Tábor pro celou rodinu zase trochu jinak

Všechno fungovalo a bylo stejně parádní jako loni, a přece trochu jiný.
Tak pár momentek a postřehů s pár ksichtovýma navíc u mě.

 

 

 

- jako bychom navázali přesně tam, kde jsme loni skončili - sousedi (Anton s rodinou a Peťa se ženou) ve stejným sektoru, hovory jako bychom si odskočili domů na pár hodin a ne na celý rok, klidně bych sem mohla zkopírovat to samé z loňska.

- nejvíc jsem se těšila zase na přenášení Pána ráno, během dne i večer po táboře, to zvonění, klekání, žehnání... takový další level Jeho přítomnosti...

- mrzutost z loňska, o který jsem si myslela, že je daná indispozicí, se ukázala prostě jako mrzutost, nejspíš daná tím, že prostě neumím zpomalit a spočinout, nemít psycho z toho, že všichni kolem mě kmitají a já ne

- přednáška o přímluvné modlitbě (o. Ondrej Tarana), velmi realistická a nohama na zemi - o rizicích a o tom, jakých chyb se vyvarovat při PM. 

Zapsala jsem si:
-zdravá spiritualita vede k sebedarování  (neasi :-) )
-srovnání s manželstvím (Bůh touží po tom, aby po něm člověk toužil stejně tak, jako manželé chtějí po sobě toužit)
-Syn se dává k dispozici a vymění se s hříšníky: a nešlo to bez té oběti? Ne, nešlo, jinak by Bůh nebyl spravedlivý a my potřebujeme reálně vidět, co jsme podělali.
- u PM jde o to, abych uvedla opečovaného do vztahu s Bohem (tedy nedávám rybu, ale učím lovit)
Rizika: 
- tužba po emocionálních zážitcích (jak ze strany modlitebníka, tak omodlovaného), "touha něco cítit" (riziko, protože o tom je i princip sebepoškozování = cítit bolest je lepší než necítit nic)
- stejně tak mohou obě strany toužit po duchovní pozornosti (jednoduchý test: kdo jsem, kdyby mi někdo službu vzal?) (uff, dobrý)
- modlitba za osvobození vede sužovaného k tomu, aby byl schopen vyznat Ježíš je můj Pán (psychologický boj, proto je potřeba k němu zralý člověk, nejlépe kněz)
- kritéria zralosti: 
- mám člověka rád, ale umím mu i odporovat a říct NE
- schopnost tvořit (a pracovat, i když mě zrovna nikdo nevidí)
- schopnost uvolnit se
- umět rozlišovat ("svěcení soboty")
- rozhodovat se s vědomím svého emocionálního rozpoložení
- pozor na přenos těžkostí z min. vztahů, na uspokojování vlastních potřeb na úkor druhých, prostě: dávat vše a neočekávat nic
- nehodnotit přímluvnou modlitbu na základě očekávání
- mít zodpovědnost k druhým (modlit se i za to, že si člověk dojde k lékaři, splatí dluhy... )
- dává nám příležitost se modlit i za věci, které by se normálně nestaly

- z večeru rozlišování jsem odešla, protože jsem nezvládla cítit zranění hostující zpěvačky a nedovedla se soustředit na to důležité, asi trochu škoda, že jsem nevydržela, mno (ještě, že v tom byl se mnou Marrek). 

- První dny jsem byla připravená a  v pohodě s tím, že nemůžu bejt všude, ale pak mě to stejně dohnalo.
- přímluvka i na toto téma, kdy jsme ve frontě s Móňou a Ranhojičem probraly víc než na samotné modlitbě (ale obraz česání vlasů před zrcadlem si nechávám)

- čím dál víc se mi zamlouvá východní liturgie a její zpěvy, obřadnost a tajemství, zatřásla mnou i romská misie (o. Martin Mekel - borec!), kdy relativně malí kluci vedli mši i chvály, a z fronty na přímluvku jsem pozorovala jejich formaci a opět jsem si mohla všimnout, že být dobrý neznamená být pořád jen hodný, miloučký a všechno odpustit (myslím práci)

