podzim dýchá za krk

Vypadalo to na ideální počasí. Nakonec průtrž na Riegrově stezce podél Jizery - to abysme si moc nemysleli :-)

Ema se poponášení kočáru po šutrech, blátu na pláštěnce a zmáchaným rodičům jen smála

nad Vidochovem

Na Kozinci po průtrži s Emouchem na břiše - konstrukce se smekala jak za ledovky a jít tam v klouzavých holinách nebyl moc dobrej nápad :-).

... ale výhled stál za to.

na severovýchod

na východ

a Český Ráj přecházející v Krkonoše

 

chraňte naši zvěř :-)

Tak dlouho jsme vybírali termín prodlouženýho dovolenkovýho víkendu na chalupě, až jsme přebrali a strávili na ní takovej... podzimní.
I tak ale došlo na dvě rozhledny, jedny jeskyně, jeden pěšák za bouře, dvoje houby.
Musím říct, že díky tomu "dokonalýmu plánování" ohledně počasí jsem už téměř zapomněla, jaký to bylo na chalupě/u babičky/na prázdninách za deště.
A nebylo to vůbec špatný.
Zase čtu.
I když teď doma... spíš peru :-).

Zase doma.
Noci se prodlužujou, dny chladnou ... a tak.

...to nahoře je padák :-) a u stojny vlevo věž kostela, kde jsme se brali... no pod tím Sv. Kopečkem se to tu vyjímá ;-)

měsíííčkuuu na nebi hlubokééém...



kozy se klidně a nezaujatě pásly na hradbách ve dne v noci :-), asi to nebylo tak strašný.



... jít na civilno se nějak nezdařilo, na 2. den jsem byla nucena najít a zprovoznit plesnivý, 13 let ve sklepě ležící glády, abych neměla po kolena bordel. 
Nechápu, jak jsem v tom tolik let mohla chodit a přejít v nich Velkou Fatru, ale teď splnily účel :-)...

... na pohled ne moc vábné, ale nekutečné dobré a energií překypující jídlo ze stánku Veg Dhaba... už mám recept a namočenou cizrnu :-)

jo.

... moje příští zaměstnání bude obsluha kamerovýho jeřábu.

Holčička z Estonska vypadala fakt spokojeně. Její rodiče byli hrozně sympatičtí s dětma stejně starýma asi jako naše, maminka celá v růžovém hedvábí :-) a viděli jsme je v zákulisí s kapelou God is an astronaut, což byl pro nás objev festivalu.

Houslista (a klavírista v 1 osobě - hrozně sympátiš) MDB byl jedinej, kdo si nenechal sáhnout na nástroj, jinak všechno chystali "krůů" ;-)

...ač jsem nečekala, že dojem z objevu něco předčí, tak to byli právě MDB, kdo byl vrcholem festivalu i pro mě. Introvertní Aaron už bez vlasů, v košili s kravatou ... všichni byli lidsky hrozně fajn! Skromní. Parádní.

... se Zrním navždy :-)

Tenhle příspěvek sem sice asi tak úplně nezapadne, ale píšu ho pro sebe a mám z něj radost - je mi jedno, do jaký škatule se dostanu.
Ještě vstřebávám, stravuju, nevím, co napsat dřív.

S mužem jsme se poznali v kapele.
Metalový :-).
Ani po 10 letech tomu nemůžu uvěřit (a nepřestanu za to děkovat), protože jsem se na zkoušku Solstice původně nechtěla jít ani podívat - jinak bych se s těma lidma potkat nemohla, nebyli od nás.
Hudba mě bavila od dětství, ale spíš jsem se třeba učila autentické interpretaci staré hudby, zpívala ve sborech, nějaký čas hrála na hoboj v žákovský dechovce :-), něcojakovedla kostelní Schodišťan (tam jsme chvíli hráli s mužem souběžně s tou metláckou :-) ).
Ta kapela, v který jsme se potkali, neexistovala dlouho, ale svůj účel splnila :-).

