Na poslední chvíli

Tak jsme to stihli ...
Pokojné svátky!

Cesta ke světlu

Před prvním adventním víkendem jdu poprvé na hematologii (rozšířenou verzi dávám K SOBĚ). 
Okukuju modřiny po těle (poslední příznak, který mi chyběl k autodiagnostice leukémie :-) ) a jak mi je blbě, jen doufám, že mi jako něco dají.
Paní dr. nějak neví, co se mnou. Řeší, jestli jsou chybějící krvinky důsledkem nemoci nebo jsem nemocná, protože je nemám. 
Nakonec mi vezmou další krev, což mě odrovná a přijďte před Vánoci. 
Pak to prý bude podle výsledků směřovat na imunologii nebo na UZ břicha. 
Ty dlouhé časové prodlevy mě otupují, budu se tedy muset spolehnout zase na své z/Zdroje. 

Sběr chvojí na věnec a nachozený kilometr je pro mě nadlidský výkon.

Když povolí mrazy, oklepu se. 
Lukor zateplil půdu (Ranhojič stále zdůrazňuje, že černé rakovinotvorné plísně musí pryč) a doma je znatelně tepleji. 
Odlehají mi dutiny a už mám jen normální rýmu.
Otrnulo mi a jdem frajersky na Neposkvrněné početí do kostela, kde je největší kosa. 
Cestou zpět zastávka na adventním trhu podívat se, kdo to tam řídí :-).
Ve stánku vidím formičky na ořechy a nutně je musím mít.  

 Táta je zdárně po operaci, uff. 

Přemýšlím nad sebou a nad svou nepéčí o svoje tělo. 

Přehodnotila jsem svůj zvyk, když jsem unavená, sednout si, "odpočinout si" a scrollovat (haha).

Doslova to ze mě vysává sílu.

Lukor mi nastaví na mé přání na mobilu parenťák a sítě omezí na 10 minut denně. 

Překvapilo mě, jak moc to ovlivňuje energii. 

Fyzioterapii teď nedám, ale aspoň jsem si ji úspěšně naplánovala :-).

A přestala jsem čekat na to, až zhubnu a než se tak stane, koupila jsem si o číslo větší džíny.

Hned si připadám zase jako člověk :-). 

 

Nezvykle dlouho jsem nebyla na službě, a tak jsme zvládli o jednom víkendu i výlet, když byly děti u babičky.

Neměla jsem nic hotovýho, tak jsem z toho měla trochu divnej pocit, ale byl to ten nejlepší nápad.

Teda na prohlídce jsem si frkajíc ještě říkala, jestli jsem nepřecenila síly, ale pak jsme si sedli v kavárně a bylo to asi nejlepších dvacet minut spočinutí, kdy jsem si hověla v ušáku s vídní a dokonale se zastavila.  

 

 

Fotila jsem samozřejmě jen to, co budem vyrábět příští rok :-).

S těstama jsem se pomazlila.

Tak dlouho jsem v listopadu hystericky vykřikovala, že letos nepeču, ale kupuju a Luke neméně hystericky odpovídal, že to radši nic, až jsem udělala všeho ještě víc.

Kromě perníků na ozdobu linecký na dva způsoby, rohlíčků dva druhy, kromě svých vlašákových ještě pistáciový - přijímáme do rodiny!

Ořechy jsem nečekaně zvládla, což se divím, byla to piplačka a bylo jich hodně. 

Ale dobře se u toho modlí. 

Plněné medovníky podle Surové dcérky jsem asi podělala v tom, že jsem místo náhražky dala máslo, takže v tomhle provedení opakovat nebudu. 

 

 

 

V Doronu jsem nechala ranec (na fotce zlomek).

Už jsem vše zabalila, ale chtěla jsem si je teda fakt nechat všechny. 

Tak snad mi je obdarovaní půjčí :-). 

 

Štěpána milého jsem přelouskala v rámci omezení telefonu za pár večerů a opět boží, proto jsem ho hodila do košíku 4x, věnuju mu samostatnej post.  

 

 

 

Ve škole na mě děcka plivala všechno možný, až jsem si říkala, že to nemůžu přežít do Vánoc, dokonce i holky padly, a já stále jen s (přežitelnou) rýmou. 

