Vyklíčí či nevyklíčí? aneb Velkopěstírna v době Matrixu

Začalo to u příspěvku s celožitným chlebem, pod který se ozvala Kačenka s odkazem na recept, který jsem dlouho měla v záloze. 
U něj byla tak sexy fotka chleba s máslem a klíčky, že jsem se dala hned do díla.
Dělala jsem vždy takovou tu klasiku - mungo a řeřicha na vatě. 
Ale ta při odstříhávání nechávala zbytečnej a nevzhlednej odpad, zaschlou vatu na talíři a já chtěla takový ty dlouhý klíčky, co se na ně srdce směje...
Takže jsem se rozhodla zakoupit pořádný vybavení. 
Funkční, ale aspoň trochu hezký, protože jsem nechtěla dyzajnový klíčící misky za tisíce, ale ani levnější plastové nevzhledné továrny na život.
Takže jsem nejdřív koupila pár klíčících sítek a umístila je do misky, ale z nich ty semínka padaly a vyplavovaly se při navlhčování ... 
až jsem na lovu v domácích potřebách objevila přesně to, co jsem potřebovala - nerezový síto na mouku, který krásně sedí na bílým hlubokým talíři s vodou a činí kompromis mezi funkčností a přijatelným vzhledem :-).
No a semena jsem nakoupila online ve velkých baleních v biokvalitě, protože jíme rostlinky celé a jíme jich hodně.
Nejdřív řeřichu, hořčici, alfu a ředkvičku, pak znova ředkvičku a hlavně koriandr.
Ten mám hrozně ráda a Lukorovi dělá dobře na slinivku, jenže mi vždycky v květináči brzy zhyne. 
Klíčí déle, ale funguje to! 

Poprvé jinak

Když o tom Vašek básnil, brala jsem to s rezervou, ale vážně to bylo fajn.
Dneska mě to zvedlo z prachu.
Inspirace odsud.


..............................................................................................................

Musím přiznat, že mě optimismus v posledních dnech trochu přešel.
Strachy šly naštěstí stále celkem mimo mě a suchej březen taky dobrý, ale po deseti dnech na telefonu a mailu v kuse jsem začínala bejt zralá na psychouše.
Až teď konečně začíná fungovat pud sebezáchovy, aby nedošlo k sebezničení.
Děti byly skvělý (školní i domácí), ale tím ten výčet asi končil.
Mail jsem otvírala s odporem, telefon bych nejradši ztratila.
Přes týden máme s holkama režim jakžtakž zajetý, sice je ráno honím, 3x týdně obědváme palačinky a asi tak od dvou hypnotizuju hodiny, kdy už dorazí otec vlasti (ještě, že nějakýho máme).
Ale víkendy jsem doteď moc nezvládala (ano, má je to vina, psychologicky nevidím hranici mezi pracovním dnem a víkendem, snad se to naučím) - ale mám práci!
Rouška mi způsobuje pocity klaustrofobie a dechové nedostatečnosti, připadám si jak v Gileádu, nepoznávám známý, lidi v nich chodí jak Robocopové a neodpovídají na pozdrav, celý to je takovej divnej Matrix - ale díky za ně, babičko a Kájo a respekt všem prodavačkám, které v nich vydrží celý den!
Se psem chodím radši v noci, abych se v lese mohla nadechnout jara (který už je teď spíš zase zima).

Je dobrý si pořád připomínat ty výhody:
- dělám si věci (práci) po svým
- děti se srovnaly tím, že jsem víc s nima a ani já už tak nehysterčím, jako když přijdu vymluvená z práce
- Ema nemusí do školky, do který chodí jen proto, že to máme nejblíž do práce
- taky se naučila tím, že vyžaduje stejný typy úloh jako Anka, jen na nižší úrovni, číst, psát a počítat (i když nevím, jestli zrovna tohle je výhoda)
- mám větší kontrolu nad tím, co jíme 
- pracuju v teplákách a šetříme prádlo :-)
- hlasivky odpočívají
- výuka houslí a cella se rozjíždí a zase je to chytlo (měly krízi) 
a vlastně ...
- voláme si s bratrem (ave corona!) :-) :-) :-)


