18/21

Díky rozsekaný klíčový příjezdový silnici jsme v neděli chvíli bloudili, než jsme se na naši výroční a zároveň poutní václavskou mši vydali po louce, po který by nás nikdy nenapadlo jít.
A byl to poslední nádech léta ♥.

Jako jo, dali jsme si s dětma zákusek a zašli jsme na oběd, zastavili jsme se na otočku u Aničky na místě činu, kam se stavil jen brácha s Áďou, bo ostatní nemohli a spěchali jsme vypravit děti na adapťák a na exkurzi do Drážďan.

Tak kolem nás výročí č. 18/21 spíš proletělo.
A asi je to dobře, protože si poté, co bomby začínají bouchat v rodinách čím dál blíž té naší, velmi dobře uvědomuju, že to, že jsme spolu 18 let v manželství a 21 ve vztahu, není žádná moje/naše zásluha.
Že kdybych před pár lety nezasvětila naše manželství a rodinu, a kdybychom nepřizvali do trojky největšího Bouchače, že bysme ani žádnou rodinu mít už nemuseli, protože bych si všechno dovedla pohnojit svými silami už dávno.

Myslím často na rodiny kolem mě, který ještě bojujou, anebo už ne, a svěřuju je v modlitbě.
A taky na Optimistku a její děti.
Překvapená vývojem týhle ukázkový rodiny bohužel zas tak nejsem, protože něco bylo v očích jejího muže vidět už pěkných pár měsíců zpátky, ale pořád jsem věřila, že to dají.
Nedovedu si vůbec představit, co ona a její děti teď prožívají a ještě budou.
Proroctví sestry Lucie z Fatimy o tom, že poslední zápas bude o manželství a rodinu, dostává takhle nablízko jiný rozměr.

Asi jsem to tady už sdílela, ale ještě víc (MNOHEM VÍC) si uvědomuju, že tohle je naše jediná naděje: 

Jo, jsou rodiny, v kterých druhá polovička víru a nadšení nesdílí.
ALE!
Co načerpá jeden, získá i druhej, protože manželé jsou spojená nádoba.
Jeden může druhýmu získat a vyprosit hrozně moc a přiblížením sebe přiblíží i toho druhého.  

A ještě mnohem víc.