v roce, kdy se snažíte na sebe naladit a zvyknout si, že vám neskáče do řeči žádný z dětí se svýma urgentníma potřebama a když se to naladění konečně podaří, přistanete u chodíku vašeho baráku a čeká vás návrat do reality.
Čímž si nestěžuju, protože vím, že jsou lidi, kteří nemají ani to, jen popisuju realitu.
Tak takový tři dny jsme měli o minulým víkendu.
Dokonce jsme to nafotili tak, že nemusím ani dělat speciální příspěvek na soukromý blog :-).
Ve čtvrtek před ním konečně nastal ten pravý čas k míchání svatých olejů, o tom napíšu někdy samostatně.
A odpoledne jsme vyrazili na štreku do Polska se zastávkou v Neratově.
Jako z fotky opět nádhera a vím, proč tam skoro nejezdíme v létě, ale poprvé za tu dobu, co to tam znám, se mi stalo, že se mě to vůbec nedotklo.
Nebylo řvoucí ticho, protože nějaký hlučný práce, což chápu, ale nějak jsme oba s Lukorem nedali to, jak je celý kostel zastavěný těma (krásnýma) židlema, jako kdyby to nedýchalo, nebo jak to říct.
V hospodě nás obsloužila dcera známých z kostela, dali jsme si večeři a pokračovali směr Čenstochová.
S jednou mycí pauzou kdesi v polském poli jsme k modře osvícené katedrále dorazili po jedenácté večerní a vyhodnotili všechna parkoviště jako příliš osvětlená, pročež jsme spolu s pizzaři využili menší plácek za opevněnou katedrálou.
Ráno jsme vyrazili tak, abychom na půl osmou byli u odhalování obrazu Matky Boží Čenstochovské.
Obešli jsme pevnost (zajímavý příběh, který bohužel nemám čas rozebírat, ale je všude k vygooglení)...
Asi jsem to nějak špatně vyčetla (na dvojích stránkách byly různý informace a na informačních tabulích na místě ještě jiné), protože jsme do malé baziliky dorazili právě když končila jakási poutnická mše.
Asi za minutu ovšem navazovala další, navíc jsme pochopili podle nátřesku, že odkrývaný obraz bychom asi přes ty lidi stejně neviděli, takže cajk.
Proměňování všichni stejným směrem a přijímání taky hezky přirozeně.
Po mši bylo jen pár chvil, než začla další (tentokrát v latině) a tak nastal čas absolvovat "kolenní" cestu k obrazu a zpátky (v podstatě tam jede jedna mše za druhou, takže vlastně můžete přijít skoro v kteroukoli denní dobu)  |
Cesta vede za oltář a dál okolo a ty rýhy v mramoru byly... výmluvné.
|
 |
Přímo za oltářem relikvie. Fotila jsem hlavně tátovi jeho idola uprostřed.
|
 |
Ty protézy!
|
Pak jsem šla ještě jedno kolo a to už jsem bolestí málem zaplakala, holt úmyslů je mnoho a zrenovovaná kolena jen jedna :-).
Pár dní poté se ke mně dostala informace, že minimálně jednomu ze zde odevzdaných (člověk s oboustranným zápalem plic v posledním tažení) modlitba prospěla, tak třeba i ta moje, protože jsem nebyla zdaleka sama, kdo se za něj modlil.
Pak jsme obešli celou Jasnou Horu po hradbách. Monumentálních!
Jsou tak vysoké a křížovou cestu obchází lidé po nich - jednotlivá zastavení jsou umístěna na vysokých kamenných "věžích" po vnějším obvodu hradeb.
Nakonec jsme zašli i do velké baziliky a prošli konečně hlavní branou ♥.
Pak jsme se vydali na snídani a pokusili se vyfotit přes brýle halový jev.
To moc nevyšlo, ale podívaná to byla krásná!
Přímo nad Jasnou Horou kolem slunce kruhová duha.Po snídani jsme si "zašopingovali" v devocionáliích a vydali se zpátky k autu a tím potom nabrali směr Zlaté Hory (z Jasné na Zlaté).
