Hiphopeři ze školy V Pohybu

Kdo sledujete blog Barči , asi už všechny podrobnosti znáte, protože píše o založení jejich pardubické školy V Pohybu od samého počátku.
Je to teda vlastně konkurence, žejo ;-) ;-) ;-) a Bajču navíc zatím znám jen virtuálně.
ALE!
Souzním s jejich vizí a taky znám osobně Lindičku, spoluzakladatelku školy a koordinátorku jejich projektu na Startovači a vím, čeho je schopna při třech dračicích, z nichž ta nejmladší má teprve půl roku. 
Fandím tomu elánu, s kterým si klade nemalé cíle a musím říct, že i když je povoláním neuroložka, o školství má přehled jako málokdo z oboru. 
Ostatně všichni zúčastnění, jak to tak pozoruju, dělají pro děti první poslední.
Chvíli to dokonce vypadalo, že se přidruží k naší škole, ale nakonec se rozhodli založit školu vlastní.
Bude určitě skvělá, škoda, že už práci mám ;-) (konec rouhací vsuvky). 
Doporučuju, šířím a prosím o sdílení. 
Mrkněte i na odměny na Startovači , stojí to za to.

Poslední

- školení Hejného tenhle rok.
Ahoj, Praho!

- canisterapie našich chlapů tenhle rok.

A poslední náš rok je dvanáctý, měli jsme s Lukorem výročí.
Už.
Na oslavu ladím recept a foto na gofry, který jsme si v Polsku zamilovali, snad brzy. 

A další návštěva v práci, tentokrát o moc úspěšnější :-).
Děti jsou děti.
Pěkný počínající víkend!

Naše auto, náš hrad

Všechno důležitý při ruce. Zvyšuje to pocit komfortu.

Energie sbalená na cesty :-).

Před týdnem touhle dobou jsme už byli na cestě. 
Po dlouhém váhání, nutno dodat.
Vypadalo to totiž, že letos se dovolená konat nebude. 
Protože vydání se z posledních peněz kvůli rekonstrukci, protože málo dovolené kvůli rekonstrukci.
Pomalu jsem se smiřovala s tím, že poslední příležitost k mimosezonní dovolené (to bylo na mateřské to NEJ!) promarníme. 
Pak ale Lukorovi spadly do klína dva nadrámcové přivýdělky a mně jeden kolaudační dar a to by bylo, aby z toho něco nevzniklo. 
A musím zpětně říct, že jsme si zase užili za málo peněz hodně muziky.

Už dlouho jsme chtěli naše nadšení z autovandrování (který začalo asi před deseti lety naší cestou starým pežotkem kolem ČR a pokračovalo v současné podobě po delší pauze před rokem a půl ve Skotsku , kde jsme si zvedli sebevědomí orientací v cizině a získali tak pocit, že můžeme jet skoro kamkoli a následně polsko-slovenskou cestou TADY a TADY) sdílet s potomky.
Chtěli jsme vyrazit hned po kolaudaci.
Holky ale ještě kašlaly, tak jsme si nechali ještě víkend na odpočinek.
Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli a kam pojedem.
Uvažovali jsme, že bychom po deseti letech mohli dokončit cestu kolem ČR (tehdy jsme jeli po směru hodinových ručiček a skončili někde u Plzně, protože se strašlivě rozpršelo a nemělo přestat ani těch pár posledních dní dovolené), zbývala nám projet oblast od Plzně až k Liberci.
Nebyli jsme tam dodnes a je to jediný kout naší země, kde jsme nikdy nebyli.
Bohužel předpověď počasí pro tenhle kout nebyla vůbec dobrá.
Předpověď pro Alpy, které byly na seznamu hned další, byla ještě horší, zima a hodně deště.
Třetí v pořadí před vzdálenějšími cíli bylo Polsko, resp. jeho severní pobřeží.
Tam předpověď ušla.
Překvapilo mě, že jsme byli sbalení poměrně rychle.
Namíchala jsem do zavíracích dóz vločky na cestu a sbalila pár krabic ovesného mléka (nejrychlejší snídaně), vybrala ze špajzu nějaké konzervy a skleničky od Alnatury z DM, které se nám při cestování dost osvědčily (foto pouze ilustrační, nejradši máme jejich zeleninovou pomazánku Ratatouille) a do ikeáckých bedýnek sbalili pár svršků.
To se ukázalo jako dobrý nápad, protože se v nich celkem dobře udržuje pořádek, bedýnky se dobře skládají do sebe, při cestě bezpečně drží a dobře se s nimi manipuluje při úpravě auta na spaní.
Pak už zbývaly jen spacáky, polštáře a karimatky, které jsme nebalili, ale nechávali volně v zadní části auta.
Vypsala jsem pár míst, která jsme chtěli navštívit, stáhli jsme si mapu a jelo se.