 

Abysme se nenudili, dostala poukaz k urgentní hospitalizaci Andulí.
Stejně jako já v devítce, hormony se bouří a ona už nemá na obličeji skoro žádnou kůži, vypadá jak Freddy Krueger, o zbytku těla ani nemluvím.
V noci chodí za námi "maminko, pomoz mi".
Myslela jsem, že za týden do Vánoc ji stihnou dát z nejhoršího dokupy, aby si odpočala a nezameškala před přijímačkama, ale kliniku před Vánoci zavírají, takže dostává obří injekci a masti a jedou domů. 

Já mám jít znovu do nemocnice, máme před besídkou a už dochází síly.
Celý tohle náročný období poslouchám tohle a v tý nevětší krizi s Andulí chytnu nad cukrovím hysterickej výlev kolem desátý minuty:

 

Takovej, jakej chytám při osvobozování. Asi něco odešlo, něco se zlomilo, protože se nakonec všechno nějak udělalo. 

Ve čtvrtek jsem se dostavila do nemocnice podruhý.

Narozdíl od první návštěvy, kdy jsem doufala v pomoc, jsem teď seděla v čekárně, pozorovala prokouřený a nadváhou zadýchané spolusedící i úředního šimla, bylo mi z toho úzko a říkala jsem si, co tady dělám. 

Pomoc, chci se léčit jako doposud, byliny a tak!

 

Po hodině čekání jsem se v ordinaci dověděla, že moje testy, který mi odebrali minule, vyšly úplně v pořádku.

Že už tam nemusím chodit.

První, co mi proběhlo hlavou, bylo: "to jste mi to nemohli zavolat?".

Vůbec mi to nedocházelo (i když někde vzadu jsem v to doufala), vyšla jsem ven a píšu Lukorovi:

"Tak už na mě nemusíš bejt hodnej :-). Poslední testy vyšly úplně OK. Takže chvilková slabost, špatný léky, chyba laborky nebo si ten druhej ze mě prostě jen udělal pr--".

Lukor obratem odpovídá: "A nebo taky mega zázrak". 

U druhých to vidím hned, ale tohle mi docházelo několik dní. 

 

Besídku pro rodiče (doják) i besídku pro děti jsme přežili, jdu domů a stále nechápu.

Vyspím se a na vánoční setkání k Ranhojičovi jedu jen s Emou.
Přijíždíme mezi prvníma a vítá mě mezi dveřma slovy: Tak co zdraví?
Odvykládám celou story a jen na mě mrkne: "Však jsi byla v Praze, ne? Ale ta plíseň musí pryč!"
Je fakt, že Praha by mě nenapadla jako zdroj požehnání, když jsem to tam proseděla v rohu jak naštvanej sourozenec.

Totální vděk pokračuje dál.

Táta přivezl krásnej stromek z chalupy (od obchoďáků nevoní a já ho možná letos ucítím) a když ho vidím šourat se do schodů, měknu.
Na zpověď jdu na poslední chvíli ke knězi, ke kterýmu obvykle moc nechodím.
Opět mi Pán ukazuje, že přestože s některými kněžími v mnohém nemůžu souhlasit, že jsou Jeho pověřenci se vším všudy, a že to mám vždy ctít.

Poprvé mi to ukázal v listopadu, když jsme měli děcáky a kněz, se kterým je děláme, onemocněl. 
Přestože je trochu zmatkař a s některými věcmi nás úkoluje na poslední chvíli (což těžko nesu), názorně jsem viděla, jak chyběla jeho duchovní autorita.
Přijely totiž nejtěžší diagnosťáky a v rámci jedné hostem řízené aktivity to tam začalo duchovně houstnout - velmi.
Musela jsem se mu v duchu i osobně omluvit, pochopila jsem, že on jako pomazaný tyto útoky Jeho mocí odráží. 
To samé jsem pocítila u zpovědi a na následných rorátech pro děti včera ráno, kam jsem se poprvé odvážila (sama s Emou) vzít i hyperaktivního Makisana a byl to doják.    

 

"V tobě naši otcové" mě tentokrát nějak rozsekalo.

