čtvrtek 29. srpna 2024

Takový ty tři dny

v roce, kdy se snažíte na sebe naladit a zvyknout si, že vám neskáče do řeči žádný z dětí se svýma urgentníma potřebama a když se to naladění konečně podaří, přistanete u chodíku vašeho baráku a čeká vás návrat do reality.
Čímž si nestěžuju, protože vím, že jsou lidi, kteří nemají ani to, jen popisuju realitu.
Tak takový tři dny jsme měli o minulým víkendu.

Dokonce jsme to nafotili tak, že nemusím ani dělat speciální příspěvek na soukromý blog :-).

Ve čtvrtek před ním konečně nastal ten pravý čas k míchání svatých olejů, o tom napíšu někdy samostatně.
A odpoledne jsme vyrazili na štreku do Polska se zastávkou v Neratově.


Jako z fotky opět nádhera a vím, proč tam skoro nejezdíme v létě, ale poprvé za tu dobu, co to tam znám, se mi stalo, že se mě to vůbec nedotklo.
Nebylo řvoucí ticho, protože nějaký hlučný práce, což chápu, ale nějak jsme oba s Lukorem nedali to, jak je celý kostel zastavěný těma (krásnýma) židlema, jako kdyby to nedýchalo, nebo jak to říct. 

V hospodě nás obsloužila dcera známých z kostela, dali jsme si večeři a pokračovali směr Čenstochová.

S jednou mycí pauzou kdesi v polském poli jsme k modře osvícené katedrále dorazili po jedenácté večerní a vyhodnotili všechna parkoviště jako příliš osvětlená, pročež jsme spolu s pizzaři využili menší plácek za opevněnou katedrálou.

Ráno jsme vyrazili tak, abychom na půl osmou byli u odhalování obrazu Matky Boží Čenstochovské.
Obešli jsme pevnost (zajímavý příběh, který bohužel nemám čas rozebírat, ale je všude k vygooglení)...

Asi jsem to nějak špatně vyčetla (na dvojích stránkách byly různý informace a na informačních tabulích na místě ještě jiné), protože jsme do malé baziliky dorazili právě když končila jakási poutnická mše. 

Asi za minutu ovšem navazovala další, navíc jsme pochopili podle nátřesku, že odkrývaný obraz bychom asi přes ty lidi stejně neviděli, takže cajk.

Proměňování všichni stejným směrem a přijímání taky hezky přirozeně.
Po mši bylo jen pár chvil, než začla další (tentokrát v latině) a tak nastal čas absolvovat "kolenní" cestu k obrazu a zpátky (v podstatě tam jede jedna mše za druhou, takže vlastně můžete přijít skoro v kteroukoli denní dobu)

Cesta vede za oltář a dál okolo a ty rýhy v mramoru byly... výmluvné.

Přímo za oltářem relikvie. Fotila jsem hlavně tátovi jeho idola uprostřed.

Ty protézy!

Pak jsem šla ještě jedno kolo a to už jsem bolestí málem zaplakala, holt úmyslů je mnoho a zrenovovaná kolena jen jedna :-).
Pár dní poté se ke mně dostala informace, že minimálně jednomu ze zde odevzdaných (člověk s oboustranným zápalem plic v posledním tažení) modlitba prospěla, tak třeba i ta moje, protože jsem nebyla zdaleka sama, kdo se za něj modlil. 

Pak jsme obešli celou Jasnou Horu po hradbách. Monumentálních!
Jsou tak vysoké a křížovou cestu obchází lidé po nich - jednotlivá zastavení jsou umístěna na vysokých kamenných "věžích" po vnějším obvodu hradeb.


Nakonec jsme zašli i do velké baziliky a prošli konečně hlavní branou ♥.

 

Pak jsme se vydali na snídani a pokusili se vyfotit přes brýle halový jev.
To moc nevyšlo, ale podívaná to byla krásná!
Přímo nad Jasnou Horou kolem slunce kruhová duha.

Po snídani jsme si "zašopingovali" v devocionáliích a vydali se zpátky k autu a tím potom nabrali směr Zlaté Hory (z Jasné na Zlaté).


Ve Zlatých Horách jsme dali obědovečeři, prošli se po městě, dali sprchu a večer si vyjeli zase až ke klášteru jako loni.
Trochu jsme nepočítali s tím, že tam instalovali závoru a byl tam zákaz parkování karavanů, ale s pán nás nakonec nechal přespat stejně jako loni.
A božskej klid jako loni!
Řvoucí ticho a v tomto smyslu to tu nahradilo Neratov.

