Jablečný crumble z pánve

podle MaruškyVeg.
Moje nová závislost - dělám od oka jako rychlou snídani, oběd nebo svačinu a je to dost vděčný.

 Recept tady.

Podzimní prázdniny

začaly změnou plánu - vypravili jsme se totiž do Prahy na pohřeb Jiříkovi.

Pamatuju si jako dnes na den, kdy jsme přijeli (s Emou s rukou na závěsu, protože tříštivá zlomenina pažní kosti) na první setkání modlitební skupiny. 

Jirka mě zaujal hned - ujišťoval se, že hlívový tatarák opravdu neobsahuje maso tak vehementně, že mi byl pěkně protivný.

Jenže tenkrát mi byl protivný snad každý - a dnes už vím, že chyba byla hlavně na mém přijímači, všechna moje zranění a rodové zátěže začaly vyplouvat na povrch.

Za těch pěkných pár let se to celé otočilo - Jirka mi suploval tátu, když ten můj pravý nějak nemohl.

A myslím, že ho suploval nejen mně. 

Řekl mi, jak je úžasný, že se sdílím, že jsem pro ostatní inspirativní - a řekl mi to přesně tehdy, kdy jsem to potřebovala nejvíc slyšet.

Jako zubař měl podíl na tom, že jsem překonala strach a nechala si převrtat všechny amalgámový výplně. 

A budu vzpomínat na jeho black humor a na to, jak nekecal a konal. 

A vůbec - nějak mi to pořád nedochází.  

 

  

 

Vzácný okamžik.

Blížíme se ku Praze, trhají se dešťové mraky a dere se zpoza nich světlo, z repráků zní AnMari a já se cítím úplně zaplavena vděčností - za rodinu, kterou mám, za Lukyho, za děti. 

Asi jsem s tím trapná, ale i po měsících stále za to nový auto a za způsob, jak se k nám dostalo - neuměla bych si vybrat lépe, kdybych si vybírala.

 

Kostel sv. Václava na Smíchově.

 

 

 

 

Po tradičním obřadu jsme si zavzpomínali se spolčáky, pak zašli na jídlo a s Karlem a Rourou se vydali ještě projít na Petřín.

Cestou domů jsme nakoupili pár nezbytností v IKEA a první den prázdnin byl pryč.

 
Co by to ale bylo za podzimní prázdniny, kdybychom nebyli v Dřízně ... :-)
Tentokrát s Marion, která přijela na pomazání, a Lukym - společně jsme se pak stavili ještě na hřbitově.  

 

  

V pondělí jsme zajeli do Muzea nové generace do Žďáru, kam jsem chtěla vzít holky, až povyrostou.

Nevím proč, ale tentokrát moje dojmy nebyly vůbec tak pozitivní jako poprvé.

A to nejen kvůli narvaným prostorám a blbnoucím audioprůvodcům - prostě já asi nemůžu být o prázdninách mezi lidmi :-). 

Po tomhle výletu jsme vyexpedovali děti k babičce, zrušili saunu a beďas, bo mi nebylo stále dobře a nastoupily tiché lázně.
Ty jsem si užila nejvíc.  

Nakonec Makisanova oslava, z níž si dávám fota k sobě a zpět do procesu. 

Některý věci

mi trvají trochu dýl.
Souvisí to mimo jiné s prostředím, v jakým jsem vyrůstala.
Například, muž, který mluví o svých pocitech ve víře a je otevřený = podezřelý, antichlap.
A stejně jsem to měla s Lukášem, který kázal na sobotní konferenci.
Dlouho jsem si k němu hledala cestu, protože byl na mě prostě moc.
Zároveň jsem viděla ovoce jeho služby, to, že je prostě mocně používán a dostal opravdu měrou vrchovatou, natřesenou.
Takže jsem ho konečně po několika setkáních přijala "za našeho".