 

Není všechno růžový, pooperační nález u táty se nějak zkomplikoval, Anička, i když je stabilizovaná, nastoupí do nemocnice pravděpodobně v lednu.

Mám dál rýmu, ale dá se to vydržet. 

Všechno se nějak zvládne. 

Vděčnost level jedenáct z deseti, navíc jak letos vyšlo před Vánoci pro mě ve školství více volných předvánočních dní, stres není.

Dnes jsme dokonce zvládli výlet s mamkou na betlémy a na jmelí do lesa - dříve třiadvacátého nepředstavitelné. 

Pálím purpuru, dokud ji cítím a kadidlo, který jsme si přivezli z Nevers, a cítím, že dostáváme jen tolik, kolik zvládneme. 

Panna Maria rozvazující uzly jeden po druhým, no ♥.

 

 

Díky všem za podporu, cítila jsem ji.

Radosti postelní

Z modlitby za vylití DS jsem byla dlouho na obláčku, přišlo k nám pár těžkých případů, došlo na slzy, Luke viděl, já se modlila a Pán konal ♥. 
Měla jsem opravdu dobrej pocit z naší company a byla jsem vděčná, že jsme mohli, i když ty přípravy nejsou krátký (a bez přípravy bych nikam nešla). A to i přesto, že když jsme přijeli dom, zjistili jsme, že Anka zvracela (už mě nic nepřekvapí asi).

Jenže obláček netrval dlouho, jakmile šly teploty pod nulu, zase to začlo.
Nevím, jak jsem mohla zapomenout :-). 
Takže dlouho očekávaný volný víkend a já pro změnu odpadla do postele.
Těšila jsem se na plánovaný koncert v Chru, holky tím žily. 
Dva orchestry ze dvou ZUŠek našeho města se spojily v jeden velký, vede ho Lukeho kamarád z akolytskýho kurzu a ten Duch je to na tom fakt znát. 
Tři měsíce se sehrávali, na soustředění pilně trénovali a teď to neuvidím? 
Uvažovala jsem, zda někomu nepřenechat svůj lístek, ale nakonec jsem se hecla, nabalila se a na koncert vyrazila. 
A zůstala jsem v úžasu, co se zase událo v mojí skoronepřítomnosti.
Jak kdyby vedle mě stál a říkal: Podívej, jak se starám o tvoje děti... tak můžeš být klidná a jet dál.

Naše mašlička ♥.

Přestože nahrávka (dávám si k sobě) zní hůř a o dost méně nabitě než live, připadalo mi to jako celkem profi výkon (na jaře mají hrát v Senátu) a Jirka ten pravý vůdce :-).
Navíc to bylo opravdu po dlouhý době, co jsem vyrazila za kulturou s otevřenou hlavou a nestačila jsem se divit (hrálo více orchestrů a já s otevřenou pusou sledovala přehlídku posilovny ega versus hraní Bohu do oken).
Po našem orchestru přišel na řadu proslulý orchestr z Ústí a já pusu nezavřela- sledovala jsem, jak na Ančinu vyhřátou židli dosedl na úplně stejnou pozici syn mojí kamarádky z vš - a jak kromě šikovnosti vyrostl do krásy (zdravím, Zdeni!)♥!
Prostě stárnu, byla jsem málem solidně za plačku :-).

Zbytek víkendu jsem poctivě ležela, ale v pondělí jsem se dorazila na vánočním výletě...
Perfektní zimní vibe, i když kvůli kalamitě (... a u muzea čtyři :-) ) se z toho stal hon za stihnutím oběda.

 

přejezd do Třebechovic... 

 

 

 

V úterý jsem to už neudýchala a k svátku si dopřála neschopenku. 

Mám blíže k Sienské, ale tato Alexandrijská ... hmmm (i když je to AI).

Od mojí asistentky nejen na zítra ♥.

Výhled z dočasný postele... opravdu ten advent dýchl. A to ticho, léčí!

... a protože už mě z toho válení bolí záda a mám pocit, že to ležení to snad ještě zhoršuje (prospala jsem dva dny a nezdá se, že by mi chtěly dutiny odlehnout), udělala jsem si dvojitý kafe (prokrvení, žejo) a jdu se vrhnout na okna - buď se to spraví nebo už nevím.

