Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipu Nerim zde.
Do úvodu jsem zapomněla napsat, že jsem nikdy neměla moc ráda označení charismatik.
Znělo mi to tak jako nadutě, jako by se k Bohu nemohli dostat všichni, ovšem když vezmeme v potaz doslovný překlad (v novozákonní řečtině znamená charisma nezasloužený dar, milost), sedí to a o dary může prosit každý...
Líbí se mi teda přirovnání, že charismatik se podobá hudebnímu nástroji, na který Duch svatý hraje kdy a jak on chce podle svých záměrů.
(Clark, R. a Healy, M.: Charismata prakticky, Doron, 2025 str. 14-16)
Dnes nás čeká sv. Kateřina Sienská a sv. František Xaverský, tak vzhůru do toho!
Sv. KATEŘINA SIENSKÁ (1347 - 1380)
označovaná jako učitelka církve nesmí v tomto výčtu chybět, o její službě jsem četla mnoho od Mary Healy už dřív.
Jsme zpátky ve 14. století, kdy se Kateřina narodila jako předposlední z 25 dětí (uff)!
Kateřina se s Ježíšem setkala už v raném dětství a odevzdala mu svůj život, vyhledávala samotu a modlitbu a to bylo zdrojem častého napětí - její matku to prý přivádělo k šílenství :-).
Její otec měl vidění holubice nad její hlavou, proto měl pro dceru pochopení a vyhradil jí malou místnost v domě k modlitbě, tam sama i jedla.
V jedenadvaceti letech prožila mystickou zkušenost s Ježíšovými ranami.
Jednou ji poslal dolů ze svého pokoje, aby se šla najíst a láskyplně promluvit se svou rodinou.
Byla z toho velmi překvapená, ale poslechla - tím ji začal připravovat na velkou změnu:
"Dnes jsem si vyvolil neučenou ženu, bojácnou a slabou.... ale mnou vyškolenou v poznání Božích věcí, abych skrze ni zahanbil každou marnivost a pýchu. Pokud muži přijmou pokorně učení, která jim pošlu skrze ženy, prokážu jim velké milosrdenství. Jestliže jimi pohrdnou, upadnou do ještě většího zmatku a agónie."
(Undset, Sigrid: Catherine of Siena, Ignatius Press, San Francisco, 2009, s. 52).
Takovej feminismus beru.
Sv. Kateřina nikomu nefušovala do řemesla, přesto inspiruje a můžeme se od ní všichni učit.
Nemyslím, že by dnešní ženy byly chudinky patriarchátem utlačované, naopak si myslím, že kdo chce opravdu sloužit (stačí se rozhlédnout), ten (nebo spíš ta) dávno slouží.
A taky nemyslím, že by svěcení žen vyřešilo problém krize katolický církve (a krizi víry celkově).
No, asi nemusím dodávat, že pro Kateřinu byla ve 14. století tahle výzva jako sci-fi.
Ale řekla ANO, stejně jako kdysi Matka.
I pro mě bylo ve 21. století pozvání do služby jako sci-fi, nechápala jsem, čím jsem si to "zasloužila", i když o zásluhy v tomto směru nikdy nejde.
Ale, i když jsem dlouhá léta spíš jen přihlížela a převážnou část nynějšího času mám dlouhý vedení, nikdy jsem toho nelitovala.
Kateřina měla dar osvobozování, uzdravování, moudrosti a prorockého slova.
Sloužila přímluvnou modlitbou, byla významnou vůdčí osobností církve, rádkyní biskupů, kardinálů i několika papežů, ale i diplomatickou vyslankyní králů a královen italských městských států.
K osvobozování se dostala skrze nouzi jedné rodiny, jejichž dceři sužované zlým duchem nepomohly obvyklé postupy ani exorcismus, proto prosila o modlitbu Kateřinu (její prvotní reakci TAK chápu!) :
Taky mi už jednou někdo řekl, že nemám autoritu se modlit za osvobození (shodou okolností to byl člověk, který sám nemá problém s mísením kdečeho).
S nikým se nehádám, protože ani takové ambice nemám (nemyslím, že bychom jako věřící neměli autoritu, ale mně spíš schází víra).
Vlastně těm lidem rozumím, protože jsem ten názor měla skoro celý svůj dosavadní život, dokud jsem neviděla v akci pár lidí s autoritou (včetně žen) a nepřišla ke všemu jak slepá k houslím.
Takže většinou jen poukážu na rozdíl mezi obřadem exorcismu, který je vyhrazen pouze exorcistům a modlitbou za osvobození.
Můj osobní názor je, že když se modlím za něčí uzdravení nebo přímluvně, mnohdy to bývá s osvobozením propojeno a nelze to od sebe úplně oddělit, protože uzdravení a osvobození spolu ve většině případů úzce souvisí.
Navíc se většinou modlím tak, ať Pán udělá, co uzná za vhodné a to, co nejvíc daný člověk potřebuje - nechci Mu dávat omezení.