- z workshopu "vidět neviditelné", kde jsem taky byla jen na část, jsem si odnesla aha moment související s tím, že mniši ve 13. století pobývali 3-4 dny ve tmě před tím, než šli psát ikony (tzv. očištění zraku), podobný efekt má i půst od soli a cukru... tak jsem si říkala, jak jsou pobyty ve tmě zase v módě a tváří se to, jak je to nové (hlavně oprostit od náboženství, he)

- P. Jozef Mihok (pamatuju si ho z konference s Mary Healy a i tady byl skvěle konkrétní, někdy i u jmen... jeho žena ve středním věku, která má najednou problém vyjít schody a teď se tomu směje :-) - v té jsem se teda viděla, protože jsem se přesně tomu smála :-) )

- procesí na Skalku (o. Juraj Ďurnek a jeho kázání o tom, jak si nebe cení i roztržité modlitby, protože se i stokrát ponížím a vrátím myšlenkama - to jsme s holkama potřebovaly slyšet, protože se někdy fakt stydíme, jak naše modlitba vypadá a i okolí nás tlačí k tomu, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě - my ovšem víme, že i když máme kratší modlitby, že to lepší nebude)  + rozbor Otče náš, např. "přijď království tvé" není jen o příchodu, ale nastolení Jeho reality v mým životě)

- přednáška P. Dušana Lukáče (bavič), ze který jsem si nedělala zápisky, ale smála se od začátku do konce a ten příběh o jeho autě jako by byl přes kopírák s naším 

- večer za vylití DS byl pro mě jakejsi těžkej, myslím, jako, že chvály jsou někdy taky dřina, proto mě moc pobavilo, když vždycky přišel před ranními chválami Ráďa za Karlem pro vlajku se slovy: "dem fárat?" ♥ :-) 

Jo a při večeru za vylití DS když opravdu přišlo na vylití DS a zpívalo se "sešli dážď", tak přišla pěkná buřina s přeháňkou, jedinou za celý pobyt, ale docela vydatnou, čímž pro mě večer skončil, protože jsem uviděla na louce Makisana s promočenýma botama, jak odešla z dětskýho stanu (kde ho podvakrát laskavě nechali s Emčou, i když byla na dětský program ještě malá)

- po poslední mši Andrejovo vnímání, že někdo přijel načerpat a někdo je ve fázi, kdy ho Pán pustil z dohledu (jo, no) a těsně před odjezdem setkání s jedním starším knězem, který procházel po táboře a bavil se s lidmi - ptal se, jestli už balíme, požehnal nám, povzbudil, že se nemáme stydět šířit požehnání, pomazal nás Balzámem Milosrdenství (kterej jsem si přivezla z Krakova taky, ale Makisan zrovna chtěla asi bejt pomazaná, tak se jím pomatlala celá včetně oblečení a žádný už mi nezbyl) a taky řekl Lukorovi, že na něj sedají motýli (opakovaně), protože je dobrej člověk, a pak už si kromě hovoru o zachráněných relikviích pamatuju jen to, že se na mě tak zkoumavě podíval a řekl, že mám být na Lukora hodná, když přijde z práce domů (nj, moje slabost, ty přechody).

a jinak taky: 

- ptáci hrozně roztomile ťapající po střeše stanu při ranním růženci ♥

- děti neustále v trapu (Makisan a jeho pronásledování Kryštofa se slovy on je tak šťavnatej) a migrující návštěvy u našeho auta a stanu

- neutišitelnej výtlem poslední večer (určitě DS :-) ) 

- dem fárat? ♥ 

- potkali jsme tu Chválonožky 

- hovory H a lidi utěšující moje neschopnosti spočinout a ujetosti 

- a celková roztržitost, která mě doprovázela celý pobyt, tak jen čekám, až odezní 

EDIT1: podařilo se mi uklidnit až na chalupě, letos teprve 19.7.! 

P.S. Dnes jsme oplakali a vyprovodili Sharánka do nové rodiny... přijel si pro něj s rodinkou sympatický mladý mechanik, který má pro něj nový motor a dá mu tažné zařízení a další nezbytnou péči - bude svátečně tahat karavan a sloužit jako druhé auto do práce. 

