17. prosinec - Spomal'

 

S Kopečkovic jsme byli dle tradice domluvení dlouho dopředu.
V Neratově bylo plno (asi rozruch kolem nových věží), tak Zuzka zamluvila nádhernou roubenku jak z cukrkandlu v Bartoškách.
V práci vše vyvrcholilo minulý týden, tak bylo nutno zpomalit před svátky.
Jenže já mám ty dojezdy zběsilý, takže jsem měla ještě v pátek a částečně i v sobotu lehce nervy na pochodu (pardon) a byla schopna se jen placatit u nádherných kachlových kamen.
Chlapi chystali skvělý snídaně a brali děti na boby, Zuzka mi zase přivezla dárky z Punčochy  pod nos, co víc si přát.
Pili jsme víno a Proroka, skočili si zase na jarmark na Hruškovy holubky a čiburek (vše už bylo vyfoceno), sjížděli sjezdovku na bobech.
V neděli už jsem na tom byla o poznání líp a proběhlo místy i uklidnění :-)- mše na bartošovický faře pro cca 8 lidí, kázání P. Suchára na míru :-), oběd a vzpomínání v Neratově. 

... a skoro mystickej zážitek, když člověk projíždí potmě zasněženou krajinou a najednou mu začne z repráků znít 

(a tajně doufám, že ten rozjezd kolem času 2.00 je ten důvod, proč se Luke začal učit na cello s Ankou :-) )

10. prosinec - Co tě nezabije...

... to tě posílí - a je to tak.
A zvýšený přísun vitamínů, lásky, sportu, modlitby a studené sprchy začíná konečně nést ovoce :).
A i když se některý věci a další věci sypou dál, dobře je.
Protože když jsou pohromy, je tak nějak víc motivace se modlit a držet při sobě. 
Když se víc modlím, dějou se (z mýho pohledu) velký věci. A ty mě nabíjí a motivujou dál.
Díky moc za podporu.
Dlouho jsem váhala, zda to rozmazávat, ale sotva jsem to dovedla vyslovit a pojmenovat, sedlo si to.
Mám pocit, že když na mě takováhle černá můra sedne, je to zkouška.
Zkouška věrnosti, jestli se obrátím o snadnou pomoc.
Nebo jestli vydržím.
A když vydržím, přijde odměna. Což nechci samozřejmě zjednodušovat a dělat z toho automat.
Někdy mě fakt dostává, jak "někdo" přesně ví, co potřebuju.
Když je nám frišno (a děti už teda chtěj náušnice), pošle nám do cesty nefalšovaně zlatou doktorku ORL s neskutečně silným příběhem (zemřely jí dvě děti z pěti a nejen, že to ustála, ještě svítí všem na cestu) a máme se ještě navíc o koho opřít (snad můžu říct, že si vypomáháme aspoň trochu vzájemně?)

Děti, který doteď zkoušely, co vydržíme, občas fungujou.
Ance to dobře hraje, někdy jamujem všichni spolu.
Perníky upečeny minulý týden, ostatní cukroví (nepřeháníme to) zplichtěno dnes, masarykáče letos budou z oříšků, co nám rostou před domem, tomu se říká jíst lokálně :-).
Kavárny, který mě v práci vyčerpávají nejvíc, jsou za mnou, už mě čeká jen jedna hopšou a jedna cesta do Prahy a je klid. 
Hřeje mě, že jsme se se třídou zvládli zapojit do Krabice od bot i Ježíškových vnoučat.
Limity adventu beze stresu nastaveny (to se mi to o víkendu machruje - v týdnu běžně chcípu :-) ). 
Okna a lednici, nejhorší práce, jsem zvládla minulej měsíc, dárky letos skoro vůbec neřeším (dětem jsme koupili jeden nechutnej kýč, kterej si ale děsně přejou - zamyslela jsem se nad sebou a zbytek střídmě) a hlavně jsem přežila povejplatovej velkej nákup a už mě v žádným obchoďáku do Vánoc nikdo neuvidí. 
Místo toho všeho jsem pomáhala s organizací ochutnávky vín v baru po adventním koncertě scholy, kterej uklidnil.
A vůbec, u salíků se vždycky cítím jako na táboře a jsem ráda, že to můžu ve svým věku ještě každotýdně zažívat :-).
A tam, přesně když jsme chtěli odejít, jsme potkali zase pankáčskou rodinu, přesně takovou, se kterou prokecá člověk večer a má pocit, že se známe léta.
Pět dětí, krásní, velmi ohleduplní puberťáci:-), jeden zajímavější než druhej.
Během večera se mi podařilo kromě duševního obrození neplánovaně a bezobalově nakoupit chlebovou mouku, dojednat ze známosti rozšířenou exkurzi na letiště pro svoji třídu + sehnat adventní kalendář ve formě přibývajících figurek do betléma, smluvit jednu večeři a dodat si naději tipem na zajímavou metodu diagnostiky a tréningu nesoustředěnosti, kterou zrovna potřebujem (náhoda, neasi).