Sobotní konference asi definitivně zbořila tabu "katoliše x nekatoliše".
Moc se mi líbilo, jak ji Yva Bush vedla. 
Naprosto rozhodně a autoritativně prohlásila, že tam nejsme proto, abychom si vzájemně napadali svoje zvyklosti ani se přizpůsobovali jeden druhýmu, ale abychom se ve styčných bodech, které máme společné, spojili a udělali práci, kterou od nás Pán žádá.
Nevidím ekumenismus v tom, že okleštíme svoje zvyky tak, abychom někoho neurazili a přestaneme/začneme dělat to, co nás s druhou stranou rozděluje.
A netušila jsem, že ještě někde existuje skupina stejných pošuků (pardon) jako jsme my, že se někde "u jiných" budu cítit dobře a přijatě stejně jako u nás (a možná i víc než celkově v naší denominaci ;-) ).

Na konferenci jsem se ocitla neplánovaně.
Na obtíže spojené s odjezdem na důležitou akci a klacky pod nohy zdola jsem zvyklá, ale ještě nikdy jsem ve službě nešla přes nemoc, a ten druhej to moc dobře věděl. 
Takže jsem samozřejmě lehla, kromě dalších šíleností všeho druhu jako pracovní naschvály a běžné klacky pod nohy, do poslední chvíle padající věci z ruky, výčitky, protože Lukorův svátek, dítě opět kradoucí sladkosti ve velkém a erupce na slunci všeho druhu. 

Ráno jsem se sice brzy vzbudila "sama od sebe" (haha), ale chtěla jsem se otočit na bok a jen spát.
Blbě mi bylo až do chvíle, než jsme dorazili na místo činu.
Pak náhle konec - rýmy, bolesti, všeho, i když jsem si po návratu ještě pro jistotu radši na den lehla, abych si pojistila průdušky (haha, pojistit).

Osvobození naší modlitební skupiny od pomluv a kleteb přišlo hned v prvním bloku (někteří padli, až to zadunělo), Lukáš dokonce poznal, že patříme k sobě, pozval na velké mise do měst.
Modlili jsme se za hradby v národě, za naši zemi a bylo to silný.

Jako bonus jsem viděla několik zbořených hradeb, u jedné z nich jsem slyšela závislosti v rodě, uff.
Když jsem pak přišla na modlitbu pro všechny služebníky, kteří neplní, co mají, přišlo jako bonus zesílení slyšení (který ovšem funguje jen za předpokladu, že se modlím a postím jak mám a nenechám práci, aby ovládala můj život, což je trochu komplikace, ale výzva přijata).
Neposlušný a nepozorný služebník obdarován...

Všední zázraky po cestě domů.

Díky ♥.

Pomazánka z pečeného česneku

Ve škole je to samej covid, blicí virózy, karanténa žloutenky.
A já jsem si od Aničky přivezla tašku biočesneku.
Luke syrový nerad, a i já ho vlastně těžko trávím, takže jsem ho upekla.
Updatovaný postup odsud.  

Prostě česnek (vyndavám mu duši) upečen se sezamem v olivovým oleji, hozen do pojiva - tvaroh/žervé/zakysanka - případně mix všeho, nějaká bylina nebo jarní cibulka, sůl, pepř. 
A něco ostřejšího navrch k servírování. 
Já stále míchám orvietské koření (byliny, chilli, česnek) s troškou oliváče.

 

Tady na kváskovým chlebu, ale i s opečeným bílým chlebem je to výborný. 

18/21

Díky rozsekaný klíčový příjezdový silnici jsme v neděli chvíli bloudili, než jsme se na naši výroční a zároveň poutní václavskou mši vydali po louce, po který by nás nikdy nenapadlo jít.
A byl to poslední nádech léta ♥.

Jako jo, dali jsme si s dětma zákusek a zašli jsme na oběd, zastavili jsme se na otočku u Aničky na místě činu, kam se stavil jen brácha s Áďou, bo ostatní nemohli a spěchali jsme vypravit děti na adapťák a na exkurzi do Drážďan.