Tak jsme rádi, protože jen co jsme zveřejnili inzerát, nestačil Luke zvedat telefon spoluobčanům, kteří ho chtěli rozebrat na součástky i za dvojnásobnou částku... 

Když jsem ho včera myla a vyšťourávala ze všech škvír a zpod sedaček poklady dětí z cest, teprve ve srovnání s šedivákem jsem viděla, jak nebe zasáhlo za pět minut dvanáct ... kolik věcí jsme přehlíželi a přišlo nám normální, co všechno nefungovalo/vypadávalo/opadávalo/bylo rozdrbáno a zničeno. 

Zpětně asi nechápu, jak jsme se mohli dostat všude takhle hladce a prohlížím si všechny ty naše dosavadní cesty... 

A taky jsem asi divná, ale jsem ráda, že zůstal na heveru mimo provoz tak dlouho, než jsme to stihli rozdýchat a s Lukorem jsme se shodli, že jeho cestovatelská duše (a všechny svaté předměty) už je v novém ...

EDIT2: Mám radost z nového majitele, kterej s námi čile komunikuje - jen co do našeho bývalého krasavce nalil na součástkách pár desítek tisíc a dvacet hodin práce v kuse (a to nám více mechaniků tvrdilo, že to nejde opravit a že je to na ekologickou likvidaci), už nám posílal fotky, jak táhne karavan po dálnici směr moje rodný město. To nevymyslíš.

Bouchač na svym místě.

Jak nám z nebe spadla zase pomoc

Že je náš starověký Sharan na rozsypání, jsme věděli dlouho.
Ale pořád jsme si tak doufali, že jakmile se vrátím do práce na plnej úvazek, došetřím během jednoho- dvou let tolik, abysme si mohli koupit spolehlivý auto bez půjček.
No tak člověk míní... :-)

V červnu jsme zjistili, že auto "jede jen na tři válce". Mechanik pravil, že to budou špatný vstřiky.
Nový vstřiky cca 50 tis., plus k tomu další opravy, který necháváme "na někdy", třeba mně už asi dva roky nejde otevřít okýnko u spolujezdce, a někdy (neznámá příčina, většinou když uháníme do práce na poslední chvíli) mi nejdou ani otevřít dveře, takže to řešíme tak, že jako spolujezdec se ze zadní sedačky vsouká Andul a já jezdím s holkama vzadu. 
Drobnější věci ani nezmiňuju, plus práce a tak.

Byli jsme se Sharanem, jehož máme stejně dlouho jako Emču :-), 12 let, spokojení, je to držák, snadno opravitelný, taky jsme s ním zažili mnohé - i když jsem nečekala, že náš kros lurdskými bažinami bude bez následků... uvažovali jsme chvíli o Volkswagen transporter, ale na běžný ježdění asi takovou velikost nepotřebujeme, navíc už není v přírodě tak nenápadný a je to i vyšší "šarže" na dálnicích. 
Ovšem nové verze Sharanu se drahému zdají málo prostorné a ostatní auta v naší cenový relaci mají blbý motory, tak jsme došli do fáze, že jsme nevěděli, co za auto si koupit a taky co bude s naší vestavbou.
Je fakt, že auto nám už několik měsíců při startování vydává zvuky jako traktor, o dýmu ani nemluvím, ani se mi nechtělo plánovat dovolenou, když to vypadá, že někde zůstanem viset, a samozřejmě řidič s ním odmítl vyjet.

Jenže když ho rozmontoval jediný mechanik, který měl čas a přišel zrovna za Lukorem kvůli zakázce, ukázalo se, že kromě vstřiků odešel i motor do věčných lovišť - tudíž by opravy byly jednak nákladný, tak bohužel i nejistý nejen v poměru cena:výkon.
Minulé úterý jsme se dověděli, že auto je na odpis a v pátek večer jsme měli být na konferenci Nové svitanie na Slovensku, kterou jsme měli zaplacenou od jara (jo a ještě hlásili po dobu celé konference zimu, deště až povodně). 
Přišel na mě stav asi jako v bahenní kaluži před Lurdami, kdy jsem odmítla přijmout, že by to byl průšvih, to se prostě nějak vyřeší.