Doba adventní je u mě nejkrásnější období.
Najednou se slévají víkendy s všedními dny.
Protože děti se těší, každej den je sváteční.
Stíhám toho mnohem víc a víc mě to baví.
Advent do každý rodiny! :-)

27. listopad - Nepublikovatelné

Příspěvek je příliš osobní, proto zůstává na uzavřeným blogu :-).
Ale můžu sdílet aspoň P.S. :-) :

P.S. 
Zase jsem musela sdílet slova Ládi Zibury:

" Včera jsem se bavil s jedním zajímavým člověkem, Tadeáš se jmenoval. Natáčí dokument o sociálních sítích a ptal se mě, co vnímám jako jejich nejhorší aspekt.
Víte, já nesdílím všeobecnou nevraživost k sociálním sítím a nemyslím si, že by dnešní děti měly horší dětství než já.
Jednu věc ale považuju za ohromně špatnou.
Naše Facebooky a Instagramy jsou vylhanou představou života, který bychom chtěli mít i ve skutečnosti. Před ostatními na sítích doslova exhibujeme svým štěstím. Chlubíme se stejně dětinsky jako na základní škole. Nikdo se nám za to ale na rozdíl od školních let neposmívá.
Ukazujeme ostatním svoje exotické dovolené, krásné partnery, zdravé večeře, naleštěná auta a chvíle pohody v domácím prostředí.
V ordinaci svého psychiatra se nikdo nevyfotí. Vyfotí se až o hodinu později v kavárně s dortíkem, kávou a vodou Evian. Už ale nenapíše, že jí zrovna nové léky.
Je to neštěstí lidské povahy, ale všechno vnímáme ve srovnání s ostatními. A když sleduji tohle všudypřítomné štěstí ostatních, tak mi přijde, že můj život až tak krásný není.
A přesně to je největší past.
Můj kamarád Martin Kolář mi kdysi řekl jednu moc chytrou věc.
"Víš, závist v sobě má každej člověk – a nikdo ji na sobě nemá rád. Považuju proto za neslušný lidi stavět do situací, kdy by ti něco museli závidět."
Jiný můj kamarád, Tomáš, to shrnul ještě stručněji.
"Chrochtej potichu."
Víte, já si myslím, že je v tom ohromnej kus pravdy. Podle mě bychom na sítích měli sdílet víc myšlenek a méně snobství a blahobytu. A taky občas mluvit o svých problémech. "

Uvědomila jsem si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se stáhla z veřejnýho blogu (a nedovedla ho celou dobu pojmenovat).
Mně to třeba ani tak nepřišlo, ale z některých neprávem obdivných komentů mi došlo, že někteří lidi můžou chytat z mých světlých chvilek depku. 
Ale stejská se mi, to jo, dost.

Update: O svých problémech píšu, ale na uzavřený verzi blogu, protože se moje krize netýkala jen mě a chci mít jistotu, že vím, kdo příspěvek čte.

