Tak pár momentek a postřehů s pár ksichtovýma navíc u mě.
- jako bychom navázali přesně tam, kde jsme loni skončili - sousedi (Anton s rodinou a Peťa se ženou) ve stejným sektoru, hovory jako bychom si odskočili domů na pár hodin a ne na celý rok, klidně bych sem mohla zkopírovat to samé z loňska.
- nejvíc jsem se těšila zase na přenášení Pána ráno, během dne i večer po táboře, to zvonění, klekání, žehnání... takový další level Jeho přítomnosti...
- mrzutost z loňska, o který jsem si myslela, že je daná indispozicí, se ukázala prostě jako mrzutost, nejspíš daná tím, že prostě neumím zpomalit a spočinout, nemít psycho z toho, že všichni kolem mě kmitají a já ne
- přednáška o přímluvné modlitbě (o. Ondrej Tarana), velmi realistická a nohama na zemi - o rizicích a o tom, jakých chyb se vyvarovat při PM.
Zapsala jsem si:
-zdravá spiritualita vede k sebedarování (neasi :-) )
-srovnání s manželstvím (Bůh touží po tom, aby po něm člověk toužil stejně tak, jako manželé chtějí po sobě toužit)
-Syn se dává k dispozici a vymění se s hříšníky: a nešlo to bez té oběti? Ne, nešlo, jinak by Bůh nebyl spravedlivý a my potřebujeme reálně vidět, co jsme podělali.
- u PM jde o to, abych uvedla opečovaného do vztahu s Bohem (tedy nedávám rybu, ale učím lovit)
Rizika:
- tužba po emocionálních zážitcích (jak ze strany modlitebníka, tak omodlovaného), "touha něco cítit" (riziko, protože o tom je i princip sebepoškozování = cítit bolest je lepší než necítit nic)
- stejně tak mohou obě strany toužit po duchovní pozornosti (jednoduchý test: kdo jsem, kdyby mi někdo službu vzal?) (uff, dobrý)
- modlitba za osvobození vede sužovaného k tomu, aby byl schopen vyznat Ježíš je můj Pán (psychologický boj, proto je potřeba k němu zralý člověk, nejlépe kněz)
- kritéria zralosti:
- mám člověka rád, ale umím mu i odporovat a říct NE
- schopnost tvořit (a pracovat, i když mě zrovna nikdo nevidí)
- schopnost uvolnit se
- umět rozlišovat ("svěcení soboty")
- rozhodovat se s vědomím svého emocionálního rozpoložení
- pozor na přenos těžkostí z min. vztahů, na uspokojování vlastních potřeb na úkor druhých, prostě: dávat vše a neočekávat nic
- nehodnotit přímluvnou modlitbu na základě očekávání
- mít zodpovědnost k druhým (modlit se i za to, že si člověk dojde k lékaři, splatí dluhy... )
- dává nám příležitost se modlit i za věci, které by se normálně nestaly
- z večeru rozlišování jsem odešla, protože jsem nezvládla cítit zranění hostující zpěvačky a nedovedla se soustředit na to důležité, asi trochu škoda, že jsem nevydržela, mno (ještě, že v tom byl se mnou Marrek).
- První dny jsem byla připravená a v pohodě s tím, že nemůžu bejt všude, ale pak mě to stejně dohnalo.
