Katorovo

Málem bych zapomněla napsat, že Aničku vzali do státní školky.
Dlouze jsme probírali možnosti, ale mimo jiné proto, že se za rok vracím do práce, chtěli jsme, aby si zvykla na větší kolektiv ve školce vedle naší školy (kam pro ni budu po o běhat), když zatím ještě tak "nemusí".
Takže se dny v lesním Perníčku chýlí ke konci a nám se taaak nechce!
Věřím ale, že je všechno o lidech a že na nás ve státní mašinerii čeká taky nějaká fajn učitelka :-).

Takže si tak rekapituluju ty zážitky a vzpomínám.
Na tajemnou lucerničkovou podzimní akci spojenou s úklidem kolem školky zakončenou ohněm v týpíčku, kdy bylo asi nejvíc vidět, jak se děti učí nejlíp od rodičů.
Na naprosto pohodovou atmosféru vánoční besídky, kde si každý užil to svoje.
Vlastně na všechny akce, kde jsme si připadali jak na táboře a mezi svými a přitom se toho děti tolik naučily.
Vzdělávací plán má lesní školka jako každá jiná, Perníček navíc se zaměřením na angličtinu (čehož jsem si zpočátku ani nevšimla, dokud mi Anka nezačala doma spíkovat s výslovností lepší než my) ale kromě motorických činností a dovedností, které se běžně děti učí, stíhají být ještě hodně času na vzduchu a zkoumat život v přírodě.
A to nejen běháním po lese, ale i pomáháním při běžných činnostech na zahradě, při pěstování ve školkovým skleníku, pozorováním u "hmyzího hotelu".
Perníček má oproti jiným lesním školkám tu výhodu, že má zázemí jak v budově pro jídlo a spaní, tak na zahradě a v týpíčku (to když není zrovna nejlepší počasí) a zbytek činností absolvuje převážně v lese. Navštěvuje i solnou jeskyni a nedalekou farmu.
Nevím, jestli to je náhoda, ale Anka měla několikrát za rok rýmu a tím to haslo, je otužilá a je pro ni přirozený být dlouho venku.
Přátelská a rovná komunikace rodičů s "pančelkama" je radost a rozhodně nepřipomíná styl "tak podívejte se, maminko..." 
I komunikaci učitelek s dětmi vidím jako "zlatej střed", tedy laskavý a individuální přístup, ale "nenechat si skákat po hlavě".
Další kapitolou je jídlo, líbí se mi, jak a co vaří, kombinace zdravých jídel s klasikou.
A nejen při dietě jsme moc ocenili, že se do školky nesmí nosit konvenční sladkosti. 
Asi nejvíc mě dostala míra individuálního přístupu: jednou, když jsem přišla po naší zdravotní návštěvě na Moravě pro Aničku, mě učitelky poprosily, abych jim doplnila seznam potravin, které nesmí. Na papíře už měly potraviny, na které si Anka sama vzpomněla.
Divila jsem se a říkala jsem, že po nich nechci, aby vařily podle její diety, že si to ohlídáme doma a s tím, jak vaří, jsme spokojení.
Seznam si stejně dopsaly s tím, že když budou moci, jídelníček Ance přizpůsobí.

Dostává mě, jak tyhle dámy makají a jak jsou neskonale vynalézavé v činnostech, místo aby si válely šunky na mateřský (jako já :-) ), přičemž zatím vydělají akorát na provoz školky.
Mají můj obrovský obdiv.
Na Pardubicku lesní školka zatím tolik nadšenců jako na jiných místech republiky nemá, což si nějak moc neumím vysvětlit.
I některým našim přátelům přijde zvláštní, proč by jejich děti měly být víc venku.
My si ale jsme jistí, že jsme tímhle rokem Aničce prospěli, jak nejvíc jsme mohli.
Škoda, že nemůžem zůstat déle.
Děkujeme moc!

Kdyby někoho z vás nabídka Perníčku zaujala, na příští rok mají ještě pár volných míst.
Nebo kdyby se hodila nabídka příměstských táborů...