P.S. Šít umím jen v ruce, ale modlíme a postíme se za všechny.
Přijímá se jakákoli, i sebemenší oběť .
Kdo by se cítil nevyužitý a chtěl by se přidat, neostýchejte se.
Rouška a upřímná modlitba stačí! Teď už se nemůžeme vymlouvat na zlou církev, ta je zavřená, nejde ani tak o konkrétní texty (můžu ale poskytnout), jako o odevzdání se B. ochraně.
Ještě chvíli budou čísla skákat, ale bude to dobré.
Snažte se držet střeva v čistotě, omezte cukr, vynechte pšenici, alkohol, najeďte na žito. 
Spěte, hejbejte se.
Dobře bude!

Don´t panic

Paradoxně prožívám po mnoha letech jaro, kdy jsem celkem dost v kondici.
Když jsem po Vánocích na 14 dní byla mimo provoz, nastal dobrej odraz k tomu, abych zatočila s popíjením (stříčku).
Následným únorovým půstem za Frantu a kúrou u Ranhojiče se konečně daly do pohybu další dlouhodobý boje: strava, střídmost, cvičení, pití, pravidelný půst, životopráva - ale že to je každý rok boj, uff!
Rozjela jsem ve velkým klíčení - začínáme bejt úplná farma :-)! (o tom někdy jindy)
Stihli jsme:
Společný den a setkání třetího druhu zase v Dojči na Slovensku (s tím teď máme utrum).
Návštěvu Klokanovic klanu u nás - jsou ještě větší milouši než na blogu!

Jen mobil a sítě jsem od začátku moc nezvládala a od úterka jsem téměř pořád on-line.
Neskupuju dezinfekce, pořád používám místo chemie ocet, neperu se o toaleťák... 
ale včera jsme byli na nákupu a jsem za to ráda.
Nebojíme se, věříme v ochranu modliteb a půstů - vzpomínám na předky, co tahle vyprosili konec moru. 
(Že nemáme strach neznamená, že se nám nic nemůže stát.)
Nákupy nesnáším a vyhýbám se jim dlouhodobě, dlouho jsme nebyli, tak nás to včera donutilo.
Ne že bychom dělali zásoby na půl roku, ale obvyklý větší nákup, hlavně mouku na chleba, rýži, velká balení semen na klíčení.
Debordelizaci lékárny jsem provedla už před pár měsíci, ale nákup pořád nic, taky až včera, decentně.
Nesnáším extrémy. Brakování marketů na jedné straně, stejně jako zlehčování situace a bezohledný zatajování lyžovaček v zahraničí na straně druhé.
Je to nebezpečný hlavně pro starý, tak to jako můžou (pardon) vychcípat?
Nedělám si iluze o AB a jeho pohnutkách, korona zakreje jiný věci... - v lednu debatu na tohle téma utl, dneska už jeho laborky testují za dvojnásobek ostatních.
Ale není čas řešit Andreje, v tomhle má výjimečně pravdu .
Včera poslední mše (přišly 4 babičky). Budeme zvát kněze na oběd :-).
Jedni z nejlepších přátel jsou od včerejška v nařízené karanténě. 
Lukor chodí průběžně na noční zavádět stále přísnější pravidla pro MHD.
V práci už nám zakázali i těch málo porad, co jsme měli v plánu, takže se hlavně učím a pořád vymejšlím, mozek je v práci stále. 
Na jedné straně strach nemám, přestože jsme cílovka (astmatik a diabetik, to je dvojka! :-) ) na druhé se cítím zodpovědná za výuku "svých" dětí a koumám nad tím skoro neustále.

U nás houby zle, navíc se pro mě jako asociála moc změn neděje.
Ale říkám si, jak to asi zvládají ostatní - extroverti/ti, co neumí vařit/nejsou soběstační...
A budou jiný skupiny, který budou potřebovat naši pomoc.
Už se dá registrovat jako dobrovolník na drobnou výpomoc seniorům.
Můžete pomoci podnikům a restauracím, které mají navařeno, od zásob (pobočky VegGo vyprodávají svoje skvělý jídlo za směšné ceny).
Asi si zaplatím lekce angličtiny u kolegyně, která je OSVČ.
Zrní vydalo novou desku. Ale nemůže hrát = živit se, proto žijí z dobrovolných sbírek a merchu.

