Růženec z nebe

Někdy loni v lednu jsem poprvé pocítila hlubokej pocit, že se máme v našem kostele vrátit k modlitbě růžence, se kterým se skončilo před rekonstrukcí.
Ještě několikrát přišel takovým jako zaplavujícím způsobem - a stupňovalo se to, až jsem začala mít intenzivní pocit nesplněnýho úkolu.
V říjnu se konečně zadařilo (jsem flexibilní, že) - rozjeli jsme růženec za farnost a za svět každou středu po mši.
Pár střed jsme tam seděly jen s Luckou (přidaly se děti), ale vůbec to nevadilo.
Měly jsme problém se ten růženec vůbec pomodlit, protože po mši jsme začaly kecat a nešlo přestat :-) - probíraly jsme těžká duchovní témata, měly z toho husinu :-) a sbližovalo nás to.
Navíc když už na modlitbu došlo, chvilka v tichým tmavým kostele jen s jednou rozsvícenou bodovkou byla relaxační, ba úplně nabíjející.
Pak se přidala Karel s Majdou i další a dnes už můžu říct, že se s námi modlí různě i kněží, tak mám radost z toho, jak to pomalu roste.

Lucčin tatínek i dědeček se znal s Aničkou Tomanovou (jediná česká stigmatizovaná mystička, už jsem o ní mnohokrát psala), o jejím dědečkovi se psalo dokonce v knize Chudobka z Orlických hor.
Jednou u ní byl, když byla zrovna v extázi, mluvila s Pannou Marií a pak sáhla do vzduchu, odkud vzala růženec a dala mu ho, ať se ho modlí - a on se ho modlil celý život. 

Lucka slíbila, že až se s taťkou uvidí, zeptá se ho, kde dědečkův růženec teď je a případně vyfotí - a nejdřív poslala tuhle fotku:

Byly jsme z toho obě docela perplex, jenže když jsme začaly víc pátrat, zjistily jsme, že tento růženec sice tatínek taky dostal od Aničky Tomanové, ale dědečkův "růženec z nebe" je tento:

Dědeček byl elektrikář, který křížek obalil páskou, aby se neošoupal :-) ♥.
Po jeho smrti dostala růženec teta, která pásku nechala tam, kde je a modlí se na něm jen svátečně, protože korálky jsou už notně používáním zmenšené.
Medailky byly dodané později.

Jestli vám to hlava nebere, buďte v klidu, taky jsem měla problém to pobrat :-) a to i přesto, že tahle realita je pro mě všednější než ta "skutečná".

Hrozně by mě zajímalo, jak ten křížek vypadá. ♥

Čočková placka

letí sítěma, takže určitě znáte, u nás vyzkoušeno, vychváleno a zařazeno do stálého repertoáru.
Chuť něco mezi palačinkou, tortillou a bramborákem, záleží na dochucení.

Červenou čočku je nutné aspoň na 6 hodin máčet, nejlépe přes noc (z půlky balíčku bylo asi 8 placek).
Průběžně jsem ji několikrát propláchla.
Pak jsem vodu slila a zalila čistou vodou malinko nad čočku, je lepší dát vody míň a pak případně hustou směs ředit, naopak se to dělá těžko :-).
Rozmixovala jsem čočku s vodou ponorným mixérem, konzistence "těsta" by měla být asi jako hustější těsto na palačinky.
To jsem osolila, opepřila, přidala trochu sušeného česneku, ale můžete použít jakékoli oblíbené koření nebo bylinky.

Pak už smažba. První jde trochu hůř, jako u palačinek.
Co jsem tak vypozorovala:
Oleje tak akorát.
Je dobrý mít dobře rozpálenou pánev a nalít jednu naběračku najednou a rychle rozlít po ploše pánve (přidáváním dalšího těsta se pak placka trhá).
Trvá to déle než palačinka a je dobré mít silnější plamen.
Obracet, až když je opravdu zlatohnědá (celou dobu to nejde, nejde a pak až je opravdu upečená, tak ji obrátíte).
Zpočátku vypadá, že je tvrdá (okraje krásně křupou), ale na talíři a po naplnění změkne. 

Plnit se dá skoro čímkoli, my se nechali zlákat reklamama na Shiitake pesto (tyhle houby teď u nás jedou) a musím říct, že reklamy nelžou, no, je prostě strašně dobrý (i když vím, že se slovo strašně nemá spojovat se slovy kladného významu ;-) ).
Takže mě asi poprvé v životě (ne)štve, že tohle fakt není spolupráce s Živinou :-) :-) :-).
Úkol zní jasně: rozluštit tajemství co nejdřív :-).
Dále jsem plnila opečeným marinovaným tofu a oblíbenou zeleninou (leďák, rukola, cibulka, koriandr), je dobré přidat i nějakou omáčku.
No, Luke byl nadšen, děti doma nebyly, takže o hodně přišly :-). 

 

Tam, kde čas plyne jinak

Jakože jarní prázdniny jsme měli tentokrát jako první.
Sníh už (nebo ještě?) nebyl a jaro taky ještě nebylo.
Naopak jsme se s kolegy shodli, že síly by ještě byly (však vánoční prázky byly dlouhé), tak bychom ještě vydrželi, protože vydržet potom bude drsný.
Už tak byl ale zázrak, že jsme mezi sebou dotočili všechny choroby a do Neratova (kam jinam) vůbec odjeli.

