Na poslední chvíli

Tak jsme to stihli ...
Pokojné svátky!

Cesta ke světlu

Před prvním adventním víkendem jdu poprvé na hematologii (rozšířenou verzi dávám K SOBĚ). 
Okukuju modřiny po těle (poslední příznak, který mi chyběl k autodiagnostice leukémie :-) ) a jak mi je blbě, jen doufám, že mi jako něco dají.
Paní dr. nějak neví, co se mnou. Řeší, jestli jsou chybějící krvinky důsledkem nemoci nebo jsem nemocná, protože je nemám. 
Nakonec mi vezmou další krev, což mě odrovná a přijďte před Vánoci. 
Pak to prý bude podle výsledků směřovat na imunologii nebo na UZ břicha. 
Ty dlouhé časové prodlevy mě otupují, budu se tedy muset spolehnout zase na své z/Zdroje. 

Sběr chvojí na věnec a nachozený kilometr je pro mě nadlidský výkon.

Když povolí mrazy, oklepu se. 
Lukor zateplil půdu (Ranhojič stále zdůrazňuje, že černé rakovinotvorné plísně musí pryč) a doma je znatelně tepleji. 
Odlehají mi dutiny a už mám jen normální rýmu.
Otrnulo mi a jdem frajersky na Neposkvrněné početí do kostela, kde je největší kosa. 
Cestou zpět zastávka na adventním trhu podívat se, kdo to tam řídí :-).
Ve stánku vidím formičky na ořechy a nutně je musím mít.  

 Táta je zdárně po operaci, uff. 

Přemýšlím nad sebou a nad svou nepéčí o svoje tělo. 

Přehodnotila jsem svůj zvyk, když jsem unavená, sednout si, "odpočinout si" a scrollovat (haha).

Doslova to ze mě vysává sílu.

Lukor mi nastaví na mé přání na mobilu parenťák a sítě omezí na 10 minut denně. 

Překvapilo mě, jak moc to ovlivňuje energii. 

Fyzioterapii teď nedám, ale aspoň jsem si ji úspěšně naplánovala :-).

A přestala jsem čekat na to, až zhubnu a než se tak stane, koupila jsem si o číslo větší džíny.

Hned si připadám zase jako člověk :-). 

 

Nezvykle dlouho jsem nebyla na službě, a tak jsme zvládli o jednom víkendu i výlet, když byly děti u babičky.

Neměla jsem nic hotovýho, tak jsem z toho měla trochu divnej pocit, ale byl to ten nejlepší nápad.

Teda na prohlídce jsem si frkajíc ještě říkala, jestli jsem nepřecenila síly, ale pak jsme si sedli v kavárně a bylo to asi nejlepších dvacet minut spočinutí, kdy jsem si hověla v ušáku s vídní a dokonale se zastavila.  

 

 

Fotila jsem samozřejmě jen to, co budem vyrábět příští rok :-).

S těstama jsem se pomazlila.

Tak dlouho jsem v listopadu hystericky vykřikovala, že letos nepeču, ale kupuju a Luke neméně hystericky odpovídal, že to radši nic, až jsem udělala všeho ještě víc.

Kromě perníků na ozdobu linecký na dva způsoby, rohlíčků dva druhy, kromě svých vlašákových ještě pistáciový - přijímáme do rodiny!

Ořechy jsem nečekaně zvládla, což se divím, byla to piplačka a bylo jich hodně. 

Ale dobře se u toho modlí. 

Plněné medovníky podle Surové dcérky jsem asi podělala v tom, že jsem místo náhražky dala máslo, takže v tomhle provedení opakovat nebudu. 

 

 

 

V Doronu jsem nechala ranec (na fotce zlomek).

Už jsem vše zabalila, ale chtěla jsem si je teda fakt nechat všechny. 

Tak snad mi je obdarovaní půjčí :-). 

 

Štěpána milého jsem přelouskala v rámci omezení telefonu za pár večerů a opět boží, proto jsem ho hodila do košíku 4x, věnuju mu samostatnej post.  

 

 

 

Ve škole na mě děcka plivala všechno možný, až jsem si říkala, že to nemůžu přežít do Vánoc, dokonce i holky padly, a já stále jen s (přežitelnou) rýmou. 

 

Abysme se nenudili, dostala poukaz k urgentní hospitalizaci Andulí.
Stejně jako já v devítce, hormony se bouří a ona už nemá na obličeji skoro žádnou kůži, vypadá jak Freddy Krueger, o zbytku těla ani nemluvím.
V noci chodí za námi "maminko, pomoz mi".
Myslela jsem, že za týden do Vánoc ji stihnou dát z nejhoršího dokupy, aby si odpočala a nezameškala před přijímačkama, ale kliniku před Vánoci zavírají, takže dostává obří injekci a masti a jedou domů. 