- přímluvka i na toto téma, kdy jsme ve frontě s Móňou a Ranhojičem probraly víc než na samotné modlitbě (ale obraz česání vlasů před zrcadlem si nechávám)
- čím dál víc se mi zamlouvá východní liturgie a její zpěvy, obřadnost a tajemství, zatřásla mnou i romská misie (o. Martin Mekel - borec!), kdy relativně malí kluci vedli mši i chvály, a z fronty na přímluvku jsem pozorovala jejich formaci a opět jsem si mohla všimnout, že být dobrý neznamená být pořád jen hodný, miloučký a všechno odpustit (myslím práci)
- z workshopu "vidět neviditelné", kde jsem taky byla jen na část, jsem si odnesla aha moment související s tím, že mniši ve 13. století pobývali 3-4 dny ve tmě před tím, než šli psát ikony (tzv. očištění zraku), podobný efekt má i půst od soli a cukru... tak jsem si říkala, jak jsou pobyty ve tmě zase v módě a tváří se to, jak je to nové (hlavně oprostit od náboženství, he)
- P. Jozef Mihok (pamatuju si ho z konference s Mary Healy a i tady byl skvěle konkrétní, někdy i u jmen... jeho žena ve středním věku, která má najednou problém vyjít schody a teď se tomu směje :-) - v té jsem se teda viděla, protože jsem se přesně tomu smála :-) )
- procesí na Skalku (o. Juraj Ďurnek a jeho kázání o tom, jak si nebe cení i roztržité modlitby, protože se i stokrát ponížím a vrátím myšlenkama - to jsme s holkama potřebovaly slyšet, protože se někdy fakt stydíme, jak naše modlitba vypadá a i okolí nás tlačí k tomu, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě - my ovšem víme, že i když máme kratší modlitby, že to lepší nebude) + rozbor Otče náš, např. "přijď království tvé" není jen o příchodu, ale nastolení Jeho reality v mým životě)
- přednáška P. Dušana Lukáče (bavič), ze který jsem si nedělala zápisky, ale smála se od začátku do konce a ten příběh o jeho autě jako by byl přes kopírák s naším
- večer za vylití DS byl pro mě jakejsi těžkej, myslím, jako, že chvály jsou někdy taky dřina, proto mě moc pobavilo, když vždycky přišel před ranními chválami Ráďa za Karlem pro vlajku se slovy: "dem fárat?" ♥ :-)
Jo a při večeru za vylití DS když opravdu přišlo na vylití DS a zpívalo se "sešli dážď", tak přišla pěkná buřina s přeháňkou, jedinou za celý pobyt, ale docela vydatnou, čímž pro mě večer skončil, protože jsem uviděla na louce Makisana s promočenýma botama, jak odešla z dětskýho stanu (kde ho podvakrát laskavě nechali s Emčou, i když byla na dětský program ještě malá)
- po poslední mši Andrejovo vnímání, že někdo přijel načerpat a někdo je ve fázi, kdy ho Pán pustil z dohledu (jo, no) a těsně před odjezdem setkání s jedním starším knězem, který procházel po táboře a bavil se s lidmi - ptal se, jestli už balíme, požehnal nám, povzbudil, že se nemáme stydět šířit požehnání, pomazal nás Balzámem Milosrdenství (kterej jsem si přivezla z Krakova taky, ale Makisan zrovna chtěla asi bejt pomazaná, tak se jím pomatlala celá včetně oblečení a žádný už mi nezbyl) a taky řekl Lukorovi, že na něj sedají motýli (opakovaně), protože je dobrej člověk, a pak už si kromě hovoru o zachráněných relikviích pamatuju jen to, že se na mě tak zkoumavě podíval a řekl, že mám být na Lukora hodná, když přijde z práce domů (nj, moje slabost, ty přechody).
a jinak taky:
- ptáci hrozně roztomile ťapající po střeše stanu při ranním růženci ♥
- děti neustále v trapu (Makisan a jeho pronásledování Kryštofa se slovy on je tak šťavnatej) a migrující návštěvy u našeho auta a stanu
- neutišitelnej výtlem poslední večer (určitě DS :-) )
- dem fárat? ♥
- potkali jsme tu Chválonožky
- hovory H a lidi utěšující moje neschopnosti spočinout a ujetosti
- a celková roztržitost, která mě doprovázela celý pobyt, tak jen čekám, až odezní
EDIT: podařilo se mi uklidnit až na chalupě, letos teprve 19.7.!
P.S. Dnes jsme oplakali a vyprovodili Sharánka do nové rodiny... přijel si pro něj s rodinkou sympatický mladý mechanik, který má pro něj nový motor a dá mu tažné zařízení a další nezbytnou péči - bude svátečně tahat karavan a sloužit jako druhé auto do práce.
Tak jsme rádi, protože jen co jsme zveřejnili inzerát, nestačil Luke zvedat telefon spoluobčanům, kteří ho chtěli rozebrat na součástky i za dvojnásobnou částku...
Když jsem ho včera myla a vyšťourávala ze všech škvír a zpod sedaček poklady dětí z cest, teprve ve srovnání s šedivákem jsem viděla, jak nebe zasáhlo za pět minut dvanáct ... kolik věcí jsme přehlíželi a přišlo nám normální, co všechno nefungovalo/vypadávalo/opadávalo/bylo rozdrbáno a zničeno.
Zpětně asi nechápu, jak jsme se mohli dostat všude takhle hladce a prohlížím si všechny ty naše dosavadní cesty...
A taky jsem asi divná, ale jsem ráda, že zůstal na heveru mimo provoz tak dlouho, než jsme to stihli rozdýchat a s Lukorem jsme se shodli, že duše (a všechny svaté předměty) už je v novém ...
 |
| Bouchač na svym místě. |
Žádné komentáře:
Okomentovat