Dopoledne jsme dali mši pro 8 lidí (a jednu čistou duši) se stejně fajnovým knězem jako loni, fakt Velký Pokoj tady.
Nezbytný nákup jesenických marmelád na Vánoce (exkluzivní malina a rybíz, vše bez zrníček), čokoládičky, obrázky, tužky ...
a nechce se, ale pokračujeme dál směr Velké Losiny - máme v plánu výšlap někde po cestě a koupel večer v sirným bazéně v Losinách (nojo, Saturnia inspirovala...) .

Na parkovišti ve Videlském údolí něco řeklo stop a my to parkli a na ceduli si přečetli, že na Švýcárnu to je 3 km. Ideální čas na pozdní oběd, takže jdem.
Doufáme, že bude otevřeno a že berou karty.
Asi ve čtvrtině cesty jsem začala pochybovat, zda byl dobrej nápad vyrazit si s hladovým diabetikem do tříkilometrovýho krpálu bez jídla, jen s jedním zapomenutým hroznovým cukříkem.
Zastavím se a přednesu své obavy, načež Lukor praví, že na něj se vymlouvat nemám a že když už propotil tričko, že nemám dělat dášu.
Přidal se k tomu hlas v hlavě "... a co takhle vyzkoušet, co umí tvoje nový plíce?"
Takže jdeme.
A byl to dobrej úlet, protože díky zvýšený kapacitě plic (ani si nepamatuju, že by se mi do nich někdy vešlo tolik vzduchu) mě fakt brzdily jen moje zkrácený lýtkový svaly - a i tak jsem šla rychleji než obvykle.
K tomu bych dodala, že jsem stále bez léků a je mi ještě líp než dřív, jak kdyby se něco zahojilo nebo tak.
Přijde mi, že v postní dny (středa, pátek) se mi snaží "někdo" namluvit, že se mi to všechno jen zdálo.
Pak jsou tu ale všechny ostatní dny a tyhle zážitky, kdy vím, že prostě nezdálo.
Takže go.

 To bylo radosti na Starým bělidle, výborný jídlo, milá obsluha a brali karty. Radost až na kost.

... a zpátky.






Nakonec z toho byl pěknej výšlap.
V Losinách měli plno, ale my stejně neměli stání a i když původní plán byl ještě přespat a druhej den se stavit v Králíkách, nakonec jsme se jen prošli parkem (od dob, kdy jsem se tam léčila, se toho hodně změnilo) a vyrazili k domovu. Dobře jsme udělali a sirný koupele jsem si koupila v lékárně.
Nákup v Šumpru, trošku výčitky, protože jsem se nepomodlila za člověka, za kterýho jsem měla (myslím jako s ním, za něj ano) a v pozdním večeru už parkujeme u nás před barákem.
Jako nestihla jsem nic.
Chtěla jsem cestou přečíst dvě knížky, nahrát si do diktafonu další boje... a nic.
Prostě jen cestování a spánek, ale asi je to třeba.

***

Teď už jsem na konci přípravnýho týdne a vidím světlo na konci tunelu. (ještě, že tenhle příspěvek jsem napsala z větší části předtím).
Dva dny jsem byla lehce hysterická, to když jsem pracovala několik dní v kuse asi 16 hodin denně, v podstatě ora et labora (a spánek) v praxi.
Už se těším na děti. Možná to tu bude trochu váznout a nestíhám nikomu odepisovat, ale bude dobře, doufám.

středa 21. srpna 2024

Ještě z Brna

Fronty a taky fronty :-) ...

... vzpomínky na kolejní život ...

... modlitby při východu slunka...

a Jeho přítomnost, i když o ní občas člověk na takové megaakci pochybuje :-)...

Tak takové bylo Brno.

V úvodních nekonečných frontách jsme v půstu dojížděli poslední modlitby, a tak jsme se mohli  usmívat tomu stresu a nervozitě kolem.
Trošku nás teda s Mončou rozhodilo, že nás omylem dali na jiný pokoj a lekly jsme se, že nebudeme bydlet spolu, ale vše se ještě večer vyřešilo, takže jako dobrej pokus, ale... :-)

Pokud raději posloucháte, na youtube má hlavní host - Mary Healy přednášky včetně podobných, na kterých jsme byli.
Ale mně vyhovuje více zrakový vjem, tak si píšu výpisky.

