Svatí charismatici - 3. část

Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipovi Nerim zde  a na druhý díl o sv. Kateřině Sienské a sv. Františkovi Xaverském TADY. 

 Sv. Pio z Pietrelciny (1887 - 1968)

Padre Pio, vlastním jménem Francesco Forgione strávil většinu života v San Giovanni Rotondo, kde je i pochován (o návštěvě nejen tohoto poutního místa jsem psala před 6 lety TADY ).

Jeho obdarování byla opravdu mimořádná - měl dar uzdravování, prorokování, dar zázraků, dar slova poznání, četl v lidských srdcích, rozlišoval duchy, zakusil i milost bilokace, tedy ocital se na druhém konci světa, kde sloužil potřebným. 
Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) od něj při zpovědi dostal proroctví o budoucím pontifikátu. 
O jeho stigmatech neslyšel asi málokdo, co naopak o něm tak známé není a může nám to být velkou inspirací, protože to tak můžeme dělat úplně všichni, je, že zapojoval do služby svého anděla strážného a komunikoval s ním (třeba jako moje další oblíbenkyně sv. Gemma Galgani, kterou jsme navštívili v Lucce předloni), prý si dokonce dlouho myslel, že to tak mají všichni křesťané.

Malý Francesco zasvětil život Ježíši už jako pětiletý, často promlouval s ním, s Pannou Marií i se svým andělem strážným, některé přesné citace uvádí jeho spolubratr a Patrick je v knize cituje. 
Jako šestnáctiletý vstoupil do noviciátu Řádu menších bratří kapucínů a později byl vysvěcen na kněze a přijal jméno Pio z Pietrelciny. V roce 1918 obdržel stigmata a ta měl celých 50 let.

V kapitole Víra potřebná ke spolupráci s anděly najdeme rozbor Kréda a výčet pasáží ze Starého i Nového zákona, jasný základ nacházíme v úryvku: "Což oni všichni nejsou pověřeni službou (diakonia), poslaní, aby sloužili těm, kteří mají zdědit spásu?" (Žd 1,14)

Sv. Jan Zlatoústý řekl (z kázání na výše uvedený list Židům): "A tak (andělé) jsou našimi partnery ve službě. Uvažte, že (Pán) mezi svými tvory nedělá velké rozdíly, ačkoli rozdíl mezi anděly a lidmi je vskutku velký; i přesto je k nám přivádí a říká: pro nás pracují, kvůli nám pobíhají sem a tam; dalo by se říct, že na nás čekají. V tom spočívá jejich služba - nechat se posílat všemi směry".

Anděly tedy můžeme úkolovat, ale ne tak, jak se nám zamane. Jsou nám přiděleni jen proto, abychom plnili své Boží poslání na zemi.
Pater Pio posílal svého anděla strážného, když sám nemohl někomu přijít na pomoc. 
Patrick uvádí příklad, když pater Pio posílal svého strážného anděla probudit jeho spolubratra, který mu měl pomáhat, ale často zaspával. 
Toho prý budilo zaklepání a když otevřel, nikdo na chodbě nebyl. 
Když se tento spolubratr otci Piovi omlouval, řekl na to: "Chápu tě. Ale to ti mám denně posílat svého strážného anděla, aby tě budil? Raději si běž koupit nový budík!
(P. Parent, Alessio: "Send Me Your Guardian Angel": Padre Pio, 4. vydání, 1983, kap. 7.)

Patrick Reis uvádí, že začal svěřovat svému andělu strážnému situace, kdy potřebuje urgentní odpověď např. na svůj e-mail, ale nechce dotyčného bombardovat zprávami. 
Má zkušenost, že mu odpověď přijde pak až neuvěřitelně rychle i bez upomínky a lidé mu svěřovali, že jim náhle jeho osoba přišla na mysl.

Nejvíc mě ale inspirovala doporučení k ochraně před útoky, to mi opravdu pomohlo:  

Přiznám se, že od té doby každé ráno při zasvěcování Panně Marii všeho a všech taky prosím anděly strážné všech členů naší rodiny, aby se o tyhle všechny duchovní věci postarali. A asi dobrý! 
Přes den už se jenom modlím za obvyklé úmysly, maximálně když se někdo ocitne v nouzi, poprosím za něj krátce v jazyku a prostě se spoléhám na nebe.
A čím víc se spoléhám, tím víc pomoci přichází a tak lze stíhat všechno potřebné a nutné. 
Díky Sv. Pio, a oroduj, prosím, za nás!

Sv. Serafim Sarovský (1754 - 1833) 

Přiznám se, že o tomto světci jsem nikdy neslyšela, až teď (vlastním jménem se jmenoval Prochor Mošnin a narodil se v Kursku).
Přezdívá se mu ruský padre Pio (přestože žil dříve než on), a je jediným zástupcem východní církve v knize. 
Serafim znamená v hebrejštině Planoucí. Skrze něho lidé zakoušeli láskyplný a uzdravující Boží dotyk - vášnivě toužil vidět, jak se prostí křesťané proměňují mocí Ducha sv.
Podobně jako sv. Kateřina Sienská toužil žít nejdřív poustevnickým životem, dokonce se stáhl do lesní pustiny, aby se modlil a sjednocoval s Ježíšem (když to tak pozoruju, tak je to příprava mnohých na službu, já jsem zatím ve fázi pustiny a nevadilo by mi v ní zůstat :-) )

V roce 1813 zažil intenzivní setkání s Pannou Marií, kterou doprovázeli svatí, a ta mu sdělila, že si Bůh přeje, aby sloužil lidem. 
Následuje několik svědectví o uzdravení, těch se událo mnoho (a jeho skrytá modlitba měla další dosah).
Vyhledávalo ho podobně jako otce Pia mnoho lidí a nikdo z těch, kdo za ním přišel, neodcházel stejný.  