Byl to hodně intenzivní týden.
Jak na zážitky, tak na rodinné vztahy, kdy jsme spolu museli vyjít po dlouhou dobu převážně na několika málo metrech čtverečních.
Takovej jeden velkej přítomnej okamžik. 
(Skoro) bez internetu, bez pracovních starostí.
Najeli jsme asi dva tisíce kilometrů.
A zjistili, že to jde i s dětma.

Při takových cestách se dostávám do rauše.  
Minimalizuju potřeby spánku i jídla a jsem opojená tou svobodou.
Nedovedu si představit delší dobu takhle někam nejet.
Je jedno kam. 
I cesta je cíl.
Vždycky se to dá zařídit tak, aby člověka cesta nezruinovala. 
Jsem šťastná, že moje nadšení sdílí Lukor a teď už i děti. 

Až zpracuju dojmy, nahodím nějaké fotky.
(Edit: Foto Polski hit s dětmi TU a TU)

Takhle krásně bylo v našem bytě včera brzy ráno, když jsme se vrátili.

Nejlehčí a nejlepší snídaně

Ráno cestou do koupelny nasypu do misky drobné ovesné vločky s klíčky, posypu chia semínky a skořicí, přidám hrst nesířených rozinek a zlehka nalámaných vlašských ořechů.
Tahle směs se dá připravit i dopředu do velké sklenice a sypat už smíchaná, to je další ušetřený čas.
Zaliju ovesným nebo rýžovým mlékem, navrch dám ovoce (nejraději mám borůvky) a jdu vykonat ranní hygienu.
Když se vrátím, můžu jíst.
Ujíždím na tom.
Ještě víc než na bezlepkové variantě .
Díky sladkému mléku a ovoci není potřeba žádné sladidlo, jemné vločky s klíčky jsou hned měkké, proto netřeba vařit, směs už za krátkou dobu krásně zhoustne a "zpudinkovatí".
Doporučuju!

Kolaudovali jsme

 o víkendu :-). 

Všichni pomahači sice papír nedostali, ale stejně jim všem děkujeme.

Vykročila jsem

ve čtvrtek pravou nohou.
Zatím jen představovačka rodičům.
Nevěděla jsem, do čeho jdu, tak jsem docela koukala.
Bude to ještě zajímavý :-).

Osamostatnit se

Když Lukor před svatbou marodil a nevědělo se, zda to přežije, uvědomila jsem si svou závislost na něm poprvé.

Od té doby se snažím počítat s tím, že tu jeden den člověk být může a druhý nemusí.

Když jsem pak před časem narazila na tenhle blog (obdiv!), uvědomila jsem si (přes všechny svoje snahy) svou závislost znova.

Řekla jsem si, že musím trochu zapracovat.

Začala jsem jezdit s oběma dětma na kole i po městě sama, i když jsem z té představy měla dřív nahnáno (obzvlášť když se Anička do něčeho zabere, to pak reaguje nejdřív na třetí volání).

V pondělí jsme vyrazily s holkama tábořit.

Nakonec jsme nebyly úplně samy, přidala se k nám kamarádka se synátorem.

A byla jsem ráda za společnost.

Podle fotek idylka, ve skutečnosti jsem si vychutnala za dva dny dvě chvíle, který stály za to.

1) pivo a pokec první den, zatímco se děti zabraly do hry

2) krátká koupačka druhej den, když dětem už došla síla na jejich mami dostanuchci, mami zestanuchci, mami kdemámčurat, mami pojďsemnoukakat, mami jemizima, mami pití, mami kdybudejídlo, mami svlíkat/oblíkat, mami íjunka/miminko podej, mami koupat, mami nekoupat x 2.

Ale i tak bych tam vydržela další týden.

Největší zábava - hledání rezatých korků.

První Aniččina pusa (oujé).

Hláška "gargamstájl!" ;-).

Dík. 

Je fajn pocit, že ještě umím postavit stan, rozdělat oheň... i když to už pěkných pár let dělat nemusím.

Brzy asi na blogu najedu na prázdninový režim.

Nutně potřebuju víc času na fotbal s dětma, venkovní zevlování, houpání, koupání... protože na to za chvíli nebude moc času.

A taky trošku zase zkrotit závislost.

Býýt s nííí na malý lóódičcééé...

aneb Ahóóój na Orlici !

 

Všechny ty vodní kosatce, vážky, břehule a vodní máta pro holky poprvé - konečně.
Až na extempore s vodáckým křtem a závěrečné usínání to zvládly dobře, takže můžem!

P.S. Zaberte, nechci vás otitanikovat!

Jak šel čas - v ložnici

Takhle jsem prezentovala naši ložnici ve starém bytě, když jsem inzerovala skříň k prodeji.

