Byl jeden král...

 ... a ten měl tři dcery.

Ta poslední se k nám uráčila dorazit včera po 12 dnech v prodloužení :) a dostala jméno Markéta Marie ❤.

4 070 g živé váhy, 52 cm.

Tímto jsme získali nad tatíčkem králem definitivní převahu 😄 ...

Nálada

od dětí...

Tak kdyby nebylo vyčerpávajících pondělků a čtvrtků, kdy prosedím dopoledne v nemocnici a jsem nucena rádoby v klidu obhajovat svoje postoje před holkama po škole a tvrdohlavě odmítat už od 38 + 5 urychlování, když se vlastně nic špatnýho neděje a vše probíhá jak má (a podle mustru předchozích sveřepců)...,  bylo tohle období fakt parádní, a jsem za něj nejen Tvorovi dost vděčná (beztak mažou někde na nebesích s Forrestem karty a smějou se nám, jak vyšilujem :-) ).

Konečně zažily úspěchy ve škole, když jim člověk věnuje trochu toho času, konečně se dost osamostatnily, doma hraní, dvě oslavy, vyváření/vypékání, tatínkovy včasný příchody z práce, dlouhý procházky v krásným počasí a dlouhý debaty, hraní deskovek, těšení holek (snad jim to nadšení vydrží) ... jo, dobrý to bylo.

V pondělí mi začne poslední "dovolený" týden a nátlak bude sílit, takže místo praktik jako při pomoci otelení krav jsem už požádala modlitební skupinu o výraznější podporu a Ranhojiče o recept na lektvar, kterej by to všechno mohl zvládnout šetrněji... 

P.S. V rámci tvůrčího záchvatu jsem sepsala satirickej příspěvek s názvem Debilní kecy čekatelů na cizí porod (název není dehonestující, jen inspirovaný tímhle seriálem nebo tímhle videem), ale nakonec jsem ho schovala do šuplíku, aby nedošlo k nepochopení a dojmu, že si nevážím zájmu lidí, kteří na mě myslí :-). 

Jestli se mi někdy podaří porodit, publikuju ho pro ty, co jedou v pelotonu za mnou a mají ještě čas :-).

Den D

byl dnes.
Oproti předvčerejšku, kdy jsem si v panice dobalila tašku a pak vše ustalo, ticho po pěšině.
Ale jsme zvyklí, že naše děti mají na všechno dost času.
Tak kdyby tomu náhodou vadilo, že nemá připravenej bejvák (chtěli stavět až budeme pryč), jsme ho dodělali.
Tatínkovi dort a dárky k svátku předčasně předali, co kdyby to v pondělí nešlo, žejo.
Na dva dny navařili. A spali ...
A společný foto nakonec i zvládli, kdyby náhodou chtělo být dotčené :-) (to ale jen u mě).

Konec restů, konec hlášení.

 Pekla jsem podle Katky.

8 !

Každej rok slavit narozeniny na Andreje... to jednoho otráví.
Ale od letoška nám to neva! :-)

Recept na dort jsem vzala odsud, měl úspěch u celého osazenstva, po všech zdravých experimentech, kterými jsem rodinu v poslední době častovala, ubrala jsem jen cukr.
Teď to asi vypadá, že jen peču a vyrábím cukrovinky, ve skutečnosti teď hodně experimentuju se slazením. Objevila jsem xylitol - zní to hrozně chemicky, ale je to přírodní dřevný (březový) cukr s o 40 % nižší energetickou hodnotou a pozitivním vlivem na zuby, erythritol zase sladí úplně bez kalorií.
Neříkám, že to má člověk jíst neustále, ale jednou za čas, když chce člověk dělat klasiku, se hodí mít alternativu... lze koupit ve zdravé výživě.

Fotky u mě. 

P.S.
Konečně se cítím trochu líp, jako že bych mohla snad i udýchat porod.
Stále 2 v 1.
Ale ani napotřetí jsem se nepoučila s pouštěním skutečnýho termínu porodu... tak příště :-).

Všedně

 

Domácí škola, málotřídka v lazaretu.
Chytla jsem to od dětí, takže si teď neumím moc představit, že bych měla rodit (cca týden do startu).
Vstala jsem jen na volby, kroužkovala jsem prorodinné na kandidátce Spolu.

První provizorní foto padlo, ale to u mě. 

Churros oujé

Jak jsem v prvních měsících sladké nejedla vůbec, teď, když mi dochází dech, je mi každá energie dobrá.
V úterý jsme oslavili 14. výročí od svatby a oblíbený "čůros" si objednali s dětmi po večeři.
Protože se mi ale nechce za pár kousků smaženýho odpalovanýho těsta, kterých by děti spořádaly kopu, těžce platit, řekla jsem si, že je musím vyzkoušet doma.
Fakt na tom nic není a jako program pro Emču, která mi ve středu zůstala doma s horečkou (ale jinak jí nic není, takže kadence jejích otázek = 20/min.), ideál.
Recept na tuhle španělskou dobrotu jsem si poskládala z různých dostupných a hlavně podle toho, co jsem měla doma.
Tvar jsem poněkud nedodržela, ale nechtěla jsem spotřebovat moc oleje, tak jsem smažila v menším hrnci a tvary nechala poněkud "freestyle". 