Tak kolem nás výročí č. 18/21 spíš proletělo.
A asi je to dobře, protože si poté, co bomby začínají bouchat v rodinách čím dál blíž té naší, velmi dobře uvědomuju, že to, že jsme spolu 18 let v manželství a 21 ve vztahu, není žádná moje/naše zásluha.
Že kdybych před pár lety nezasvětila naše manželství a rodinu, a kdybychom nepřizvali do trojky největšího Bouchače, že bysme ani žádnou rodinu mít už nemuseli, protože bych si všechno dovedla pohnojit svými silami už dávno.

Myslím často na rodiny kolem mě, který ještě bojujou, anebo už ne, a svěřuju je v modlitbě.
A taky na Optimistku a její děti.
Překvapená vývojem týhle ukázkový rodiny bohužel zas tak nejsem, protože něco bylo v očích jejího muže vidět už pěkných pár měsíců zpátky, ale pořád jsem věřila, že to dají.
Nedovedu si vůbec představit, co ona a její děti teď prožívají a ještě budou.
Proroctví sestry Lucie z Fatimy o tom, že poslední zápas bude o manželství a rodinu, dostává takhle nablízko jiný rozměr.

Asi jsem to tady už sdílela, ale ještě víc (MNOHEM VÍC) si uvědomuju, že tohle je naše jediná naděje: 

Jo, jsou rodiny, v kterých druhá polovička víru a nadšení nesdílí.
ALE!
Co načerpá jeden, získá i druhej, protože manželé jsou spojená nádoba.
Jeden může druhýmu získat a vyprosit hrozně moc a přiblížením sebe přiblíží i toho druhého.  

A ještě mnohem víc. 

Cestou z Garabandalu (3/3)

Na uzavřenou verzi TUDY .

Cestou z Garabandalu nakupujeme na docela dobře vybavené benzince (spěcháme do Arantsazu) a zaujme nás název vody :-).

 

Náhodně vyfocené foto - to jsme ještě nevěděli, že do téhle jeskyně dorazíme z druhé strany.

 

Klášter Arantsazu leží v horách a už podle webovek při plánování jsem se trochu obávala, aby (designová) forma nezvítězila nad obsahem. 

 

 

Mše měla být ve 12, ale ještě ve 12.05 v impozantní katedrále nikdo není.  Je nádherná!

Nakonec se zeptáme v suvenýrech, kdyby náhodou a navedou nás na boční kapli, kterou díky dokonalému maskování několikrát mineme.

Dorazíme udýchaní pozdě, ale jsme přijati, dostanem i sv. přijímání (vždycky jsem konsternovaná, když kněz čeká, až nastavím ruce a dělá, že nerozumí... a já ty ruce stejně vždycky nastavím...) 

K madoně se jde do patra, schránka je totiž otáčecí. 
Míjíme dosti zvláštní velkoformátové, rádoby designové, vulgární malby svatých, doslova dobrý den, k*zy ven (pardon, ale fakt doslova).
Milej pán, co má službu, nám ochotně podá výklad i v angličtině, svatyně je také úžasná a ohromující, ale jinak nic necítím. Forma prostě obsah drtí.
Zlatá kýčovitá lidová zbožnost, kde to ale vane.

Suvenýrů mají opravdu hodně, ale nějak nás nic neláká koupit. Co mi to jen připomíná?

Radši se v tom vedru zdekujem, vracíme se na nejbližší odbočku a odbočíme ještě na výlet k jeskyni Aitzulo.
Ta mi už doma na obrázku připomínala obálku knihy Bratři Lví srdce.
U vyschlé řeky posvačíme, dáme kafe a stále prodlužujeme odchod do největší výhně.

Je 40 stupňů ve stínu a nikomu se nikam moc nechce.
Už po 100 metrech Makisan nabírá.
Ujdeme na výhni vždycky tak sto metrů a pak dlouze odpočíváme ve stínu.
Máme před sebou 1,5 km do kopce a voda téměř dojde už v půlce kopce, navíc Lukorův mobil 
hlásá opakovaně volání ze záhrobí (čti hypošku). Má jen pár lipíček. 
Makisana musím vzít na záda, protože tu jeskyni fakt vidět chci.
Je to takovej kousek a já vidím naše rezervy, kdyby aspoň ten Lukor nevypadal na omdlení.
Ptám se nahoru a jo, prej to dáme. Tak jdem.