Jednou jsem se modlila za uzdravení (na přání své minulé asistentky, psala jsem o tom loni na uzavřeném blogu) a až zpětně jsem se dověděla, že to škubnutí, který jsem cítila pod svou rukou (omodlovaná si ničeho nevšimla), bylo osvobození od ducha strachu (ještě, že jsem se to dověděla s takovým odstupem a radši jsem to rovnou zapomněla).
Když jsme se o Vánocích potkaly, říkala, že problémy od té doby žádné nemá a ani se nebojí, že jí bude špatně - Bohu díky ♥!
Prostě - sama bych se do ničeho nedovolila cpát, ale kam modlitba nakonec doopravdy směřuje, to už nezáleží na mě.
Ale zpět ke Kateřině.
Osvobozování lidí, za které se modlila, probíhalo případ od případu rychleji a bylo jich tolik, že jim Raymund z Kapuy věnoval celou kapitolu Kateřinina životopisu a nazval ji "Ďáblova nepřítelkyně".
Patrick se zamýšlí nad tím, proč první osvobození trvalo tak dlouho a pak vše "jelo jak na drátkách" a domnívá se, že za tím pravděpodobně stojí strach, který sv. Kateřina překonala.
Patrick dál uvádí, že přesně tak brzdí plody služby strach i v přímluvné modlitbě a modlitbě za uzdravení (hlavně obavy, že se člověk neuzdraví - to mohu potvrdit).
Jeden příklad za všechny v oblasti Kateřininy prorocké služby:
Kolem domu Kateřiny vezli popravčí dva muže odsouzené za své ohavné činy k smrti, kteří rouhavě křičeli a neměli v úmyslu ničeho litovat.
Když se za ně modlila, aby se obrátili (bylo jí líto jejich duší, kterým hrozilo peklo), viděla kolem nich duchy, kteří je podporovali v rouhání a vyhnala je. Pak viděla obraz trním korunovaného Ježíše, který se ukázal i těm mužům, a díky tomu požádali o přivedení kněze a na poslední chvíli se obrátili a zemřeli smíření a zachránění.
Kateřina je také známa pro své prorocké slovo papeži Řehořovi, díky kterému dosáhla (po marných dřívějších snahách ostatních svatých) jeho přesunu z Avignonu do Říma.
Místo papežského úřadu působilo v církvi rozepře.
Kateřina díky Duchu sv. věděla o jeho slibu z mládí, kdy Bohu slíbil, že pokud se stane papežem, vrátí se do Říma - o tomto slibu nikdy nikomu neřekl.
Patrick hned uvedl i příklad prorocké služby jednoho jejich kněze z EM a říká, že mnohdy nemusíme obrazům, které vidíme, ani rozumět (můžeme k nim dostat výklad, ale nemusíme), mnohdy je stačí sdělit dotyčnému, za kterého se modlíme a on už vědět bude.
Během krátké doby pak může Pán vyřešit problém z dětství apod.
Kateřina také používala přikazující modlitbu, zde Patrick opět povzbuzuje k poslušnosti Duchu sv. ohledně výběru způsobu modlitby (psala jsem v příspěvku o pražském kurzu).
Ať už vstoupíme do jakékoli služby, vždy bychom se měli podřídit Boží vůli.
Někteří křesťané si ovšem řeknou: Boží vůle je přece svrchovaná, takže já nehraju roli v tom, co Bůh (ne)chce.
Boží vůle je sice svrchovaná, ale není neměnná a my ji můžeme ovlivnit stejně jako Mojžíš, který prosil Boha za odpuštění jeho národu, který si postavil zlaté tele krátce potom, co viděl Boží zázraky při vyjití z egyptského otroctví.
Proto i Kateřina prosila za svou matku, které se nachyloval čas, ale nebyla ještě na smrt připravená.
Bůh často vyslyší své přátele, takže je škoda vzdávat modlitbu s tím, že ukázaná Boží vůle se nedá změnit.
Ale vždy prosíme "Tvá vůle se staň, ne moje" a fakt nestačí to říkat slovy, musí to být postoj srdce.
Svatá Kateřino Sienská, oroduj, prosím, za nás!
*********************************************************
Sv. FRANTIŠEK XAVERSKÝ (1506 - 1552)
Jsme zase v 16. století, kdy sv. František Xaverský z urozené španělské rodiny vyměnil světské ambice za misie - do dějin se zapsal jako snad nejúspěšnější misionář, který přivedl do Božího království desítky tisíc lidí a položil základy církve v Indii, Malajsii a Japonsku.
"Pokud jde o počet těch, kteří se stali křesťany, leccos pochopíte z toho, že mnohdy únavou sotva hýbu rukama: někdy za jediný den pokřtím celé vesnice. Stává se, že ztrácím hlas i sílu, jak neustále opakuji vyznání víry a jiné formule. "
(The Life and Letters of St. Francis Xavier, Burns and Oates, London 1881, s. 115.)