V kapitole Jak nebýt pod tlakem Patrick zmiňuje skutečnost, že když lidé vyrostou ve službě a začínají je vyhledávat lidé, cítí se být pod tlakem očekávání druhých. Ten spolu se strachem může službu oslabovat.
Některá svědectví umožňují nahlédnout do vnitřního nastavení mysli, v jakém se Serafim modlil.
Světec poznal, když někdo nevkládal naději v Boha, ale v něho. 
Když uzdravoval člověka jménem Manturov, ten zcela zapomněl chválit Boha, vrhl se mu k nohám a děkoval mu. Dostal za to pěknej céres :-).

Uzdravování způsobilo, že mnoho lidí toužilo prohloubit svůj vztah s Bohem, a dal mu tak podnět k vyučování o získávání Ducha sv. 
Prorocky promluvil k muži, který se od dětství pídil po cíli křesťanského života: Modlitba, půst, bdění a všechny křesťanské skutky, jakkoli jsou o sobě dobré, nepředstavují cíl našeho křesťanského života, i když jsou nevyhnutelným prostředkem k jeho dosažení. Cílem křesťanského života je získat Ducha svatého. A pokud jde o posty, bdění, modlitby, almužny a veškeré dobré skutky vykonané pro Krista, jsou to jen prostředky k získání Ducha Božího. 
Máme- li překonat mentalitu výkonu a zásluh, potřebujeme uznat, že život Ducha sv. máme k dispozici už teď a že ho lze reálně přijmout a zakoušet. 

(jestli to dobře chápu, souvisí to i s tím, že hodně lidí nechápe mou pohlcenost Božími věcmi. Vidí v tom jen tu "práci" - modlitby, posty (ty teď moc nedávám), služby a neláká je to, protože mají pocit, že to je samá dřina, pot a skluzy a žádný potěšení. Jenže to potěšení je ten Duch a zážitky s ním, díky nímž všechny ty věci člověk udělá rád a tak nějak mimoděk, většinou k tomu dostane i sílu - takže má člověk radosti a potěšení víc než dřív).

Veškeré "výkony" bychom měli provádět s očekávající vírou, že na nás Bůh vylije větší podíl DS, navíc tento podíl podle Serafima nemá žádné hranice. 

Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte se podle Serafima nevztahuje jen na službu uzdravování, ale i na dary Ducha.
Přirovnával růst darů Ducha k šíření ohně. Pokud se oheň nešíří, vyhasíná. Když se šíří, zvětšuje se síla i žár. Proto se o ně musíme dělit. Růst v daru závisí na ochotě se o něj dělit.
Odhodlání uplatňovat svůj dar zvyšuje jeho účinnost v životě i službě. Růst souvisí s jejich hojným používáním.

Serafimovi nepřipadalo, že by měl nějaké zvláštní charisma nebo autoritu v DS, zázraky nepřipisoval ani intenzivnímu vztahu s Ježíšem.
"To, co mi říká Pán jako svému služebníkovi, předávám druhým. Tak jako se železo podrobuje kováři, tak i já sebe a svou vůli podrobuji Pánu Bohu. Konám jen to, co si přeje on."
To vychází z J 5,19: "Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn."
Měl prostou a očekávající víru. Věřil, že když k němu lidi přichází, Pán mu zjeví, co má dělat a říkat.

Samo přijetí služby a pomazání nestačí k nadpřirozeným znamením. Působení darů DS vyžaduje zjevení, které přichází skrze živé spojení s Bohem v modlitbě. Pro růst je třeba uvědomovat si závislost na Bohu a jeho zjevení. To nás také chrání před pokušením přivlastňovat si nějaké zásluhy. 

Moc se mi líbí přirovnání služby k práci pošťáka, ke které bychom měli mít i mentální nastavení pošťáka: Pošťák přijímá a doručuje poštu. Může předat balík s mnoha penězi. Pokud zásilku otevřete v jeho přítomnosti, může se z obdarování radovat s vámi, ale nemá na tom žádné zásluhy. 

I na závěr Patrick opět zdůrazňuje, že by si neměl člověk uzurpovat jeden určitý druh modlitby (třeba příkazem), protože i Ježíš se modlil mnoha způsoby a poslouchal svého Otce.  

************************

V úplném závěru knihy Patrick poukazuje na snahy a výzvy posledních papežů k zapojení do evangelizace a k modlitbám za nové Letnice a za vylití Ducha sv.
Cituje Jana Pavla II., Benedikta IV. i papeže Františka, povzbuzuje k víře a přijetí Ducha a služby a vysvětluje rozdíl mezi raným a pozdním vylitím Ducha sv.:

 Díky všem, kdo dočetli až sem :-), bude to tu pokračovat zase normálně.

Svatí charismatici - 2. část

Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipu Nerim zde.

Do úvodu jsem zapomněla napsat, že jsem nikdy neměla moc ráda označení charismatik. 

Znělo mi to tak jako nadutě, jako by se k Bohu nemohli dostat všichni, ovšem když vezmeme v potaz doslovný překlad (v novozákonní řečtině znamená charisma nezasloužený dar, milost), sedí to a o dary přece můžeme prosit každý...

Líbí se mi teda přirovnání, že charismatik se podobá hudebnímu nástroji, na který Duch svatý hraje kdy a jak on chce podle svých záměrů. 

(Clark, R. a Healy, M.: Charismata prakticky, Doron, 2025 str. 14-16) 

 

Dnes nás čeká sv. Kateřina Sienská a sv. František Xaverský, tak vzhůru do toho!

