Květen zpětně

 ... táta si žil svůj diskopříběh za velkou louží ... projel celou Kanadu a USA a denně nám zahltil telefon videi a fotkami ...

 

 

... zatímco proběhlo další "Habemus Papam!"

Byla sranda pozorovat, jak těsně po vyhlášení jeho jména nikdo nevěděl, co je zač a "na které je straně", a poté, co začali všichni spekulovat a předhánět se ve svých domněnkách, bylo krásně vidět, jak moc spoléháme na vlastní rozumnost. (Přísloví 3, 5)

Jsem ráda, že jsem byla na modlitbách jak za Františkovu duši, tak za nového papa, a že občas zavnímám nějaký záblesk (kterej stejně nemůžu sdílet, protože jsem konstantně za blázna). 

 

zdroj

 

Květen byl ve znamení inspekce. 

A to inspekce na podnět.

Museli jsme se obhajovat, že náš koncept pro nadané děti není sociálně nespravedlivý.

Takže spousta papírů a příprav.

 

Do toho jsem s Vaškem připravovala "Taizé zátiší" na Noc kostelů.

 

 

... a hned po ní kytky na farní festival, na který se sjelo celý naše velkoměsto a přilehlé okolí.

Pavla byla odjetá, takže jsem měla docela bobky, ale nějak se stalo. 

 

 

 

 ... a hned potom to přišlo.

Nikdy jsem to živě nezažila - buď jsem byla na mateřské nebo měla inspekci online z bezpečí monitoru (a ještě rozmazlená skvělým hodnocením).

Takže jsem docela čuměla na ten fičák a atmosféra všudypřítomného strachu mě ochromovala.

A stále nechápu, že jeden člověk může zavařit dalším 25 školám se stejným konceptem, protože se mu prostě chce.

Šla jsem na řadu hned v pondělí.

Měla jsem připravený vymazlený hodiny (nejen) s brainroty (u nás ve třídě mánie), ale pan šéfinspektor chtěl vidět zrovna pracovky. A vůbec chodili na samý slabší hodiny, když někdo nabídl vymazlený projekt, nešli tam.

V reflexi mě zkoušel z rozdílů mezi výtvarkou a pracovkama, přitvrdil by prý v kritériích, který jsem nastavila, ale nevím, jak jinak bych to mezi těma levorukýma einsteinama udělala.

Vyráběli jsme mozkovou čepici, protože lidský tělo. 

 

 

Myslela jsem, že si oddechnu, ale jedeme dál v krasojízdě - rozdělování prvňáků... 

recyklace po týdnu

a hra světel v týdnu...

Ne že bych si myslela, že moje kytky jsou něco extra, že je potřeba je fotit, jen si je chci uchovat na památku, spolu s tou radostí, která mě tím naplňuje.

Deset vzácných minut na výletě, kdy si zbrojnoši vzali děti a nás poslali na kafe.

************** 

... pak totální úlet na jedné duchovní akci, průšvihy školní, minulý týden škola v přírodě, čeká uzavírání roku, stěhování, rozlučky, .... to vše za částku na několik větších nákupů :-) :-) :-).
Tak asi tak od nás.
Jo a všechny děti se nám podařilo nacpat pod jednu vzdělávací střechu.
Pod tu pravou. Uff.

Duben zpětně

 i když to bude asi monotónní, převážně velikonoční.

(o pár fotek víc zase u mě)

O Květné neděli jsem po dlouhém holém období měla dělat kytku k oltáři a když jsem dorazila po chválách pozdě večer do kostela, oněměla jsem úžasem nad Pavlinou instalací.
Hvězdná brána :-) do Jeruzaléma mě prostě dostala, navíc jako by věděla, co za kytky (a barvy) jsem koupila a všechno šlo spolu dohromady.
Nechápu a jsem ráda, že se můžu učit od nejlepších :-).

Si tak vždycky vyfotím kytku a pak ji ještě hodinu předělávám :-), takže finále nemám.

Holky byly o tom víkendu na soustředění scholy v Neratově.
Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bychom udělali sederovou večeři v neděli jako většina místních, ale pak mi přišlo, že to není ono a děti slibovaly, že budou pomáhat, proto jsme vrátili kompletní seder na Zelený čtvrtek po obřadech.
Přišla Karel s Luckou, Maki měla formu a já byla indisponovaná, unavená a nervozní, tak Lucka aspoň přišla konečně o iluze ohledně svatosti naší rodiny :-) :-) (Karel je už naštěstí nemá dávno :-) ).
Na Velký pátek jsme byli tak unavení, že jsme se neúčastnili žádné ranní farní křížovky a udělali si nakonec v Kokešově vlastní.
No, udělali ...
Asi u 4. zastavení se spustila taková průtrž mračen, že jsme byli po návratu do auta na kost promočení.
Kříž vyřazený Salíky loni jsme pak vysoušeli :-).

