Svatí charismatici - 3. část

Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipovi Nerim zde  a na druhý díl o sv. Kateřině Sienské a sv. Františkovi Xaverském TADY. 

 Sv. Pio z Pietrelciny (1887 - 1968)

Padre Pio, vlastním jménem Francesco Forgione strávil většinu života v San Giovanni Rotondo, kde je i pochován (o návštěvě nejen tohoto poutního místa jsem psala před 6 lety TADY ).

Jeho obdarování byla opravdu mimořádná - měl dar uzdravování, prorokování, dar zázraků, dar slova poznání, četl v lidských srdcích, rozlišoval duchy, zakusil i milost bilokace, tedy ocital se na druhém konci světa, kde sloužil potřebným. 
Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) od něj při zpovědi dostal proroctví o budoucím pontifikátu. 
O jeho stigmatech neslyšel asi málokdo, co naopak o něm tak známé není a může nám to být velkou inspirací, protože to tak můžeme dělat úplně všichni, je, že zapojoval do služby svého anděla strážného a komunikoval s ním (třeba jako moje další oblíbenkyně sv. Gemma Galgani, kterou jsme navštívili v Lucce předloni), prý si dokonce dlouho myslel, že to tak mají všichni křesťané.

Malý Francesco zasvětil život Ježíši už jako pětiletý, často promlouval s ním, s Pannou Marií i se svým andělem strážným, některé přesné citace uvádí jeho spolubratr a Patrick je v knize cituje. 
Jako šestnáctiletý vstoupil do noviciátu Řádu menších bratří kapucínů a později byl vysvěcen na kněze a přijal jméno Pio z Pietrelciny. V roce 1918 obdržel stigmata a ta měl celých 50 let.

V kapitole Víra potřebná ke spolupráci s anděly najdeme rozbor Kréda a výčet pasáží ze Starého i Nového zákona, jasný základ nacházíme v úryvku: "Což oni všichni nejsou pověřeni službou (diakonia), poslaní, aby sloužili těm, kteří mají zdědit spásu?" (Žd 1,14)

Sv. Jan Zlatoústý řekl (z kázání na výše uvedený list Židům): "A tak (andělé) jsou našimi partnery ve službě. Uvažte, že (Pán) mezi svými tvory nedělá velké rozdíly, ačkoli rozdíl mezi anděly a lidmi je vskutku velký; i přesto je k nám přivádí a říká: pro nás pracují, kvůli nám pobíhají sem a tam; dalo by se říct, že na nás čekají. V tom spočívá jejich služba - nechat se posílat všemi směry".

Anděly tedy můžeme úkolovat, ale ne tak, jak se nám zamane. Jsou nám přiděleni jen proto, abychom plnili své Boží poslání na zemi.
Pater Pio posílal svého anděla strážného, když sám nemohl někomu přijít na pomoc. 
Patrick uvádí příklad, když pater Pio posílal svého strážného anděla probudit jeho spolubratra, který mu měl pomáhat, ale často zaspával. 
Toho prý budilo zaklepání a když otevřel, nikdo na chodbě nebyl. 
Když se tento spolubratr otci Piovi omlouval, řekl na to: "Chápu tě. Ale to ti mám denně posílat svého strážného anděla, aby tě budil? Raději si běž koupit nový budík!
(P. Parent, Alessio: "Send Me Your Guardian Angel": Padre Pio, 4. vydání, 1983, kap. 7.)

Patrick Reis uvádí, že začal svěřovat svému andělu strážnému situace, kdy potřebuje urgentní odpověď např. na svůj e-mail, ale nechce dotyčného bombardovat zprávami. 
Má zkušenost, že mu odpověď přijde pak až neuvěřitelně rychle i bez upomínky a lidé mu svěřovali, že jim náhle jeho osoba přišla na mysl.

Nejvíc mě ale inspirovala doporučení k ochraně před útoky, to mi opravdu pomohlo:  

Přiznám se, že od té doby každé ráno při zasvěcování Panně Marii všeho a všech taky prosím anděly strážné všech členů naší rodiny, aby se o tyhle všechny duchovní věci postarali. A asi dobrý! 
Přes den už se jenom modlím za obvyklé úmysly, maximálně když se někdo ocitne v nouzi, poprosím za něj krátce v jazyku a prostě se spoléhám na nebe.
A čím víc se spoléhám, tím víc pomoci přichází a tak lze stíhat všechno potřebné a nutné. 
Díky Sv. Pio, a oroduj, prosím, za nás!

Sv. Serafim Sarovský (1754 - 1833) 

Přiznám se, že o tomto světci jsem nikdy neslyšela, až teď (vlastním jménem se jmenoval Prochor Mošnin a narodil se v Kursku).
Přezdívá se mu ruský padre Pio (přestože žil dříve než on), a je jediným zástupcem východní církve v knize. 
Serafim znamená v hebrejštině Planoucí. Skrze něho lidé zakoušeli láskyplný a uzdravující Boží dotyk - vášnivě toužil vidět, jak se prostí křesťané proměňují mocí Ducha sv.
Podobně jako sv. Kateřina Sienská toužil žít nejdřív poustevnickým životem, dokonce se stáhl do lesní pustiny, aby se modlil a sjednocoval s Ježíšem (když to tak pozoruju, tak je to příprava mnohých na službu, já jsem zatím ve fázi pustiny a nevadilo by mi v ní zůstat :-) )

V roce 1813 zažil intenzivní setkání s Pannou Marií, kterou doprovázeli svatí, a ta mu sdělila, že si Bůh přeje, aby sloužil lidem. 
Následuje několik svědectví o uzdravení, těch se událo mnoho (a jeho skrytá modlitba měla další dosah).
Vyhledávalo ho podobně jako otce Pia mnoho lidí a nikdo z těch, kdo za ním přišel, neodcházel stejný.  