Přes to všechno si ale myslím, že na některý věci je šance.
Nejen na restart školství a církve, ale i na srovnání hodnot, ukotvení v rodině, naučit se dělat věci jinak.
A na uvědomnění vlastní omezenosti, že ta bezbřehá svoboda, co tu už dlouho panuje, není samozřejmost.
A že si opravdu nemůžu dělat úplně všechno, co chci, i když je to asi teoreticky možný.
Jsem celkem zvědavá, jak tohle všechno dopadne.


______________________________________________

P.S.
Už roste!
Sluneční teplo, bečení, česneková vůně a tlukot datla byla injekce krystalickýho optimismu!
Jen když jsme odcházeli, jsem mírně dostala strach, jestli se všichni z nákupáků nepřemístili brakovat sem... 

Brokolice - zdraví více :-).

To takhle kolegyně potřebovala doplnit stav dětí, aby mohla otevřít kroužek a já souhlasila - teď supluje moje mateřský povinnosti a Anka chodí šít, tvořit a vařit.
Když přinesla ušmudlanej a pomačkanej vzorek tohohle salátu, byla jsem dost skeptická k jeho konzumaci, protože si umím dost dobře představit, jak asi vznikl :-).
Když se na mě ale Lukor výhružně podíval, překonala jsem se a ochutnala. 
Nadšená Anna cestou ze školy přesvědčila otce k okamžitému nákupu surovin a tak hnedle vyrobila salát znova pro všechny, dokud si ho pamatovala (a s jakýms takýms hygienickým dohledem :-) ).
Od té doby jsme ho udělali v mnoha variacích - některé lze totiž stihnout i do 10 minut a hlavně: 
je silně návykový. 
Čemuž jsem nechtěla věřit, ale je to pravda, stejně jako to, že se po něm utlučou zarytí odpůrci zeleniny (potvrzeno Emou).

NÁVYKOVÝ BROKOLICOVÝ SALÁT

Začnu tím, že na suché pánvi opražím dokřupava 15 dkg minikostiček anglické slaniny/pidikostiček marinovaného tofu s tamari omáčkou na kapce olivového oleje společně s osolenými slunečnicovými semínky (protože musí vše vychladnout) - množství semen podle chuti, my dáváme hodně :-). 
Zkoušela jsem také se zbytkem pečeného masa + balíčkem hotových pražených slunečnicových semínek (prodávají v Lidlu), takže tuhle fázi lze dost urychlit.

1 hlávku brokolice rozeberu a nastrouhám (nejsem bionácek, ale když ji tepelně neupravuju, kupuju radši bio, jo a používám sekáček - za pár vteřin je hotovo).
Přidám najemno pokrájenou malou červenou cibuli a dvě lžíce posekaných rozinek (nevynechávat!) :-). 
Sůl, pepř, spojit majonézou/sojanézou a/nebo kapkou dobrého oleje.
Hotovo dvacet, užijte si slast :-).

Dýňové ozvěny

Dýňová co dům dal - první letos až v únoru, nějak jsme byli přejedeni ještě z loňska.
Cibule a dýně opečená na kokosovém oleji, zalitá zeleninovým vývarem, rozmixovaná s trochou ovesného mléka a lžící zbylé smetany.
Ke kokosovýmu ocasu se hodí opražená slunečnicová semínka a cákanec dýňového a hlavně chilli oleje.
Symfonie.

A kdyby někomu docházela inspirace, tak ještě jedna - pečená dýně a jáhly se žampiony  od Cuketky. 
Místo petrželky koriandr, a protože Lukor musí mít vyvážený jídlo a různý bílkoviny, tak s krůtími nudličkami a slunečnicovými semínky.
Jako příloha výborný, samotný taky moc dobrý - dýně se hlavně musí dobře ochutit a propéct.
Za foto pardon :-).

