Všude už to jede prázdninovými fotkami a recepty :-), ale já bych se ještě ráda ohlídla za uplynulým školním rokem.
Tedy školním jen pro našeho prvorozeného (psa).
V červnu bylo Forrestovi šest, tedy podle přepočtů na lidský život chlap v nejlepších letech (nebo že by krize středního věku? ;-) ).
A právě s pánem úspěšně dovršil pět let svého působení ve Svítání .
Napsal o tom už (i s krátkým příběhem) muž na stránky Cantesu .
Od té doby, co canisterapii aktivně neprovádím, se moje asociace scvrkávají na počítání hodin, které ještě musí muž kvůli cansterapii v práci "nadělat" :-) a opravování textů.
O to víc jsem na naše chlapy pyšná, když vidím výsledky jejich práce.
A ten letošní med, ten mě teda dostal - chci pracovat ve škole, která má vlastní včelstvo! ;-)
P.S. Když tak sleduju vášnivou diskuzi, která se rozpoutala nad článkem dr. Mitlöhnera v odborném časopise, říkám si, jestli někteří umí číst.
Vidět je to třeba v diskuzi pod zajímavým (pouze fakta shrnujícím) článkem na blogu Marka Orka Váchy .
Umí lidi číst a chápou, že situace není černobílá a nejde o vyřešení sporu táborů "pro" versus "proti", ale o právo rozhodnutí?
Nikdo nikoho přece nenutí, aby se staral o těžce postižené dítě.
Jde o svobodu rozhodnutí (ať už pro jedno nebo druhé), do které by neměl nikdo ženě, potažmo rodině, zasahovat a jakkoli ji za to trestat.
Jen můj názor.
krásna práca! napíš nám o tom viac... ako ste k tomu došli, že Forrest je na to vhodný? Ako prebiehal výcvik, ako sa psík cíti, keď príde z práce..
OdpovědětVymazatDíky za zájem, když je to tak, ráda o tom napíšu i víc. Občas jsem se zmínila i dřív (třeba tu: http://katorovo.blogspot.cz/2013/06/nasemu-psimu-diteti-skoncil-dnes-skolni.html ).
VymazatTřeba my jsme už při výběru psa vybírali klidný plemeno, které nebude trpět v bytě (je pro něj důležitější být s lidmi než sice běhat po zahradě, ale sám a přiznejme si, ne všichni lidi, co mají psa na zahradě, mají pocit, že potřebuje i vycházky) a s předpoklady pro canisterapii, ale to neznamená, že jsou plemena vhodná a nevhodná.
Canisterapii může dělat jakýkoli normálně vychovaný pes, který zvládá základní poslušnost a není k lidem agresivní nebo naopak bojácný. Takže jsme s Forrestem chodili nejdřív na cvičák (ale není to nutnost, když psa člověk zvládne naučit všechny povely sám), tam nám vyšli vstříc - speciální cviky ke zkouškám většinou stačilo jen vyzkoušet - třeba na výstřely z pistole si zvykl hned a díky tomu se ani nebojí ohňostrojů (pes by se neměl lekat, když vedle něj hlasitě spadnou berle apod.) nebo chůzi vedle invalidního vozíčku. Měl by vydržet v odložení (ležet u klientů, polohování), brát opatrně pamlsky (bez ožužlávání nebo dokonce kousání - u lidí se spastickými křečemi trvá déle, než vydoluje piškot z jejich sevřené dlaně). Pak se vše řídí povahou psa - některý je hravý, některý spíš rád leží, některý je snadno unavitelný, některý takřka k neutahání :-). Pak jsme absolvovali víkendové školení u Cantesu, kde jsme se toho dost dověděli, vyměnili zkušenosti a složili zkoušky. Muž si udělal ještě zkoušky na rozhodčího, takže dělá zkoušky s novými uchazeči.
No a Forresta práce ve Svítání moc baví - zezačátku, než "jsme se otrkali", jsme chodili s mužem spolu. Spoustu výkonů bere jako hru a pro míček je ochotný se přerazit :-). Děti miluje a muž ho často zapojuje do her, kde se vyřádí. Když se unaví, přijde na řadu polohování. Pak jde za odměnu na dlouhou procházku a dostane pamlsky. Myslím, že obzvlášť teď, když na něj není tolik času, jako když jsme neměli děti, si to nejvíc užívá.