 

Sv. KATEŘINA SIENSKÁ (1347 - 1380) 

označovaná jako učitelka církve nesmí v tomto výčtu chybět, o její službě jsem četla mnoho od Mary Healy už dřív.

Jsme zpátky ve 14. století, kdy se Kateřina narodila jako předposlední z 25 dětí (uff)!

Kateřina se s Ježíšem setkala už v raném dětství a odevzdala mu svůj život, vyhledávala samotu a modlitbu a to bylo zdrojem častého napětí - její matku to prý přivádělo k šílenství :-). 

Její otec měl vidění holubice nad její hlavou, proto měl pro dceru pochopení a vyhradil jí malou místnost v domě k modlitbě, tam sama i jedla. 

V jedenadvaceti letech prožila mystickou zkušenost s Ježíšovými ranami.

Jednou ji poslal dolů ze svého pokoje, aby se šla najíst a láskyplně promluvit se svou rodinou. 

Byla z toho velmi překvapená, ale poslechla - tím ji začal připravovat na velkou změnu:

"Dnes jsem si vyvolil neučenou ženu, bojácnou a slabou.... ale mnou vyškolenou v poznání Božích věcí, abych skrze ni zahanbil každou marnivost a pýchu. Pokud muži přijmou pokorně učení, která jim pošlu skrze ženy, prokážu jim velké milosrdenství. Jestliže jimi pohrdnou, upadnou do ještě většího zmatku a agónie." 

(Undset, Sigrid: Catherine of Siena, Ignatius Press, San Francisco, 2009, s. 52). 

 

Takovej feminismus beru.

Sv. Kateřina nikomu nefušovala do řemesla, přesto inspiruje a můžeme se od ní všichni učit.

Nemyslím, že by dnešní ženy byly chudinky patriarchátem utlačované, naopak myslím, že kdo chce opravdu sloužit (stačí se rozhlédnout), ten (nebo spíš ta) dávno slouží.

A taky nemyslím, že by svěcení žen vyřešilo problém krize katolický církve (a krizi víry celkově).

 

No, asi nemusím dodávat, že pro Kateřinu byla ve 14. století tahle výzva jako sci-fi. 

Ale řekla ANO, stejně jako kdysi Matka. 

I pro mě bylo ve 21. století pozvání do služby jako sci-fi, nechápala jsem, čím jsem si to "zasloužila", i když o zásluhy v tomto směru nikdy nejde. 

Ale, i když jsem dlouhá léta spíš jen přihlížela a převážnou část nynějšího času mám dlouhý vedení, nikdy jsem toho nelitovala.

 

Kateřina měla dar osvobozování, uzdravování, moudrosti a prorockého slova.

Sloužila přímluvnou modlitbou, byla významnou vůdčí osobností církve, rádkyní biskupů, kardinálů i několika papežů, ale i diplomatickou vyslankyní králů a královen italských městských států. 

K osvobozování se dostala skrze nouzi jedné rodiny, jejichž dceři sužované zlým duchem nepomohly obvyklé postupy ani exorcismus, proto prosila o modlitbu Kateřinu (její prvotní reakci TAK chápu!) :

 

 

Taky mi už jednou někdo řekl, že nemám autoritu se modlit za osvobození.

S nikým se nehádám, protože ani takové ambice nemám (nemyslím, že bychom jako věřící neměli autoritu, ale mně spíš schází víra).

Vlastně těm lidem rozumím, protože jsem ten názor měla skoro celý svůj dosavadní život, dokud jsem neviděla v akci pár lidí s autoritou (včetně žen) a nepřišla ke všemu jak slepá k houslím.

Takže většinou jen poukážu na rozdíl mezi obřadem exorcismu, který je vyhrazen pouze exorcistům a modlitbou za osvobození.

Můj osobní názor je, že když se modlím za něčí uzdravení nebo přímluvně, mnohdy to bývá s osvobozením propojeno a nelze to od sebe úplně oddělit, protože uzdravení a osvobození spolu ve většině případů úzce souvisí.

Navíc se většinou modlím tak, ať Pán udělá, co uzná za vhodné a to, co nejvíc daný člověk potřebuje - nechci Mu dávat omezení.  

Jednou jsem se modlila za uzdravení (psala jsem o tom loni na uzavřeném blogu) a až zpětně jsem se dověděla, že to škubnutí, který jsem cítila pod svou rukou (omodlovaná si ničeho nevšimla), bylo osvobození od ducha strachu (ještě, že jsem se to dověděla s takovým odstupem a radši to rovnou zapomněla :-) ).

Když jsme se o Vánocích potkaly, říkala, že problémy od té doby žádné nemá a ani se jako dřív nebojí, že jí bude špatně - Bohu díky ♥! 

Prostě - sama bych se do ničeho nedovolila cpát, ale kam modlitba nakonec doopravdy směřuje, to už nezáleží na mně.

 

Ale zpět ke Kateřině. 

Osvobozování lidí, za které se modlila, probíhalo případ od případu rychleji a bylo jich tolik, že jim Raymund z Kapuy věnoval celou kapitolu Kateřinina životopisu a nazval ji "Ďáblova nepřítelkyně".

Patrick se zamýšlí nad tím, proč první osvobození trvalo tak dlouho a pak vše "jelo jak na drátkách" a domnívá se, že za tím pravděpodobně stojí strach, který sv. Kateřina překonala.

Patrick dál uvádí, že přesně tak brzdí plody služby strach i v přímluvné modlitbě a modlitbě za uzdravení (hlavně obavy, že se člověk neuzdraví - to můžu potvrdit).

 

Jeden příklad za všechny v oblasti Kateřininy prorocké služby:

Kolem domu Kateřiny vezli popravčí dva muže odsouzené za své ohavné činy k smrti, kteří rouhavě křičeli a neměli v úmyslu ničeho litovat.

