čtvrtek 4. července 2013


Začalo to nevinně.
Sedíme si tak v pohodičce na chalupě v kuchyni a tatíček můj drahý nám líčí, kterak si při povodních zničil svůj vysloužilý služební mobil. 

A že mu ho dočasně v obchodě vyměnili za "chytrý" telefon, než se ten starý pokusí opravit.
Otcovu rozhořčenost nad debilitou chytrých telefonů jsem chápala.
Sama jsem byla dlouholetým vlastníkem jedné z posledních nechytrých Nokií.
Už asi rok jsem do ní nic nového nevyfotila ani nenatočila, protože mi i přes snahu uvolnit místo smazáním asi tisíce SMS neustále při každém zapnutí hlásila: Paměť je plná.
Občas se kousla.
A asi 27 x za den se mě ptala, zda chci povolit stahování čehosi.
No nechtěla. Vlastním prehistorický nejmenovaný tarif za 10 Kč/měsíc a kromě toho, že to je skvělý argument pro odpálkování nezvaných lapiduchů všech operátorů, mám podezření, že samotný nejmenovaný operátor se snaží přinutit vlastníky tohoto tarifu, aby si ho změnili. A to třeba tak, že aniž bych si něčeho všimla, začal můj nechytrý telefon průběžně stahovat NĚCO, co ve finále na faktuře mělo podobu 1200,- Kč/měsíc. Přítrž tomu udělal můj mobilně zdatný muž, který mi v telefonu něco zablokoval a mě se teď můj nechytrý telefon pokaždé ptá, když něco takového stahovat chce, což mu samozřejmě zatrhnu.
Přesto jsem byla na něj zvyklá a když jsem viděla, že v nabídce nových mobilů už žádný takový telefon není, protože je nahrazují jejich chytří dotykoví sourozenci, říkala jsem si, co pak budu dělat. Vrtalo mi to hlavou i cestou na dovolenou, kdy hned za Brnem vytáhli všichni spolucestující své nabušené přístroje a já jen zpoza sedačky přemítala, jestli jsem jako nezaspala dobu nebo co. 

Ale pak jsem se ukolíbala, že určitě ne.
Jsem naprosto zvyklá a smířená s tím, že mám v práci z celé třídy prvňáků tu největší "šunku" a žíly mi to netrhá.
Úspěšně se mi už několik let daří před všemi Vánoci, narozkami a jinými slavnostními příležitostmi odrážet mužovy nenápadné dotazy: "... a co bys vlastně chtěla..?" zcela jednoznačnou odpovědí: " Nechceš mi dát novej telefon, že ne??!"
Pro mnoho lidí (i mého muže, který se vyžívá v úpravě a navrhování designu aplikací pro chytré telefony a je schopen se svým kamarádem zabít spoustu času) je to nepochopitelný, ale já mám požadavky na mobilní telefon skromné: Chci zavolat, chci rychle napsat a chci se nechat vzbudit. Občas něco spočítat na kalkulačce a když mám zrovna místo, ráda si něco na památku vyfotím nebo natočím. Ale jen sobě nostalgicky na památku, protože o kvalitě záznamu se nedá mluvit.
Když chci internet, film, hudbu, úpravy fotek atd atd atd, jdu prostě na počítač. I tak na něm trávím času víc, než bych chtěla. 

A když mi jeden telefon opravdu doslouží, z duše nenávidím přendávání kontaktů, zpráv, nostalgických památek nebo melodií do počítače a pak do novýho přístroje. A co teprv vytváření novýho slovníku, kterej bejvá v mým případě specifickej... 
Zkrátka to, co má můj muž jako koníček, beru já jako omezování osobní svobody a zbytečné komplikování života.
Ale vrátím se ke kuchyni na chalupě...
Drahý otec skončil monolog o vadách chytrých telefonů a žalozpěv na nedostupnost normálních nechytrých telefonů v obchodech, zadíval se na moji Nokii a prohlásil: "Za kolik ho prodáš?"
Vysmála jsem se mu, že jsem sice nejzaostalejší analfabet mezi svými vrstevníky a že díky výše vypsaným vadám má telefon reálnou cenu, kterou bych asi vystihla slovy "za odvoz", leč že je neprodejný.
Otec si ho začal prohlížet, vyzkoušel klávesnici, jestli dohlídne na displej a zopakoval svou otázku.
Do toho se můj drahý muž někam vytratil, aby se vrátil s podezřelou krabicí a provinilým úsměvem: "no, víš... když máme to výročí (výmluva - výročí chození neslavíme už od té doby, co slavíme výročí svatby)... myslel jsem, že ti ho dám jindy, ale když ona je teď asi vhodná příležitost... tak mu ho můžeš dát... no, miláčku, musíš se přece už posunout dál..."
Otec:" Tak kdy si pro ten starej můžu přijet??"
A tak jsem přestala být analfabetem a stala jsem se přímým účastníkem souboje systémů Windows Phone versus iPhone a Android.