11. listopad - Putování za mladým vínem

Kdysi jsme jezdili každej rok aspoň na jednu akci.
V posledních letech už není tolik síly, ani se nechce utrácet, když se na tolika místech přizpůsobili poptávce.
Ovšem nějak se zadařilo a sešli jsme se v plné sestavě - v Bořeticích.
Bez plánování.
Nic jsem nečekala, resp. čekala jsem, že do toho zas někomu něco vleze nebo že budu zase unavená.
Ale od začátku týdne jsem chodila poctivě brzy spát a zobala :-).
Takže jako za starých časů - takhle jsem se nezasmála ani nepamatuju.
A v Bořeticích je svět ještě v pořádku!  :-)
Bílé už moc nepiju, ale tolik skvělých müllerek pohromadě!
A tak skvělé neuburské starších ročníků a samozřejmě v kraji André snad všechna luxusní červená.
Měli jsme problém rozhodnout, kde utratíme kupony.
Takových těšítek bych brala i víc. 
Při zpáteční cestě jsme navázali kontakt a prokecali ji celou s vědeckými pracovníky z ústavu experimentální botaniky AV ČR :-), kteří vezli zrovna z Valtic vzorky k expertize na nepovolené látky :-).

4. listopadu - Z prázdnin

Sbírám síly na zásadnější příspěvek, ale nějak není čas na nějaký velký akce, tak zatím jen pár momentek z podzimních prázdnin.
Zase jsem dva dny prospala a pak se divila, že no plán.
Ale v Kutný Hoře je vždycky hezky - procházka, kafe na Kozím plácku a taky před rokem otevřené zrcadlové bludiště (pan architekt je moc milej a celkově doporučujem).

 

Na Veselým Kopci jsme zase byli vždycky, když se tam konala předem avizovaná akce masovějšího typu, tak byl teprve teď čas všechno v klidu probrat s průvodkyní.
Na půdě jedné z usedlostí je totiž výstava o životě a práci zakladatele zdejšího skanzenu - pana Luďka Štěpána.
Nejenže jsem nevěděla, že za Veselým Kopcem stojí ideály, obrovský úsilí a pečlivost jednoho člověka, ale s otevřenou pusou jsem koukala na to, co všechno ten jeden člověk dokázal. 

 Tak si tak říkám, co tady asi tak jednou zůstane po mně...

26. říjen - Kakaový

Hledala jsem dlouho recept na nějaký fakt dobrý a lehký tmavý korpus, ale nikdy to nedopadlo tak, že bych recept chtěla opakovat. 
Tento jsem pekla na oslavy třikrát během čtrnácti dnů a vždy se povedl na jedničku, takže už dál hledat nebudu.
Nadýchaný, rychlý, ze surovin, které mám pořád doma, bez mléka (když nepočítám šlehačku, ale i tu můžete dát kokosovou).
Recept odsud .
Promazávala jsem domácí jahodovou marmeládou a ušlehanou neslazenou šlehačkou (jednu dovnitř, jednu navrch), v jednoduchosti je síla, ale bude skvělý i s ovocem a v dalších oblíbených úpravách.

16. říjen - Želiv podruhé

Nejdřív jsem musela dát dokupy sebe, teď o víkendu jsme se restartovali my dva.
A oběd a TAK dobrý klášterní pivo a projít se kolem vodní nádrže Trnávka a jeden z nejlepších dezertů na světě, co jsem kdy měla - pivní zmrzlina na švestkovém rozvaru se sladovou posypkou, pivní redukcí a šlehačkou a šalvějí zní na první dobrou trochu překombinovaně, ale byla to naprostá symfonie.
Foto by Lukor.

7. říjen - Stála svatba, stála ...

od bílého rána :-).
A to doslova, protože nevěstina maminka se nachomýtla k dopravní nehodě a čekali jsme na ni pod dubem asi hodinu a půl.
Aspoň byl čas se opalovat :-).

Komplet fotogalerie zabezpečeně TU .

17. listopad

I když už je moje místo jinde, tohle si nechci nechat jen pro sebe/nás.

Anka (zase) nemocná na 17. listopad.
Nejdřív mě štvalo, že zas nedáme Národní, ale pak jsem při čištění mailové schránky objevila roky starej mail od táty. 
Tehdy jsem se ho ptala na vzpomínky ohledně událostí 17. listopadu.

