší a někdy prostě jen mlčím.
Ale už vidím na konci světlo.
Čekají mě sice ještě kavárny (individuální schůzky tandemu rodič - dítě - učitel, který se osvědčily) a nájezd do Jeseníků, ale už vidím konec.
Těším se, že budu pít kafe, až budu mít chuť a když budu unavená, lehnu si, na to, že budu míň prát a nebudu vůbec žehlit a nebudu potkávat nikoho, kdo to řeší, takže se rozhodně nebudu cítit blbě :-).
Že mimo cesty budu jen tak s holkama a nebudu se nikam honit.
Že nastolím pořádek, možná i něco dopíšu.
Že vyjedu kam chci, kdy chci a budu jíst to, co chci, kdy chci.

Nevím, jak to tu teď bude vypadat a vlastně mě to nějak netrápí.
A když už tu jsem, tak si tu odložím pár fotek z uplynulýho hektickýho měsíce:

Mooorava krásnááá zeeeem

Svěcení kříže v relaxační zóně na Křížovém vrchu u Hustopečí, kterou navrhovala sestřenka.

Zatímco na mnoha místech bylo pálení ohňů zakázaný, na chalupě největší fire v historii :-).
Obří plamen šel krásně k nebi, přes ten bych teda skákat nechtěla :-).

No a jedna svatba v Plzni.
Kraj samej statek a májka, pěkný.

... cyklistika zase o kousek dál.
I když Ema se chce pořád vozit na tyči, Anička se se svým obřím strojem poprala statečně.

Jo, a k narozkám jsem dostala ukulele,  tak jsou cesty zas o něco zábavnější 
(dobře, zbytečná fotka, ale dobře bylo :-) ).

Nakonec jedna nezařazená z místa vycházek, víme:

Třesky plesky, měj se hezky! ;-)

 

Křížový vrch u Hustopečí

Sestřenka navrhla podobu relaxační zóny na Křížovém vrchu u Hustopečí, kde byl vztyčen i nový dubový kříž.

Na jeho svěcení jsme byli před pár týdny pozváni.

Celá zóna je ještě příliš rozježděná stroji a čerstvá, nic ještě nestihlo náležitě bujet, takže na první pohled působí nenápadně.

Proto jsem žasla nad všema vychytávkama, jako je třeba čerstvě založená sbírka stepních travin (jejíž exempláře Verča sama vyhledává a množí, a kterou jezdí ve svém volnu opravovat po realizaci vybrané firmy, zatímco na ni čekají doma čtyři malé hlavičky), připravené možné hnízdiště pro vlhy a břehule, zatím nerozrostlé přírodní bludiště (ještěrky u lískových plotů se ale už stihly zabydlet), přírodní hřiště s bosou stezkou...

A ty vyfrézované detaily travin na lavičkách.

Spoustu dalších skrytých souvislostí, významů a vizí do budoucna jsem mezitím zapomněla.

A dětský ruce kolem krku při intervijůů s místní televizí ("paní starostka říkala, že jste ta architektka?").

Vím, že by o tom Verča sama nikdy nemluvila, proto mám potřebu o tom napsat.

Vzdát Mu hold, udělat něco pro dalekou budoucnost, dát život mnoha lidem.

Co je víc?