Letošní trip

 

byl delší než obvykle.
Starým autem bysme si netroufli.
Jenže je tu nový.
A s ním spousta vychytávek, na který by mě ani nenapadlo pomyslet, jako třeba tempomat, klimatizace, další úložný prostory, možnosti nabíjení nebo propojení všeho se vším :-).

A přestože jsem se tohle léto ráda plácala doma a trvalo mi se uklidnit, nakonec mě to těšení dohonilo a během 15 dnů jsme toho zase viděli!

Paray-le-Monial, hlavní město Ježíšova srdce :-).

Nevers a svatou Bernadettu ležící, spící.

Neplánovanou působivou noční multimediální projekci o ekosystémech promítanou na vodu, stromy i posekaný trávník u rybníka v Yzeure, kde jsme zrovna při přejezdu spali. Avatar hadr! :-) 

Atlantik a největší evropskou písečnou dunu Duna du Pilat.

Bunkry na památku 2. světové války, omývané oceánem a kapli sv. Terezy na duně.

Černou madonu ve Svatyni Panny Marie Guadaloupské ve španělské Hondaribii. 

San Sebastian de Garabandal - hlavní cíl výpravy! Tady na konci světa jsme strávili tři noci, dva dny a dvě mše, jednu růžencovou a jednu křížovou cestu, odpočinek. A byla bych tu klidně dýl.

Klášter v Arantsazu a jeskyni Aitzulo - doufám, že se jí inspirovala ilustrátorka knihy Bratři Lví srdce :). Pozorovali jsme tu orly mořské a supy.

Sirné prameny vyvěrající v přehradě u zaniklého městečka Tiermas, kde jsme si na bivaku ochočili ještěrku perlovou (trochu ještěra teda :)) ).

Klášter v Montserrat bez lidí (večer, jinak bysme to v tom vedru nedali fyzicky ani psychicky).
A taky jsme v místním národním parku Montserrat pozorovali perseidy (trochu nedobrovolně, protože úderem desáté hodiny obsadili všechna odpočívadla, na kterých se dalo spát, Španělé s židličkami a občerstvením :) ).

Zastávka na koupačku byla někde mezi Narbonne a Saint-Pierre la Mer. 

Saintes-Maries-de la Mer ("svaté Marie na moři") - úchvatný městečko s bílými domky a stájemi plnými běloušů a taky hodně plameňáků na jezerech, který město obklopují. Skvělý byl výhled ze střechy kostela, mše a pozoruhodný příběh relikvií, který tady mají. 

"Cestu králů“ k poutní Jeskyni sv. Máří Magdaleny (mojí biřmovací patronky) v horách poblíž Aix-en-Provence a její lebku v bazilice v Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. 
To byl zlatý hřeb, jít po stejný cestě jako třeba Jan Lucemburský nebo jiní panovníci a slavit mši s francouzskými skauty v místě, kde žila a dožila Máří Magdaléna (kdo sledujete The Chosen, tak přesně tak hustý to bylo!) a nabrat si vodu ze stejného zdroje...

Zase dva týdny v přítomnosti, kdy není prostor řešit nic jinýho, než kam se jede, kde a kdy sehnat jídlo, kde vodu, kde vyhodit odpadky, kde se umýt a kde přespat.
Dny oteklých nohou a neviditelných kotníků a nejtěsnějšího soužití na pár metrech, kdy byly obnaženy všechny rezervy naší výchovy a kdy nebyla nouze o střety s obdobím prvního vzdoru i nekonečného vzdoru... :) :) :). 
Naproti tomu příjemný zjištění, že děti se domluví líp než my a že umí opravdu na dlouho zabavit Maki a celkově se o ni postarat...
Dny nejvzácnější - a reset.

Největší zázrak se udál už před odjezdem a po cestě žádnej větší karambol typu vězení v bahně nenastal, takže až ty jemný doteky nebe zpracuju, napíšu.