Mary Healy (*1964, autorka mnoha knih a biblistka, vyučuje v kněžském semináři v Detroitu, studovala na několika univerzitách v USA, doktorát získala v Římě na Gregoriáně. Léta předsedala Teologické komisi ICCRS (nyní Charis - mezinárodní služba Charismatické obnovy), byla papežem Františkem přizvána do Papežské biblické komise a do Papežské rady pro jednotu křesťanů. Podniká misijní výjezdy s Encounter Ministries, na jejichž kurzu jsem byla v lednu.)

hned v pátek začala úvodní přednášku slovy, která mi dost připomínala začátek kurzu v lednu: Křesťané a obecně katolíci od Boha moc darů neočekávají, spíše se zaměřují na dodržování Zákona.
Zákon je supr a potřebný, ale neuzdraví :-). To může jen kdo? Džízs :-)!

A hned začala zajímavým biblickým postřehem:
Ve 14. kapitole knihy Leviticus ve Starém zákoně se popisují podmínky oběti za uzdravení.
Když byl někdo uzdraven, podle zákona měl obstarat k oběti dvě holubice: jedna byla usmrcena a v její krvi se omočily nohy druhé holubice - a ta byla vypuštěna na svobodu.
Ježíšova oběť dodává tomuto starému zvyku nový rozměr. Ježíš byl obětován stejně jako tato holubice, a Jeho krev obmyla a zachránila nás, a umožnila nám být svobodní.

Když pak v Novém zákoně Ježíš uzdraví malomocného, řekne mu, že se má jít ukázat kněžím, obětovat podle zákona a mlčet. On si to ale nenechá pro sebe a všude o svém uzdravení svědčí.
Díky tomu nemůže Ježíš vstoupit do mnoha měst a zůstává mimo ně - v podstatě si vyměnili s malomocným místo, tedy vzal na sebe jeho vyloučení a izolaci. Pro mě zajímavý postřeh.

Dále Mary, stejně jako P. Beneš na Skalce, upozorňuje na to, že Ježíš neuzdravuje nikoho, kdo by si o to neřekl. Přestože ví, co dotyčného trápí, vždy čeká, až si o uzdravení řekne:
Je v evangeliu někdo, kdo by si řekl "nojo, věřím v Ježíšovu moc, tak zůstanu doma a počkám, třeba bude chtít ke mně přijít a bude mě chtít uzdravit?" ?
Není. Stejně tak se to děje v dnešní době, když nic nežádáme.
Když žádáme od Ježíše uzdravení, nastává několik možností:
- Ano, buď uzdraven právě teď
- Ano, uzdravím (v nějakém více či méně dohledném časovém horizontu) - např. přes noc (s tím mám zkušenost jak u sebe, kdy na mě nebe pracuje v noci, protože se nijak nebráním :-) a stejně tak se mi to děje u některých lidí, za který jsem se modlila), ta doba trvá ale u každého jinak dlouho - dny, týdny, měsíce i roky - prostě když On uzná za vhodné, že to v tu chvíli zrovna potřebuju, a Jeho logika zrovna nemusí korespondovat s tou mojí lidskou (viz můj případ s astmatem).
- Ano, ta úplně poslední možnost je až při vzkříšení, ale NIKDY neřekne NE.

Jediná věc, o kterou žádá, je VÍRA, vždy o ní mluví (Neboj se a věř. Tvá víra tě uzdravila. Věříš, že to můžu učinit?)
Víra riskuje.

V pátek večer vedl modlitební večer P. Jozef Mihok, který byl pro mě (dalším) zjevením :-).
Nejdřív přednáška, potom vedl modlitbu a adoraci nejen za kněze - překvapila mě konkrétnost poznání, s jakou mluvil k jednotlivým kněžím a překvapila mě sonda do duší kněží, co všechno prožívají. A ta naděje, která z toho šla.
Nechci z konference vypisovat úplně všechno, protože se to hodně krylo s Prahou, ale pár bodů:

P. Jozef Mihok:
Ježíš nikdy nemluvil o naději, protože naděje vychází z toho, že on vstal z mrtvých - kdyby to neudělal, naděje by nebyla.
Naděje dělá celé "kouzlo osobnosti" lidí, kteří jsou pupeční šňůrou spojeni s nebem a je nejsnadnějším způsobem evangelizace.
Když máme naději, JK sám otevře dveře evangelizaci. Kdo má naději, žije většinou jinak.