Sv. František Xaverský je považován za duchovního syna sv. Ignáce z Loyoly, který svým spolubydlícím na studiích na univerzitě v Paříži neustále vydával svědectví o své víře a také ho pozval k absolvování jeho duchovních cvičení.
V důsledku nich pak spolu s dalším spolubydlícím Petrem Faberem patřil mezi první jezuity, kteří složili sliby v nově vzniklém jezuitském řádu.
Když portugalský král pak Ignáce požádal o dva jezuity na misie do Indie, sv. František nahradil jednoho z nemocných a vydal se na ně bez jakékoli přípravy, jen s Ježíšem v srdci (a ten, jak známo, stačí).
František použil modlitbu za uzdravení jako evangelizační nástroj.
Když narazil na vesnici, v níž náčelník zakázal konvertovat ke křesťanství, modlil se za těhotnou ženu v ohrožení života, které modlitby k hinduistickým božstvům nepomohly.
Pak pokřtil celou její rodinu i s narozeným dítětem, a následovala řetězová reakce.
Ačkoli byl František na nekřesťanském území, připomínal si vždy žalm 24, že Hospodinu patří celá země.
Neohroženě evangelizoval už při první návštěvě vesnice, uprostřed nouze lidí.
Měl velkou víru v uzdravování v kontextu hlásání evangelia.
Kladl na 1. místo evangelium a to následně potvrdil znameními.
Primární pro něj bylo přinést uzdravení duši rodičky, pak až uzdravení těla.
Většina lidí, kterým v Indii sloužil, byli hinduisté.
Jednou se vypravil do jejich chrámu, pagody, aby diskutoval s bráhmany.
Patrick ten úžasný příběh obrácení asi 200 mnichů na křesťanství cituje v knize přímo dopisem od Františka Xaverského Ignácovi z Loyoly.
Když někam nemohl přijít, protože žeň byla hojná, ale dělníků málo, posílal místo sebe děti, protože jim a jejich víře věřil stejně jako Ježíš.
Vybavoval je dary a pověřoval službou jako katechety, učitele i evangelizátory modlící se za uzdravení.
Jako základ hlásání evangelia používal Apoštolské vyznání víry a Desatero a učil je důvěře v uzdravení.
Patrick v kontextu Františkova příkladu zasvětil do služby i své děti a podává o tom úžasný svědectví.
Také na konferenci Encounter Ministries vedl jeho kolega (taky jsem o něm psala z Prahy) P. Patrick Gonyeau setkání pro děti a učil je prosté modlitbě za uzdravení.
A protože děti měly skvělé výsledky, pozvali je organizátoři modlit se za dospělé.
Vysledná svědectví pak patřila mezi největší a nejzázračnější, která kdy viděli.
Od té doby řešili na konferencích "problémy" s tím, že dospělí pronikali do prostoru pro děti, aby je žádali o modlitbu :-).
Tím, že jsme rodina a získáváme tedy všechny dary do "jedné nádoby" - což je taky největší výhoda tradičního svazku, z kterýho se dnes tak trochu stává sprostý slovo, mohou je používat i naše děti, když žijí s Bohem.
To považuju za největší výzvu, protože o to někdo musí stát a některé zkušenosti jsou bohužel nepřenosné :-).
Na základě zkušeností sv. Františka Xaverského z Japonska (tamější služba byla jiná než v Indii, kde už církev začínala působit - Japonsko bylo "pole neorané", takže důkladně vyučil jednoho Japonce, který pak obracel další a nebyl tedy v přímé evangelizaci) i Patrick popisuje cíl jejich dvouleté Školy služby: Vyzbrojovat proměněné lidi, aby proměňovali další.
A svědectví se stává inspirací pro ostatní.
Tenhle úryvek z dopisu Františka Xaverského (citovala jsem jeho dopisy výše, tento je ze str. 117) je pro mě motivací a zároveň velkou výčitkou mýmu svědomí:
"Mnoho lidí v těchto krajinách nejsou křesťany jen proto, že není nikoho, kdo by z nich ty křesťany udělal. Často mě napadá, že bych měl obejít všechny univerzity v Evropě, zejména tu v Paříži, a všude křičet jako blázen a vybízet všechny učence, co mají víc učenosti než lásky: "Ach, jak nesmírné množství duší se nedostane do nebe, ale půjde do pekla - vaší vinou!"
Kéž by se starali víc o to, jak jednou budou skládat Bohu účty z toho, jak využili svých vědomostí a hřiven, které jim byly svěřeny! ... atd."
Au.Moje evangelizace je velmi pozvolná, protože sama těžko nesu evangelizaci stylem "hup na krávu a je tele" :-) - Aleluja, sláva, hotovo, čau.
Proto sv. Františku Xaverský, oroduj za mě/nás!
Tak příště už trošku historicky"mladší" sv. Pio z Pietrelciny a sv. Serafim Sarovský.