"... Jsem moc rád, že jsem u toho tenkrát byl... je to na velmi dlouhé povídání... spíš asi na knihu...ale už mě ty kydy okolo tak unavují, že jsem byl nejraději, když jsem se mohl na TV 17.11. koukat přes den sám...
Tehdy se s pádem komunismu počítalo, STB měla info o spoustě věcech (zpětně ověřeno), spící rezidenti nejen mezi "Osmašedesátníky" a "aparátníky" (postupem let zveřejněno).
S čím však nikdo v žádným případě nepočítal, byl fakt, že se do toho dají i jednotlivci spontánně a že než se rozhádané mocenské struktury oživí, strhnou často "masy" na svoji stranu.
A druhá, nejpodstatnější forsáž k tehdejšímu úspěchu, bylo svatořečení Anežky. Sice byla svatořečená před 17.11., ale týden po revoluci měl kardinál Tomášek děkovnou mši u sv.Víta po návratu z Říma - po ní se v sobotu na Letné shromáždilo snad 3/4 milionů lidí.
Tam se ještě obávali (dopo hlásili tehdy v rádiu i TV), že generálové pošlou na rozehnání davu nad Letnou stíhačky, ale po Anežce si i oni sedli na prdel ...
Byli tam i hodně naši známí z Jaroměře (teta, Uhlířovi..). Já byl v OF v depu a KKC OF HK (Krajské koordinační centrum - šéfem byl Oldřich Kužílek z HK divadla ) a probírali jsme mj. info od studentů, kam se vyváží a zapalují archivy STB a co budeme dělat a rozšiřovat dál... Studenti měli první PC a videokamery a dráhy měly mj. dálnopisy a kopírky (jejich pravěk) ... Večer přijel se zprávami z Prahy na Velké náměstí m.j. Boris Rössner a zdravý Jan Potměšil... asi za týden už zdravý nebyl ...
V tom týdnu hrozil brutální zásah (?!) komukoliv a kdekoliv. Z Národní třídy je plno lidí s trvalými následky (stovky) dodnes. Plno lidí bylo i tady na venkově zmláceno a vyvezeno desítky km za město (tehdy byla hrozná kosa - vítr a teploty pod nulou) ... Když Ti řeknu, že jsem si tehdy měsíc nedal pivo ani po jídle doma k večeři, tak mě asi dostatečně znáš na to, že to fakt nebyla prdel.
Proto teď čumím, co lidí si "co pamatuje" a co o "tom ví"."
(...)
" ... Já moc na východě nebyl. Tam jsem dávál do kupy OF na dráze a stávkový výbory. My v HK byli díky HK studentům nejdál. V lednu jsme odvolávali (osobně v jeho kanceláři) komunistického ministra dopravy Podlenu - s Ing. Paganovou (čerstvou ústeckou důchodkyní) a Ondrou Chládkem (Litoměřičák- dnes spoluvlastník fi. Chládek a Tintěra) ...
No a protože jsem starým strukturám přerůstal přes hlavu, začali na mě připravovat rozkrádačku (našel jsem v kontejneru rozmnožovací blány s texty popisující věci, které se ještě nestaly)... protože najednou přibylo plno lidí (prospěchářů - jako vždy) aktivních i mezi námi, poradil mi tehdy Jindra Paseka jednu grandiózní větu a řekl: "Bude se to teď dlouho mlít (zlo), vy--r se na ně, dělej si svoje a až je budeš mít všechny pohromadě, tak jim jen řekni: PÁNOVÉ KONČÍM, S HNOJEM NEDĚLÁM".
Já k tomu jen tehdy na sezení OF, stávkového výboru a odborářů dodal:
"CO NEBO KOHO TÍM MYSLÍM, VÁM ODPOVÍ VAŠE SVĚDOMÍ."
Protože mi to kamarád nahrál na magič: slyšel jsem tehdy TO TICHO, když jsem za sebou zavřel dveře.
To bylo jaro 1990 a Klause jsem cítil stejně jako dneska (s Jirkou Klepsou jsme se neznali a hádali se o něho v parku Na Ostrově, aby mi dal vloni za pravdu)... a Zeman byl tehdy jen okolí bavící sračka-herečka.... pak dá se říct, že zlikvidoval staronového předsedu ČSSD z exilu Horáka (1993), aby pak po OPOZIČNÍ SMLOUVĚ s Klausem (fujtajbl z r. 1998, kdy byl skoro politicky zlikvidován Klaus - a jeho Vašík s manželkou hystericky blábolili na Václavském náměstí  /naštěstí ne pod sv. Václavem/   - taky by neměli lidi zapomenout !!) ... A pak už byly jen aféry, úplatky a bordel ve státě....(nechci "opovážlivě" do toho zahrnout, ale musím, návštěvu Klause v Jaroměři a související boj s Čermákem /mimochodem měl být senátor a nebýt nás, určitě by jím byl!!!/ ale všechno souvisí se vším).  No a jak si s Klausem vloni vyměnili prezidenství - tak to už jsi zažila na vlastní kůži i s pocitem fakt nebezpečné loutky.