Dnes už dávám/e v hudbě přednost jiným žánrům, ale láska k té tvrdší zůstala.
Kdyby mi ještě před týdnem někdo řek, že se s mužem půjdem podívat na Brutal Assault, nevěřila bych.
To už mě programově možná víc lákal můj srdeční Open Air v Trutnově (kde mimochodem hrajou o víkendu Zrní, Bratři Orffové, Plastici, Visáči atd. atd. atd...), ale to by nebylo logisticky možný zvládnout.

Poté, co jsme před týdnem uspali holky u babičky a zjistili, že je Emoušek taky způsobilý trávit bez problému noci v sesterské postýlce, nejdřív jsme se pokusili vynahradit Aničce pozornost na večerním plavání a pak začali mluvit o fesťáku, i když ještě v den konání jsme si nebyli jistí, jestli pojedem.
Nakonec se zjistilo, že mužova nejmilejší (i moje oblíbená) kapela  My Dying Bride, která ho všemožně provází od dob, co ho znám, přestává vystupovat a na fesťáku měla mít jeden z posledních nasmlouvaných koncertů.
A já jsem byla upřímně zvědavá, jak může festival takovýho (evropskýho až celosvětovýho) formátu fungovat v mým rodným městě.

Bála jsem se, že budu jen nevyspalá a říkala jsem si, jestli mi to za to ještě stojí, ale nakonec se mi tam hrozně líbilo.
Chodila jsem se cpát skvělým jídlem do vegetariánskýho stánku, popíjela jablečný cider a cítila se tak o deset let mladší (ale užila jsem si to asi víc než zamlada :-) - možná taky proto, že jsme byli časově limitovaní, jsme si vychutnali každou minutu).
O největších "hvězdách" se už rozepsali jiní a fundovanější :-) a navíc parametry toho, co pro koho znamená "hvězda" je dost subjektivní.
Na malý scéně v cirkusovým stanu vystoupily spíš méně známé kapely, ale irská instrumentální post rocková (divila jsem se, co všechno za žánry tam bylo zastoupeno) kapela God is an astronaut  pro mě byla objevem festivalu - ačkoli spousta jejich písniček by se dala nazvat až jako relaxační, naživo měli neuvěřitelnou energii, kterou z nahrávky nejde tolik postřehnout.
Taky se mi líbila dvojka Jesu - měli supr projekci plnou lesů a hor.

Josefovská pevnost festivalu dost slušela a musím říct, že jinde by určitě neměl takovou atmosféru.
Ještě když si k tomu přimyslím všechny svoje návštěvy podzemních chodeb a historky lidí, který v chodbách "žili", je to pro mě prostě (další) srdcová záležitost.
Když se při stěhování festivalu do pevnosti obavy místních lidí z "černokněžníků" nepotvrdily, ba naopak se (převážně zahraniční) metláci ukázali (samozřejmě až na "výživné" výjimky) jako disciplinovaní a slušní, někteří místní na nich začli rejžovat (od ubytování v soukromí až po prodej hotdogů z okna) - a myslím, že rejžujou dodnes (s pohrdlivým reptáním i nadále, i když teď probíhá jen po straně).
No, žádná změna v našem velkoměstě ;-).

Se spánkem to tak hrozný nebylo (ještě, že jsme měli komfort spaní u mamky) a ohromně jsem si odpočala psychicky.
Jo a kromě mé učitelky ze ZŠ jsme potkali i  Popelku :-) (těší mě, že láska k bigbítu nebyla ve filmu Občanský průkaz hraná :-) ).

A to hlavní:
Těšila jsem se, že uvidím svýho muže tak, jak jsem ho poznala před deseti lety.
Každý den ho vídám jako starostlivýho, místy přepracovanýho tátu od rodiny.
Co teď napíšu, je hroznej kýč :-), ale po dlouhý době jsem strávila dva parádní večery s tím milým bezstarostným klukem, do kterýho jsem se tenkrát zamilovala.
A i já jsem si chvílema nepřipadala jak kuchařka/pradlena/nervozní vychovatelka :-).
Měli jsme čas (nejen) filozofovat i dělat si srandičky, nebavit se jen o chybějících plínách a termínech doktorů.
Je pro mě důležitý si všechno občas připomenout, vidět v něm pořád toho basáka, o kterým jsem si tenkrát říkala " ten je fakt drsnej" :-) - a současně cíťa (Kačenko začni :-) ).
Je pro mě důležitý vidět, jak je milej na slečnu v pokladně/slečnu ve výměně žetonů/na všechny okolo :-).
Nebrat ho jako domácí inventář.