V kapitole Jak nebýt pod tlakem Patrick zmiňuje skutečnost, že když lidé vyrostou ve službě a začínají je vyhledávat lidé, cítí se být pod tlakem očekávání druhých. Ten spolu se strachem může službu oslabovat.
Některá svědectví umožňují nahlédnout do vnitřního nastavení mysli, v jakém se Serafim modlil.
Světec poznal, když někdo nevkládal naději v Boha, ale v něho. 
Když uzdravoval člověka jménem Manturov, ten zcela zapomněl chválit Boha, vrhl se mu k nohám a děkoval mu. Dostal za to pěknej céres :-).

Uzdravování způsobilo, že mnoho lidí toužilo prohloubit svůj vztah s Bohem, a dal mu tak podnět k vyučování o získávání Ducha sv. 
Prorocky promluvil k muži, který se od dětství pídil po cíli křesťanského života: Modlitba, půst, bdění a všechny křesťanské skutky, jakkoli jsou o sobě dobré, nepředstavují cíl našeho křesťanského života, i když jsou nevyhnutelným prostředkem k jeho dosažení. Cílem křesťanského života je získat Ducha svatého. A pokud jde o posty, bdění, modlitby, almužny a veškeré dobré skutky vykonané pro Krista, jsou to jen prostředky k získání Ducha Božího. 
Máme- li překonat mentalitu výkonu a zásluh, potřebujeme uznat, že život Ducha sv. máme k dispozici už teď a že ho lze reálně přijmout a zakoušet. 

(jestli to dobře chápu, souvisí to i s tím, že hodně lidí nechápe mou pohlcenost Božími věcmi. Vidí v tom jen tu "práci" - modlitby, posty (ty teď moc nedávám), služby a neláká je to, protože mají pocit, že to je samá dřina, pot a skluzy a žádný potěšení. Jenže to potěšení je ten Duch a zážitky s ním, díky nímž všechny ty věci člověk udělá rád a tak nějak mimoděk, většinou k tomu dostane i sílu - takže má člověk radosti a potěšení víc než dřív).

Veškeré "výkony" bychom měli provádět s očekávající vírou, že na nás Bůh vylije větší podíl DS, navíc tento podíl podle Serafima nemá žádné hranice. 

Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte se podle Serafima nevztahuje jen na službu uzdravování, ale i na dary Ducha.
Přirovnával růst darů Ducha k šíření ohně. Pokud se oheň nešíří, vyhasíná. Když se šíří, zvětšuje se síla i žár. Proto se o ně musíme dělit. Růst v daru závisí na ochotě se o něj dělit.
Odhodlání uplatňovat svůj dar zvyšuje jeho účinnost v životě i službě. Růst souvisí s jejich hojným používáním.

Serafimovi nepřipadalo, že by měl nějaké zvláštní charisma nebo autoritu v DS, zázraky nepřipisoval ani intenzivnímu vztahu s Ježíšem.
"To, co mi říká Pán jako svému služebníkovi, předávám druhým. Tak jako se železo podrobuje kováři, tak i já sebe a svou vůli podrobuji Pánu Bohu. Konám jen to, co si přeje on."
To vychází z J 5,19: "Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn."
Měl prostou a očekávající víru. Věřil, že když k němu lidi přichází, Pán mu zjeví, co má dělat a říkat.

Samo přijetí služby a pomazání nestačí k nadpřirozeným znamením. Působení darů DS vyžaduje zjevení, které přichází skrze živé spojení s Bohem v modlitbě. Pro růst je třeba uvědomovat si závislost na Bohu a jeho zjevení. To nás také chrání před pokušením přivlastňovat si nějaké zásluhy. 

Moc se mi líbí přirovnání služby k práci pošťáka, ke které bychom měli mít i mentální nastavení pošťáka: Pošťák přijímá a doručuje poštu. Může předat balík s mnoha penězi. Pokud zásilku otevřete v jeho přítomnosti, může se z obdarování radovat s vámi, ale nemá na tom žádné zásluhy. 

I na závěr Patrick opět zdůrazňuje, že by si neměl člověk uzurpovat jeden určitý druh modlitby (třeba příkazem), protože i Ježíš se modlil mnoha způsoby a poslouchal svého Otce.  

************************

V úplném závěru knihy Patrick poukazuje na snahy a výzvy posledních papežů k zapojení do evangelizace a k modlitbám za nové Letnice a za vylití Ducha sv.
Cituje Jana Pavla II., Benedikta IV. i papeže Františka, povzbuzuje k víře a přijetí Ducha a služby a vysvětluje rozdíl mezi raným a pozdním vylitím Ducha sv.:

 Díky všem, kdo dočetli až sem :-), bude to tu pokračovat zase normálně.