Ve Zlatých Horách jsme dali obědovečeři, prošli se po městě, dali sprchu a večer si vyjeli zase až ke klášteru jako loni.
Trochu jsme nepočítali s tím, že tam instalovali závoru a byl tam zákaz parkování karavanů, ale s pán nás nakonec nechal přespat stejně jako loni.
A božskej klid jako loni!
Řvoucí ticho a v tomto smyslu to tu nahradilo Neratov.Dopoledne jsme dali mši pro 8 lidí (a jednu čistou duši) se stejně fajnovým knězem jako loni, fakt Velký Pokoj tady.
Nezbytný nákup jesenických marmelád na Vánoce (exkluzivní malina a rybíz, vše bez zrníček), čokoládičky, obrázky, tužky ...
a nechce se, ale pokračujeme dál směr Velké Losiny - máme v plánu výšlap někde po cestě a koupel večer v sirným bazéně v Losinách (nojo, Saturnia inspirovala...) .
Na parkovišti ve Videlském údolí něco řeklo stop a my to parkli a na ceduli si přečetli, že na Švýcárnu to je 3 km. Ideální čas na pozdní oběd, takže jdem.
Doufáme, že bude otevřeno a že berou karty.
Asi ve čtvrtině cesty jsem začala pochybovat, zda byl dobrej nápad vyrazit si s hladovým diabetikem do tříkilometrovýho krpálu bez jídla, jen s jedním zapomenutým hroznovým cukříkem.
Zastavím se a přednesu své obavy, načež Lukor praví, že na něj se vymlouvat nemám a že když už propotil tričko, že nemám dělat dášu.
Přidal se k tomu hlas v hlavě "... a co takhle vyzkoušet, co umí tvoje nový plíce?"
Takže jdeme.
A byl to dobrej úlet, protože díky zvýšený kapacitě plic (ani si nepamatuju, že by se mi do nich někdy vešlo tolik vzduchu) mě fakt brzdily jen moje zkrácený lýtkový svaly - a i tak jsem šla rychleji než obvykle.
K tomu bych dodala, že jsem stále bez léků a je mi ještě líp než dřív, jak kdyby se něco zahojilo nebo tak.
Přijde mi, že v postní dny (středa, pátek) se mi snaží "někdo" namluvit, že se mi to všechno jen zdálo.
Pak jsou tu ale všechny ostatní dny a tyhle zážitky, kdy vím, že prostě nezdálo.
Takže go.
To bylo radosti na Starým bělidle, výborný jídlo, milá obsluha a brali karty. Radost až na kost.
... a zpátky.
Nakonec z toho byl pěknej výšlap.
V Losinách měli plno, ale my stejně neměli stání a i když původní plán byl ještě přespat a druhej den se stavit v Králíkách, nakonec jsme se jen prošli parkem (od dob, kdy jsem se tam léčila, se toho hodně změnilo) a vyrazili k domovu. Dobře jsme udělali a sirný koupele jsem si koupila v lékárně.
Nákup v Šumpru, trošku výčitky, protože jsem se nepomodlila za člověka, za kterýho jsem měla (myslím jako s ním, za něj ano) a v pozdním večeru už parkujeme u nás před barákem.
Jako nestihla jsem nic.
Chtěla jsem cestou přečíst dvě knížky, nahrát si do diktafonu další boje... a nic.
Prostě jen cestování a spánek, ale asi je to třeba.
***
Teď už jsem na konci přípravnýho týdne a vidím světlo na konci tunelu. (ještě, že tenhle příspěvek jsem napsala z větší části předtím).
Dva dny jsem byla lehce hysterická, to když jsem pracovala několik dní v kuse asi 16 hodin denně, v podstatě ora et labora (a spánek) v praxi.
Už se těším na děti. Možná to tu bude trochu váznout a nestíhám nikomu odepisovat, ale bude dobře, doufám.