Tak nějak celkově se nedařilo, celou dobu postní jsem cítila zvláštní tíhu asi odpovídající době, duchovní obtíže, který vygradovaly na Velký pátek, kdy už mi bylo fakt ouvej.

Vnímala jsem velmi silně svoje slabosti a na Velký pátek už byly skoro k nesnesení, jako bych se svými hříchy zůstala sama, uff.
Nepamatuju se, že bych to někdy takhle měla.
Nechtěla jsem s nikým mluvit, byla jsem podrážděná a snažila jsem se jen přežít a šla brzy spát. A nebylo to jen půstem.

V noci z pátku na sobotu jsem byla zapsaná na adoraci u Božího hrobu ve městě, přidala se Lucka a byla jsem za její blízkost dost ráda (nakonec s námi adoroval i pan biskup), celkově se to všechno v sobotu zlomilo a otočilo k dobrému.
Tahle noční bdění vyhledávám cíleně už od dob, kdy Jarda dělal vigilie brzy ráno.
Byla to síla, prostě ticho, tma, spící město a ve 4.30 jak na povel spustili ptáci. 

Děti chtěly jít se mnou, ale po všech těch intenzivních rodinných chvílích jsem je nechala doma :-).

Ale potěšilo mě, že chtěly jít, to jo. Někdy příště.

Jenda tu nechal naštěstí Písmo a křížové cesty, takže jsem měla konečně pocit, že jsem všechno prošla, protože zkrácená křížovka dojetá v autě mě neuspokojila a Umučení ani Luisu Piccarretu jsem nezvládla, ostatně nezvládla jsem skoro nic včetně půstu.

Ale potřebovala jsem pocítit vlastní nedostatečnost a srazit tam, kam patřím, ta pýcha mi z toho fakt letos dost vystoupila.

 

 

Karlovy instalace taky přispěly k atmošce.

Na odchodu.

Pak jsem se trochu dospala, dopolko najedla a ta tíha byla komplet pryč.
Navíc napsala Pavla, jestli jí nechci pomoct s výzdobou a tak jsem jí přicmrdovala a měla jsem z toho radost, byl to prostě obrat o 180 °.

Před.

Po

 

 

Volal Ranhojič, jako by tušil v čem se plácám, potvrdil mi mnoho mých domněnek a uklidnil, že nejsem vyřazená ze služby, ale musím se sama ptát nahoru před každou jednotlivou modlitbou, jestli se můžu v té konkrétní věci za dotyčného modlit, dokud si nevyřeším svoje rodinný trable.

Pak jsme se vrátili do Kokešova, na byliny a ke kapličce, počasí bylo jinej level a pak nádivka a chystání na vigilii.

 Luke měl na starosti focení, takže mám i fotky z foťáku.

 

 

Letos, když někteří indisponovaní koledníci dali vědět, že nepřijdou, jsme se rozhodli to zkusit bez pohanských zvyků a poprvé je vypustili úplně - a nechápu, čeho jsem se bála.
Pořád jsem měla pocit, že je třeba udržovat tradice a zvyky našich předků, ale asi nemusím mít všechny.
Místo vyčerpání přišel odpočinek a jo, myslím, že to tak necháme.

 

Na Boží hod jsme se vydali na kola ...

 

... děkujeme babičce... :-)

 

 

 ... a v pondělí jsme se jeli slunit na Mělice, kde nebylo ani živáčka ♥.

 

Nejsem aktivistka, ale takto byli všichni spokojení, já bez jazyku na vestě, navečer první grilovačka u Lukeho rodičů a největší úspěch měla domácí dubajská, kteroužto půlkilovou jsem udělala dětem místo koledy.

Z rejžových nudlí, kvaliční čokošky a fajnovýho pistáciovýho másla, cha :-).

Po Velikonocích se rozjela hopšou jménem zápis, která mě totálně vyčerpala, zapsali jsme 160 dětí a na některých stanovištích jeli chvílemi i trojmo.

