Měsíc za odměnu

... anebo taky měsíc, kdy se zastavil čas.
Předala jsem třídu, odfotili jsme s Lukorem školní maraton, z větší části teda už on.
Doháním resty - sbírám na poslední chvíli do průkazky razítka doktorů.

Dopoledne v klidu a tichu, navařené marmelády, doplněné zásoby zdravých potravin (čas na vaření!), vytříděný a vypraný oblečky, sbalená taška, nakoupené dárky na podzim (i některý vánoční), jen do tý knihy se mi nějak nechce, tak radši dělám na pralinkových experimentech :-).
Pokusuju s různými druhy čokolád, náplní, způsoby plnění...
Po obědě vyzvedávám Emouše, povídáme si kolikrát si u oběda přidala, nakupujem a protože obvykle zvládá úkoly rychle, vyrábíme z papíru a slizy a tetelím se, jak jí to svědčí.
Pro někoho asi samozřejmost, pro mě ale velký zadostiučinění, všechno to ořezávání pastelek, obalování sešitů, psaní úkolů, chystání aktovek a rozhovorů o nesmrtelnosti brouka.
Takovej jako reparát, všechno odznova, za doby, kdy jsem chodila domů pozdě a se vším bojoval Lukor.
No a pak je tu ještě Andulí vstupující do puberty, která se vytrvale stará o to, abych si o sobě jako matka moc nemyslela :-).

Nastupující podzim ve všech ohledech, přesně ve stylu Štěpánovy knihy Buď, kde jsi, kterou čtu přesně v době, kdy se tak i cítím, o tom ale jindy.

O tom, že měsíc hájení, kdy jsem si docela odpočala, se chýlí ke konci, svědčí o dost zkrácenej dech a všechny ty těhotenský obtíže, od kterých jsem dosud měla pokoj a už na ně za ta léta zapomněla.
Nakonec to, že si sebemenší cestu na nákup musím plánovat s dostatečným počtem záchytných bodů (čti wc), způsobuje, že už bych i tuhle krásnou klidovou fázi ráda ukončila.

P.S. Sranda je, že s holkama jsem už touhle dobou měla kupu fotek na památku. U Andulky brzy, abych nebyla na fotkách moc vorvaň, žejo.
U Emouše dokonce každý měsíc na srovnávací fotku.
A přestože jsem s Tvorem č. 3 přibrala nejmíň ze všech těhotenství, nemá ještě ani jednu a to už jdeme do finále.
Nějak mi to nepřijde už důležitý, máme spolu jiné zážitky.
Ale budu to muset nějak vyřešit, aby nepřišel zkrátka :-).

Vývoj

 2014 Brutal Assault

 2016 Banát

 2021 New Dawn (kde jsme být neměli, ale přesto se vše v dobré obrátilo)

Kdyby mi někdo před lety ukázal budoucnost, asi bych hodně nechápala.
:-)

Z cest

Po setkání u Ranhojiče jsme měli ještě noc pro sebe.

Takže posezení u Baťova kanálu (zdravím, Baru!), přejezd na Slovač, návštěva Dojče a Š.Humenců, den plavčení s dětmi na Margitě, halušky a lokše ...  a pak už

Klášter Tihany, Balaton - praying dokonce zadarmo :-) :-) :-).

 

 

Následuje přeplutí trajektem na druhý břeh Balatonu (necelých 400,- v přepočtu), pozdní oběd v Balatonlelle (TOP hálászlé rybí polívka!) a koupačka.
Od Balatonu jsem nic nečekala, měla to být jen zastávka po cestě, takže příjemně překvapil.
Kvalitu vody jsem čekala horší, bylo vidět na dno.

Navečer okoupeme děti flaškou a razíme dál - spíme už na pobřeží v sedle Vratnik, kde nás před spaním navštívila liška.
Až na množství počuraných ubrousků to bylo fajn místo a hlavně foukalo, takže se nekonalo vedro.
Dobré ráno, Hrvatsko!

Národní park Severní Velebit je nejmenší a nejmladší chorvatský národní park a cesta nahoru je dobrodrůžo, takže se tu nestává, že by tu bylo přelidněno jako na Plitvicích nebo v Paklenici.
Za každým rohem krása!
Rodinné vstupné 115 kun.

Sjíždíme do okolí města Senj, kde máme v plánu se dva dny placatit u moře, spát, jíst, číst si, natáhnout si nohy ve stanu a nestarat se o zásoby sladké vody.

Zapíchli jsme to nakonec v malým kempu Bunica V - na dva dny značka ideál.

Děkovačka v Senji po návštěvě pohotovosti, kde Andulí zašili díru v hlavě po kameni, který nešťastně hodil Emouch kamenomilec :-).

A odměna za statečnost - prochajda, večeře a zmrzka.

Dohánění koupačky :-)

Slovinsko - zastávka v Kocevje na jídlo

Ráno ještě ve slaným a večer už cachtačka v jezírku u pramene Kamniške Bistrice ve Slovinsku.
Rozdíl asi tak 30 stupňů :-), až se mlha válí, albánský Modrý oko hadr.

Spíme u vjezdu do lomu nedaleko lanovky na Velkou Planinu.
Ta má dvě části - nejhorší převýšení zvládá velká kabinka, pak se přesedá na stařičkou dvousedačku, jedoucí rychlostí chůze :-) - pod ní je už cesta celkem schůdná a kdybych nebyla požehnaná mezi ženami, asi by se trasa dala zvládnout v pohodě pěšo.
Takhle nás obě lanovky zpátečně vyšly v rodinném jízdném na 40 éček a byla jsem hodně ráda, že jsem se svezla, po Planině jsem si totiž zašmajdala slušně.
Kromě chorvatských a slovinských hranic nám kontrolovali certifikát jenom tady a v kabinkový lanovce se muselo jet s rouškou.

U lanovky bylo jídlo i pití dost drahý, ale jakmile slezete mezi tradiční obydlí, jste v jiným světě.  

Typickým jídlem kromě proslulého "sýra lásky" a všeobecně různých druhů sýra, které prodávají v každé druhé chajdaloupce, jsou třeba pohankové škubánky se škvarkama (dvě a půl éčka za takovou biostravu s odérem hnoje ala Rumunsko je směšná částka). 

My si dali ještě úplně luxusní vývar s hromadou zeleniny a součástkami kuřete a jakousi obdobu sladkých vdolků a sýry jsme nakoupili domů.

Abych nerozmělňovala články, které už někdo napsal, další dobré info lze nalézt třeba TADY.

Kaple Panny Marie Sněžné

 

 

Podrobnější příspěvek si dávám k sobě. 

Tak teď už jen ten návrat do reality a to sezení na zadku doma! :-)