Skoro nahoře se mi podaří Makisana motivovat, že sebere klacek a chce jeskyni zmlátit :-) :-) :-).
Střídají se skalnatý úseky s hustými trnkovými keři, až si docela říkám, jestli jen obrázky nezkreslovaly, kde TADY může bejt tak velká jeskyně.

Ale najednou byla. 

 

  

A v průzoru nahoře i v "okně" před námi - orli mořští a supi. Takový rozpětí! 

Poleháváme na kamenech v chládku a pozorujeme, jak využívají horké vzdušné proudy. Konec světa tohle. 

Před cestou nazpátek k autu Luke objeví další balíček lipíček, takže jeho glykémie i morálka družstva je zachráněna.

Markéta už zase bečí, takže ji vezmu zase na záda, cesta zpět vypadá delší, než když jsme šli nahoru.

Děti mají takovou žízeň, že Ema "chlemtá" farmářovi dole z hadice :-).

Já u auta ždímu tričko a přemýšlím, jestli jsem se někdy tak moc zpotila a piju horkou vodu z auta. 

Pokračujeme dál, večer plánujeme nocovat u přehrady nedaleko městečka Tiermas, kde by měly vyvěrat sirný prameny.
Nakoupíme po dlouhé době všechno, co sháníme, včetně zmrzliny, studených džusů, salátů a vajíček ke snídani.
Navečer už sjíždíme z dálnice k přehradě.

Dole už to zakempila spousta dodávek, jsem rozladěná z totálního dusna, všudypřítomných odpadků a z toho, že zákaz parkování není jen tam, kde je parkoviště plný bílýho vápennýho písku, od kterýho je hned špinavej celej vnitřek auta.

Jdem na výpravu k přehradě, kde se ukazuje, že ještě dostatečně neklesla hladina vody natolik, aby se objevily zbytky římských lázní, odkud sirná voda pramení.

Děti chytají u auta hysterák z toho, že něco šustí v křoví, a nechtějí se mýt, tak se jim smějeme a naschvál dusáme.  

Ráno se ukáže, kdo to tam šustil - ještěrka perlová, nebo spíš trochu ještěrák :-). 
Chvíli zvažujeme, zda to nestřihnout přes Pyreneje do Lurd, na osvědčený místo. 
Ale má tam být ještě větší vedro, tak nakonec pokračujeme podle plánu směr Montserrat. Snad se tomu nejhoršímu (dusnu a davům) vyhneme, když přijedeme večer.
Cesta je vyprahlá poušť.

Na Montserrat, jehož rozloha nás ohromuje, přijíždíme s jednou zastávkou na nákup akorát na večerní mši, akorát, že se žádná mše nekoná.

 

Ostraha říká, že čas uvedený na rozpisu platí jen o víkendu, ale není to z něj nijak patrné.
Mnoho velkých obchodů se suvenýry, kde bychom si něco i vybrali, zavírá, ostraha upozorňuje, že za chvíli zavírají i klášter, ale je fajn vidět tohle totálně turistický místo (něco jako Benátky) úplně bez lidí. 
Kdo z vás to má? :-) :-) :-)

Černá madona nalezená ve 12. století. V sezoně se na ni stojí fronty.

Zaujalo mě, že celý areál v 19. století znovu vystavěli, protože ho zničila napoleonská vojska.
Pokocháme se výhledy a jedeme dál.

Voda, která je v mapě vyznačena na několika místech, neteče, wc jsou zavřená.
Vyhodnotíme zásoby vody jako jakžtakž dostatečné a už na nákupy nejedem, nejdřív chceme spát u Kláštera sv. Cecilie, ale jsou tu davy bivakujících Španělů se stolečky, skoro všude.