Když se za ně modlila, aby se obrátili (bylo jí líto jejich duší, kterým hrozilo peklo), viděla kolem nich duchy, kteří je podporovali v rouhání a vyhnala je. Pak viděla obraz trním korunovaného Ježíše, který se ukázal i těm mužům, a díky tomu požádali o přivedení kněze a na poslední chvíli se obrátili a zemřeli smíření a zachránění.

 

Kateřina je také známa pro své prorocké slovo papeži Řehořovi, díky kterému dosáhla (po marných dřívějších snahách ostatních svatých) jeho přesunu z Avignonu do Říma.

Místo papežského úřadu působilo v církvi rozepře. 

Kateřina díky Duchu sv. věděla o jeho slibu z mládí, kdy Bohu slíbil, že pokud se stane papežem, vrátí se do Říma - o tomto slibu nikdy nikomu neřekl.

 

Patrick hned uvedl i příklad prorocké služby jednoho jejich kněze z EM a říká, že mnohdy nemusíme obrazům, které vidíme, ani rozumět (můžeme k nim dostat výklad, ale nemusíme), mnohdy je stačí sdělit dotyčnému, za kterého se modlíme a on už vědět bude. 

Během krátké doby pak může Pán vyřešit problém z dětství apod.

 

Kateřina také používala přikazující modlitbu, zde Patrick opět povzbuzuje k poslušnosti Duchu sv. ohledně výběru způsobu modlitby (psala jsem v příspěvku o pražském kurzu).

 

Ať už vstoupíme do jakékoli služby, vždy bychom se měli podřídit Boží vůli.

Někteří křesťané si ovšem řeknou: Boží vůle je přece svrchovaná, takže já nehraju roli v tom, co Bůh (ne)chce.

Boží vůle je sice svrchovaná, ale není neměnná a my ji můžeme ovlivnit stejně jako Mojžíš, který prosil Boha za odpuštění jeho národu, který si postavil zlaté tele krátce potom, co viděl Boží zázraky při vyjití z egyptského otroctví. 

Proto i Kateřina prosila za svou matku, které se nachyloval čas, ale nebyla ještě na smrt připravená.

Bůh často vyslyší své přátele, takže je škoda vzdávat modlitbu s tím, že ukázaná Boží vůle se nedá změnit. 

Když se modlíme ve spolču za světový události, je to docela slušná přetahovaná.

Ale vždy prosíme "Tvá vůle se staň, ne moje" a fakt nestačí to říkat slovy, musí to být postoj srdce. 

 

Svatá Kateřino Sienská, oroduj, prosím, za nás!

 

 

********************************************************* 

 

 

Sv. FRANTIŠEK XAVERSKÝ (1506 - 1552) 

Jsme zase v 16. století, kdy sv. František Xaverský z urozené španělské rodiny vyměnil světské ambice za misie - do dějin se zapsal jako snad nejúspěšnější misionář, který přivedl do Božího království desítky tisíc lidí a položil základy církve v Indii, Malajsii a Japonsku. 

 

"Pokud jde o počet těch, kteří se stali křesťany, leccos pochopíte z toho, že mnohdy únavou sotva hýbu rukama: někdy za jediný den pokřtím celé vesnice. Stává se, že ztrácím hlas i sílu, jak neustále opakuji vyznání víry a jiné formule. "

 

(The Life and Letters of St. Francis Xavier, Burns and Oates, London 1881,  s. 115.) 

 

Sv. František Xaverský je považován za duchovního syna sv. Ignáce z Loyoly, který svým spolubydlícím na studiích na univerzitě v Paříži neustále vydával svědectví o své víře a také ho pozval k absolvování jeho duchovních cvičení. 

V důsledku nich pak spolu s dalším spolubydlícím Petrem Faberem patřil mezi první jezuity, kteří složili sliby v nově vzniklém jezuitském řádu.

Když portugalský král pak Ignáce požádal o dva jezuity na misie do Indie, sv. František nahradil jednoho z nemocných a vydal se na ně bez jakékoli přípravy, jen s Ježíšem v srdci (a ten, jak známo, stačí). 

 

František použil modlitbu za uzdravení jako evangelizační nástroj.

Když narazil na vesnici, v níž náčelník zakázal konvertovat ke křesťanství, modlil se za těhotnou ženu v ohrožení života, které modlitby k hinduistickým božstvům nepomohly.

Pak pokřtil celou její rodinu i s narozeným dítětem, a následovala řetězová reakce.

 

Ačkoli byl František na nekřesťanském území, připomínal si vždy žalm 24, že Hospodinu patří celá země. 

Neohroženě evangelizoval už při první návštěvě vesnice, uprostřed nouze lidí. 

Měl velkou víru v uzdravování v kontextu hlásání evangelia.

Kladl na 1. místo evangelium a to následně potvrdil znameními.

Primární pro něj bylo přinést uzdravení duši rodičky, pak až uzdravení těla.

 

Většina lidí, kterým v Indii sloužil, byli hinduisté.

Jednou se vypravil do jejich chrámu, pagody, aby diskutoval s bráhmany. 

Patrick ten úžasný příběh obrácení asi 200 mnichů na křesťanství cituje v knize přímo dopisem od Františka Xaverského Ignácovi z Loyoly.  

 

Když někam nemohl přijít, protože žeň byla hojná, ale dělníků málo, posílal místo sebe děti, protože jim a jejich víře věřil stejně jako Ježíš.  To mě nakoplo.

Vybavoval je dary a pověřoval službou jako katechety, učitele i evangelizátory modlící se za uzdravení.  

Jako základ hlásání evangelia používal Apoštolské vyznání víry a Desatero a učil je důvěře v uzdravení.