Tyhle fotky vznikly už před víc jak dvěma měsíci, když jsme byli s mužem fotit školní třídy.
Ale stejně jako jsem v úplně prvním příspěvku na blogu dokazovala spřízněnost Aničky s matkou ;-), musím i teď ukázat podobu Emči s otcem.
Přesto, že všichni říkají, že Anka je na tatínka a Ema na maminku (spíš mám podezření, že mi chtějí někteří udělat radost, já jsem ale ráda, že je podoba jasná u obou :-) ).

V podobě se toho za ty dva měsíce až tak nezměnilo, ale v jiných oblastech je změn dost.
V prvé řadě se rozjedla a já nestíhám vařit a mixovat (ale jsem ráda, protože dva měsíce s nejedlíkem jako zkušenost mi stačily).
V důsledku toho už dlouhodobě nejevila zájem o moje mléko (spíš se naopak vztekala, že pít už nechce) a mně se podařilo ji bezbolestně odstavit.
Dost se mi zdravotně ulevilo, i když to bude ještě boj.
Jinak je pěkně drsná :-).
Svéhlavá, sveřepá, se silným hudravým hlasem :-).
Má pěknou sílu a nemyslím jen v rukách - pohybově na ni Anička nemá.
Protože byla až doteď zvyklá běžně usínat u babičky s dědou (vždy, když jsme tam byli), podařilo se nám ji naprosto bez problému před týdnem poprvé uspat večer tam, a jet se domů vyspat (i když po zkušenosti s Ankou vím, že problém se spaním jinde nastává až o dost později).
A protože separační úzkost u Anky zmizela asi po dvou měsících (uff :-) ) a vrátilo se staré dobré: "a kdy pojedem k babicéé?", moc pro mě znamená fakt, že když už fakt nemůžu, můžu obě ségry nechat u babičky přes noc.
Vím, že to, že máme babičku (s dědou), kteří všechno dělají stejně jako my a ještě jim to dělá radost, je naprosto k nezaplacení a jsem za to neskonale vděčná.
Navíc se jim plně věnujou, tak je mi občas líto, že se tam mají pomalu líp než doma :-) (ale i to mě motivuje být lepší rodič).
Vím, že to v dnešní době není samozřejmost, takže velké díky!

Živá něcojakonutella - Druhá verze

1. pokus

1. pokus - final product

2. pokus - jediné foto než mi došla baterka :-)

 Když mi po porodu došlo, že můj vztah k Nutelle se dá definovat jako závislost (přitom se mi současně zvedal žaludek při představě toho levnýho tuku v ní), hledala jsem jinou alternativu.

Různých receptů na nutellu nebo nugetu je dost, třeba TADY nebo TADY .
Promýšlela jsem, jaký postup výroby (ale z živého kakaa ) zvolit.
Ve zdravce jsem objevila krém s 45 % ořechů, jehož chuť byla prostě boží.
Plná, hutně čokoládová, s lehkým vanilkovým dojezdem.
Jenže ... kolik bych ho byla schopná sníst, že...
a pak... chtěla jsem ho zkusit vyrobit doma s živým kakaem, který mi vždycky rozproudí krev v těle.