Nejvíc mě ale vycukali v tiskařské dílně, kterou o Velikonocích vyplavil přívalový déšť a po půlhodinách až hodinách si dávali na čas s přivezením textilního pozadí do vestibulu, který jsem měla na starosti sehnat. 

Přijelo hodinu před akcí :-).

To je tak, když křesťan pracuje na čarodějnickým tématu :-) :-), byť je to jenom Saxana :-/(která se u nás točila, takže je to téma potřeba řádně vytěžit).

Uff.

Myslela jsem, že na modlitby kvůli totální únavě nepojedu, ale kromě silnýho slova z Písma se "nějak stalo", že mi stačilo pár hodin spánku na domečku a každý zdrávas z celonočního modlení za Františka si pamatuju.

Drsné to bylo, ale všechno dobře dopadlo ♥.

Mše po. Na baroko moc nejsem, ale tohle bylo působivý.

Energie mi záhadným způsobem vydržela přes celej narozeninovej den, kterej aspoň dostal smysl.
Fotky z oslavy s duchovní rodinou jsou nepublikovatelné a s vlastní rodinou po mým příjezdu nějak nemám (hupli na mě s bojovkou "hledej dárky" a hromadou květin a jídla), tak aspoň tričko, který jsem dostala od Emči (propašovala ho tajně na exkurzi do modrotiskový dílny).

Nevím, jestli se mi víc líbí ten potisk nebo její značka :-)...

 

 

Jo a na čarodkách jsme taky nebyli.

Postní placka a tak

Postní placka, se kterou se naši největší borci z modlitební skupiny postí za mír - 3 placky denně a k tomu ovoce, zelenina, houby, fazole, nic víc (vypadalo to jednoduše, ale opak je pravdou).
Nenapadlo by mě, že by tahle forma mohla fungovat, ale funguje, prostě jen voda, mouka (špalda a pohanka) a sůl v konzistenci palačinkového těsta, do toho semena dle chuti, já dala lněná a chia.
Péct na pánvi vytřené olejem.
Tak mě to nadchlo, že je upeču místo maces na seder, a nebudu mít nikde nepořádek :-).

Zpočátku jsem se pár týdnů držela a v rámci svých možností se jakžtakž pokoušela držet krok s ostatními, s mírnými obměnami, protože v největší pracovní "sezoně" jsem často odkázaná na to, co mi kdo předloží :-).
Když jsem pak na setkání viděla, že placka je placka a chleba je chleba, tak jsem se vzhledem k rodové nátuře (nevymlouvej se Kateřino!) kousla a se vším sekla (přitom kdybych vydržela, mohlo být vše cajk).
Zkusila jsem placky doma, akorát jsem byla schopná sežrat tři najednou, abych se zasytila.
Podlehla jsem dojmu, že moje snahy nejsou dost dobrý, přitom jsem asi fakt slyšela dobře, že já se postu v téhle formě účastnit nemám, a zase se nechala nachytat - vzdala jsem půst celý a už jsem zase chtěla napsat do skupiny, že končím, protože to prostě nedávám, jak svoji rodinu terorizuju postníma náladama, chytají mě vlčí hlady, protože mám fakt velký výdej, a svýma výkyvama si zadělávám na problém.

Jenže ono to bylo ještě trochu jinak.

O víkendu nám Ranhojič dával zpětnou vazbu, jak na tom jsme, kvůli větší evangelizační akci, která se má konat v červnu.
Překvapila mě (na moje poměry) docela vysoce vyrovnaná hladina různých obdarování, kterými bych mohla lidem sloužit (třeba i dary, které nepoužívám).
Jenže k čemu to, když jsem se propadla v oblasti "chci se měnit" téměř na chvost.
Dlouho jsem si říkala, že to je asi tím mým mizerným půstem, ale v neděli mi z Písma přišla poměrně jasná odpověď:
Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil,
až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny.
Když se člověk na člověka hněvá, může hledat uzdravení u Hospodina?
Au.
Tak jsem musela znova přezkoumat svoje širší rodinné vztahy a protože je to citlivé, dávám si pár zápisků na toto téma jen k sobě.

No, mám co dělat a na čem pracovat, protože sama cítím, že by jakákoli moje modlitba teď nebyla fér, tak snad to do června stihnu. 

A cheesecake Emoušovi k svátku. Dávám si ho sem jen kvůli tomu příběhu, co se k němu pojí...
Dubajskou navrchu jsem totiž dostala za modlitbu za uzdravení a fakt jsem neměla v úmyslu si ji vzít - to přece nejde! 