Musela jsem na to ale hodně věcí vyházet, protože realita byla bohužel trochu jiná. Skladiště všeho.

Nábytku do dětskýho pokoje atd. Tyhle fotky pro realitku taky nejsou úplně pravdivé, protože na komodě ve skutečnosti byly krabice až do stropu a všude všechno.

Ložnice v novém bytě byla vždycky tak trochu popelka, nic se v ní extra nebouralo, nepředělávalo.
Většinou sloužila jako skladiště nářadí a nábytku, všechno se v ní dělalo tak nějak "při ostatním", jakoby mimoděk.
Proto z ní taky máme nejmíň fotek.
Jako jediná místnost ale byla částečně plesnivá, bylo třeba ji osekat, ošetřit, do barev se přidávaly přísady proti plísním.
Měla nejpopraskanější strop.

Dveře mezi dětským pokojem a ložnicí bylo třeba zazdít.

Do výklenku se pak navrtaly police a vznikl úložný prostor pro sportovní potřeby, méně používané věci jako spacáky, stan atp.

Do okolí výklenku se vzniklým úložným prostorem jsme navrtali úložný systém Algot z Ikea převážně s děrovanými policemi, aby prádlo mohlo volně dýchat a podlaha stírat, poučili jsme se z nevýhod pevných skříní.

To všechno jsme schovali za čtyřdílné dveře od truhláře, jedno křídlo jsme udělali zrcadlové (nejen pro optické rozšíření prostoru).

Stropy byly všude tak křivé, že navrtání nastavitelných disků z Michnosystému zabralo moře času. Odchylka výšky stropů v různých koutech byla od 0 do 6 cm.

Ložnice je nejmenší místnost bytu, takže se akorát vešla skříň s posuvnými dveřmi, postel s nočními stolky a můj mini recyklovaný pracovní kout, na kterém ještě pracuju.
Postel jsme plánovali obrousit na přírodno. Kdysi jsme brali první postel z masivu, která vypadala dobře a neřešili jsme barvy. Ve starém se nám po devíti letech moření nelíbilo, protože byla ložnice celkově barevně každý pes jiná ves, ale naštěstí jsme brousit nestihli.
Když jsme totiž viděli všechno, co jsme si naplánovali, v prostoru, začala se nám barva po letech líbit :-).
Po rekonstrukci to tu máme takto (tmavou stěnu máme i v obýváku, protože opticky rozšiřuje prostor):

Nejvíc nadšená jsem asi z lustru po původních majitelích.

Povlečení (částečně Ikea - díky babičce za zmenšení! a částečně Matějovský) a proužků se nemůžu nabažit, tak někdy (asi poprvé v životě) nechávám i úmyslně rozestláno. Prý je to zdravé :-).

Když mám chuť na uhlazenost, vyřeší to deka od Jany .

Konečné řešení hromad hadrů přes židle, na to jsem se těšila.

Stěhovali jsme se sice do většího a před stěhováním jsem spoustu věcí vyhodila/darovala, přesto jsme se měli problém vejít tak, aby se všude dalo volně chodit a dýchat.
Chybí ještě doladit můj pracovní kout, obrázky, poličky, atd.
Hlavně ty obrázky a kytky pořád přenáším z místa na místo, abych si rozmyslela, kde jim to nejvíc sluší.

Malá, ale naše.
Dokonce už nemíváme noční návštěvy :-). 

P. S. Tak jsem si to nafotila a můžem začít znovu předělávat.
Měření geopatogenních zón, zejména lidmi, co si na něm postavili byznys, moc nevěřím, ale tentokrát to vypadá, že máme postel opravdu ve špatný zóně. 
Naštěstí jen my, všude jinde v bytě je to v pořádku.
Tak aspoň tak.

Tvůrce tvoří tvůrce

Když jsem ležela, bolely mě dutiny a nechtělo se mi ani číst.
Na facebookové stránce Marka Orka Váchy přibyl záznam z přednášky Tvůrce tvoří tvůrce, kterou měl před týdnem u Pražského Jezulátka. 
Myšlenku člověka - tvůrce už Orko rozvedl třeba v knize Neumělcům života, kterou jsem ne úplně dávno četla a která mě nadchla, proto jsem neváhala.

V dnešní době bujícího transformačního byznysu, motivačních a koučských videí, která se začínají opakovat a vzájemně vykrádat, kdy už si člověk (nebo aspoň já) dvakrát rozmýšlí, čemu věnovat bezmála hodinu a půl času, si tuhle přednášku od člověka, který je kněz, etik a biolog v jednom (Jak to jde dohromady? Dobře. ) asi moc lidí nepustí, ale kdyby náhodou...
Přestože má trošku pomalejší rozjezd, je totiž nabitá historickými souvislostmi a obsahuje mnoho užitečných odkazů, vřele doporučuju.