 

Patrick v kontextu Františkova příkladu zasvětil do služby i své děti a podává o tom úžasný svědectví.

Také na konferenci Encounter Ministries vedl jeho kolega (taky jsem o něm psala z Prahy) P. Patrick Gonyeau setkání pro děti a učil je prosté modlitbě za uzdravení. 

A protože děti měly skvělé výsledky, pozvali je organizátoři modlit se za dospělé. 

Výsledná svědectví pak patřila mezi největší a nejzázračnější, která kdy viděli. 

Od té doby řešili na konferencích "problémy" s tím, že dospělí pronikali do prostoru pro děti, aby je žádali o modlitbu :-).

 

Tím, že jsme rodina a získáváme tedy všechny dary do "jedné nádoby" - což je taky největší výhoda tradičního svazku, z kterýho se dnes tak trochu stává sprostý slovo :-), mohou je používat i naše děti, když žijí s Bohem. 

To považuju za největší výzvu, protože o to někdo musí stát a některé prožitky a zkušenosti jsou bohužel nepřenosné :-). 

 

Na základě zkušeností sv. Františka Xaverského z Japonska (tamější služba byla jiná než v Indii, kde už církev začínala působit - Japonsko bylo "pole neorané", takže důkladně vyučil jednoho Japonce, který pak obracel další a nebyl tedy v přímé evangelizaci)  i Patrick popisuje cíl jejich dvouleté Školy služby: Vyzbrojovat proměněné lidi, aby proměňovali další. 

A svědectví se stává inspirací (proroctvím) pro ostatní. 

 

Tenhle úryvek z dopisu Františka Xaverského (citovala jsem jeho dopisy výše, tento je ze str. 117) je pro mě motivací a zároveň velkou výčitkou mýmu svědomí: 

"Mnoho lidí v těchto krajinách nejsou křesťany jen proto, že není nikoho, kdo by z nich ty křesťany udělal. Často mě napadá, že bych měl obejít všechny univerzity v Evropě, zejména tu v Paříži, a všude křičet jako blázen a vybízet všechny učence, co mají víc učenosti než lásky: "Ach, jak nesmírné množství duší se nedostane do nebe, ale půjde do pekla - vaší vinou!" 

Kéž by se starali víc o to, jak jednou budou skládat Bohu účty z toho, jak využili svých vědomostí a hřiven, které jim byly svěřeny! ... atd."  

Au.

Moje evangelizace je velmi pozvolná, protože sama těžko nesu evangelizaci stylem "hup na krávu a je tele" :-) - Aleluja, sláva, hotovo, čau.

Proto sv. Františku Xaverský, oroduj za mě/nás! 

 

Tak příště už trošku historicky"mladší" sv. Pio z Pietrelciny a sv. Serafim Sarovský.

Svatí charismatici - 1. část

 

K sobě si dávám jeden soukromý post, ale sem si potřebuju odložit pár poznámek k právě přečtený knížce hlavně pro sebe a kolegáčky ze spolča, kdyby to zajímalo i někoho dalšího, těší mě, jinak chápu, že jde o úzkoprofilovej zájem :-).

 

Už už jsem si chtěla před Vánoci koupit slovenskou verzi na Godzone shopu, když jsem si na poslední chvíli všimla, že ji nově vydal česky Doron.

Patrick Reis nás spolu s P. Patrickem Gonyeau (oba z Encounter Ministries) školil před dvěma lety v Praze, takže jsem na tuhle knížku byla fakt zvědavá.

A nezklamala, protože se nesla fakt v podobném povzbudivém, až nakažlivém duchu.

 

Už tehdy na té akci jsem měla pořád pocit, že služba modlitby za uzdravení je v našich končinách a u kaťáků vyhrazena spíš pro exoty, kterých se správný křesťan bojí, aby se nezapletl s jinověrci nebo ezoterikou (a ezoterici si zase myslí, že dělají to samé a nevidí svůj omyl).

Tehdy mě moc uklidnilo, že vše funguje v rámci evangelizace, že Bůh koná jen to, co konal vždy, aby umocnil naše hlásání evangelia: udělá mnohdy zázrak  jako potvrzení toho, co my o něm hlásáme, aby v Něj lidi uvěřili - to mi dávalo smysl. 

Ale přesto, že mě uklidnilo, že nejde o nějaký módní výstřelek a exhibionismus, pořád jsem se cítila nejistě a pořád se mi zdálo, že nemám dost argumentů, že tahle služba je stejná už po staletí a že nejde o žádnej výmysl moderní doby.

Tak teď je mám. 

Patrick Reis si vybral šest svatých napříč staletími, kteří jsou známí pro svou službu charismaty a napsal velmi inspirativní a nakopávající knihu, navíc je velmi dobře ozdrojovaná. 

 

Zde úsporný výcuc mých AHA momentů - celý post rozdělím na tři části :-) :

 

1. sv. VINCENC FERRERSKÝ (1350-1419)

Sv. Vincenc sloužil v období po pandemii dýmějového moru (nepřipomíná vám to něco?), v období papežského schizmatu, což prakticky znamenalo rozdělení církve na dva tábory (a teď?) a měl pocit, že slouží v období největšího morálního úpadku v Evropě. 

Jeho život a služba je velmi dobře zdokumentována historiky včetně zázraků pro účel kanonizace (kromě 892 oficiálně potvrzených včetně 28 vzkříšení z mrtvých historici odhadují, že se za jeho služby mohlo stát v Evropě až na 86 000 zázraků.

Sv. Vincenc shromažďoval na náměstích tisícové davy konající pokání a mnoho králů a královen zasvětilo Ježíši svá města. Papež Benedikt XIII. vydal dekret opravňující Vincence kázat všude, kde se bude cítit k tomu volán.)