Naopak práce v domově seniorů mu moc nesvědčila, třeba časem, až zestárne a nebude takový janek. Na některých odděleních to ještě šlo, tam byli aktivní senioři, těšili se a čekali na něj a dalo se podnikat něco aktivnějšího. Pak nás ale přeřadili na dvě oddělení, kde jsem ho musela moc krotit a navíc na těch odděleních byly nejtěžší případy a on poznal už ve dveřích, že některý člověk umírá. To pak zatnul drápy do podlahy a nehnul se ani o krok. Spousta těch lidí za minutu nevěděla, že tam pes byl a navíc personál se tvářil, že ho obtěžujeme. Uvažovala jsem o domluvě na přeložení na jiné oddělení s tím, že bychom navíc docházeli za tou hrstkou lidí, která o návštěvu psa stála, ale pak jsem měla úraz v těhotenství, dostala nechodící sádru a byl s mou canisterapií (zatím) konec :-).
Rádi zodpovíme i další dotazy :-), nebo přesné požadavky ke zkouškám se dají taky najít na www.cantes.cz.
ďakujem... len ma to zaujíma, ten náš grázel by mohol akurát tak za tou loptou behať :)
OdpovědětVymazatako vám napadlo, že to chcete robiť? každý deň chodíte? koľko je u tých pacientov?
aké máte výsledky? čo im psík prinesie?
Tak muž byl pejskař už než jsme se seznámili, měl ovčáka. Obdivovali jsme všechny vycvičený psy - asistenční, canisterapeutický i záchrářský a když jsme se rozhodli pořídit si psa, říkali jsme si, že ho nechcem "na ozdobu" :-). Vycvičit a předat asistenčního psa bychom asi nezvládli, záchranářů je prý v našem kraji dost a mají malé využití a canisterapie byla takovým nejlepším řešením - obtížnost zkoušek, jaká je třeba, ale zároveň je dostupná všem, co chtějí dělat něco, co má smysl a dostaek příležitostí k využití - canisterapeutických týmů je pořád hrozně málo a poptávka převyšuje nabídku. Muž má rád děti, tak to bylo jasný, já zase hledala něco, co by nemělo moc spojitost s mou prací, tak jsem si vybrala důchodce. U nich to má spíš motivační funkci - za spoustou těch lidí nikdo nechodí (kromě dětí, co je přijdou skásnout když jim přijde důchod) a nebo třeba měli taky dřív psa, ale v domově ho nemohli mít. Pro někoho to bylo to jediný, na co se mohli těšit, s kým si popovídat, byla to motivace, aby o sebe dál dbali a nerezignovali, někteří nechtěli už třeba ani chodit a se psem se šli aspoň projít po chodbě. No a u těch postižených dětí (nebo i dospělých či u některých důchodců) je jasné, že pes nenahradí lékařskou péči a léky, ale dovede dost ulevit - hlavně od spastických křečí. Pes má vysokou teplotu těla a při polohování to teplo dovede ty křeče uvolnit a aspoň trochu ulevit. O motivační funkci ani nemluvím, pro psa toho udělají víc - jak tělesný úkony, rehabilitace, chození a tak, tak hry při učení s využitím psa, ale to je na dlouhý povídání. Využití je mnohem širší, ale to už je popsáno na stránkách.
OdpovědětVymazatNa výsledky by Ti asi odpověděl spíš muž, řeknu mu, ale myslím, že třeba u autistů je vidět pokrok v komunikaci.
A chodit každý den se psem nejde, to bychom ho brzy utahali :-). Proto se v našem sdružení nesmí brát za výkony peníze, ale je to činnost ryze dobrovolná, je to ochrana psa před využíváním k výdělku. Pes to musí dělat s radostí, některým to vyhovuje dvakrát týdně, některým jen jednou za 14 dní, je to pro ně vyčerpávající. Chodili jsme každý týden vždycky na blok několika skupin najednou, ale teď když nechodím, chodí jen jednou za 14 dní do několika tříd (skupinky různě velké, nejčastěji tak 5 dětí), protože ve Svítání se střídá víc psů/týmů. Někdo se velkých psů bojí nebo někomu třeba některý pes připomíná psa, kterého měl doma a tak, je to někdy alchymie :-).
skvelé...klaniam sa..
OdpovědětVymazatnení čemu, těší mě, že to někoho zajímá ;-)
VymazatJe to zaujímavé rozprávanie. Vďaka.
OdpovědětVymazatPáči sa mi aj pokračovanie v komentároch. Páči sa mi ten postoj: "když jsme se rozhodli pořídit si psa, říkali jsme si, že ho nechcem "na ozdobu". :) "