O vděčnosti

Anička si začala psát deník.
Tak jsem si říkala, že bych jí mohla ukázat svoje letopisy (Marnie? :-) ) a trochu ji tak motivovat, aby vydržela.
Vytáhla jsem ze zaprášený krabice svoje deníky, který jsem si psala od 6. třídy.
Mě tenkrát k začátku písemnictví taky inspirovali jiní (a některý zápisy jako by zaváněly inspirací odjinud).
Namátkou jsem je prolistovala a pak jsem musela uznat, že tohle svým dětem dávat za příklad rozhodně nechci.
Tolik sebepodceňování, hořkosti, trapnosti, hodnocení a obviňování všech kolem sebe za svou neschopnost, malosti, snahy jen nějak přežít místo touhy létat ... jim opravdu ukazovat nebudu.
Tak jsme si spolu prohlídli nějaký pohledy, přečetli pár pubertálních veršů a zase jsem minulost uklidila, kam patří.
Přiznám se, že některý vzpomínky, který jsem už vytěsnila, se mnou docela zamávaly.
Ještě, že jsem si v neděli v CDB zopákla s psycholožkou na školení dobrovolníků některý fyziologický souvislosti s pubertou, protože jinak by to bylo na depku.

Nechci se vracet do mládí a nepřestanu bejt vděčná za novej začátek.
Na ten nikdy není pozdě.
.........................................................................
Dneškem se odpojuju na 40 dní od sítí.
Nějaký příspěvky mám v zásobě, ty průběžně postnu, ale jinak budu jen omezeně na telefonu a mailu.
Děkuji za pochopení :-).

Celožitně aneb nejlepší chleba pod sluncem (teda pro mě)

Krůček pro lidstvo, možná totiž znáte, ale pro nás velký skok vpřed!
Když Ranhojič doporučil Lukorovi vzdát se úplně pšenice (i špaldy), loučila jsem se hlavně s výborným chlebem a byla jsem, přiznám se, dost rozladěná.
Znám docela dost bezpšeničných receptů k pečení, chleba jsem se ale vzdát nechtěla a celožitný chleba jsem měla spojený s hutným mazlavým kvádrem, co neleze do krku a sním ho, ale jen jako plnivo. 
Nehodila jsem ale flintu do žita a z pšeničnožitného chleba pro zaměstnané ženy jsem postupným ubíráním špaldy a zakomponováním zjednodušujících vychytávek vytvořila... tramtadadááá ..... !

NEJLEPŠÍ BEZÚDRŽBOVÝ CELOŽITNÝ CHLEBA BEZ HNĚTENÍ 
PRO PEČICÍ IGNORANTY (jako jsem já)  A ZARYTÝ NEPEKAŘE :-)

který je chuťově lepší, křupavější, vláčnější, kyselkavější, prostě úplně boží a žeru ho pořád :-).

Upravený recept po zakomponování všech fíglů - bez hnětení, takže už prostě nemůže být snadnější:
(1. pečení je dobré podniknout o víkendu a vyzkoušet si načasování, ale pak už to jede jak po másle - tak směle do toho! Když jsem to zvládla já, zvládne každý.)

 
KROK 1 (kvas)
600 g žitné chlebové mouky (používám Předměřickou chlebovou nebo Bioharmonii a není to placená reklama, prostě se mi nejvíc osvědčily)
600 g vody (lepší je vlažná)
kvásek (1 - 2 vrchovaté lžíce mého siláka devítiletého Josífka - v zimě raději odebírám více, aby vše stihlo prokvasit a uchovávám v lednici v benzinkovém kelímku s proděravělým víčkem)

- společně zamíchat, v míse zakrýt igelitem (nechat jen malý otvor na dýchání) a nechat stát v pokojové teplotě cca 5 - 6 hodin (v létě je hotovo i dříve).
- po této době nezapomenout odebrat do kelímku stejné množství kvásku na příští pečení!