Pak najdeme hezký plácek pod skalami, už se smráká. 
Přebalíme auto na spaní, povečeříme a chystáme se sprchovat, když sem najede několik aut mládeže, vytáhne stolečky, někteří vylezou i na střechu auta.
Docela nechápem, a po chvíli čekání, jestli se zdekujou (nezdekujou), opouštíme místo my.  

Děti se vezou v autě upraveném na spaní, jenže všechna odpočívadla jsou v obležení.
Ještě chvíli nechápem, a pak nám to teprve dojde. 
Vychází měsíc krásnější než jindy a taky jsou tu ideální podmínky na pozorování Perseidů.
Jedeme docela dlouho, než najdeme opuštěný místo - plácek u vjezdu do továrny na výbušniny uprostřed lesů :-). 
I tam pak přijede několik pozorovatelů, ale ve tmě se dá dobře umýt, tak nám to neva a po mytí zalezeme.

Ráno sjedeme na plácek bez dohledu kamer, posnídáme - a už nám všechno trvá čím dál déle, takže vynecháváme i Gironu a jedeme rovnou zpět do Francie na odpočinek směr Narbonne (pláž) a Saint Pierre la Mer.

Pardubicééé - pozdrav Karlovi s perníčkem od ní.

Bohužel se ukáže, že všechny hezké plácky na spaní jsou tady zavřené kvůli nebezpečí požárů.
Proto najdeme jedno vyhovující parkoviště za městem, kam se vejdeme i s rakví a vyrazíme na koupačku a po dlouhé době zase na jídlo.

Po jídle je na pláži lidí už méně, ale stále to není na naše zvyklosti nic moc. 
Voda jakžtakž ujde, ale žádný extra zážitek to není.

 

Maki s Emčou se ale vykoupou.
Za peníze, který jsme neplánovaně ušetřili na suvenýrech v Arantsazu i Montserratu, beru děti na ruský kolo, jsou šťastný a zajdeme ještě na vafle. 
Tím se naše sociální limity vyčerpají.

 

Večer umyjeme děti a sotva se chceme umýt my, zvedne se vítr, že všechno lítá. 
Jen tak tak se umyjeme a všechno uklidíme (div, že to neutrhne dveře) a už jsme zase unavení.
Vítr duje i ráno, což značně komplikuje balení a hned pak se udělá opět nesnesitelný vedro, tak nakoupíme a před polednem vyrážíme směr Saintes Maries de la Mer, kam se těším.

Na kdyby se nehraje, ale kdybych bejvala věděla, jak krásně tady bude, nezastavujeme v Narbonne, ale jedeme rovnou sem - do městečka, které v překladu znamená "Svaté Marie na moři".
Plánovali jsme tu jen krátkou zastávku, hlavně na střechu kostela (podle mapy si člověk říká, že to bude město uprostřed mokřadů a bažin) a chtěli jsme pokračovat rovnou do masivu Sainte Baume, takže jsem si řekla, že vyfotím všechna ta stáda běloušů a hejna pelikánů, až se budem vracet. 
Ale zůstali jsme až do pozdního večera, takže jsem pochopitelně potmě nevyfotila nic.

Nádhera - všude bíle omítnuté domečky a stáje plné běloušů, ornitologické pozorovatelny... sem se snad ještě někdy vrátíme.

Nejdřív jdeme na prohlídku kostela a jeho střechy.

 

  

V kostele už bylo všechno připraveno na procesí, chystané na následující den.

 

Zdejší městečko a zvláště kostel je proslulé tím, že u zdejších břehů s největší pravděpodobností cca v roce 40 po Kristu při pronásledování křesťanů po Ježíšově ukřižování ve Svaté zemi přistála loďka s Marií Magdalskou, Marií Jákobovou a s Marií Salome. Pravděpodobně s nimi připlul i Lazar a Marta.

Marie Magdalská a Lazar s Martou pokračovali dále do Provence a evangelizovali  - Lazar v Marseille, Marta v Tarasconu a Marie Magdalská se usadila v jeskyni ve skalním masivu Sainte - Baume, kde žila až do své smrti. 