Poslední týdny

mám pocit, že neznám nic jinýho než práci a postel.
Od jistýho svátku, kterej mě stál dost sil, jsem zdravotně na hromádce, nejdřív přispěchal na pomoc Ranhojič, když útoky začaly měnit formu a pak i Janička zdravotník.

Celou dobu jsem ale vše brala tak, že to je jen první rok s novou třídou, takže prostě zase imunizace a od příštího roku bude zase dobře.
Nicméně i po antibiotikách od Janinky pořád pocení, teploty, únava, bolest všeho a uzlin, prostě hned po práci do peřin a práce z postele.
Tak jsem sklopila uši a naklusala k obvodní, což se děje tak jednou za pár let, když už není zbytí.
Ta mě obratem poslala na všemožný testy a přestože mi všichni tvrdili, jak to bude trvat, už za tři hodiny po odběru mi sama volala, že mi téměř úplně chybí jedna skupina bílých krvinek, tak ať urychleně naklušu pro zprávu a objednám se na hematologii.

Když jsem se objednávala a měla nadiktovat ty hodnoty, sestřička mě zastavila, jakože to jste se asi spletla ne? a začala na mě být milá (vy máte jméno jak filmová hvězda!), že mi to rozblikalo snad všechny vnitřní kontrolky.
Nicméně volný termín máme až za 14 dní, takže se moc omlouváme a další dávka medu, což trochu posílilo moji paranoiu a diagnozu jsem začala lustrovat pomocí strejdy Googla.

Následovaly dny v jakýmsi jiným časoprostoru, narychlo jsem si naobjednala obědy (a maso, he), bylo třeba zvládnout několik porad, jedny schůzky a hospitaci z Moravy, tak jsem naštěstí neměla moc čas přemýšlet a Lukor byl na mě hodný, takže houby zle. 
Ještě jsem se v duchu poplácávala po ramenou, jak se mi daří být odevzdaná, jak nelpím na svým životě, jak jsem vyrovnaná... akorát, že vůbec - teď už vím, že jsem byla prostě jen sobec (věřím, že jdu do lepšího, takže bych už klidně šla a ostatní doma jako co?) a líná pracovat na sobě i pro Jeho království.
To mi došlo až o pár dní později na duchovní obnově v Praze, kam jsme měli lístky už několik měsíců.

Marcin byl tradičně výborný, ale až na pár okamžiků (eucharistický požehnání monstrancí z plechovek od okurek, který vytvořili internovaní kněží v Želivi + přímluvka, na kterou mě musela skoro odtáhnout Hanička a rozhovor s ní, kterej plynule přešel do osvobozující modlitby) jsme si oba s Lukorem říkali, co tady vlastně děláme. 
Akce byla určitě skvělá na probuzení, ale pro nás už několikáté opakování, při kterým jsem se přistihla u myšlenek, že bych se radši dospala, že se straním lidí a nemám sílu ani chuť s kýmkoli mluvit ani se za kohokoli modlit. 
Asi se mi ještě nestalo, abych takovou pěknou akci (nebo jsem se namlsala na jiných?) přetrpěla a těšila se domů.

Jeden point z jedný Marcinovy přednášky si ale přece jen odnáším - říkal to už loni, a přesto se mi to nepovedlo uvést do praxe a v sobotu to na mě vypadlo jak vykřičník: starat se o svůj chrám Ducha, tedy o své tělo, jinak uzdravování přijde vniveč. 
Můj velkej rest, kterej neustále odkládám jako méně důležitej na vedlejší kolej, až bude víc času.
A myslím, že mi tělo dává vědět, že se mu to silně nelíbí.

Dobře, beru si k srdci - když to veřejně vyhlásim, budu mít pak třeba větší závazek s tím něco udělat.
Kromě toho jsem od Haničky zjistila, že nejsem jediná, o koho se pokouší tyhle stavy a ujistila mě, že o dalšího mučedníka nebe opravdu nestojí, že mě chce zas jen někdo odradit od práce, na který nebe trvá!
Tak jo, tak já jdu o sebe pečovat a jdu se pokusit se sebou něco dělat...