KROK 2 (těsto)
- pokud jste nezapomněli odebrat kvásek na příští pečení, můžete do mísy ke kvasu přisypat další suroviny a vytvořit tak finální těsto:

cca 400 g té samé žitné mouky (dřív jsem dávala špaldovou, ale takhle to chutná mnohem líp!)
21 g soli podle chuti
kmín (lze vynechat, ale já dávám hodně)
cca 150 - 160 g vody
- dobře zamíchat a nechat stát dalších 5 hodin v pokojové teplotě pod igelitem (i tuhle fázi lze časem krátit podle potřeby nebo ji úplně vynechat)

KROK 3 (chleba)
- po této době jsem dříve hnětla (a zpočátku i nadávala) a zapleskala celou linku moukou a tu pak drhla ...
Dnes už nehnětu a nerozčiluju se a krásný bublinkatý voňavý těsto prostě a jednoduše vyškrábnu lžící do vysypané ošatky a jenom uhladím, malučko posypu moukou a přikryju igelitem.
Ošatku přikrytou igelitem nechám v lednici přes noc (vydrží i déle, když nemáte čas péct, třeba do odpoledne).
Přiznám se ale, že pokud potřebuju chleba už druhý den (třeba o víkendu), začnu rozkvášet ráno, všechny fáze dodržuju podle oka a místo studeného kynutí v lednici nechám kynout v teple jen cca 2 hodiny na ošatce a co můžu, tak dochladím v lednici a peču. Lednice zabraňuje roztečení.

KROK 4 (pečení)
- rozpálím troubu i s plechem, na kterém chleba peču, a se starším pekáčem, do kterého se později nalije voda (k vytvoření páry, aby se vytvořila kůrka) - vše na 250°C.
Až když je trouba rozpálená, vytáhnu bochník z lednice a vyklopím ho na větší dřevěné prkénko s pečicím papírem. Bochník potřu vodou, otevřu troubu, po prkénku opatrně sesunu bochník s papírem na plech, do hlubokého pekáče naliju hrnek studené vody a zavřu dvířka.
Peču 20 minut na 250 °C při oboustranném pečení, pak na 5 - 8 minut při stejné teplotě přepnu na horkovzduch kvůli kůrce, po této době vytáhnu pekáč s vodou a snížím teplotu na 200 °C + vrátím na oboustranné pečení.
Když chleba budete péct 20 minut na 250°C na oboustranné pečení s pekáčem s vodou a po téhle době vyndáte pekáč s vodou a snížíte teplotu na 200 °C, nic se nestane, některý trouby ani horkovzduch nemají, takže pohoda.
Dopečeme podle požadavku na kůrku (hotový je po následujících 30 - 35 minutách, ale může se doba prodloužit až na 40 minut).
Bochník vytáhnu z trouby a nechám vychladnout na mřížce.
Krájet se smí až úplně vychladlý, cca po 2 hodinách, jinak se z něj vypaří vlhkost.

JOSÍFEK (devítiletý kvásek vonící po ovoci, kterým zásobuju celou školu :-) )

- v lednici Chozé vydrží týden bez povšimnutí, když ani po týdnu neplánujete péct, udělejte alespoň KROK 1 (třeba v menším poměru 100 g mouky a 100 g vody, odeberte si kvásek na příští pečení a zbytek použijte na kyselo, rozdejte nebo v krajním případě vyhoďte).
- těsto i kvásek je třeba mít pořád pod igelitem, aby chleba neztrácel vláhu
- do těsta nepřidávejte žádná suchá semínka, pokud chcete semínkový chléb, je potřeba hrst semínek nejprve zalít vroucí slanou vodou a nechat alespoň 6 hodin nabobtnat
- uchovávat v kelímku s proděravělým víčkem a v lednici, ale ne ve dvířkách, aby se s ním co nejméně hýbalo
- kvásek je silný, proto mísu od těsta a náčiní neumývejte ve dřezu, aby nedocházelo k jeho množení a následnému ucpání odpadu, stačí nechat mísu oschnout a suché těsto oloupat, já používám jednu mísu jen na chleba a nemyju ji 
- pečení je velmi jednoduché a nenáročné, recept je pouze časově náročný vzhledem k době kynutí, proto se vyplatí pečení poprvé dobře naplánovat, jakmile to dostanete do hlavy, je vše bezúdržbové
- kváskové pečivo je výživné a šetrné k zažívání, i přes upečení chléb zůstává tzv. živým (stále obsahuje mnoho střevu prospěšných bakterií) a pomáhá udržovat zdravou střevní mikroflóru 

P.S. Foto časem vyměním za nějaké reprezentativnější :-).