Tu máme v plánu jako třešničku na dortu naší cesty druhý den.

Marie Salome a Marie Jákobova zůstaly tady. 

 

Dvě Marie ze tří :-).

 

 

 

V kryptě jsou ještě ("na hulváta" v bedně) ostatky sv. Sáry - patronky Romů.

Ti se tu sjíždí z celé Evropy na pouť v květnu - a vypadá to podle fotek jako dobrá párty :-).

To pak z okénka nad oltářem "sjede" dolů malovaná truhla s ostatky všech zmíněných Marií a nese se procesím na pobřeží, kde se symbolicky vloží do loďky a kněží požehnají moři. 

Spekuluje se, zda sv. Sára byla služebná Marií nebo to byla naopak zdejší obyvatelka, která jako první rozpoznala jejich svatost. 

ostatky

Měníme (opět, ale s tím se počítá) plán, protože nám dochází, že do Sainte Baume na mši to už nedáme a tady zrovna jedna bude.

Dojdeme si na palačinky a vracíme se na mši.

Zpívá se několikahlasně "Korunovaná hvězdami" ve francouzštině. 

 

Luky si užije svých pár minut slávy, když Maki potřebuje na wc a v dohledu žádné není... no. 

Nějak se nám osmělila a vykonává potřebu s přehledem kdekoli a Luke to pak po ní uklízí :-) :-) :-)... 

A taky Anička omylem zavře Makisanovi ruku do dveří. 

Vypadá to chvíli hrozivě, ale po modlitbě Makisanovi otrne a může hýbat všemi prsty jako dřív, tak to dál neřešíme. 

Vyhodnotíme, že příležitost dát si nějaké typiše jídlo už asi po cestě nebude, tak tyto dva poslední dny jíme do zásoby :-).
Holky chtěly ochutnat paellu, tak si ji tady naprosto nešpanělsky dáme, já si dám rybu a Luke hověz.

... a místo suvenýrů kolotoč na pláži ♥. 

 

Pak už fakt odjíždíme, protože se žene bouřka a my to máme do Sainte - Baume ještě kus cesty.

Sprchujeme se na odpočívadle mezi dvěma keři krytí autem poslední vodou a do toho nám oblohu křižujou blesky, romantika :-). 

Večer už parkujeme na jednom z parkovišť u kláštera. 
Ráno zjišťujeme, že je to parkoviště pro klášterní hosty, tak se přesouváme k parkingu "pro civilisty".
Jíme poslední jídlo a začíná na nás doléhat realita, že tohle je náš poslední den, když nepočítáme cestu.

 

Náš cíl.

Celou cestu jsme v aplikaci sledovali na webu vývoj situace kolem požárů, a vypadá to, že 4. stupeň z pěti nám umožní vstoupit do lesa a navštívit Magdaleninu jeskyni.
Výstup je díky lesu snesitelnej a příjemnej, z kláštera sem doléhají uhlazené francouzské mariánské zpěvy. 

 

Nahoře pod jeskyní stojí strážci národního parku a vysvětlují lidem, jak se chovat bezpečně s ohledem na vyprahlou krajinu.
Ukazuju jim apku v mobilu, že jsme informovaní, pochválí mě a idém. 
Ke schodišti docházíme akorát, když začínají zvonit.

Z fotky nejde vidět, jak je to tu obří.

A uvnitř, kde je asi o 20 stupňů míň, už francouzští skauti, kteří se o areál starají, chystají (nejen zpěvy) na mši.

Vzpomněla jsem si tu na pasáž z The Chosen, jak Matouš navštěvuje v jeskyni Marii a oba jsou už prošedivělí... a je to na tomhle místě hustá vize!
Nikdy by mě nenapadlo, že se sem někdy podívám, naberu si vodu ze stejnýho zdroje jako ona, vlastně jsem o téhle části historie neměla dlouho ani ponětí.

Moje biřmovací patronka je tu osobně přítomná - síla. 

 

Sedim a bulim.