Pokud bych tehdy neměl rodinu se zázemím, stejně jako vy máte teď, byl bych pravděpodobně za kopečkama ...
Tak kdyby nejen Andulka s Emičkou měly být někdy v zahraničí, vůbec jim v tom nebraňte.
České "VLASTENECTVÍ" jsou (si myslím) jenom kydy. Odjakživa tu byl a je souboj vlivů... od Římanů, Osmanů, Švédů ... až po dnešní boj VÝCHOD / ZÁPAD.
Kdo tu (stále) bojuje o moc, hraje vždy s "VLASTENECTVÍM" (HDP,...žvancem, postavením, lepším autem... postavením ČR v rámci EU ...blablabla) ...ale využívá k tomu jen nemorální a nefér prostředky (pololži...) a masírování (manipulaci) médii.

Jen málo lidí vidí širší (a globální) souvislosti. A kdo je začne chápat, přestává argumentovat a hádat se ...a stává se mlčící většinou, která se občas (když je nejhůř) probudí a jde do toho (na sračky)....

Tak to máš koncentrát mých pocitů jak to ASI je...
JJ, fakt jste mně udělali radost. I ten Dominik s kámošem."

Snad si to budem moct někdy doposlechnout.

Konec, zvonec

Tenhle příspěvek jsem měla rozepsanej už od srpna - 26. srpna měl totiž blog výročí. 
Psala jsem ho... tradááá... ehm, šest let.
A myslím, že to stačilo.
Od začátku jsem opakovala, že je to jen můj deník, moje záznamy, abych nezapomněla, aby rodina/známí mohli nahlédnout, postahovat si žádané fotky a pokud moje výplody byly užitečnější i někomu dalšímu, jenom dobře.
Tak jsem to i celou dobu brala.
Čtenáři přibývali, proto jsem někdy měla strach, aby si někdo nemyslel, že mám ambice z mojí pozice někomu něco radit, ale vždycky jsem to nakonec rozchodila.
Třídění a zaznamenávání myšlenek patřilo k mý pravidelný psychohygieně, což je důvod, proč nekončím úplně.
Pokud někomu chybí nějaké střípky do mozaiky (mám za to, že jsem se nikdy nebránila ani záznamům negativnějšího rázu, protože není každej den posvícení, ale kdyby to někomu přišlo málo a pomohlo mu udělat si o mě realističtější obrázek, můžu nabídnout soupis mých nedostatků :-)): 
Tak třeba umím dost mizerně anglicky (ale o tom jsem už psala) - vždycky se trochu rozmluvím na dovče, ale tím, že si vše potřebný vyřídím, nejsem motivovaná se nějak výrazněji pohnout. 
Nebo neumím lyžovat (vymlouvám se na úraz z mládí, kdy mi u zubaře rovnali zaživa zlomené horní patro, ale chcete-li tomu říkat, že nepracuji se svými strachy, tak asi jo. Teda loni na lyžáku mě instruktoři nalomili, tak třeba letos... ).
Anebo mám řidičák, ale neřídím. Myslím, že labilní lidi na silnici nepatří, ale třeba začnu, až to budu opravdu potřebovat :-).
A tak bych mohla pokračovat.
Tak co, kdo všechno jste na tom líp než já? :-)