- "Naděje apoštolů" - Lidi, i nevěřící, to většinou nějak vycítí a začnou se sami na vše ptát (a vy jste kdo? Máte nějakou pěknou auru :-) :-) :-) )
- "Naděje, že Bůh se mnou ještě neskončil" - máme být připraveni na víc
- "Naděje, že Bůh nezlomil hůl nad světem"
- "Ekleziální rozměr naděje" - naděje, že Bůh pracuje na své církvi
Naděje není naivita, že bude dobře, ale že ON je dobrý.

Praktické tipy od JM:
- děkovat za Jeho oběť a Boží lásku aspoň 5 minut denně
- nevypadat jako Marie Magdalská u hrobu (před vzkříšením :-) )
- křesťanská paměť = vzpomínat a být vděčný za vše, co jsem dostal (když pamatujeme, jsme i vděční)
- Bůh neslíbil, že budeme mít dobrého faráře, ale slíbil nám SEBE a že nás nic neoddělí od Jeho lásky.

Vtip od JM :-):
Tři křesťani nahlídnou do pekla:
Evangelík: "No fuj, lek jsem se, že jsem v pekle!"
Katolík: "Ááááá, pomoc, jsem v pekle!"
Charismatik: "Cítím dým a síru, ale chvála Tobě, Pane" :-) :-) :-)

 K pátku mám ještě zajímavý osobní postřeh.

Tím, že dali organizátoři vedle sebe kapely rozdílné duchovní úrovně (nevím, jak to jinak říct, jen mi to tak přijde), mi došlo mnoho věcí, jak kdybych si přečetla učebnici.

Když chválím Boha a myslím na (dlouhodobě, občas se to stane každému) "hmmm, to se mi dneska povedl dobrej outfit", "hmm, podívejte, jak mám hezky nalakované nehty/načesanou patku" "hmm, podívejte, jak mi ty svaly ladí ke kytaře".... koho pak chválím?
V některých chvílích jsem to vnímala tak silně, že jsem si musela sednout.
O to víc byla pak radost, když se to tam rozsvítilo a někdo hrál fakt ze srdce a nekoukal, jak u toho vypadá...

SOBOTA

Chvály a další přednáška Mary Healy.
Hned na úvod řekla, že dostala ráno od Pána vnuknutí a že vyměňuje přednášku Oděni jeho mocí za jinou.
Přednášela na téma Stvoření.

V 1. kapitole Genesis je popsáno stvoření světa v 6 dnech od jednodušších tvorů (good) ke člověku (very good). Je to fantastické, Bůh miluje svůj výtvor, stvořený ke svému obrazu, každý člověk vyzařuje jedinečnost.
V druhé kapitole je příběh stvoření popsán jinými slovy a z jiné perspektivy.
Dá Adama do zahrady, a pozve ho ke svobodě (protože jedině ve svobodě jsme schopni milovat) formou přikázání (-doporučení, aby se mu dobře žilo), aby nejedl ze stromu poznání.
Boží vůle pro něj byla jasná: krása, radost, svoboda, láska.
Dává mu i ženu a jsou pozváni pro svobodu a vztah.

Rodina je nejpodobnější uspořádání vztahů vztahům v Boží Trojici.
Proto zlý napadá rodinu a a lidské bytosti v nejhlubším smyslu, že byli stvořeni k obrazu Božímu.
Had v zahradě nemusel být vůbec vlastně had, mohl se tam objevit jako něco mnohem silnějšího.
Ale rozhodl se pro svádění, aby zaútočil na svobodu, což se děje i dnes.
Snaží se zobrazit Boha jako překážku ve štěstí člověka (podsouvá to i tím, že se ptá, jestli jim Bůh zakázal jíst ze všech stromů?), a dělá to i dnes: Když chceš být šťastný, vezmi si co chceš. Můžeš vše.
Od chvíle, kdy hada poslechnou, jsou odděleni od zdroje (Boha).
Dnešní jedení hezkého a na první pohled lákavého ovoce ze stromu:
Já rozhodnu, co je dobré a co zlé. Moje tělo, moje rozhodnutí apod.