Depresi z toho, že pokrok už nedoženu (přiznávám, že systém mi muž vybral skutečně intuitivní, navíc stejnej, na jakej jsem si nedávno zvykla na domácím PC, takže zbývá vyřešit datovou problematiku) vystřídala deprese z toho, že bych se bez svýho chlapa asi musela jít pást...
O výměnném obchodu, na kterém naše rodina z velké části funguje, jsem kdysi psala. Mezitím ho však muž dovedl téměř k dokonalosti a peníze v naší rodině pomalu přestávají být vidět. 

Kamarád odkáže muže na kamaráda, kterej potřebuje udělat reklamu, a zázrakem máme slíbené vybourání vchodu do podkroví v novém bytě. Stejným zázrakem se nám opravuje i naše neopravitelný auto. A takhle to je se vším. 
Muž navrhl grafiku k jakési aplikaci a já z toho mám nový pekelný stroj.
Nutno dodat, že výměnného obchodu se účastní téměř výhradně on, kdepak nějaké doučování, to už dneska není potřeba, takže já jsem dobrá fakt už jen k tomu, abych udržovala v naší jeskyni oheň a vychovávala děti :-) (škoda, že jsem to nevěděla dřív, mohla jsem si ušetřit námahu se studiem :-) ).

Nu, co dodat.
Při práci jsem byla na telefonu přilepená téměř neustále. Od té doby, co jsem na mateřské, telefonování úspěšně bojkotuju. 

Kdyby se mi ztratil telefon, pravděpodobně na to přijdu až po pár dnech. Řeknu vám ale, je to svoboda, kterou bych neměnila.
S rozvojem neomezených tarifů se můj přístup k telefonování a zastižitelnosti ještě více radikalizuje. Telefonování nemusím odjakživa a co teprv ten pocit, kdy se mi vaří mozek u dlouhýho tlachání, které zpravidla končí rozpačitým: " Tak teda zatim ahooj...". Nebo když se snažím s obrovským nákupem v jedné ruce a dítětem v druhé (psa čekajícího před obchodem nepočítám) zaplatit v sámošce za vyzvánění tašky, neberu to (jednoduše na to nemám další ruku) a po chvíli volám zpět, abych si vyslechla: "Co jé, proč to nebereeš?" 

Myslím, že k dosažení vcelku jsem, a jsem asi hrozná, ale mojí tvrdohlavosti se prostě příčí to očekávání, že teď hned musím být kdykoli k dispozici, vždyť kolikrát se ocitnete v situaci, v kterých je zvonění telefonu vyloženě nevhodné.
Něco jinýho je, když člověk pracuje.
Myslím, že umění vypnout svůj mobil a vnímat své skutečné okolí ovládá dnes čím dál míň lidí.

Děkuju Ti, muži, že pečuješ o můj duševní rozvoj, rozvoj mé mobilní gramotnosti a krok s dobou.

A nezlob se, že i po 14 dnech zatím víc leží v koutě a málo si s ním hraju :-), já jsem opravdu ráda, že tu zálohu dělám naposled ...
A děkuju vám všem, že chápete, že když vám zrovna neberu telefon, jsem asi zrovna venku se zvěří bez přítomnosti krásné, bílé, naleštěné krabice.
Nebojte, dřív nebo později vám určitě zavolám zpátky.
Ale stejně by mě docela zajímalo, co budem dělat, až nastane zhroucení všech moderních informačních technologií.