Konec "humorné" vsuvky - prostě blog byl celá já, za tím si stojím.
Pobral všechen můj přetlak, udržel mě, na mateřský jsem měla velký pnutí.
Aby za mnou bylo vidět i něco dalšího, než sežranej oběd, znovuzabordelenej byt po úklidu, aby mi nekrněla hlava.
Byla to spojka se světem, s mojí sociální bublinou.
Byl to můj bezpečnej prostor, domeček, ze kterýho jsem si v pohodlíčku psala svoje.
Potkala jsem virtuálně i reálně spoustu zajímavých lidí, seznámila jsem se s tolika lidma mý krevní skupiny, že bych na ně sama od sebe asi neměla šanci v reálu natrefit.
Některá přátelství se přehoupla z roviny virtuální do osobní, máme díky němu dokonce i dva úžasný kmotřence.
Jsem za to všechno ohromně (!) vděčná.
Pomohlo mi vědomí, že někde existujou stejně smýšlející osoby a přestala jsem svoje názory a postoje skrývat (co by tomu řekli ostatní, žejo (rozuměj většina)).
Co se týče mý blogosféry, nikdy jsem nesledovala nikoho jen tak, protože je to in, ale proto, že mě inspiroval/inspiruje a proto, myslím, mi bylo v mý blogosféře tak dobře. 
Proto jsem to tu nebrala jako nějakej komerční prostor, ale jako živou komunitu - moc vám všem za všechno děkuju a přesto, že je poslední dobou ve vzduchu taková jakási blogová krize, prosím, nepřestávejte, inspirujete mě, povznášíte mě ...

Přiznám se, že jsem do poslední chvíle nevěřila, že to udělám, blogování byla moje vášeň a ani teď se mi nechce.
A kdyby tu nebyl ten důvod k opuštění veřejnýho prostoru, psala bych dál úplně stejně a navzdory (těm pár) hejtrům. 

Jenže: Děti rostou a prezentaci na blogu si nevybraly, nechtěla bych, aby je začal někdo poznávat a hlavně hodnotit (první fáze se už teda trochu stala a nedovedu říct, jakej z toho mám pocit).
V době začátků jsem to brala tak, že se sama aktivně neprosazuju a mimina nikdo nepozná. Jenže naše děti už nejsou mimina.
A vím, že blog bez rodinných příspěvků bych neuměla psát.
Jo, možná jsem paranoidní, ale v místě žití na sebe nechci nijak upozorňovat a myslím, že i tak jsem si dost zahrávala.
Bylo to moje věčný dilema - mám přece čistý svědomí a nemám se za co stydět, tak proč bych se schovávala, versus paranoia.

Celý jsem to měla vymyšlený tak, že až dopíšu knihu (psát knihy je moderní, ale v mým případě je kniha moc silný slovo, prostě je to delší, elektronickej text, kterej rozsahem ani tématem nezapadá na blog a nechci ho vyprávět pořád dokolečka), dám sem odkaz ke stažení a skončím.
Jenže knihotext stále dřepí v mojí hlavě, v PC dlí pouze pracovní název (Jak jsem přestala bejt alternativní, a přesto jsem pro některé lidi stále dost alternativní) a několik stran.
Třeba jednou sednu a dostanu ho z tý hlavy.
Ale po těchhle prázdninách, kdy nastalo rovnání priorit a dostalo se mi i velmi důrazné výstrahy (jak v podobě mé diagnostikované fáze těsně před vyhořením v souvislosti s prací, tak ve vyhoření některých lidí, co mě inspirují) nevím, kdy se to stane.
A nechci se tím stresovat.
A ... upřímně, vlastně ani nevím, jestli by neměl zůstat tam, kde je :-) :-).

Proto se přesouvám do uzavřenýho prostoru.
Je to sice čtenářsky o dost složitější, tímpádem to tu zabíjím, vím.
Člověk pro sledování musí být přihlášený svým google účtem, případně si ho kvůli tomu zřídit, a pamatovat si adresu - Kačí Kacho, nemůžu si vzpomenoooout, napiš, prosím!), ale vyhodnotila jsem to jako zlatou střední cestu.
 Jestli se mi někdy podaří knihotext dopsat, hodím ho sem.
Možná i něco silnýho, co si nebudu chtít nechat pro sebe, co já vím.
Ale teď tu končím.
Dosavadní blog tu nechám viset, protože na některý příspěvky o stravě sem odkazuje Ranhojič, jen ho asi trochu promáznu.

Děkuju všem za všechno, za všechny dosavadní druhy podpory a tak a omlouvám se, jestli jsem se někoho dotkla + děkuji za pochopení.
Pokud by to všechno někoho mrzelo nějak víc, napište mi do mailu nebo do komentu emailovou adresu a něco s tím uděláme :-).

