Poslední týdny

mám pocit, že neznám nic jinýho než práci a postel.
Od jistýho svátku, kterej mě stál dost sil, jsem zdravotně na hromádce, nejdřív přispěchal na pomoc Ranhojič, když útoky začaly měnit formu a pak i Janička zdravotník.

Celou dobu jsem ale vše brala tak, že to je jen první rok s novou třídou, takže prostě zase imunizace a od příštího roku bude zase dobře.
Nicméně i po antibiotikách od Janinky pořád pocení, teploty, únava, bolest všeho a uzlin, prostě hned po práci do peřin a práce z postele.
Tak jsem sklopila uši a naklusala k obvodní, což se děje tak jednou za pár let, když už není zbytí.
Ta mě obratem poslala na všemožný testy a přestože mi všichni tvrdili, jak to bude trvat, už za tři hodiny po odběru mi sama volala, že mi téměř úplně chybí jedna skupina bílých krvinek, tak ať urychleně naklušu pro zprávu a objednám se na hematologii.

Když jsem se objednávala a měla nadiktovat ty hodnoty, sestřička mě zastavila, jakože to jste se asi spletla ne? a začala na mě být milá (vy máte jméno jak filmová hvězda!), že mi to rozblikalo snad všechny vnitřní kontrolky.
Nicméně volný termín máme až za 14 dní, takže se moc omlouváme a další dávka medu, což trochu posílilo moji paranoiu a diagnozu jsem začala lustrovat pomocí strejdy Googla.

Následovaly dny v jakýmsi jiným časoprostoru, narychlo jsem si naobjednala obědy (a maso, he), bylo třeba zvládnout několik porad, jedny schůzky a hospitaci z Moravy, tak jsem naštěstí neměla moc čas přemýšlet a Lukor byl na mě hodný, takže houby zle. 
Ještě jsem se v duchu poplácávala po ramenou, jak se mi daří být odevzdaná, jak nelpím na svým životě, jak jsem vyrovnaná... akorát, že vůbec - teď už vím, že jsem byla prostě jen sobec (věřím, že jdu do lepšího, takže bych už klidně šla a ostatní doma jako co?) a líná pracovat na sobě i pro Jeho království.
To mi došlo až o pár dní později na duchovní obnově v Praze, kam jsme měli lístky už několik měsíců.

Marcin byl tradičně výborný, ale až na pár okamžiků (eucharistický požehnání monstrancí z plechovek od okurek, který vytvořili internovaní kněží v Želivi + přímluvka, na kterou mě musela skoro odtáhnout Hanička a rozhovor s ní, kterej plynule přešel do osvobozující modlitby) jsme si oba s Lukorem říkali, co tady vlastně děláme. 
Akce byla určitě skvělá na probuzení, ale pro nás už několikáté opakování, při kterým jsem se přistihla u myšlenek, že bych se radši dospala, že se straním lidí a nemám sílu ani chuť s kýmkoli mluvit ani se za kohokoli modlit. 
Asi se mi ještě nestalo, abych takovou pěknou akci (nebo jsem se namlsala na jiných?) přetrpěla a těšila se domů.

Jeden point z jedný Marcinovy přednášky si ale přece jen odnáším - říkal to už loni, a přesto se mi to nepovedlo uvést do praxe a v sobotu to na mě vypadlo jak vykřičník: starat se o svůj chrám Ducha, tedy o své tělo, jinak uzdravování přijde vniveč. 
Můj velkej rest, kterej neustále odkládám jako méně důležitej na vedlejší kolej, až bude víc času.
A myslím, že mi tělo dává vědět, že se mu to silně nelíbí.

Dobře, beru si k srdci - když to veřejně vyhlásim, budu mít pak třeba větší závazek s tím něco udělat.
Kromě toho jsem od Haničky zjistila, že nejsem jediná, o koho se pokouší tyhle stavy a ujistila mě, že o dalšího mučedníka nebe opravdu nestojí, že mě chce zas jen někdo odradit od práce, na který nebe trvá!
Tak jo, tak já jdu o sebe pečovat a jdu se pokusit se sebou něco dělat...

***** 

P.S. Byli jsme s Lukorem pozváni jako přímluvci na přímluvnou modlitbu, ze který se pár dní před akcí vyklubala modlitba za vylití DS - tak jsem to v sobě hodně řešila, jak se z toho vyvléct a jestli vůbec můžu odmítnout kněze, který nás o to žádal, když se na to necítím. 
Včera přišla zpráva, že si Pán přeje, aby každý z naší skupiny byl součástí jednoho nejmenovanýho kurzu (jehož součástí je modlitba za vylití DS také). 
Tak už asi chápu, proč celý tohle extempore, a jsem ráda, že ta zpráva přišla za 5 minut dvanáct...

***** 

Ještě momentka ze Stromovky, kam jsme si zašli v polední pauze na polívku a kafe (na stojáka). 

 

Ty retro cukříky! Naposled jsem je viděla u tety ♥.