Otravovaly mě myšlenky typu ... a opravdu potřebujete auto? - Doma jste auto taky neměli... - Opravdu Ti přijde dobrej nápad se teď zadlužit? - Tak a teď máte s dovolenkama utrum! (není čas pustit i je?) - Ste teď prostě socky, tak na co si to hrajete, se s tim smiř. - Přece by ses nestarala o materiální statky! - To bude teda uspěchanej výběr... nouzovka, co? - Duchovní dary a uzdravení máš, tak co bys jako ještě chtěla?! - Na pomoc s přízemníma věcma zapomeň! 
A vyjíždělo mi v hlavě spousta situací, kdy jsem si něco přála, ale přála jsem si to já, a protože jsem si to vynutila, později jsem třeba zjistila i to, že to tak nutné nebylo.
Dokonce mě bombardovaly i takový vlezlý myšlenky, jako jsi ve službě, tak máš bejt chudá, ne? apod.

Zároveň jsem si nebyla vědoma, že bych se posledních pár let nějak zasekávala na materiálních věcech - spíš naopak, takže jsem začala tušit, odkud vítr fouká.
Ne vždycky jsou některý "svatý" myšlenky shora.

Tak jsem si tak říkala: Pane, máme mít právě teď nový auto?
Slyším: Povede to k mojí slávě a ke mně? 
Odpovídám: Jo, jasně, vždyť víš, jak to máme. 
Slyším: Tak bude.

Textu z Písma jsem moc nerozuměla (otevřela jsem na 13. kap. Jeremiáše: Toto mi řekl Hospodin: „Jdi si koupit lněný pás...") - zmátlo mě, že tam jsou slova o koupi, na druhou stranu text pokračoval docela pesimisticky, tak jsem si nebyla jistá, jestli to chápu správně. 
"Pás" ale ve mně evokoval bezpečnostní pás, potažmo bezpečnost a je fakt, že bezpečný naše auto už docela dlouhou dobu fakt není.

Drahý se ponořil do vod autoprodeje a vyhlédl nám Volkswagen Caddy Maxi, který byl jednou z možných variant, bohužel jediný z těch, co nám vyhovoval, se nacházel až ve Zlíně a mechanik, který by s ním jel, by mohl nejdřív za týden, taky to byla maximální částka, kterou jsme byli ochotni dát. 
Druhý přicházel do úvahy Citroen Berlingo, který prodával někdo ve vedlejší vesnici. 
Vypadal jak papamobil :-), ale byl levnější a měl nějaký vychytávky, jako šikovný sbalení sedadel tak, že je mnohem víc místa na spaní. 
Takže blesková orientace ve světě půjček, zalarmovali jsme naši finanční poradkyni, a při tý příležitosti jsem zjistila, že investiční spoření, na který celý léta hudruju k čemu mi to jako je, mi vygenerovalo pěkných pár tisíc navíc.
Do toho se rozhodli přispět Lukyho rodiče a na účtě jsme měli taky peníze od mamky, která se loni rozhodla podělit děti svými úspory (prý abyste se po mojí smrti nehádali ... ), takže to bylo něco na moji "hrdost", protože jsem na ně nechtěla z principu sahat, ale hodlám je zase zpátky dospořit :-).
Berlingo bychom teda mohli koupit i bez půjčky.