Orientační poměr surovin uvedený na etiketě krému jsem se pokusila uvést do praxe, vážila a míchala a dochucovala, dokud se mi nezdál výsledek dostatečně podobný.
Poměr surovin se mi, myslím, vcelku podařilo trefit hned napoprvé, jen jsem se bála o svůj arzenál vysloužilých mixérů a tak byl výsledek poněkud hrubší.
Podruhé jsem doladila postup a myslím, že základní recept můžu považovat za vyvinutý :-)
(vážila jsem na dovažovací váze,abych měla přehled, kolik jsem čeho dala, proto uvádím množství surovin v gramech):

V troubě jsem na pečicím papíře 10 minut na 180 °C pekla 200 g lískových ořechů.
Ty jsem pak lehce zbavila slupek.
Můžete při obměně stejným způsobem použít i mandle - a pokud se někomu nechtějí péct a loupat, může použít i blanšírované (ale v Nutelle by prostě měly být lískáče).
Rozmixovala jsem je, co to šlo. Poprvé jsem se s výsledkem spokojila raději dřív než pozdě,  podruhé jsem vydržela :-). Asi po 3 minutách uvolní ořechy tuk, ale já jsem vždy po chvíli nechávala vychladnout zadýchaný motor mixéru, takže se mi mixování (v Moulinex multitrio) docela dost protáhlo.
Namixované ořechy jsem dala do misky, aby šly dobře prošlehat vidličkou s ostatními surovinami.
Pak jsem si namixovala třtinový cukr (70 g), aby jeho krystaly tolik nekřupaly a přilívala po malých troškách vroucí vodu, podle oka, jen aby se cukr rozpustil a nekřupal a vytvořil hustý sirup (množství se řídí podle množství cukru, kdyby někdo méně sladil, může dát míň).
Rozehřála jsem si ve vodní lázni  200 g kokosového oleje a nechala ho vystydnout (kupuju v biokvalitě v DM drogérii), ale když ho neskladuje někdo v lednici, nemusí ho ani rozehřívat :-) ).
K namletým ořechům jsem přisypala 80 g živého kakaa a zrníčka z 1 vanilkového lusku a promíchala. 
Pak jsem přilila připravený cukrový sirup a asi 80 g agávového sirupu a přibližně polovinu kokosového oleje. 
Rychle jsem hmotu prošlehávala vidličkou, dokud se nespojila a přilívala zbytek kokosového oleje do požadované hustoty (kokosáku dejte zprvu polovinu a pak přidávejte podle potřeby. Vše závisí na hrubosti mletí ořechů - hruběji mleté ořechy pojmou víc kokosového oleje než jemná pasta, záleží na výkonu mixéru).
Pastu jsem ještě rozmixovala tyčovým mixérem a naplnila do skleniček.

Můžete samozřejmě ubírat a přidávat suroviny podle své chuti až k vlastní spokojenosti.

No a ještě jeden, pro mě asi nejdůležitější, detail:
Živou "něcojakonutellu" mažu už jedině na milované Tasovské placky - Anička "čokoádu" mezi dvěma křupavýma plackama miluje.
Placky kupuju ve zdravé výživě (a né že mi je vykoupíte! ;-) ).
Kdo ochutná tuhle smyslnou kombinaci, už si nekoupí obyčejný oplatky.
Knoppers hadr :-)!
A to nemluvím o výživový hodnotě obojího.

Pastu budu ještě dál ladit. 
A zkusím použít i jiné druhy ořechů a možná i nějaká semena :-). 

P.S. Kdo se to chystáte zkusit, nečekejte chuť ani konzistenci kupovaný Nutelly ;-)

 Andulčina oslava svátku na chalupě.


___________________________________________________________________________________________

Recept na kuskusový dort jsem viděla u kamarádky ve veganské verzi (s pudinkem z rostlinného mléka).
Protože se nepeče a jeho příprava je jednoduchá jak facka, byla to na chalupářskou oslavu jasná volba.
Není sice moc slavnostní, ale jako sváča fakt dobrý.
Recept jsem trochu přizpůsobila velikosti formy (průměr 26 cm) a našim chutím:

Přivedla jsem k varu 350 ml vody, nasypala do ní 
120 g kuskusu,  
100 g třtinového cukru,  
60 g strouhaného kokosu a  
30 g kvalitního kakaa.
Hmotu jsem povařila do zhoustnutí (uvádí se vaření 10 minut, ale za pár minut kuskus nabyde a je hotovo) a rozetřela do dortové formy.
Po vychladnutí jsem nasypala vrstvu obraného a důkladně propláchnutého rybízu, dá se ale použít jakékoli sezonní ovoce, třeba broskve.
Dodržela jsem recept a vše jsem zalila uvařeným pudinkem (ve veganské verzi se uvaří v rýžovém mléce, já použila čerstvé kravské z farmy a pudink jsem dala vanilkový s kousky vanilky) a nechala vychladit.
Jeden pudink vystačil tak akorát, na větší formu bych určitě dala dvojitou dávku.
Přiznám se ale, že prostě nejsem úplně nadšenec do pudinku a příště jako třetí vrstvu použiju radši čerstvě ušlehanou neslazenou šlehačku.