Jarky

Ne že by se předtím nic nedělo.
Jak jsem psala u sebe, přihlížíme přípravě Anky na 1. sv. přijímání, pololetí za mnou, oslavy výročí založení domu SDB a úžasnej Víťa Marčík, chřipková epidemie v práci ... a konečně Hromnice a toho světla aspoň trochu více.
Taky jsem hodně pekla, protože Lukor přišel s teorií, že děti jdou (zase) po sladkostech jak slepice po flusu, protože prý málo peču (a chleba se nepočítá !?).
Tak jsem pekla o víkendu i v týdnu.
Teorie nepotvrzena.

O jarkách se opět ukázalo, jak neumím moc odpočívat.
Ale můžu bejt ráda, že mě nesklátila chřipka jako všechny okolo. 

 
Přestože v hotýlku Sirákov na hřebínku někde mezi Vsetínem a Zlínem bylo více než přívětivě (podíl na tom měla jejich vlastní hlíva, kterou jsem užívala dvakrát denně v jejich nešizené domácí valašské stravě), 4 noci byly tak akorát a víc bych asi nevydržela.

Užili jsme si asi všech druhů počasí: slunečné skorojaro u salíků ve Zlíně a v Zoo v Lešné, bahnitou a větrnou smršť na rozhledně Vartovna a sněhovou bitvu až na spoďáry těsně pod Kohútkou, kde jsme na noname kopci rozsekali boby poté, co jsme nedali bez řetězů poslední zatáčku k lanovce. 

Nikdy jsem nebyla žádnej aktivista, ale návštěvy zoo mě už od dětství moc nebraly.
Trošku jsem si ale říkala, že bych se někdy kvůli dětem překonat mohla.
Tak jo... ale i tak mi bylo z některých apatických zvířat zavřených ve výběhu smutno.
Ano, ZOO Lešná je opravdu jedna z nejhezčích zoologických zahrad u nás, ale jsem ráda, že jsem si svou rodičovskou povinnost splnila a zase mě nikde dlouho nikdo neuvidí :-).

Neděle:

Jedny z mála zvířat, ze kterých se moje duše tetelila blahem, byli společenští rejnoci, kteří se vehementně dožadovali pohlazení.

Pondělí:

Jediná fotka z vrcholu rozhledny, než jsem se začala modlit, aby mi Sabine neodfoukla foťák :-)...

 Úterý:

 
Středa: Před odjezdem jsme ještě museli zkouknout Karlovu chalupu :-).

...

Ranhojič, u kterýho jsme se stavili na zpáteční cestě, navnadil Lukora, že by mohl časem vyměnit píchání inzulinu za perorální udržovací léky, takže zase teď pojedu trochu dietku.

A je po Vánocích.

Letos poprvé, co jsme nebyli na Štědrý večer sami - sjela se rodina na dva dny k nám.
Pak honem k rodině Lukora, tři dny spánku v kuse a nakonec nemoc až do Tří králů - NoJoNo.
Doplňky, co mě drží v práci bez ztráty kytičky, mi došly už někdy v listopadu, to se pak člověk nemůže divit :-).
Obsah všech pokladen opět rekordní, bedna vykoledovaných sladkostí už odpočívá v CDB.
Letos vokálně - instrumentální verze s ukulele a flétnou :-).

 ...................................................................................................

Dlouho jsem nebyla nemocná víc než s třídenní rýmou.
Ale! Měla jsem čas sjet snad všechny pohádky, co existujou - krásně shrnuly moje zkušenosti z posledních let:

- Dobro a zlo existuje a ten, kdo říká, že ne, ještě konzumuje zlo pod maskou dobra nebo si lže do kapsy (chápu, že je dneska moderní jeho existenci popírat, ale sorryjako, musela jsem :-) ).
- Nejjednodušší cesta (většinou pomocí kouzel) a rozhodnutí, že si člověk se vším poradí nejlíp sám (byť je to možný a nikdy jsem to nepopírala), vede většinou do pekla (Čertí brko, Anděl Páně).
- Pýcha předchází pád (Sůl nad zlato).
- Každej den neděle a uspokojení (jen) biopotřeb se stejně vždycky přejí ... (Čertí brko).
- Všechny vypůjčené kouzelné berličky (byť fungují) stejně člověk nakonec vrátí (a jak rád!).
- Vyplatí se stát si za svým, i za cenu toho, že člověk vypadá jako ten debil (Škola princů).
- Boží mlýny melou (S čerty nejsou žerty)!
- Není všechno zlato, co se třpytí a dobro zakryté buranstvím stejně jako zlo zakryté vznešeností stejně dřív nebo později vybublá na povrch (Princezna a půl království). 
Našla jsem se v Markovi Ebenovi alias rytíři Valeriánovi a rozhodla jsem se, že na tom, že se za vše předem (slušně nebo trapně? :-) ) omluvím, nebudu nic měnit :-).
A hlavně:
- Oběť se vždycky vyplatí a - f u n g u j e (!) (Sedmero krkavců).
- Když si člověk nechá pomoct vyšší mocí (stačí poprosit), všechno dobře dopadne (Anděl Páně I a II).

Možná jsem naivní, ale tak to prostě mám.
Tak dobrej rok přeju!

Léčba Neratovem

Už když jsme si na podzim rezervovali pokoj na chatě, tušila jsem, že to bude takhle těsně před Vánoci dobrej sebezáchovnej nápad.
Tak posledních 14 dní před jsem ryla (opět!!!) držkou v zemi (a to si porád myslím, jak jsem uvědomělá!).
V pátek jsem přes všechny překážky vypadla asi poprvé po vyučování hned domů, při balení vyšilovala, hodně křičela na děti, cejtila jsem, jak jsem hodně vyčerpaná a ještě víc trapná.
Při hysteráku po Lukorově návratu z práce jsem věděla, že čím víc hysterčím, tím víc potřebuju vypadnout.
A bylo to tak.
Z posledních sil jsme se nalodili do auta a kolem 21. hodiny se už ubytovávali v ohlušujícím tichu.
Poslední vychylující scénka pravděpodobně slyšená zbytkem osazenstva chaty, najíst, nadýchat se v tmavým kostele a asi 10 hodin spánku v kuse. 
Ráno pařezák žitnýho chleba s čerstvou kozí lučinou a zeleninou a ven.
Tolik mi chyběl kyslík, tolik mi chybělo ticho, tolik mi chyběl pohyb!
S držkováním spolubydlících za zády jsem vyběhla za fungl novým mostem přes Divokou Orlici do kopců na polské straně a vydýchávala.
A dobrý!!

... a v neděli skvělá neratovská schola, seznámení s místníma chalupářema s osmi dětma, exkurze v jejich opravované chalupě :-), kafe, další výběh na hřeben a konečně dlouho očekávaný příjezd Kopečkovic.

A povídání a prohlížení knih z Dlouhý punčochy a ráno za tmy roráty pro 5 lidí.

Mise splněna!

Teda ta moje.

Některý mise je třeba ještě vybojovat.

.....................................................................

Přání jsme letos nezvládli ani obrazem ani písní.

Ani jsme se nějak nesnažili, protože jsem letos nakoupila přání a PFko od Oringle.

Její fotkokresbový koláže mě prostě baví.

Tohle úžasný PFko se nakonec rozhodla ani nedat do tisku poté, co ji na sítích někdo sepsul za to, že poškozuje práva oněch důchodkyň, které kdysi vyfotila u polského Baltu.

No, já nevím.

Sama jsem pro ochranu soukromí svýho i ostatních, ale ... myslím, že i gdpr by se mělo dodržovat s rozumem... kloboučky obě dámy, myslím, dostatečně chrání a koláž mi přijde tak dokonalá, že být na ní by mi byla čest :-). 

Edit: polovina mužovy rodiny si dokonce myslí, že paní oslovující Máňu je muž! ;-)

Tak pokud vás to neurazí, přeju vám radostný Vánoce a - ať je dobře! Nebo aspoň líp :-).