Největší lež hada: Když pojíte, budete podobní Bohu! , ale oni Bohu byli podobní z přirozenosti předtím!
To vše (sílu, krásu, lásku ...) pro člověka Bůh chce, jen s drobným detailem: jeho cestou.
Zajímavý je taky postup a taktika zlého:
Pozvání ke hříchu, lákavost. → Sednu na lep a poslechnu ho, "zhřeším"→ poté zlý okamžitě změní tón přístup: přijde sebeobviňování s cílem nás jím zničit, s úmysly jako jsou bolest, nemilost, hanba.
(a ještě obviní Adam Boha: to tys mi ji dal!)

Ve 3. kapitole Gn se řeší otázka, proč je svět špatně → a přichází snaha vše vrátit Bohu.
- jsme stvoření k naplnění Duchem svatým
My jako lidé jsme v zahradě řekli Bohu NE, zlomili mu srdce, ale on to nevzdal a poslal svého jediného syna jako oběť za nás. Jiný anděl než padlý anděl přišel za jinou ženou, než byla Eva a zlomení bylo uzdraveno díky tomu, že lidské plémě řeklo prostřednictvím Marie ANO.

Po přednášce sloužil P. Kodet mši a pak byl čas na oběd.
Po půstu byl hummus s žitným rohlíkem, minimozarella, slané mandle a rajčata manou z nebe :-).

Odpolední přednáška Mary Healy - Jak být věrný ve službě

Přinášení JEHO poselství (a ne mého přizpůsobeného) provází síla, autorita a zázraky.

Klíč 1: Hluboké přátelství s JK přináší vítězství nad nepřítelem
Druhý se bojí našeho přátelství s JK, proto chce, abychom se ho báli.
Pravda je však taková, že právě zlý už je každé ráno znechucen naším přátelstvím s JK (Jéé, on už vstává... a dokonce se jde modlit! Zničí mi moje dílo...)

Klíč 2: Vstupování do Božího slova
Čím lépe známe Písmo, tím lépe se naladíme na Boží myšlení, ať už využijeme texty pro mši nebo kousek evangelia, otvírání Písma...
Ptát se, jak co myslel. Písmo je totiž psané tak, že "se v něm utopí slon, ale může jím i přebrodit myš" (i vědci občas unikne význam, přestože slyšel nějakou pasáž mnohokrát, někdy prostý člověk uhodí hřebíček na hlavičku)

Klíč 3: Nedělat kompromis s hříchem
Neříkat si u jakékoli drobnosti "to nevadí", aby to nedopadlo jako v 7. kapitole knihy Jozue, kdy bitvu o malé město Izraelci v přesile prohráli kvůli tomu, že jeden z nich ukradl malý poklad.
Stejně tak i my, když si "ulijeme" malý hřích tzv. pod koberec a řekneme si, že to nevadí, může nám to prohrát bitvu a druhý nás na tom doběhne.

Klíč 4: Mít Boží srdce pro ztracené
Ať je mé ♥ zlomené tím, co láme ♥ tvé... aneb soucit s ostatními, tak jak jsem psala už po Praze.

Klíč 5: Proste, hledejte, tlučte

Já bych se ale neměl modlit za druhé - nejsem svatý a nejsem toho hoden.
A mám pravdu. Nejsem hoden. Ale Bůh mě i tak potřebuje, protože by se načekal, až budu svatý :-).
Žádáš-li Boha o velké věci, skládáš mu tím kompliment. (sv. Terezie z Avily)
Žádejte o dary velmi úpěnlivě, s upřímným srdcem a pokorou → On je touží dávat.

Klíč 6: Matka
Rada matky v Káně: Udělejte všechno, co vám řekne. → neměl na vybranou?
Nebyla sranda nabrat a nanosit tu vodu.
Důležitá je ochota naslouchat třeba tichému hlasu, který občas zní jako vlastní myšlenka.
Být jako dítě v postoji ke své matce.

Klíč 7: Dělej kroky ve víře

Na prosbu "dej nám více víry" - nám neřekne "tady máš víc víry", ale "víra jako hořčičné zrno stačí".

Je to stejné, jako kdybych řekla ve fitku svýmu trenérovi "dej mi větší svaly".

Klíč 8: Předávej dál lásku JK, radostnou zvěst a naději
- nemluv jen s křesťany, ale "Pane, tady jsem, pošli mě" - text téhle písničky byl na počátku mého posledního zásadního obrácení, jak si možná někteří všimli.

