Letos jsme nejeli na Brutal

... letos jsme se vydali na festival do Banátu.
Sledujeme tenhle počin podporující české krajany v Rumunsku asi dva roky, ale pořád se nám zdála Ema moc malá na to, abychom se přidali.
Fotila jsem asi jen dva dny, ale i tak mi dělá problém vybrat pár fotek, tak kdyžtak rolujte :-).
V "pravým" Rumunsku jsme byli před dvěma dětmi :-), kdy jsme se toulali s koňským povozem po Siriu a Penteleu.
Věděla jsem, že Banát je už celkem zturistizován, přesto mě ten českej ostrov v Rumunsku dostal.

Takže - kopce a panorámata.

Kovárna - to je totiž kopec zvláštní kategorie.
Někdo běží:

Naháč běží:

Bratr běží (2:50!):

Eibenthal a Baia Noua.

Rozpadlý a opuštěný domy/doly:

Jeskyně Ponicova a Dunajská soutěska:

 Jana a Jiří, fotící, smějící se :-).

Epesní biostrava, zejména u krajanů:

- tady zrovna sumec z Dunaje s polentou a nejlepší pljeskavica, na kterou jsme stáli hodinové fronty, ale vypichola bych :-) i skvělou srbskou čorbu, grilované miči, povidlové koláčky i "obyčejná" vejce :-).

Cujky - višňovky, jahodovky, fíkovky a spol. jsem znala z dřívějška, pivo jsem se po těžké počáteční aklimatizaci další dny rozhodla nepít, naopak mě mile překvapila místní stáčená vína, rozlévaná během festivalu.

Co se týče hudby, že, lákalo nás zpočátku hlavně Zrní.
To ovšem (nečekaně :-) ) busem nejelo (radši :-) ).
Poté, co jsem jejich první koncert na hlavní stage v rámci aklimatizace prospala, ráda jsem zjistila, že má zrněčí posedlost začíná konečně trochu polevovat.
Hodlali jsme si užít další kapely, který nás lákaly už při "předposlechu".

Váženým objevem bych označila jednoznačně křehkou a skvělou  Báru Zmekovou , která naživo potvrdila svou úžasnost.

Největší potrhlost fesťáku, na kterou ale rádi kdykoli zajdem, je kapela Vasilův Rubáš , která je naživo naprosto nevážná, sprostá a skvělá :-).

Vasilovi se splnil sen skočit do davu i s harmonikou :-).

Naživo to asi nejvíc roztancovali Terne Čhave .  

Poprvé a naposled jsme (prý) slyšeli hrát Lucii Redlovou písničky Vlasty Redla  = dost dobrý dospívací dežaví :-)!
Trochu té romanťiky jsme si zase užili poslední večer s Davidem Stypkou a Bandjeez , kteří začali prorážet z oblasti Frýdku Místku a trošku už o sobě tuší, že jsou dobří :-) :-) :-), dokonce začalo lítat spodní prádlo.
Zaujali i Cermaque & Iamme, Živé kvety, Killiekrankie, nezvládli jsme Never Sol a propásla jsem slam poetry Jirky Maryška a divadlo Demago :-(.
Program byl nabitý nejen hudbou na dvou pódiích, ale i divadelními představeními, přednáškami, výstavami, potulným loutkovým divadlem ...


Poslední den festivalu byl věnován vystoupením krajanských souborů z českých vesnic celého Banátu:

 Tempo jejich nohou bylo vražedné :-)! Uprostřed nadaná uhrančivá pomocnice od pljeskavice.

 

To hlavní stejně nejde vyfotit.
Společnost Grešákovic (mám pocit, že padla zbylá blogová tabu :-) ) a části vlastní rodiny.  
Vůně mateřídoušky, která roste rovnou v sušeným stavu po celý Kovárně :-).
Ten pocit, že má tělo po potoční sprše pár minut normální teplotu.
Roztřesený nohy po noci proběhaný ke kadiboudě.
Prach v nose, uších ... a prostě všude.


Nejhezčí fotky z Banátu najdete tady .
Příště bez místního piva (zdravotní důvody :-) ) a s dětma, prosím.

P.S. TUKABEL !!!

Tvrdě do reality

Zpátky z rumunského Banátu.
Au.

Ta olympiáda

jednoho vyčerpá... ;-)

Rád vařim

"  a vim, že to umim a holkám se to lýbýýý ... "

Další z restů - kuchyňka, která čekala v hlavě na realizaci asi půl roku.
Dočkala se u příležitosti Aniččina svátku, jinak bych ji tam nosila ještě dlouho.
Focena v tmavém koutě, takže foto nic moc.