 

Skauti rozlévají poutníkům vodu a prodávají suvenýry. Nakoupím si zdejší kadidlo a lahvičky, do kterých nabírám přes mříž vodu.

 

Tahle Pieta mě tam taky rozsekala:

 

Vůbec se mi nechce zpátky k autu a zdržuju s odchodem. 

Navíc mi při záklonu u focení sjedou z hlavy sluneční brýle a skončí v hloubce pod ochozem, hledám je marně. Byly sice starší, ale slunko je fakt ostré.

Až po návratu ke klášteru zjišťujeme, že k jeskyni vedou dvě různé zrcadlově podobné cesty, a že jsme po Cestě králů (po které museli všichni významní králové včetně Jana Lucemburského pěšky) šli jen kousek.  

Vyrážíme do cca dvacet minut vzdáleného města Saint-Maximin-la-Sainte-Baume, cestou nakoupíme jídlo i pití a sníme ho v parku nedaleko místní katedrály.

Pak už se vydáme na poslední prohlídku dovolené. Katedrály i krypty s lebkou Marie Magdalény. 

 

A to je vše, přátelé, tádydády dá...
Pohrávali jsme si s myšlenkou, že se stavíme ještě v Arsu, měli jsme to po cestě, ale nestihli bychom procesí...

Takže vyrážíme, zkusmo se stavím v Decathlonu, zda nebudou mít brýle podobný mým, protože slunce svítí fakt ostře. 
Kromě brýlí na první dobrou (výběr trval asi 10 vteřin) jsem sehnala pogumovanej batoh do práce, kterej sháním už asi rok a nikde nemají nic podle mých představ - rozmýšlela jsem se asi 30 vteřin. 
Takovýhle nezdržující nákupy já opravdu ráda - tak je nakonec dobře, že jsem přišla o ty starý brýle.

Spíme na lesním dálničním odpočívadle (super tma v lesíku) někde u Besanconu. 
Druhý den nakupujeme okurčičky jsko suvenýr a jídlo na cestu a táhneme to až domů... 

 

********************************************************************* 

Epilog:

Po návratu a velkém prádle jsme s Lukym byli ještě v Lodži na Chwala Mu (AnMari a docela i Kuba Piechnik se stali každodenní součástí mé duševní hygieny, vyklidňování a obnovování, řekla bych, že i léčení...) a pak hup do práce na plnej úvazek.
Asi po týdnu intenzivní práce si říkám, že je to pro mě nějak podezřele snesitelný, že se soustředím a jedu systematicky a ne jako předtím, kdy jsem přebíhala od jednoho k druhýmu a nevěděla, kde začít... jako kdyby moje ADHD snad ani nebylo...
Anička si od příjezdu ze Španělska uklízí (nebyla toho nikdy schopna, prostě to neviděla) a každé ráno vstává ještě přede mnou a vaří si sama čaje, které dokonce nezapomíná vypít (cože?)- je sice stále pubertál a lenoch, ale takhle je to úplně jinej level... což mi teď s prvňáky a Andulíninýma přijímačkama víc než bodne, protože už opravdu nemám kapacitu hlídat ještě ji...
A když to nepominulo ani po pár týdnech, říkám Ranhojičovi, že to snad vypadá, jako bychom obě neměly svýho ADHdího společníka nejvěrnějšího ... a Ranhojič šibalsky pomrkává, že jsme přece byli na tolika svatých místech, tak to by bylo...

Jsem zvyklá na velký zázraky, ale tohle by mě (zase) ani nenapadlo...
Letošní cesta mě naučila, že i když něco vypadá hrozně (nebudu zastírat, po cestě jsme se hádali někdy jako koně, kombinace období prvního a stálýho vzdoru byla drsná, ale ani diabetik nezůstával pozadu ;-) a já už pak měla taky dost) a vypadá to, že duchovně se nic neděje, že ve skutečnosti se pořád něco děje, rovná a léčí...

Od té doby má naše domácí i manželský soužití úplně jinej vibe... a já na tom nemám vůbec žádnej podíl a zásluhu. No.

Děkuju, děkuju, děkuju.