Všechny klíče byly fajn doplněním všeho, co jsme se naučili v Praze.
Samotný celý model modlitby za uzdravení Mary velmi zkrátila a zjednodušila na body:
Rozhovor (s usazením obtíží na škále 1-10), Modlitba (kde jsem si znovu zopakovala, že je potřeba mít otevřené oči, abych mohla vidět reakce oběma směry), Ověření (na škále, s pokračováním), Povzbuzení (ať už ke svědectví o uzdravení nebo o JK lásce se povzbuzením k odvaze a trpělivosti s doporučením na knihu, modlitbu, ...).
Bylo to jak z rychlíku, tak jsem byla hodně vděčná za to, jak to v Praze proběhlo podrobně.
Díky tomu jsem se ale cítila poučeně a dodalo mi to odvahu.
Stejně je potřeba mít neustále na paměti, že nejdůležitější je láska a úcta k danému člověku.

Před večeří mohli návštěvníci položit pomocí aplikace a lajkování dotazů přes moderátora doplňující otázky Mary.
Po večeři následoval večer modliteb za uzdravení společně s chvalami.
Ty byly těžký.

Sama jsem přijela hlavně proto, abych si vše zopakovala a to mi dodalo odvahy.
Dostala jsem už tolik udravení a osvobození (většinou krásně plynule a postupně), že by mě nenapadlo ještě něco chtít. Tajně jsem si trochu myslela na svoje rezervní síly a hlavně záda, která jsem svým hrbením tak zvládla zdevastovat (a už se nechci hrbit fyzicky ani psychicky před nikým), že mě opravdově bolí a neujdu skoro nic (doby, kdy jsme si dávaly s Marion pade s plnou polní, dávno minuly). 

Marrek se mi za ně moc hezky pomodlil a jeho slova o vrácené důstojnosti mě dojala.
Když lidé z týmu na podiu měli slovo poznání o tom, co Pán chce uzdravit, postavila jsem se s ostatními na plicní a průduškové potíže, protože jsem se pořád po Skalce nějak nemohla dovydravit z kašle a nějaké virozy (a nechtělo se mi k doktorovi, že). Zapomněla jsem na to hned.
Spát jsme šly s Mončou v sobotu úplně mrtvé.

V neděli ráno jsme na koleji vstaly na modlitby a po části z nich jsem si šla do koupelky vyčistit zuby.
Ze zvyku natáhnu inhalátor s kortikosteroidy, jako to dělám každé ráno už cca 25 let a slyším takový nenápadný hlas v hlavě, tak tichý, že jsem ho skoro přeslechla: ... a potřebuješ to ještě?
Zakašlala jsem tak prázdně, jak si to už asi ani nepamatuju a došlo mi, že nemám jak virozu, tak astma, který mě oblažovalo většinu mýho života - od tý doby, co mi v pubertě léčili radikálně ekzém v nemocnici.
Letím do pokoje a hlesnu: Tyjo, asi sem se zbláznila, ale já asi nemám astma.
Móňa na to: No, já jsem si všimla, že od rána kašleš naprázdno, ale čekala jsem, až ti to dojde.
Ani deset dní poté to nemůžu nějak pobrat: nikdy mě ani nenapadlo chtít toto uzdravit ("jen" jsem byla závislá na těch hormonech a "jen" jsem se dodejchávala skoro všude, kde nebyly nový matrace a "jen" jsem žhavila dráty na alergologa ať mi honem pošle e-recept, když jsem zapomněla doma inhalátor, záchvaty jsem naštěstí neměla). 
Je to pro mě hrozná změna, nikdy mě ani nenapadlo, že bych se ještě někdy mohla sama zhluboka nadechnout, tak se pořád dokola nadechuju a přesvědčuju se, že tam není žádné zúžení. 
Při každým nádechu si tak můžu připomenout,  co pro mě Pán udělal.
K doktorovi jsem objednaná až v zimě, tak uvidím, zda mě vezme někdo na kontrolní spirometrii  dřív, ale jsem prostě zdravá, protože bez léků jsem nedala nikdy víc než den.
Na kole jezdím mnohem rychleji, kytky do kostela jsem trhala bez uslzených očí a zátěžový test na chalupě (kde je prach, roztoči i plísně) také proběhl úspěšně.
To ale ještě není všechno.
 
