O vděčnosti

... v souvislostech.

Někdy kolem Vánoc, kdy jsme se spřátelili s jedním fajným novoknězem, jsem párkrát z legrace řekla Lukorovi: " když já bych chtěla ještě kněze..."
Nebrala jsem to vážně, vždycky jsem sice chtěla víc dětí, ale do dalšího těhotenství bych se sama nikdy neodhodlala kvůli zdravotním obtížím, co mě v těhotenství a po porodu provází.

Navíc po závěrech inspekce jsem konečně začala mít pocit, že to se mnou není tak hrozný, a že konečně aspoň trochu vím, co dělám a jak to chci dělat, do té doby jsem se svou prací pořád nebyla spokojená (což nejsem ani teď, ale už z toho aspoň nemám tak hrozný pocity).

Taky jsem uvažovala o coviďáckým očkování - všichni zodpovědní přeci jdou, tak u toho přece nemůžu chybět, navzdory varování Ranhojiče před vakcínou (který mi ale naproti tomu tenkrát při mém končícím bioezoobdobí úspěšně rozmluvil neočkování dětí, takže no black & white).

Proto když jsem jednoho dne na začátku další online hodiny z mnoha zírala na právě se vybarvující slabou druhou čárku, začala jsem plácat totální nesmysly, až se děti na druhým konci drátu ptaly, jestli jsem v pořádku - a byla jsem v šoku.
Což trvalo asi tak týden - smíšený pocity z toho, že zase všechno zapomenu, znovu budu začínat od nuly, jak doma, tak v práci, co když zase budu půl roku ležet s ekzémem?
Do toho jsem měla výčitky ve stylu "co by za to jiní dali"... prostě jízda.

Když jsem přestala plašit, záhy mi došlo, že mým těhotenstvím se vlastně řeší všechny zásadní problémy a dilemata naší rodiny a uklidnila jsem se.
Aniččina zhoršující se porucha pozornosti a moje tekoucí nervy (a hlavně už ji nebudu muset učit, nejvyšší čas být jenom mámou).
Emouš - samostatný odhodlaný prvňák, který si sám řeší všechny svoje učební záležitosti včetně posílání úkolů učitelkám... ale v poslední době trochu ufňukánek, kterýmu díky mýmu vytížení chybí moje pozornost - jak dlouho jsem to chtěla přehlížet?
Prevence vyhoření.
...
(pokračování po kulturní vložce).

*****

tak trochu mimo téma

A když říkám, že se těhotenstvím vyřešila všechna zásadní dilemata, tak myslím opravdu všechna.
Odpověď na mou mírně panickou otázku co jako bych teda měla dělat s tím očkovánííím, abych se zachovala správně (rozumově mi to dlouho přišlo jako jediný řešení), přišla v podobě pozitivního těhotestu v řádu snad několika hodin.
Aha, takže tohle je vyřešený. Rázem jsem byla v klidu, nebyl na mě vyvíjený tlak nejen z práce a mohla jsem o tom přemejšlet s čistou hlavou a naprostým klidem, viz. předchozí článek.

I když se nám dlouho covid vyhýbal, postupem času jsem si říkala, že když je očko pro mě pasé, jestli by nebylo v tuhle dobu lepší nemoc prodělat, když se mám vrátit mezi děti atd.
A co bude s Lukorem, od toho se bude určitě očkování očekávat jaksi automaticky, když je riziková skupina?
Odevzdala jsem to nahoru s tím, že jestli je pro mě/nás dobré tím projít, že jim věřím a doufám v milosrdný průběh.

Když Lukor lehnul, ani jsme se nesnažili izolovat a do pár hodin leželi všichni.
Bylo to dlouhý a únavný hlavně psychicky, když jsem ani po 14 dnech neušla 100 m bez bolestivýho zadýchávání, Lukor měl zase šílenej kašel.
My s Tvorem jsme to dali celé na 2 paraleny (a eucharistii, kterou nám nosil Kubor), Lukemu předepsala půlku lékárny Janinka.

Do karantény mu volali z nemocnice, že pro něj mají přednostní dávku :-).
Pozdě, vyřešeno.
Jako slepí k houslím :-). 

Vzhledem k tomu, že před covidem jsem dva měsíce byla mimo provoz "ranními" (celodenními) nevolnostmi a po výuce rovnou od obrazkovky padala rovnou do postele, moc si z uplynulých 3 měsíců nepamatuju.
Ale jsem tak ráda, že jsme vším prošli.

Konec kulturní vložky :-).

*****

Těším se, že se budu učit už jen se svýma.
Dopíšu knihu.
Dopíšu deníky.
Budu zase obrážet s kočárem trhy, vázat kytky, budu mít při procházkách čas na pořádnou modlitbu (nebo ne?).
Zase budeme žít šetrně, hospodařit s málem, zase budu mít čas vařit, psát, hrát spolu, třeba začnem chodit i do scholy ;-).
Byt nenafouknem, ale mám myčku, mám sušičku, co bych za to tenkrát dala! :-)
Tentokrát hodlám ten čas vytěžit na maximum.

Narozdíl od mladšího věku nemám pocit, že mi něco uniká.
Covidová opatření mě naučila bejt vděčná za málo a hlavně setkání naší modlitební skupiny, která mě nejvíc nabíjí a kde si připadám užitečná, nic nestojí. Jinej druh zážitků.
A ani nevyžaduju od Lukora jako dřív tolik pozornosti mýmu stále více znatelnějšímu profilu :-), naopak jsem vděčná, když únavou usnu a ráno zjistím, že je vyskládaná myčka, složený prádlo ze sušičky a děti dostaly najíst.
A když vyjde zase jednou nějaký mimosezonní výlet nebo si budu moci zase soukromě užít pondělní koupačku u prázdnýho písáku, co víc chtít.

Stydím se, že moji předchozí tvorové toho ode mě asi tolik necítili, jako ten třetí.
Těhotenství s doprovodem Ranhojiče je o něčem jiným.
Neříkám, že nemám slabý chvilky, když se třeba ekzém někdy zhorší.
Ale oproti minulým zkušenostem to je jako nebe a dudy, hlavně psychicky.
Máme kolem sebe parádní okruh lidí, který se těší s námi, ta radost je tak nakažlivá...
Na prvotrimestrál jsem přišla kvůli karanténě až za pět dvanáct.
Když jsem viděla všechny ty kůstky, tepající tepny, síně a komory, zírala jsem a říkala si, je možný, že jsem dřív neuměla žasnout?
Jo, a aby nedošlo k nedorozumění, nevíme, stejně jako u obou předchozích Tvorů, "co to bude" :-).
A fakt to nemusí bejt kněz :-).
Nikdy bych si nedovolila takovou otázku vůbec řešit.

Tetelím se při pohledu na natěšený děti.
Bude to sranda.
Děkuju za to všechno.

Někdy mi je vděčností až do pláče, no.