Je to pokaždý stejný.
Balení jak na severní pól, a i když se letos podařilo odjet včas, tak stejně - než jsme ten severní pól přemístili do Poutního domu, vybalili a zpacifikovali všechna smráďata, byla zase na první procházku tma.
Pokaždý si říkám, jestli mi to za to stojí, ale vím, že jo a že to musím jen přežít - pak totiž nastanou ty dny, kdy čas plyne jinak, kdy se 3x za den vyjevím jako "co je dnes za deeen?!", uklidňuju se, že času dost a vím, že to narušení rutiny prostě potřebuju. 

 Verze ksichtová u mě.

 

... tolik ještě k Vánocům a v neděli už Hromnice!

S naší scholou ♥.

 

 

 

 

Po vydatné snídani v obědovém čase velká sáňkovačka za farou ...

 

 

... a pak obhlídnout sjezdovky a na kafe a zákusek do Kyhanky (to jsem si dokonce vypila oběma rukama, protože to Makisan zalomil v autě, jupí).

 

 

 

I druhé rozšířené vydání knihy Kluků z Café Neratov má na zadním přebalu moji fotku ♥.

 

Zatímco Lukor s dětmi jeli na obhlídku sjezdovek a půjčit lyže, já měla čas na pěší procházku s modlitbou z Nové vsi do Neratova. 

Cestou jsem se měla pomodlit za smíření u zchátralého sudetského stavení a taky u pomníku z 1. světové o kus vedle.

 

 

 

 

 

 

 

Pak na véču do hospody a na kafe za známýma ze scholy, který obývají nedalekou chalupu.

V pondělí zase dlouhá snídaně s výhledem a pak Lukor bere starší holky na lyže do Bartošek.

Makisan si nezvykle samostatně hraje v koutku a já předpřipravuju věci na večeři, bo hospoda je dnes zavřená.

 

  

 

Odpolko se za nima vydáváme autobusem.

 

 

 

 

Nejlepší bramboračka ever.

 

 Pak se vydávám zase sama na další minipouť Vrchní Orlice - Neratov.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak ještě na mši a hurá na véču.

 

V úterý jdu první na výlet (a polední slunce) já - Lukor mě tak tak vyveze na Mezivrší a než se vrátí a sežene děti na lyže, jsem cca za hodinku po modlitbě zpátky - po žluté k horním neratovským chalupám a pak krosem po lukách rovnou za faru, bo se mi nechtělo riskovat držkopád po ledovaté cestě ve stínu.

... těchto útulen jsme si všimli až letos. Bivakovali v nich vedle nás otužilci po dva večery.

 

... Luke mi předá štafetu, jdu uspat Maki a dát si ještě rychlý kafe na sluníčku.
Resty dočteny a konečně došlo na vánoční knihy.  

 

Kolem čtvrté vyjíždíme znova busem, tentokrát opačným směrem - na Černou Vodu, kam se vydal zbytek famílie na odpolední lyžování.

Je to tam moc zympátiš, útulné, na konci světa, daleko od silnice.
Sáňujeme a bobujeme až do červánků, bohužel mám jen tuhle fotku.
Při vyletění z bobů v jednom obzvláště hlubokým rigolu mi zůstane ruka pod nima, takže konec šmytec a zase domů a na meš a na jídlo do hospůdky.

Ve středu se hrabeme dlouho z postele, v družstvu vládne horská únava.
Lukor zavelí, že tentokrát bude výlet společný a s lyžováním uvidíme.
Unavené ženstvo se líně plíží, takže jen na Zemskou bránu, na procházku kolem Petrovic po Stezce Českem (na rozhlednu jsme nedošli, holt není každej den posvícení), pak zastávka v Klášterci a rychle za Kubou zpátky do Petrovic.

 

 

Anička Tomanová má nový hrob.

Všude led a sníh (v Klášterci je kosa i v létě) a na jejím hrobě kvetou opatrně sedmikrásky.

Kuba nás vítá od oltáře, sotva vtrhnem do dveří, škoda, že číslo tři má sklon vyrušovat a dělat návštěvě od Pardubic ostudu :-), po mši rychlej pokec a na poslední chvíli zachráněná večeře v chatě Na Rozcestí, pak už spěcháme k nám, protože přijde na oplátku návštěva za námi.

Ve čtvrtek zase stěhujeme severní pól do auta, rychlá snídaně, a už nabíhá úklidová četa klientů, nabereme vodu, vylezeme na věže a pak už jedeme se zastávkou v Rokoli (protože na jubilejních poutních místech Pán nachystal nějaké bonusy ♥) domů.

Budou varhany! Jsme teprve dnes zjistili... :-)

Takže H2O č. dvě a hurá domů.
Měla jsem jet na službu, ale jaksi jsem zůstala v pátek ležet.
Naštěstí je vše naplánováno dokonale a stihla jsem se vyležet ještě před prací.
Díky, ach nebe, a teď už kolotoč až do prázdnin :-)!