Starý noční stolek z Ikea - osm let sloužil a teď ho nahradil březový pařez :-), ale pro ty škrábance a omlácený a otrhaný spodní šuplík si už zasloužil dostat novou funkci.
Od začátku do konce jsem to měla vymyšlené a naplánované tak, že bych celý polep vlastnoručně vystříhala, ale pak se do toho vložil Lukor a přesvědčil mě, že vyříznout samolepky na plotteru bude jednodušší.
No, vypadá to líp, uznávám.
Podklad tvoří bílá samolepka - kromě trouby, ta je z černé a šedé.
Hořáky a čudlíky se nalepily na podklad.
Horní poličky jsou ty na kořenky z Ikea, chtěla jsem je do kuchyně, ale pak jsem kořenkovou otázku vyřešila jinak a zbyly mi.
K tomu nádobí lety nasbírané, šálky z Ikea, a hlavně luxusní potraviny od Zuzky.

V hlavě to nosí člověk takovou dobu a proměna pak trvá tak čtvrt hoďky :-).

Recyklovaný

Ančiny indiánský luky a šípy, který už asi půl roku přenáším z místa na místo a hledám jim důstojné spočinutí :-).

pracovní kout v ložnici.
Stačí malý, abychom mohli s Lukorem pracovat oba současně, většinu krámů stejně skladuju v práci a částečně okupuju i jeho několikanásobně větší stůl v obýváku.
Kostra Lady po babičce čekala ve sklepě na svůj den už pěkných pár let a než se dočkala, stoly tohoto typu se staly hitem. 
Původně jsem kostru chtěla natřít, ale stačilo ji dobře očistit.
Na ni jsem položila kus pracovní desky, který zbyl z kuchyně - to, co zbylo po výřezu pro dřez.
Nakonec se ukázalo, že větší pracovní plocha by se ani nevešla. 
Polička je taky jeden z malých zbytků z kuchyňský pracovní desky.
A většina z mých milovaných artefaktů - fotky ze Skotska, historická fotka ze vsi, kde je chalupa, pírka od T E L L A , v bedýnce na okně knížky a holčičí galerie.  
Jako úložné prostory jsem si v duchu malovala dřevěné bedýnky, ale ukázalo se, že jsou moc velké.
Proto mě napadlo využít starý nevyužitý botník Trones (Ikea) z bývalého bytu.
Dva díly botníku jsem využila tady, třetí už slouží jako odpadkový koš v koupelně .  

Židle zatím putovní (kdysi zrenovovaná z půdy) - na práci jsme během rekonstrukce dostali tři vyřazené židle od Lukora z práce, které rozhodně ještě poslouží, až budou zbavené nánosů malty a dostanou nový nátěr. Vybrala jsem si starou "a la Thonku" a plánuju ji natřít nažluto.

Začínám se připravovat.
Papíry mám skoro hotové, nahrubo vymyšlenou výzdobu třídy, stěhování naplánované na dřívější termín než je letos ofiko začátek.
Snad mi to usnadní po tolika letech start.

Od začátku srpna se pokouším vstávat v čas, který budu vstávat do práce.
Abych se naučila chodit dřív spát a vytvořila si návyk (a nekoukala koncem srpna jak vyvoraná myš).
Pravda, někdy jen ráno přesunu své bezvládné tělo na židli a dlouze se probírám.
Snažím se naučit na brzkoranní dlouhé procházky se psem (běh jsem vzdala, ráno prostě běhat neumím nebo je ještě moc brzy) a odměnu v podobě snídaně (a ano, někdy i kafe, přiznávám).
Odbourávám všechny odměny v podobě oroseného půllitru po výletech a sklenky chlazených střiků po večerech k žehlení, na který jsem si v létě zvykla.
Protože ekzém, protože mozek. 
A tohle všechno dohromady, protože zachovej řád a řád zachová tebe.

Bobeček můj malej - velkej.
Zahojila se jí jizva po šití (skákala v kýblu od Lega) a další šrámy sbírá.
Ta její povaha, milá, energická, srdečná, láskyplná, nikdysenevzdávající.
Sveřepka drsná, vzteklá, uječená.
Moje.
Už se jí to krátí.
Říká, že se těší, ale neví.
Naše rána mi budou chybět.
 

Jediný, co mě uklidňuje, je, že budou s Aničkou v jedné třídě, asi sto metrů ode mě.
Dělali jsme si s Lukorem srandu, že aspoň bude mít kdo Aničku ochraňovat ;-). 

Z víkendu.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vím, že mám na blogu nějaké resty, ale fakt mi ta pauza bodla.