Nebudem nakonec rádi, že na sebe můžem zavolat zase z kopce na kopec, orientovat se podle slunce a předvídat počasí podle tvaru mraků?

P.S. Ale je to mor, je to mor... a ten synchronizovanej rodinnej kalendář taky není vůbec  špatnej. A ten foťák ...:-) :-)


Prodloužený příspěvek ke svátečnímu prodlouženýmu víkendu... Užijte si volno!

6 komentářů:

  1. 1. Máš úžasného muže, Katorku!

    2. S tvrdohlavostí vyměnit telefon za nový "bezdotykáč" jsem na tom úplně stejně a stojím si za tím dál...vždyť s klasickým "tlačítkováním" se toho dá tolik vyřídit, i když na telefon nevidíš, to už s novým určitě dokáže málokdo :-) Tvůj táta má dobrej vkus :-)

    3. Se svobodou díky vypnutí telefonu to vidím taky stejně a jsem za to ráda. Jen se to člověk musí chtít naučit...někomu to prostě nejde a že takových lidí znám až moc :-(

    4. Kdo ví, jak jednou budou lidi fungovat...jestli dojde ke zhroucení všech těch inform. technologií, přijde mi, že někdo se bez toho neobejde ani minutu :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Zdeni, vidíš, tlačítkování když na fón nevidíš, to mě ani nenapadlo, nojo, to asi na dotykáči nepůjde...! Musím přiznat, že jsem se asi bránila trochu moc vehementně, až na to tlačítkování potmě musím říct, že jsem si zvykla možná až příliš rychle na můj vkus... :-( :-)

      Vymazat
  2. Čau Katore, užívej si ten luxus že můžeš kašlat na příchozí hovory co nejdýl, je to pohoda :-).Pokud nostalgicky vzpomínáš na dobu tlačítkových komunikátorů, nezmizely, jsou tu dál, dokonce najdeš i telefon do hor na solární panelek, nebo Aligátora se kterým se dá jen volat, a posílat zprávy a mohla bys s ním rebelantsky točit všechny ty IT maniaky. Můžu říct že můj IPhone se v rámci mojí práce stal opravdovým sluhou, asi ho začnu láskyplně oslovovat Saturnine, protože v oblasti pracovní komunikace je supr efektivní. A hlavně si vše vyřídim v pracovní době a nemusím ztratit tolik doma u počítače. Nicméně ve volným čase je to jen čtečka netu. Až se to (jestli se to) zhroutí, budu mezi prvníma co nadšeně bouchnou šampáňo. K životu to totiž nikdo reálně nepotřebuje a Ti co jsou na tom závislý, tak ať si klidně skočej Jacksona t továrního komínu, aspoň pak půjde evoluce lepším směrem :-).
    PS: dopisů se nevyrovnalo v mých očích zatím nic..O

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Užívám, Ondrore, užívám a plně si toho luxusu vážím... dopisům a osobnímu setkání se prostě nevyrovná nic, ani sebedelší telefonát.
      Jinak asi dva dny po tom, co jsem sesmolila tenhle příspěvek, jsem zjistila, že Nokia se rozhodla cílit na konzervativnější část obyvatelstva a přinesla levný tlačítkáče, i když s netem a všema aplikacema, no, pro mě trochu s křížkem po funuse :-). Když jsem ještě uvažovala o výměně asi před rokem, nebylo na trhu nic takovýho. Ale to už je jedno, zvykla jsem si na ten luxus rychlosti vyřízení požadavku velmi rychle (a lhala bych, že nejlepší mobilní foťák na trhu je k ničemu) a ani to nebolelo. To jsem prostě já, všemu se dopředu bráním a pak zjistím, že jsem ani nemusela. Jen jsem ze zásady okleštila data, aby se ze sluhy nestal špatným pánem :-)... Stejně ale... tlačítková nostalgie...
      Tak až to nastane, doval to šáňo, dám si s Tebou :-)...

      Vymazat
  3. Jj, dovalím a telefonovat se bude jako v Nádherné Zelené, nohy do lavoru a už to pojede :-).O

    OdpovědětVymazat