Ale tohle téma je taky citlivé a proto taky bude jen na uzavřeném.

Pokojné prožití Velikonoc!

Únor/březen zpětně a jedno poprvé

 (fejsová verze u mě)

 ... poslední kytky před dobou postní:

valentýnská

 Na tradiční Masopust do Malých Svatoňovic se vydal jen zbytek rodiny.

 ... první teplejší dny a matika na stanovištích venku ...

 

 

 ... pak se rozjely choroby kašlové... sama jsem byla úplně odrovnaná na dlouho.

Tady už jsme to nevydrželi a vydali se na česnek choroba nechoroba ...

 

 

 

... konečně je po přijímacím řízení (každej čtvrtek jsem chodila testovat a už mě to docela zmáhalo)
Ale moc šikovní a milí byli ♥.

 

A na parádní interaktivní výstavě na pardubickým zámku jsme se školou byli:

 Imaginárium tvoří už přes deset let významnou část aktivit Divadla bratří Formanů...

 

 

Nechci moc prozrazovat, mají toho tam mnohem, mnohem víc, takže asi půjdem i s rodinou.

 

A to nejlepší na konec:

Jak jsem byla oslabená ze vší tý únavy a marodění, měla jsem zaječí úmysly a už už jsem volala Rahojičovi, že nepřijedu vést mou první samostatnou (hromadnou) modlitbu za uzdravení - byla jsem totiž na řadě.
Absolutně jsem se necítila na něco takovýho, prostě v tu chvíli sci-fi.
Zároveň jsem registrovala klacky pod nohy až depresivní stavy, který indikovaly snahy z druhý strany a to mi nedovolilo podlehnout.

Neměla jsem absolutně ponětí, co tam budu dělat, žádnou inspiraci, ale z Písma přicházelo samý "neboj se" a v sobotu ráno ještě od Sarah "nesnaž se vyřešit věci dříve, než nadejde jejich čas", tak jsem si řekla no co, tak kdyžtak se necháme sami uzdravit a v sobotu brzy ráno jsme se vydali na
cestu na Moravu.

Sotva jsme vyjeli, za městem nás zastavili silničáři - lesníci totiž začali kácet stromy přímo přes naši cestu.
Pozorujeme kmeny padající přes silnici, chlapy s motorovkama, jak je bleskově porcují a kulatiny nakládají na kamion a říkáme si co to jako je.
Naštěstí jsme vyrazili s předstihem, takže jsme na místo činu dorazili včas.
Někteří lidi si oddechli, že jsem na místě a že za mě nemusí nikdo zaskakovat, Ranhojič mě ujišťuje, že stavy, který prožívám, jsou normální a že jo, fakt tu mám dnes bejt.
To mě taky fascinuje, mnoho lidí u nás nemá mobily a stejně všechno klapne jak má.

Moje panika dosahuje vrcholu, čekají na nás jak spolčáci, tak lidi zvenčí, který jsem viděla poprvé a já pořád nevím, co budu dělat/říkat, inspirace nula, prostě vymeteno.
Uklidňovalo mě jen to, že lidi, kteří to vedli přede mnou, to měli prý stejně.
Překvapivě na místě čekala i Marion, se kterou jsme se neviděli snad rok.
Polívalo mě horko a říkala jsem si hlavně, aby sem ti lidi nepřijeli zbytečně.

Byla to zkouška a jsem ráda, že jsem nakonec nevyměkla, protože veškerý racionálno mě přesvědčovalo, že to přece takhle nejde.
Jenže Pán to takhle ustanovil už v listopadu, chtěl, aby si to každý zkusil, spolehnout se výhradně na Něj a tak jsem si prostě nedovolila odporovat.
Od toho listopadu jsem se těšila, že se na to připravím, že budu modlitebně v kondici, jenže moje soustředění a veškerý cítění odešlo s nemocí a pracovním vypětím, výpadek svátostí mě hodil na sucho. Lenka to komentovala "vždyť je doba postní, jsme s Pánem na poušti". To sedí.
Zpovědi, modlitby a eucharistie za poslední týden to moc nevytrhly.
Říkala jsem si tyjo, tak jestli tohle byl ten plán, dostat mě na dno, abych viděla, že ze sebe nezmůžu vůbec nic, že se musím totálně spolehnout na Boha, tak jo, Pane, a teď se prosím postarej o ty lidi tady.