Dneska (vlastně už včera) jsme se vydali z chalupy na malý výlet, jakože je hrozný vedro, tak že bysme se mohli smočit v průzračných tůňkách u Mumlavských vodopádů (kdo zná, ví :-) ) ;-).
Zdrželi jsme se už U Červinků na obědě.
Když jsme pak asi po stodevadesátým (samozřejmě červeným) semaforu z důvodu opravující se silnice do Harrachova konečně dorazili, říkali jsme si, že tady nahoře asi není takový vedro jako "v podkrkonoší" :-).
Načež se spustila asi půlhodinová průtrž mračen.
Tak jsme, oblečeni asi tak na 40°C ve stínu, prohledali auto a našli všechno, co co by se dalo použít jako oblečení.
Proti dešti jsme nenašli nic, takže jsme setrvali v autě až do polevení nejhorší bouře.
K vodopádům jsme pak došli, ale koupat se tam poněkud nedalo :-) :-) :-).
Okoupaní jsme se ale stali vydatnou mlhou od valících se mas hnědé vody.
Ale byla to super podívaná!

Nedá mi to, abych nepoodhalila kousek z mýho novýho těšítka - Dárků z přírody od Anne Rogge, který jsem si koupila na slavnostech.
I když, přiznávám, dalo mi hodně práce najít pár dvojstránek, který bych mohla pro představu nafotit (nápady, který už jsem použila nebo je zrovna teď nejspíš nebudu realizovat).
Nápadů tam je víc než šedesát (jsou rozděleny do 4 částí podle ročních dob) a jeden použitelnější než druhý.
A k tomu ty fotky - ach!

P.S. Kdo od nás dostáváte (nejen vánoční) dárky, raděj si knihu nekupujte ;-).

Ještě z víkendu, z Anenských slavností v Žirči (Domov sv. Josefa - stále jediné zařízení pečující o lidi s roztroušenou sklerózou v ČR).
Skoro jsem nefotila, tak jen pár momentek.

Bylo úmorně.
Zdrželi jsme se po cestě.
Den nakonec dopad trochu jinak, než jsem si plánovala.

Takže jsem:
- nestihla komentovanou prohlídku bylinkové zahrady ani ochutnávku sirupů, které tu vyrábí (poslední láhev chlapicového jsem ukořistila za účelem zkoumání a inspirace k výrobě).
- nezvládla projít všechny stánky.
- nezvládla vidět skoro nic z bohatýho kulturního programu kromě koncertu Blue Effect.
- nezvládla ani ochutnávku vín (!!).

Zvládla jsem:
- válet se na dece a prokecat půl dne.
- potkat spoustu známých.
- koupit si úžasně ofotografovanou knížku plnou nápadů a inspirace k výrobě přírodních a jedlých dárků.
- dát si Krakonoše.
- sledovat děti, jak se otrkávají.
- podívat se konečně i k řece, která teče kolem Domova.
- zakoupit si konečně v bylinkové zahradě jablečník, koriandr a bazalku.
- ochutnat od bráchy, kterej se vracel z ochutnávky bylinných likérů (ty v Domově vyrábí) růžový likér, který fakt voněl a chutnal po růžích (píšu si a příště kupuju jako dar).
- dostat úžasnou tašku, co mi natiskla v tvořivé dílně Anka:

Prostě líný léto.
Tak líný, že se mi krom jiných činností ani nechce fotit a psát (a vlastně ani mluvit).
Jsem ráda, že jsem (docela) zdravá.

Jménem matičky - organizátorky srdečně zvu!