Foto provizorní, pardon, neměla jsem to srdce hledat a zprovozňovat foťák, příště vyměňáme :-).

CHURROS (smažené španělské koblížky z odpalovaného těsta s čokoládovou a karamelovou omáčkou).

Na těsto:
350 ml vody
lžička soli
kousek vanilkového lusku
65 g másla
300 g hladké mouky (měla jsem celozrnnou špaldovou, takže jsem výsledné těsto měla trochu tmavší)
4 menší vejce

Na obalení:  krupicový cukr smíchaný se skořicí podle chuti

+ omáčky (já měla skleničku slanýho karamelu, který mi zbyl z pralinek, takže jsem ho jen nechala povolit a v druhé nádobce jen rozehřála oblíbenou čokoládu, ale karamelová omáčka se dá udělat i z karamelizovaného Salka rozředěného /rostlinným/ mlékem a čokoládová zase ze smetanou zředěné rozehřáté čokolády)

Odpalovaného těsta není třeba se bát, stačí krátce svařit vodu se solí a s máslem a semínky z vanilky (lusk se může nechat vyvařit nebo ho hodit do cukru a vytvořit si tak vanilkový) a po vypnutí plotny postupně vmíchat prosátou mouku - ke konci to jde ztuha, to je ale normální a v pořádku.

Těsto je potřeba nechat úplně vychladnout, mezitím si můžeme připravit třeba omáčky a olej na smažení (vysokou vrstvu, všude se píše litr oleje, ale já použila menší hrnec a oleje něco přes půllitr, stačilo).

Do vychladlého těsta se rozklepnou vejce a mixérem zašlehají.

Těsto jsem naplnila do cukrářského sáčku s ostrou hvězdicovitou špičkou. 

Část nastříkaných tyčinek jsem dala péct do vyhřáté trouby (vyhřála jsem na 200 °C a pak stáhla teplotu na 180) na vymaštěném pečicím papíře (pokud máte olej ve spreji, postříkejte tyčinky i shora) postříkanou studenou vodou. Foto jsem nestihla, ale mně moc chutnala i tahle light verze. Něco přes polovinu těsta jsem usmažila. Do horkého oleje (asi jako na vdolky) jsem sáčkem stříkala "něcojakotyčinky" (jak to zrovna vyšlo), které jsem vždy odstřihla obyčejnými nůžkami (pozor na opařeniny). Smažila jsem po několika kouscích po obou stranách (jde to dost rychle), vylovila je děrovanou naběračkou a nechala krátce okapat na ubrousku - ale opravdu jen krátce, protože odpalované těsto moc tuk nenasává a když se nechá na ubrousku moc dlouho, už se na tyčinkách neudrží cukr se skořicí, ve kterým pak churros obalujeme.

Namáčíme nejlíp ještě teplé v omáčkách a užíváme si slast :-).

Měsíc za odměnu

... anebo taky měsíc, kdy se zastavil čas.
Předala jsem třídu, odfotili jsme s Lukorem školní maraton, z větší části teda už on.
Doháním resty - sbírám na poslední chvíli do průkazky razítka doktorů.

Dopoledne v klidu a tichu, navařené marmelády, doplněné zásoby zdravých potravin (čas na vaření!), vytříděný a vypraný oblečky, sbalená taška, nakoupené dárky na podzim (i některý vánoční), jen do tý knihy se mi nějak nechce, tak radši dělám na pralinkových experimentech :-).
Pokusuju s různými druhy čokolád, náplní, způsoby plnění...
Po obědě vyzvedávám Emouše, povídáme si kolikrát si u oběda přidala, nakupujem a protože obvykle zvládá úkoly rychle, vyrábíme z papíru a slizy a tetelím se, jak jí to svědčí.
Pro někoho asi samozřejmost, pro mě ale velký zadostiučinění, všechno to ořezávání pastelek, obalování sešitů, psaní úkolů, chystání aktovek a rozhovorů o nesmrtelnosti brouka.
Takovej jako reparát, všechno odznova, za doby, kdy jsem chodila domů pozdě a se vším bojoval Lukor.
No a pak je tu ještě Andulí vstupující do puberty, která se vytrvale stará o to, abych si o sobě jako matka moc nemyslela :-).

Nastupující podzim ve všech ohledech, přesně ve stylu Štěpánovy knihy Buď, kde jsi, kterou čtu přesně v době, kdy se tak i cítím, o tom ale jindy.