NEDĚLE
byla už taková pohodová a nenucená, lidi začali odjíždět a nemusely se podávat výkony a bylo to na atmosféře hodně znát.
Přihasily jsme si to do Starez arény akorát na mši, tak jsem akorát tak stihla bláznivě gestikulovat na všechny kamarády, že nemám astma.
Po proměňování, kdy jsem si nedala pod kolena už ráno sbalené pěnové klekátko, který jsem si jako jako správný stařešina pořídila, jsem vstala jako mladice rovnou (běžně jsem doteď rozhýbávala nejdřív záda, pak kyčle a nakonec kolena, než jsem si stoupla).
A to pořád ještě nebylo všechno.
Mši doprovázela fajn kapela a celebroval P. Vojtěch Koukal, kterého známe od Kroměříže a těšili jsme se na jeho zpěv v jazyku po proměňování, prostě to byl sám o sobě zážitek.
Nakonec se po mši ještě tak zadíval do dáli a povídá: Vnímám, že je tu žena, která má pocit, že selhává ve výchově, že neví, jak vést svoje dítě do puberty, že je to s ním náročné a ubírá jí to hodně sil. Tak jí jen mám říct, že ani o tohle nemusí mít strach a že do toho Pán vstoupí. Bulení hned.
 
Po mši měl přednášku Marek Novák a mluvil o tom, jak je důležité i do budoucna věřit, že jsme uzdraveni. 
A když přijdou šťouravé pochybnosti, nebo vracející se obtíže, musíme vědět a být připraveni na to, že toto je NOVÁ bitva.
Že ve službě je důležité i to, co jíme, půsty, modlitební návyky, kondice a psychohygiena nejlépe bez sítí. Prostě všechno, o co se snažíme.
Také svědčil o tom, že (stejně jako já) dostal víc než žádal.
Potkalo ho něco podobného jako vyobrazoval díl z The Chosen (Šimon Petr, který napruzeně chodil kolem a vyčítal Ježíši, že mu nepomáhá, přitom mu dal svůj život... jenže to mělo malý háček: nepřišel a neprosil, prostě jako mnozí z nás, čekal, že Pán vše vidí a že mu pomůže sám od sebe, přece spolu mají vztah...).
Marek líčil, jak mu Pán řekl jako v té scéně s poutníky do Emauz: Co se děje? 
Marek: Nó, tak to jsi asi jediný, kdo to neví, to jako nevíš, co se mi stalo? (odchod auta, drahé rehabilitace pro dcerku, ...) Pán: Tak mi to ŘEKNI! 
Když mu to řekl, vše se samo vyřídilo do 14 dnů jako zázrakem.

Pak už jsme chtěly s Móňou vyrazit na vlak, že vynecháme závěrečnou panelovou diskuzi.
Jenže to ještě nebylo všechno a Ranhojič nám řekl, ať ještě zůstaneme.
Nejdřív se pomodlil za nás a naše napojení na Boha, abychom nepřicházely zbytečně o fyzické i psychické síly a poradil, jak se máme pomodlit i za členy své rodiny (to je život teď!).
A nakonec, při svědectví Ondry Lišky o tom, jak se modlí za uzdravení doma všichni včetně dětí, se s významným úsměvem vyklonil z řady s otázkou: Tak už víte, proč jste tu měly ještě zůstat?
Nechápem (nebo aspoň já), až po chvíli nám svitne: Jakože se můžou modlit už i oni?
Ranhojič s šibalským úsměvem přikývne.
No jo, jedna rodina, jedna nádoba. Je jedno, kdo ji naplní. To je krásný.
A připadám si jak na Vánoce, když jedu od babičky ověnčená dárečky a nechápu.

Připadám si, jako kdyby mi Pán chtěl naznačit: Tady máš všechno, co potřebuješ a teď už si prosímtě přestaň hrát jen na svým písečku a vyjdi!

Tak svědčím, kde se dá a cítím se nějak takhle:
 

 ... a taky jsem si koupila tyhle knihy, vřele doporučuju:
 

Když se někdo z diváků ptal i na potíže při modlitbě za uzdravení (mnohdy uzdravování souvisí s osvobozováním), Mary Healy doporučila i tuhle knihu - četla jsem ji asi před pěti lety a už tehdy byla výborná, ale všechno mi to přišlo tak vzdálený. 
Tak si ji přečtu znovu a taky ji doporučuju:


Mám pořád pocit, jestli se mi to nezdálo, protože nastal návrat do reality. 
A nezdálo.