 

Sv. Vincenc prožil mystické setkání s Ježíšem, který ho uzdravil, aby mohl uzdravovat.

Uvádí, že slyšel slova ve své duši (hurá, díky - mnozí svatí totiž nijak neupřesňují, jak přesně Boží hlas zaslechli) a spekuluje, že Ježíš chce, aby potvrzoval svá kázání zázraky a znameními proto, že jeho svědectví by byla jinak nudná :-).

Zajímavý taky je, že průměrná délka života ve 14. století byla 45 let a jeho služba začala ve 49 letech.

Jeho přímluvná modlitba začínala už před vstupem do města, kam mířil. 

Modlil se za lidi, kterým bude kázat a čekal, mnohdy dost dlouho, dokud necítil Boží soucit s daným městem a lidmi, aby o nich smýšlel jako Ježíš. 

Pak teprve vyhledal hlavní kostel a svěřil svou misi Kristu v eucharistii. 

Patrick sám píše, že od té doby, co toto začal ve službě u Encounter Ministries  praktikovat, má jeho služba mnohem větší plody.

Pro mě to je potvrzení, že je tohle všechno potřebné, protože už jsem se setkala s nepochopením, proč se modlím(e) tolik a proč takové přípravy, mnohdy i od kněží. 

Takže proto! ♥

 

Vincenc promlouval prostým stylem a laskavě, nikoho neobviňoval, ale uváděl mnoho příkladů, aby se každý mohl bezpečně s nějakým ztotožnit a pochopil své hříšné chování svým svědomím.

Každý kazatel musí být naplněný Boží láskou.

K zázračným uzdravením docházelo po hlásání evangelia, mnohdy po zástupech.

Přesně poslouchal každé vnuknutí a byl v propojení s Bohem, takže sledovat ho ve službě musela bejt docela podívaná.   

Vincenc věřil, že může Bůh konat přes kohokoli, proto přímo pověřoval a posílal lidi místo sebe a uzdravení se děla i tak. 

 

Přestože měl Vincenc veškerou papežskou podporu, byl vázán poslušností k dominikánům. 

Když se jeho představenému nezdála jeho služba a zakázal mu uzdravování, Vincenc poslechl a službu nevykonával, dokud představený jeho službu neprošetřil. 

Jeho strategie pokorného poddání se byla správná cesta, samo nebe se ho v nepravedlnosti zastalo, když měl zázračně zadržet člověka padajícího z lešení ve vzduchu do té doby, než doběhne k představenému zeptat se, zda mu může pomoci. 

Když to všechno představený viděl, pokračování ve službě mu samozřejmě povolil. 

Patrick Reis popisuje velmi podobnou zkušenost, že mu byla pozastavena služba v rádiu, dokud se přes předtočený záznam neuzdravila žena manažera rádia, který se zasadil o to, aby mohl ve vysílání pokračovat. 

Také se podřídil s vírou, že se ho sám Bůh zastane a toto podřízení jako výraz pokory zdůrazňuje.  

 

Mnoho lidí přepadnou pochybnosti ve službě.

Třeba se modlí za druhé a sami nejsou v nemoci Bohem vyslyšeni - kladou si otázku, zda se vůbec mohou za druhé modlit, když sami jsou nemocní - mají tendenci se sami diskvalifikovat.

Přiznám se, že na tohle jsem pěkně naskočila druhé straně na podzim, když jsem si řešila svůj špatný krevní obraz a uzavřela se pomoci druhým. 

Bála jsem se, že bych je mohla svou slabostí nějak oslabovat nebo tak a skoro se odstřihla. 

Jenže sv. Vincenc, ač konal zázraky, sám zápasil s vážnými zdravotními problémy. 

Dobře věděl, že služba uzdravování není jeho záležitost.  

Uzdravuje Ježíš bez ohledu na jeho chatrné zdraví a jsou dochované záznamy o tom, že i Vincenc využíval nejlepší péči středověké medicíny.

Proto je správné nepřestávat (a nepřestávat prosit ani za sebe).

K chybám dochází, když vyzdvihneme jeden způsob léčby nad druhý, když přitom oba pochází od Boha. 

 

"Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin.  

Od Nejvyššího má schopnost léčit a od krále přijímá dary.

 Lékařské vědění ho vyvyšuje, i u velmožů sklízí obdiv.

 Hospodin stvořil léčivé byliny ze země a rozumný člověk se jich neodříká. 

 (Sírachovec 38, 1-4)"

 

Proto stále věřím Ranhojičovi, protože využívá oba dva způsoby léčby a nezrazuje lidi od návštěvy lékaře. A odteď budu chytřejší.

Sv. Vincenci Ferrerský, oroduj za nás! 

 

******************************************

 

2. Sv. FILIP NERI (1515 - 1595) - patron mládeže, humoristů a apoštol města Říma, ale také zpovědník 3 papežů i zástupů lidí.

Historie se opakuje, proto i Filip Neri měl pocit, že žije ve zkažené době :-) - klerikalismu, moci a kariérismu, takže bylo i v 16. století potřeba svatých pro další obnovu. 

Zatímco Vincenc sloužil davům, Filip Neri spíš lidem jednotlivě. 

Formování jeho oratoře jste mohli vidět v životopisném filmu o jeho životě - mimochodem jeden z našich nejoblíbenějších filmů - laskavých, vtipných, moudrých a se skvělou hudbou.

Ve třiceti letech zažil silnou zkušenost s Duchem svatým, když se šel modlit do katakomb sv. Šebestiána. 

Viděl snášející se ohnivou kouli, která mu vstoupila nejdřív do úst a pak vstoupila do srdce, kde zůstala.