O tom, že měsíc hájení, kdy jsem si docela odpočala, se chýlí ke konci, svědčí o dost zkrácenej dech a všechny ty těhotenský obtíže, od kterých jsem dosud měla pokoj a už na ně za ta léta zapomněla.
Nakonec to, že si sebemenší cestu na nákup musím plánovat s dostatečným počtem záchytných bodů (čti wc), způsobuje, že už bych i tuhle krásnou klidovou fázi ráda ukončila.

P.S. Sranda je, že s holkama jsem už touhle dobou měla kupu fotek na památku. U Andulky brzy, abych nebyla na fotkách moc vorvaň, žejo.
U Emouše dokonce každý měsíc na srovnávací fotku.
A přestože jsem s Tvorem č. 3 přibrala nejmíň ze všech těhotenství, nemá ještě ani jednu a to už jdeme do finále.
Nějak mi to nepřijde už důležitý, máme spolu jiné zážitky.
Ale budu to muset nějak vyřešit, aby nepřišel zkrátka :-).

Vývoj

 2014 Brutal Assault

 2016 Banát

 2021 New Dawn (kde jsme být neměli, ale přesto se vše v dobré obrátilo)

Kdyby mi někdo před lety ukázal budoucnost, asi bych hodně nechápala.
:-)

Z cest

Po setkání u Ranhojiče jsme měli ještě noc pro sebe.

Takže posezení u Baťova kanálu (zdravím, Baru!), přejezd na Slovač, návštěva Dojče a Š.Humenců, den plavčení s dětmi na Margitě, halušky a lokše ...  a pak už

Klášter Tihany, Balaton - praying dokonce zadarmo :-) :-) :-).

 

 

Následuje přeplutí trajektem na druhý břeh Balatonu (necelých 400,- v přepočtu), pozdní oběd v Balatonlelle (TOP hálászlé rybí polívka!) a koupačka.
Od Balatonu jsem nic nečekala, měla to být jen zastávka po cestě, takže příjemně překvapil.
Kvalitu vody jsem čekala horší, bylo vidět na dno.

Navečer okoupeme děti flaškou a razíme dál - spíme už na pobřeží v sedle Vratnik, kde nás před spaním navštívila liška.
Až na množství počuraných ubrousků to bylo fajn místo a hlavně foukalo, takže se nekonalo vedro.
Dobré ráno, Hrvatsko!

Národní park Severní Velebit je nejmenší a nejmladší chorvatský národní park a cesta nahoru je dobrodrůžo, takže se tu nestává, že by tu bylo přelidněno jako na Plitvicích nebo v Paklenici.
Za každým rohem krása!
Rodinné vstupné 115 kun.

Sjíždíme do okolí města Senj, kde máme v plánu se dva dny placatit u moře, spát, jíst, číst si, natáhnout si nohy ve stanu a nestarat se o zásoby sladké vody.

Zapíchli jsme to nakonec v malým kempu Bunica V - na dva dny značka ideál.

Děkovačka v Senji po návštěvě pohotovosti, kde Andulí zašili díru v hlavě po kameni, který nešťastně hodil Emouch kamenomilec :-).

A odměna za statečnost - prochajda, večeře a zmrzka.

Dohánění koupačky :-)

Slovinsko - zastávka v Kocevje na jídlo

Ráno ještě ve slaným a večer už cachtačka v jezírku u pramene Kamniške Bistrice ve Slovinsku.
Rozdíl asi tak 30 stupňů :-), až se mlha válí, albánský Modrý oko hadr.

Spíme u vjezdu do lomu nedaleko lanovky na Velkou Planinu.
Ta má dvě části - nejhorší převýšení zvládá velká kabinka, pak se přesedá na stařičkou dvousedačku, jedoucí rychlostí chůze :-) - pod ní je už cesta celkem schůdná a kdybych nebyla požehnaná mezi ženami, asi by se trasa dala zvládnout v pohodě pěšo.
Takhle nás obě lanovky zpátečně vyšly v rodinném jízdném na 40 éček a byla jsem hodně ráda, že jsem se svezla, po Planině jsem si totiž zašmajdala slušně.
Kromě chorvatských a slovinských hranic nám kontrolovali certifikát jenom tady a v kabinkový lanovce se muselo jet s rouškou.

U lanovky bylo jídlo i pití dost drahý, ale jakmile slezete mezi tradiční obydlí, jste v jiným světě.  

Typickým jídlem kromě proslulého "sýra lásky" a všeobecně různých druhů sýra, které prodávají v každé druhé chajdaloupce, jsou třeba pohankové škubánky se škvarkama (dvě a půl éčka za takovou biostravu s odérem hnoje ala Rumunsko je směšná částka). 

My si dali ještě úplně luxusní vývar s hromadou zeleniny a součástkami kuřete a jakousi obdobu sladkých vdolků a sýry jsme nakoupili domů.

Abych nerozmělňovala články, které už někdo napsal, další dobré info lze nalézt třeba TADY.

Kaple Panny Marie Sněžné

 

 

Podrobnější příspěvek si dávám k sobě. 

Tak teď už jen ten návrat do reality a to sezení na zadku doma! :-)