Ztěžka jsem dosedla na židli, rozhlídla se po tvářích plných očekávání a cejtila jsem, že ti citlivější vnímají mou nervozitu a paniku, i když jsem se snažila o pokrfejs vyrovnanosti.
Protože jsem nevěděla co, otevřela jsem Písmo, dokonce dvakrát to samé, když jsem zpanikařila, že je to málo jednoznačné. To se mi stalo snad jednou za život. Tak pardon za pochybnosti :-).
Přečetla jsem Slovo, vytáhla jsem mírně vypsychle až z paty asi dvě věci, který jsem uslyšela, že chce Pán uzdravit a ticho.
Zapadla jsem do židle, zavřela oči, smířila se s trapasem a najednou všechno přesně viděla jak na postavě člověka: levé oko, dutiny čelní i lícní, mízní uzliny. "Přeskakující" žebra, cysta na játrech, klky tenkého střeva, poslední úsek tlustého. Hojení zlomeniny pažní kosti, pooperační stav čéšky kolene, křečové žíly, průtok lymfy, a další. Moc si toho nepamatuju, ale byly i nějaký strachy z budoucnosti, depresivní stavy, noční můry, a tak.
Ranhojič občas v mé nejistotě potvrdil diagnózu a upřesnil, o co se přesně jedná a za chvíli jsem slyšela už jen oddychování usnuvších a vyklidnila jsem se v tom Pokoji, který na mě sestoupil.
Chvílema jsem to viděla, chvílema slyšela, říkala jsem si, že to je fakt šílený, že táhnu rodinu přes celou republiku kvůli tomuhle - co když se mi to všechno jen zdá a ty lidi žádný takový problémy nemají.
Pak všechno utichlo, tak jsem poděkovala a po-ma-lu se pomodlila několik modliteb, který mi přišly na mysl a cítila, jak mi zase žhnou ruce.
Ani nevím, jak se to všechno událo a najednou bylo třičtvrtě hodiny pryč.
Všichni se probírají a Anička na mě haleká, že se nemůže ani zvednout, jak ji všechno brní a že to je síla.
V podstatě holky řekly to samé, co Marcel o prázdninách (že působím nejistě a nervozně, ale když se začnu modlit...)
Když mi pak naši, kteří vidí, říkali, co během uzdravování viděli, bylo mi do pláče, protože kdybych se měla řídit jen svýma pocitama a ne pokynama shora, nic by neproběhlo.
Já prostě jen z vnuknutí vyjmenovala ty nemoci a modlila se, ale ostatní viděli co se děje a jak se to děje a řekli mi to, až když bylo po všem.
A nakonec mě rozsekala úplně cizí paní, která mi přišla říct, že pokaždé chvíli předtím, než jsem vyslovila její uzdravovaný orgán, ji přesně to místo začalo bolet a jakmile jsem to řekla, tak okamžitě bolest přestala.

Byl to pro mě naprosto novej a cennej pocit, být použit, i když se cítím totálně bezmocně a vyřazeně z provozu, jakože na mých emocích a subjektivní "kondici" absolutně nezáleží, Pán si mě stejně použije jak potřebuje. A ta bezmoc mě drží na zemi.
Ranhojič mi na rozloučenou říká, že Pán potřebuje, abychom tuhle zkušenost spolehnutí výhradně na nebe získali, abychom věděli, že když On zavelí, že se nemáme ohlížet na svoje omezení a neschopnost - a taky naopak: jít když On zavelí, ne ze sebe kvůli slávě, jako se rozhodují "svévolníci".
Tak mi to všechno šrotovalo a dotékalo ještě během výletu na Hostýn (kam jsem se potřebovala jet vyklidnit, abych přežila do konce roku školního) a během totálně pokojný návštěvy u Marrka a jeho rodiny.
A vlastně nechápu ještě teď, ale jsem vděčná.

 

Dlouhodobě na mě sedí (a v tomhle období zvláště a někdy docela krutě :-) ), že doma není nikdo prorokem, tak jsem ráda, že moji nejbližší byli se mnou, a že i Maruška byla - neberu jako náhodu, že se "náhodou" probudila hodinu před odjezdem a že dojela zrovna na tu moji. 

 

P. S. Právě teď, když to publikuju, přijel Lukor s Aničkou od očního s poukazem na nový - slabší - brýle... jsem vedle jiného úplně zapomněla na její oční vadu, která se celá ta léta ani nehla a najednou...