Roztřásl se, padl na zem, pocítil sálavé teplo a hlubokou radost, kterou pak šířil kolem sebe celý život.

Posmrtná pitva potvrdila, že se mu zvětšilo srdce na dvojnásobnou velikost a tím se mu prolomila dvě žebra.

Třes, teplo a tzv. spočinutí v Duchu (i hluboký spánek) provází při uzdravování nejen sv. Filipa (kniha podrobně přináší mnoho případů), ale i mnoho dalších služebníků.

 

Katolíci bývají k těmto jevům skeptičtí, protože o nich slýchají většinou v kontextu protestantského a letničního hnutí, proto i představitelé církve tyto projevy kritizují a považují je za odchylku od zdravé praxe. Ovšem tato hnutí se začala šířit až počátkem 20. století, kdežto projevy Ducha sahají do mnohem dávnější minulosti až k prvotní církvi a apoštolům.

 

Filip uzdravoval, modlil se s lidmi za zakusení Boží lásky (to mě už párkrát napadlo, že bych mohla udělat, když mám pocit, že moje slova jsou omezená a naprosto nedostatečná, protože jsem to sama v Praze zažila a nemá pak smysl nic říkat, je to jeden z nejúčinnějších prostředků služby i současných služebníků), ale modlil se i poté, co se nezlepšil stav lidí po přijetí svátosti pomazání nemocných. 

 

V knize je podrobně rozebírána opakovaná modlitba (po každém kole modlitby si modlitebník ověří, zda došlo k posunu, to je to, co jsem dřív moc nechápala, protože se mi zdálo, že když Pán chce, uzdraví přece hned) a přikazující modlitba (příkaz nemoci, ne Bohu! Jde o úkon víry.), opět se zde zdůrazňuje poslušnost při výběru způsobu modlitby. 

Patrick popisuje i přísnou revizi výukových osnov Encounter Ministries od katolických profesorů teologie, aby se v nich nenašlo nic, co by mohlo vzbuzovat podezření, přesto tento typ modlitby stále naráží (a já se tomu na jednu stranu nedivím, taky jsem si připadala nepatřičně, když jsem ji začínala používat).

Církevním představitelům se nezdá, že by byl tento druh modlitby přítomen v životě svatých, ale naštěstí je Filip Neri důkazem, že ano! ♥ Kniha uvádí hned několik případů.

 

Další věc, s kterou je třeba počítat, je, že nemůžeme čekat uzdravení všech.

I Filip Neri dovedl odhadnout, že u některých lidí se modlit za uzdravení nemá a místo toho se postaral o zaopatření duše před smrtí.

Můžeme se ale v tomto odhadu mýlit, proto je dobré modlit se za uzdravení, ale je na místě člověka vést i k usmíření s lidmi a k pokání.

Fyzické uzdravení není primárním cílem.

 

Filipa Neriho Boží láska prostupovala do té míry, že si někdy musel lehnout, jako by byl nemocný a zesláblý.

Duch sv. nesestoupil na Filipa pouze jednou, ale i průběžně v osobní modlitbě, o což bychom měli usilovat i my, o znovunaplnění Duchem sv.

V neposlední řadě nezapomněl Patrick Reis zdůraznit, že Filip Neri nebyl žádný suchar a byl proslulý svými vtípky nejen k svému kolegovi Ignácovi z Loyoly :-). 

 

***************************************** 

 

Příště rozepíšu sv. Kateřinu Sienskou a sv. Františka Xaverského, v posledním díle pak sv. Pia z Pietrelciny a sv. Serafima Sarovského (ruský padre Pio). 

Cesta ke světlu

Před prvním adventním víkendem jdu poprvé na hematologii (rozšířenou verzi dávám K SOBĚ). 
Okukuju modřiny po těle (poslední příznak, který mi chyběl k autodiagnostice leukémie :-) ) a jak mi je blbě, jen doufám, že mi jako něco dají.
Paní dr. nějak neví, co se mnou. Řeší, jestli jsou chybějící krvinky důsledkem nemoci nebo jsem nemocná, protože je nemám. 
Nakonec mi vezmou další krev, což mě odrovná a přijďte před Vánoci. 
Pak to prý bude podle výsledků směřovat na imunologii nebo na UZ břicha. 
Ty dlouhé časové prodlevy mě otupují, budu se tedy muset spolehnout zase na své z/Zdroje. 

Sběr chvojí na věnec a nachozený kilometr je pro mě nadlidský výkon.

Když povolí mrazy, oklepu se. 
Lukor zateplil půdu (Ranhojič stále zdůrazňuje, že černé rakovinotvorné plísně musí pryč) a doma je znatelně tepleji. 
Odlehají mi dutiny a už mám jen normální rýmu.
Otrnulo mi a jdem frajersky na Neposkvrněné početí do kostela, kde je největší kosa. 
Cestou zpět zastávka na adventním trhu podívat se, kdo to tam řídí :-).
Ve stánku vidím formičky na ořechy a nutně je musím mít.  

 Táta je zdárně po operaci, uff. 

Přemýšlím nad sebou a nad svou nepéčí o svoje tělo. 

Přehodnotila jsem svůj zvyk, když jsem unavená, sednout si, "odpočinout si" a scrollovat (haha).

Doslova to ze mě vysává sílu.

Lukor mi nastaví na mé přání na mobilu parenťák a sítě omezí na 10 minut denně. 

Překvapilo mě, jak moc to ovlivňuje energii. 

Fyzioterapii teď nedám, ale aspoň jsem si ji úspěšně naplánovala :-).

A přestala jsem čekat na to, až zhubnu a než se tak stane, koupila jsem si o číslo větší džíny.

Hned si připadám zase jako člověk :-). 