***** 

P.S. Byli jsme s Lukorem pozváni jako přímluvci na přímluvnou modlitbu, ze který se pár dní před akcí vyklubala modlitba za vylití DS - tak jsem to v sobě hodně řešila, jak se z toho vyvléct a jestli vůbec můžu odmítnout kněze, který nás o to žádal, když se na to necítím. 
Včera přišla zpráva, že si Pán přeje, aby každý z naší skupiny byl součástí jednoho nejmenovanýho kurzu (jehož součástí je modlitba za vylití DS také). 
Tak už asi chápu, proč celý tohle extempore, a jsem ráda, že ta zpráva přišla za 5 minut dvanáct...

***** 

Ještě momentka ze Stromovky, kam jsme si zašli v polední pauze na polívku a kafe (na stojáka). 

 

Ty retro cukříky! Naposled jsem je viděla u tety ♥.

Jablečný crumble z pánve

podle MaruškyVeg.
Moje nová závislost - dělám od oka jako rychlou snídani, oběd nebo svačinu a je to dost vděčný.

 Recept tady.

Podzimní prázdniny

začaly změnou plánu - vypravili jsme se totiž do Prahy na pohřeb Jiříkovi.

Pamatuju si jako dnes na den, kdy jsme přijeli (s Emou s rukou na závěsu, protože tříštivá zlomenina pažní kosti) na první setkání modlitební skupiny. 

Jirka mě zaujal hned - ujišťoval se, že hlívový tatarák opravdu neobsahuje maso tak vehementně, že mi byl pěkně protivný.

Jenže tenkrát mi byl protivný snad každý - a dnes už vím, že chyba byla hlavně na mém přijímači, všechna moje zranění a rodové zátěže začaly vyplouvat na povrch.

Za těch pěkných pár let se to celé otočilo - Jirka mi suploval tátu, když ten můj pravý nějak nemohl.

A myslím, že ho suploval nejen mně. 

Řekl mi, jak je úžasný, že se sdílím, že jsem pro ostatní inspirativní - a řekl mi to přesně tehdy, kdy jsem to potřebovala nejvíc slyšet.

Jako zubař měl podíl na tom, že jsem překonala strach a nechala si převrtat všechny amalgámový výplně. 

A budu vzpomínat na jeho black humor a na to, jak nekecal a konal. 

A vůbec - nějak mi to pořád nedochází.  

 

  

 

Vzácný okamžik.

Blížíme se ku Praze, trhají se dešťové mraky a dere se zpoza nich světlo, z repráků zní AnMari a já se cítím úplně zaplavena vděčností - za rodinu, kterou mám, za Lukyho, za děti. 

Asi jsem s tím trapná, ale i po měsících stále za to nový auto a za způsob, jak se k nám dostalo - neuměla bych si vybrat lépe, kdybych si vybírala.

 

Kostel sv. Václava na Smíchově.

 

 

 

 

Po tradičním obřadu jsme si zavzpomínali se spolčáky, pak zašli na jídlo a s Karlem a Rourou se vydali ještě projít na Petřín.

Cestou domů jsme nakoupili pár nezbytností v IKEA a první den prázdnin byl pryč.

 
Co by to ale bylo za podzimní prázdniny, kdybychom nebyli v Dřízně ... :-)
Tentokrát s Marion, která přijela na pomazání, a Lukym - společně jsme se pak stavili ještě na hřbitově.  

 

  

V pondělí jsme zajeli do Muzea nové generace do Žďáru, kam jsem chtěla vzít holky, až povyrostou.

Nevím proč, ale tentokrát moje dojmy nebyly vůbec tak pozitivní jako poprvé.

A to nejen kvůli narvaným prostorám a blbnoucím audioprůvodcům - prostě já asi nemůžu být o prázdninách mezi lidmi :-). 

Po tomhle výletu jsme vyexpedovali děti k babičce, zrušili saunu a beďas, bo mi nebylo stále dobře a nastoupily tiché lázně.
Ty jsem si užila nejvíc.  

Nakonec Makisanova oslava, z níž si dávám fota k sobě a zpět do procesu.