Já mám jít znovu do nemocnice, máme před besídkou a už dochází síly.
Celý tohle náročný období poslouchám tohle a v tý nevětší krizi s Andulí chytnu nad cukrovím hysterickej výlev kolem desátý minuty:

 

Takovej, jakej chytám při osvobozování. Asi něco odešlo, něco se zlomilo, protože se nakonec všechno nějak udělalo. 

Ve čtvrtek jsem se dostavila do nemocnice podruhý.

Narozdíl od první návštěvy, kdy jsem doufala v pomoc, jsem teď seděla v čekárně, pozorovala prokouřený a nadváhou zadýchané spolusedící i úředního šimla, bylo mi z toho úzko a říkala jsem si, co tady dělám. 

Pomoc, chci se léčit jako doposud, byliny a tak!

 

Po hodině čekání jsem se v ordinaci dověděla, že moje testy, který mi odebrali minule, vyšly úplně v pořádku.

Že už tam nemusím chodit.

První, co mi proběhlo hlavou, bylo: "to jste mi to nemohli zavolat?".

Vůbec mi to nedocházelo (i když někde vzadu jsem v to doufala), vyšla jsem ven a píšu Lukorovi:

"Tak už na mě nemusíš bejt hodnej :-). Poslední testy vyšly úplně OK. Takže chvilková slabost, špatný léky, chyba laborky nebo si ten druhej ze mě prostě jen udělal pr--".

Lukor obratem odpovídá: "A nebo taky mega zázrak". 

U druhých to vidím hned, ale tohle mi docházelo několik dní. 

 

Besídku pro rodiče (doják) i besídku pro děti jsme přežili, jdu domů a stále nechápu.

Vyspím se a na vánoční setkání k Ranhojičovi jedu jen s Emou.
Přijíždíme mezi prvníma a vítá mě mezi dveřma slovy: Tak co zdraví?
Odvykládám celou story a jen na mě mrkne: "Však jsi byla v Praze, ne? Ale ta plíseň musí pryč!"
Je fakt, že Praha by mě nenapadla jako zdroj požehnání, když jsem to tam proseděla v rohu jak naštvanej sourozenec.

Totální vděk pokračuje dál.

Táta přivezl krásnej stromek z chalupy (od obchoďáků nevoní a já ho možná letos ucítím) a když ho vidím šourat se do schodů, měknu.
Na zpověď jdu na poslední chvíli ke knězi, ke kterýmu obvykle moc nechodím.
Opět mi Pán ukazuje, že přestože s některými kněžími v mnohém nemůžu souhlasit, že jsou Jeho pověřenci se vším všudy, a že to mám vždy ctít.

Poprvé mi to ukázal v listopadu, když jsme měli děcáky a kněz, se kterým je děláme, onemocněl. 
Přestože je trochu zmatkař a s některými věcmi nás úkoluje na poslední chvíli (což těžko nesu), názorně jsem viděla, jak chyběla jeho duchovní autorita.
Přijely totiž nejtěžší diagnosťáky a v rámci jedné hostem řízené aktivity to tam začalo duchovně houstnout - velmi.
Musela jsem se mu v duchu i osobně omluvit, pochopila jsem, že on jako pomazaný tyto útoky Jeho mocí odráží. 
To samé jsem pocítila u zpovědi a na následných rorátech pro děti včera ráno, kam jsem se poprvé odvážila (sama s Emou) vzít i hyperaktivního Makisana a byl to doják.    

 

"V tobě naši otcové" mě tentokrát nějak rozsekalo.

 

Není všechno růžový, pooperační nález u táty se nějak zkomplikoval, Anička, i když je stabilizovaná, nastoupí do nemocnice pravděpodobně v lednu.

Mám dál rýmu, ale dá se to vydržet. 

Všechno se nějak zvládne. 

Vděčnost level jedenáct z deseti, navíc jak letos vyšlo před Vánoci pro mě ve školství více volných předvánočních dní, stres není.

Dnes jsme dokonce zvládli výlet s mamkou na betlémy a na jmelí do lesa - dříve třiadvacátého nepředstavitelné. 

Pálím purpuru, dokud ji cítím a kadidlo, který jsme si přivezli z Nevers, a cítím, že dostáváme jen tolik, kolik zvládneme. 

Panna Maria rozvazující uzly jeden po druhým, no ♥.

 

 

Díky všem za podporu, cítila jsem ji.