Střípky adventní

Adventní kalendář stále perníkový.
Viděla jsem už tolik krásných jiných, ale když jim jsou ty sladkosti tak vzácný....
Ani jsem ho nikam nevěšela, jen rozdělila perníky do pytlíků s čísly a dala do dřevěné krabice (není čas na hrdinství).
Co si napekly, to mají :-).
Každý ráno se těší, co v pytlíku bude za tvar, s postavičkama si nejdřív pohrajou a pak nám s Lukorem oběma donesou ušmudlaný rožek na ochutnání.
Nejvděčnější chvíle. 

Střípek svatobarborský.
Aničce celý odpoledne leželo na srdci, jak to, že jsem si nepověsila žádnou ponožku.
Několikrát se ptala, jestli si jako fakt nechci ponožku pověsit a nakonec jí to nedalo a k tatínkově fusekli nalepila tento vzkaz... :-)


Mikuláš nám donesl místo sladkostí lístky do kina na Anděla Páně 2.
Což o to, pohádka krásná.
Ale odpusťte mi, u mě vede stále jednička.

Zatím jediná výzdoba.
Našla jsem v lese čerstvě spadlou celou kouli jmelí a stihla jsem ji sebrat ještě dřív, než nad ní Forrest zvedl nohu.

A ještě snímek z "laboratoře" :-).
Do nových příchutí se mi moc nechtělo, obávala jsem se, abych nezkazila materiál.
Ale s výsledkem jsem moc spokojená!

Vedle čokoládových a vanilkových balzámů tedy můžu rozšířit repertoár o perníkovou a levandulovou příchuť.
V perníkovém balzámu je vylouhovaná tajná směs perníkového koření a v levandulovém sušená levandule ze zahrádky.
V druhém případě jsem se bála, že bude balzám vonět jako mýdlo, ale levandule se s vůní kokosového oleje překvapivě dobře doplňuje.
Příště se teda nebudu bát a uvařím větší množství :-).

Přála jsem si

a dostala jsem.
Svícny, který jsem si vyhlídla už dávno v knize od Anne Rogge.
Po nočních stolcích , háčcích a na ocet zbylé adoptované větvi čekaly na svůj den ve sklepě zbylý tlustší větve a začínaly pomalu chytat plíseň.
Takže je Lukor zachránil za pět dvanáct a náš byt začíná vyzerat velmi romanťicky ;-).

A knížka o Aničce, kterou jsem si přála.
Místo jejího posledního odpočinku na mě už na pouti hodně zapůsobilo, dalo by se říct, že se po návštěvě Klášterce i dost věcí změnilo.
Na to konto jsem se podívala na tento a tento dokument a rozhodla se poprosit o knihu.
Těším se, její příběh mě fascinuje.

Naturálie

Naše svatební dárky pro novomanžele, se svolením publikované ;-)...

(v akci - foto by muška)

Daktyloskopické stopy všech zúčastněných zvěčněné muškou ;-).

Baví mě spolukutit s Lukorem: obdivuju jeho schopnost dát nápadům přesně takovou formu, jakou mám v hlavě, ani se nemusíme domlouvat.
I když hádky o poslední detaily bývají výživné :-) .

A je po neděli.

I po sobotě, slavném pátku a vlastně po všech dnech volna :-(.

Foťák jsme měli, ale absolutně jsme ho nestihli ani vytáhnout.
Tak věřím, že se ke mně dostanou nějaká profi fota.
My máme jen dvě a ještě k tomu mobilní: jednu z obřadu...

 a jednu s výherkyní hlavní ceny v tombole ;-):

Aspoň mi zůstaly ty kytky. A kvetoucí myrta.

Baru s Lukym si pěkně mákli.

Tak po tom šťastným vykročení i šťastnou cestu!

V tichu a samotě

s mamkou.
Slibovaly jsme si to zase  dva roky.
Po liduprázdných cestách, jen po stopách (tří?) lišek.
Asi neumíme včas zvolnit, takže jsme přijely na víkend do Jeseníků a v sobotu ráno se vzbudily totálně umrtvené nachlazením.
Abychom měly pojištěné, že nebudem moci podávat výkony, celou krajinu pokrývala ledovka.
Takže žádnej výstup na Šerák (beztak na naší oblíbené zkratce úřadovala sněžná děla), jen malá procházka k Vražednému potoku, sauna s masáží a lahví Martinského (urychlila průběh. Nebo ne...?).
Druhý den jsme doklouzaly zmrzlými poli, cestami a ztichlými chalupami s bágly do Branné, to aby to trochu vypadalo jako pouť.
Jesenický (typiše) oběd v Kolštejně a zase zpátky do ruchu.
Fyzicky se léčíme ještě teď, ale účinek ticha vydal za všechny psychology ... 
Díky za pozvání.

Když mě holky oslovily, jestli bych nemohla vymyslet něco k dušičkovýmu tématu, protože už se jim proslulá školní akce pro předškoláky v americkým halloweenským stylu začíná trochu zajídat, měla jsem radost, že můžu dělat na něčem, co je mi blízký (nebo bližší).
Domluvily jsme se, že uděláme zážitkovou cestu v posledním patře školy. 
Tak si všichni zájemci prošli nasvícenou ozvučenou cestou mezi vlajícími "dušemi", kde hrálo toto, a na konci cesty se (totéž) i promítalo na plátno.
Láhev na vzkazy do nebe byla nečekaně brzy plná.
Nechtěla jsem je číst, ale Petr po nečekaně rychlém zaplnění pětilitrové zavařovačky musel udělat místo na další a já našla rozbalenou kupičku, tak jsem si jich pár neplánovaně přečetla.
Přijde mi nemístné je fotit, i když byly anonymní, ale byly silné.  
 
Zaskočila mě ta masovost akce, byla jsem z ní úplně hotová (a vyčerpaná).
Svítící náramky došly už po hodině.
Lidi se valili na klasická stanoviště na strašidelné stezce v šatnách, hromadili se u lovení kamení z "krve"..., nezastavila je ani výstava vyřezaných dýní (škoda, že jsem skoro vůbec nefotila).
Zážitkovou cestu většina návštěvníků profrčela rychlostí blesku.
Na dokument o Dušičkách, který jsme promítali u mě ve třídě, aby nedocházelo k tlačenicím, přišlo pár rodin, ale měla jsem radost, že v té masírce aspoň někdo našel trochu klidu.
Mně stačilo vidět nějaké ty uvolněné emoce a byla jsem spokojená.
I kdyby si to užilo pár lidí, stálo to za to.