Mám za sebou (pro mě) každoročně nejhorší období roku.
Jo, všichni jedou běžky, lyže, sáně, iglú.
Všude samá moudra, že není špatného počasí, jen špatného oblečení.
Že realitu vnímáme tak, jak si to v hlavě nastavíme.
Jo.
Ale já zimu vážně (až na pár momentů) ráda nemám.
Dřív jsem ji měla ráda aspoň do Vánoc, kvůli předvánoční atmosféře - ale letos, po první poutnické sezoně, kdy jsem trávila venku víc času než kdy jindy, mi světlo chybělo i před Vánoci.
Nemám ráda přechod na zimní čas, kdy se dostávám to stádia neustále se ploužící mrtvoly.
Tmu ráno, tmu odpoledne, tmu pořád (tma je pro mě snad ještě horší než zima a to nemyslím jen tu okem viditelnou).
Letošní vytrvalé mrazy tohle utrpení posunuly ještě o level dál.
Neustále oslintaný šátky a šály, který nosím v minus čtrnácti jako roušku, aby moje astmatický plíce neutrpěly šok.
Pytlíky na psí hovna, který nejdou rozdělat v rukavicích.
Mrazem vyschlá pokožka, pětiminutový vrstvení oblečení při každý cestě do nepřátelskýho území. Neustálý utírání oken, který se při spadnutí teploty pod nulu mění v bazén.
Povánoční šok až depresivní stavy při rychlým a drsným přechodu ze sváteční nálady do práce, kdy mě nečeká dva měsíce nic, než tvrdá dřina, zima a stále ještě tma.
Přestože se říká, že na každém období v roce je něco pěknýho a přestože vím, jak tohle období potřebuje jak příroda, tak lidi, kdyby bylo na mě, já bych se bez ledna a února nejspíš dobře obešla.
Už jste v depresi? ;-)
Zima má pro mě význam jen v tom, že stejně, jako nemůže být každý den neděle, nemůže být pořád ani jaro/léto/podzim. V tom, že si vážím každýho teplýho dne a každý minuty světla ještě o kus víc.
Na mým vztahu k zimě žádný motivační článek nic nezmění.
Abych tomuhle období nicoty :-) dala nějaký smysl, vrhám se ve všední dny do práce (v hlavě si ale nejdřív musím srovnat, že "teď je to období, kdy se pracuje a nemyslí na zábavu") a o víkendu na plánovaný odpočinek, hlavně spánek.
A tu nejhorší část období mám teď skoro za sebou, jupí!
Nejdelší, nejstudenější a nejtmavší měsíc, který trávím od rána do večera v práci a namlouvám si, že mě to baví (ale jo, baví!).
Kdy mi není líto prodělané virozy u mě ani u rodiny, protože teď máme přece čas, teď je přece to mrtvý období roku. Kdy jindy budovat imunitu než teď?
Jsem ráda, že jsme si odbyli neštovice (u Anky vážně výživné) u obou dětí současně, v lednu, ne v létě a ještě před odjezdem do lázní (díky, jupí!).
Že s nima mohl bejt Lukor, kterej si u toho rovnou vyležel chřipku.
Že jsem mohla v klidu uzavřít hodnocení za první pololetí, trávit čas a debatovat o nesmrtelnosti brouka se svou školní smečkou ("pančelko, tenhle den byl fakt nejlepší", když jsme společně v rámci tmelení kolektivu vyráběli máslo a "pančelko, tohle přece ani není možný, aby se to dělo", když jsme se na vlastivědě šokovaně divili a dojímali nad fotkami z Osvětimi).
Že jsem se v rámci mentorskýho školení seznámila se zajímavýma lidma a načerpala zase nějaký pracovní nápady.
Připravila si materiály na přijímačky a duševně se jakžtakž připravila na budoucí výběrovou třídu, kterou se budu snažit doprovázet od příštího školního roku.
Ano, jak jsem psala už dřív, návrat po šesti letech do práce sice proběhl lépe, než jsem čekala, ale pocit, že se jakžtakž dostávám do obrazu, přichází až teď a bylo by fér to přiznat.
Za minulý týden strávený ve vyhnanství v dětském pokoji jsem se dost uklidnila a vyspala, při dlouhých procházkách se psem a chození v mraze všude o samotě a pěšky otužila, že jsem při teplotách do minus pěti byla schopna i odložit rukavice ;-).
Obešla všechny preventivní návštěvy dochtorů a potkala se po čase Ranhojičem (už jsem říkala, že jsem ukončila léčbu? Ale stejně tam občas zajedu.) .
Proč tomu tady dávám i štítek Návrat zpátky? Protože po vánočním chřipkovém hladovění se ekzém dostal do úplně té nejklidnější (spící) fáze a musím tu znovu zdůraznit, jak moc dělají dobře ekzému půsty a omezování v jídle stejně jako pocení a pohyb.
Při procházkách naší čtvrtí jsem taky vzpomínala na to, jak jsme loni brouzdali sněhem dlouhodobě s dětmi sami a upírali zraky do oken v novém, jestli náhodou tatínek neuslyší náš řev a nebude nám chtít vzácně pokynout z balkonu.
Jak to bylo všechno nekonečné a jak krásně to skončilo.
Je dost osvobozující si přiznat, že na mým vztahu k zimě se toho moc nezmění a nepokoušet se všechno lámat přes koleno a měnit svět.
Můžu ale povstat, přijmout realitu, dát těmhle (pro mě) hluchým místům smysl a vážit si toho, až to skončí.
Teď už to cítím ve vzduchu.
Že je víc světla a blíží se konec utrpení :-).
Jaro je sice ještě hodně daleko za rohem, ale už se mi začínají zapalovat lejtka.
Dny, kdy budu cítit zase hebkou plátěnou sukni na holých nohách, se blíží! ;-)
Začínáme s Marion plánovat letošní poutnickou sezonu, kdy bychom rády pokořily další (a delší) trasy, kde bychom si zase rády hrábly na dno jako tehdy a taky doma sníme o tom, kam se asi (dá-li Páňa) letos vydáme sami i s dětmi na blind.
Jo, to je vončo.
Happy hibernation (aspoň to, co zbývá) a sněte!
:-)