Ve středu se jel na něj drahý podívat s mechanikem a zjistil, že tenhle papamobil fakt není dobrý auto (z mnoha důvodů).
Já mezitím cítila, že se tím nemáme moc nechat pohltit, že nemáme spěchat a že se máme uklidnit (se snadno řekne). 
Chtěla jsem psát, ale cítila jsem, že se mám věnovat obvyklým činnostem, modlit se, jít na středeční modlitby a růženec, udělat kytky, aby byly na adoraci pěkný.
Takový jako "ty mě uctívej jako obvykle a já všechno zařídím". 

středeční verš dne docela sedl

Jela jsem na kytky a do toho mi volal Luky, že to auto ve vedlejší vesnici je hrozný, a že mechanik radí ihned dát ruce pryč.
Z pole jsem jela rovnou do kostela, kde jsem v klidu udělala výzdobu, a když jsem měla hotovo, volal mi znovu.
Našel skoro nový auto, u Prahy, skoro za půl míče.
Říkám na to, že by měl hodit zpátečku, že na takový částce jsme se nedomluvili, a že už to moc hrotí a pohlcuje ho to, že nepotřebujeme nakupovat něco za každou cenu. 
Začal mírně vyšilovat, že teda ale nepojedeme na dovolenou, ani na konferenci. 
Odpovídám na to no, tak prostě nepojedeme. 

Před odchodem jsem si normálně klekla před oltář a říkám (nahlas, což běžně nedělám, natož v prázdným kostele): Jestli pro nás máš nějaký auto, tak to budeš asi muset zařídit Ty...

Odpoledne mě doma konečně chytl ten správnej drajv, kterej musím mít, když vejdu uklízet do dětskýho pokoje. Provedla jsem během hodiny druhou část deratizace a debordelizace - prostě když je na to správná chvíle, jde to hned a bleskově je hotovo, ne když jedu na sílu (teorie by mi šla).
K psaní jsem se nedostala, ale zvládla jsem jiný věci.
Vyrazila jsem na adoraci, na mši a růženec, po něm měl Vašek ještě čas na zpověď, hurá.
Vyklidněná a v odevzdanosti s postojem nevím, jak to všechno bude, ani jak se dostanem na konferenci, ale nějak se staň jsem s Luckou večer dorazila domů na čaj a už podle tónu pozdravu jsem poznala, že je něco jinak.

A bylo. Během tří hodin, co jsem byla v kostele, Luky koupil auto a všechno zařídil.
Říkal mi, že ten den od rána mnohokrát slyšel: Nech to na odbornících. 
Nechápal, co to znamená, tak pořád hledal, ale znamenalo to doslovně toto:
Mechanik objevil v jednom našem autoprodeji cestou domů auto, který sháníme.
Citroen Berlingo, který měl všechny vlastnosti, který potřebujeme (úplněsklopné sedačky - takže větší spací komfort, otvíratelná zadní okna, která Caddy neměl, kompatibilita s naší vestavbou, chytré a větší úložné prostory, neutrální barva, málo najetých kilometrů, přestože ročník 2019, záruka, přijatelná středová cena, klimatizace - och! a další technický vychytávky, který pro mě nejsou důležitý).
Volal Lukorovi, ať se tam přijede honem (na kole) podívat, že to je auto, který by si sám koupil, čisťounký výfuk, dokonale servisovaný, po prvním majiteli.
Auto bylo ještě zabahněný od nějakýho nářadí a zachlupatěný od psa, prostě čerstvý kus.
Prodejce řekl Lukorovi, že až ho vyčistí, zvedne to jeho cenu o dvacet tisíc, ale jestli složí zálohu, bude mít čištění v ceně.
Takže složil.

Půjčku jsme si vzali, ale takovou, aby pokryla nedostatek prostředků na účtě, než nám dojdou odevšad peníze a pak ji hned splatíme. 
Prostě zázraky na počkání, nemožné do tří dnů.

Už poněkolikátý jsem se přesvědčila v mezních situacích, že když se přestanu prosazovat, psychovat a vytrvám v Jeho chvále a udržím pozornost na Něj, tak ON prostě koná a dává víc, než očekávám.

Jo a zpětně si tak uvědomuju, že tohle se všechno stalo poté, co jsem si posledních pár měsíců myslela, že nemám dost peněz, abych mohla platit plné desátky (dobrovolné, prsimvás ;-) ), tak jsem to trochu šulila - ale nakonec jsem se slovy nějak bude na začátku prázdnin mávla rukou a všechno dorovnala, rozeslala peníze oblíbeným organizacím. Takže asi nějaká chyba Matrixu, protože najednou se vše seskládalo úplně jinak.