(Update: pro probíhající technické potíže s přístupem k uzavřenýmu blogu přikládám postup a upozorňuji, že pozvánky bohužel rády padají do spamu...:-( )
1. Potřebuji Vaši emailovou adresu, kam pošlu pozvánku (stačí mi ho napsat do komentů sem nebo na mail - katorovo@gmail.com).
2. Pokud chcete uzavřený blog sledovat, musíte mít google účet (= jakýkoli mail s koncovkou .gmail.com) - pokud ho nemáte a dostanete mou pozvánku na mail, který nemá koncovku .gmail.com, Google vás vyzve, abyste si ho založili nebo si ho můžete založit TADY . Bohužel bez účtu na Googlu nelze mít k blogu přístup. Pokud máte obavy o své soukromí nebo nesympatizujete s Googlem, založte si účet na nějaké smyšlené jméno nebo přezdívku a používejte ho pouze k přístupu na blog. Pokud se z účtu(=gmailu) neodhlásíte, zůstáváte přihlášeni a na blog se dostanete kdykoli, když zadáte do pole na webovou stránku přesnou adresu
 https://katorovo2.blogspot.com 
3. Pokud se chcete dostat z cizího počítače na blog, stačí se přihlásit do svého gmailu/googleúčtu a po přihlášení zadat přesnou adresu 
 https://katorovo2.blogspot.com
Bez adresy se tam nedostanete, ale můžete klidně využít tyto výše uvedené a funkční odkazy nebo odkaz na liště, až ho vytvořím :-) (ale stejně musíte být vždy přihlášeni ke Gmailu/googleúčtu). 
Snad je to srozumitelné, kdyby byl jakýkoli problém, pište.)



Jinak (než bude hotový nový prostor):
za tu dobu, co jsem nepsala, jsem se adaptovala na práci a rovnou zase zbrzdila, stihla víkend na Moravě mezi sklípky bez focení, Marioninu dvacítku i tátovy padesátkošedesátiny, teambuilding všech spřátelených tříd odevšad na Bouzově, workshopy výroby sýra i netradičních hudebních nástrojů se školou, zmoštování celý zahrady ve třech lidech :-), svatbu synovce pod dubem, oslavit výročí ... Do zastupitelstva se dostalo dost lidí, které jsem volila (trochu nezvyk, tak si tak říkám, jestli něco není špatně :-) ).
No a jinak, jak už možná někteří pochopili, jsem stihla v práci zase přepálit začátek (člověk se pořád učí se sebou zacházet) a taky projít rodinnou i lehčí manželskou krizí, z čehož jsem se léčila minulej tejden v klášteře Želiv - doporučuju vřele jak služby premonstrátů, kteří dovedou provést člověka procesem odpouštění stejně dobře jako Ranhojič (člověk si řekne, kolikrát už to absolvoval, ale pokaždý zapomene, jak moc je potřeba to čas od času zopáknout), tak služby místního skvělýho klášterního pivovaru :-). 
Prostě když se toho sesune víc najednou, člověk začne zběsile brzdit, ale abych tu někoho neděsila, všechno mohlo bejt mnohem horší a jsem už docela stabilizovaná (protože jen prořezanej strom může růst vejš ;-) = slova Radůzy).

Nahromadil se mi tu ještě starý nafocený materiál, takže ho sem bez ladu a skladu hodím :-).

 
Oblíbená klasika trochu jinak.
Celozrnný (nebo kukuřičný) špagety s kečupem z červené řepy (superchuť a superobjev, hodlám se ho naučit), cizrnou (bílkovina) a nesýrem (veganline nám přestali vozit, ale tenhle Cheddar je chuťově skoro stejný).

Vzpomínka na Balkán.
Měli tam (všude!) krásný lahve na vodu.
Ne všude jsem měla odvahu si je v restauraci vzít, ale z týhle mám radost.

A jedna už dost starší (mobilní) fotka pomůcky na demonstraci Koloběhu vody v přírodě, když se vám nebude chtít podnikat pokus s varnou konvicí a sklem.
Brzy bude topná sezona, stačí naplnit trochou vody a postavit na topení :-).
Taková kravinka, ale roztomilá ...  když pořád čerpám, tak abych taky něco malučko vrátila do éteru ...
Obdivuju všechny, kdo stíhají ještě v práci fotit, případně o tom psát (ale děkuju za to moc)... (Moni!). 

Mizím do přírody, mějte všichni moc hezkej život ♥ !
(celkem jsem se za ta léta ty srdíčka naučila, žejo? :-) )