Víc asi nemám slov, jen velký DÍKY.

První jízda: poděkovat na stejný místo, kde jsme před 48 h prosili...

 P.S. Po první projížďce jsem se cítila úplně nepatřičně, prostě trhan (rodová úchylka typu tohle si nezasloužím :-) ) a taky jsem jak blázen oplakala jak Sharana, tak (ne)komunikaci ze strany části rodiny, a celkově se zase cítila "jak na hotelu". 

Na konferenci jsme se ale s šedým korábem sžili docela rychle - zaprasili ho a hned se v něm cítili víc jako doma :-).
V jedný přednášce o DS si P. Dušan Lukáč dělal srandu, že manželka jeho kamaráda v bibli najde i to, že si má koupit novou pračku :-) :-) :-) a pak sdílel svou zkušenost, jak si přál ojetou felcku a dostal ji, načež řešil, jestli si neměl přát něco lepšího. 

Byl to podobný příběh, jak přes kopírák.
Taky jsem si uvědomila, že jak mi bylo úplně jedno, co za auto Lukor přiveze, že bych ho asi nevybrala a nenamyslela líp.
Jak hezkou vnější barvu, tak mentolové doplňky v interiéru, to prostě nevymyslíš, navíc vypadá skoro jako nové. 
Vzpomněla jsem si na zkušenosti starších o prosebné modlitbě, jak kolikrát dáváme Bohu hranice tím, jak ho prosíme o příliš konkrétní věci, tak jsem ráda, že jsem si nic nepřála, jen pojízdný auto :-) ♥. 

P.S.2 Počasí nakonec bylo podobný tomu loňskýmu, teplíčko a jen jedna přeháňka, to když se v rámci modlitby za vylití DS zpívalo "sešli dážď" :-) :-) :-) ...

A jak to dopadlo se Sharanem, jsem ještě dopsala v dalším příspěvku. 

Prázdninovej otvírák

... hned, jak děti odjely na tábor, my zbylí tři (jedno dítě - žádný dítě) se vydali na překvápkovou cestu k sestřenčiným narozkám.

Protože rodina, ksichtverze je zase jednou u mě. 

...sem si zas jednou něco vymyslela :-/...

♥

 

 

Stavovali jsme se ve Vydří, tak jsem si zas ulovila do zásoby...

 

Jsem zvyklá, že první týdny prázdnin za moc nestojí (minulý roky jsme vypadli hned na Bažantnici a byla jsem hroozně překvapená, proč jsem tak unavená), ale i když to vím a dopředu s tím počítám, stejně mě to vždycky pokaždý překvapí... takže mi choděj fotky od kolegů a já hniju doma. 

Ale cejtím, že to tak potřebuju.

Takže tentokrát opravdu pomalej rozjezd, první týden se budím a nemůžu spát, přestože hrozně chci. 

S Makisanem se placatíme jen blízko, hlavně žádný velký akce.

Čtivo se ukázalo jako dobře zvolené :-).

... a prdolení pokračuje i po návratu dětí, kterým jsme zatím v jejich nepřítomnosti vyderatizovali pokoj, což bylo to jediný, na což jsem se první týden vzmohla...
Po týdnu nespaní už spím, dokonce i jedno setkání jsem dala, cpu se vitamíny 50+ :) od Ranhojiče, takže síly jdou docela nahoru, i když nálada pořád nic moc.
Ale s tím se počítá (s výhledem počasí a porouchaným autem už moc ne :-) ).

Včera si vzala všechny děti na pár dní babička (tisíceré díky) a já si doma ordinuju lázně tichem.
Spím, čtu, pokouším se cvičit a modlit (to první jde ztuha, protože jsem přestala asi před rokem chodit na cvičení s tím, že nedávám tu dunivou hudbu a že budu radši chodit na procházky do lesa - aha! haha, no těžko hledám ztracenou formu a bez toho to nepůjde).
Jím jen když mám hlad a zjišťuju nejdřív, zda ho opravdu mám (takovej detail, ale to učitelský hltání...), střídmě. 

Nejvzácnější komodita, tohle!