 

Nezvykle dlouho jsem nebyla na službě, a tak jsme zvládli o jednom víkendu i výlet, když byly děti u babičky.

Neměla jsem nic hotovýho, tak jsem z toho měla trochu divnej pocit, ale byl to ten nejlepší nápad.

Teda na prohlídce jsem si frkajíc ještě říkala, jestli jsem nepřecenila síly, ale pak jsme si sedli v kavárně a bylo to asi nejlepších dvacet minut spočinutí, kdy jsem si hověla v ušáku s vídní a dokonale se zastavila.  

 

 

Fotila jsem samozřejmě jen to, co budem vyrábět příští rok :-).

S těstama jsem se pomazlila.

Tak dlouho jsem v listopadu hystericky vykřikovala, že letos nepeču, ale kupuju a Luke neméně hystericky odpovídal, že to radši nic, až jsem udělala všeho ještě víc.

Kromě perníků na ozdobu linecký na dva způsoby, rohlíčků dva druhy, kromě svých vlašákových ještě pistáciový - přijímáme do rodiny!

Ořechy jsem nečekaně zvládla, což se divím, byla to piplačka a bylo jich hodně. 

Ale dobře se u toho modlí. 

Plněné medovníky podle Surové dcérky jsem asi podělala v tom, že jsem místo náhražky dala máslo, takže v tomhle provedení opakovat nebudu. 

 

 

 

V Doronu jsem nechala ranec (na fotce zlomek).

Už jsem vše zabalila, ale chtěla jsem si je teda fakt nechat všechny. 

Tak snad mi je obdarovaní půjčí :-). 

 

Štěpána milého jsem přelouskala v rámci omezení telefonu za pár večerů a opět boží, proto jsem ho hodila do košíku 4x, věnuju mu samostatnej post.  

 

 

 

Ve škole na mě děcka plivala všechno možný, až jsem si říkala, že to nemůžu přežít do Vánoc, dokonce i holky padly, a já stále jen s (přežitelnou) rýmou. 

 

Abysme se nenudili, dostala poukaz k urgentní hospitalizaci Andulí.
Stejně jako já v devítce, hormony se bouří a ona už nemá na obličeji skoro žádnou kůži, vypadá jak Freddy Krueger, o zbytku těla ani nemluvím.
V noci chodí za námi "maminko, pomoz mi".
Myslela jsem, že za týden do Vánoc ji stihnou dát z nejhoršího dokupy, aby si odpočala a nezameškala před přijímačkama, ale kliniku před Vánoci zavírají, takže dostává obří injekci a masti a jedou domů. 

Já mám jít znovu do nemocnice, máme před besídkou a už dochází síly.
Celý tohle náročný období poslouchám tohle a v tý nevětší krizi s Andulí chytnu nad cukrovím hysterickej výlev kolem desátý minuty:

 

Takovej, jakej chytám při osvobozování. Asi něco odešlo, něco se zlomilo, protože se nakonec všechno nějak udělalo. 

Ve čtvrtek jsem se dostavila do nemocnice podruhý.

Narozdíl od první návštěvy, kdy jsem doufala v pomoc, jsem teď seděla v čekárně, pozorovala prokouřený a nadváhou zadýchané spolusedící i úředního šimla, bylo mi z toho úzko a říkala jsem si, co tady dělám. 

Pomoc, chci se léčit jako doposud, byliny a tak!

 

Po hodině čekání jsem se v ordinaci dověděla, že moje testy, který mi odebrali minule, vyšly úplně v pořádku.

Že už tam nemusím chodit.

První, co mi proběhlo hlavou, bylo: "to jste mi to nemohli zavolat?".

Vůbec mi to nedocházelo (i když někde vzadu jsem v to doufala), vyšla jsem ven a píšu Lukorovi:

"Tak už na mě nemusíš bejt hodnej :-). Poslední testy vyšly úplně OK. Takže chvilková slabost, špatný léky, chyba laborky nebo si ten druhej ze mě prostě jen udělal pr--".

Lukor obratem odpovídá: "A nebo taky mega zázrak". 

U druhých to vidím hned, ale tohle mi docházelo několik dní. 

 

Besídku pro rodiče (doják) i besídku pro děti jsme přežili, jdu domů a stále nechápu.

Vyspím se a na vánoční setkání k Ranhojičovi jedu jen s Emou.
Přijíždíme mezi prvníma a vítá mě mezi dveřma slovy: Tak co zdraví?
Odvykládám celou story a jen na mě mrkne: "Však jsi byla v Praze, ne? Ale ta plíseň musí pryč!"
Je fakt, že Praha by mě nenapadla jako zdroj požehnání, když jsem to tam proseděla v rohu jak naštvanej sourozenec.

Totální vděk pokračuje dál.

Táta přivezl krásnej stromek z chalupy (od obchoďáků nevoní a já ho možná letos ucítím) a když ho vidím šourat se do schodů, měknu.
Na zpověď jdu na poslední chvíli ke knězi, ke kterýmu obvykle moc nechodím.
Opět mi Pán ukazuje, že přestože s některými kněžími v mnohém nemůžu souhlasit, že jsou Jeho pověřenci se vším všudy, a že to mám vždy ctít.

Poprvé mi to ukázal v listopadu, když jsme měli děcáky a kněz, se kterým je děláme, onemocněl. 
Přestože je trochu zmatkař a s některými věcmi nás úkoluje na poslední chvíli (což těžko nesu), názorně jsem viděla, jak chyběla jeho duchovní autorita.
Přijely totiž nejtěžší diagnosťáky a v rámci jedné hostem řízené aktivity to tam začalo duchovně houstnout - velmi.
Musela jsem se mu v duchu i osobně omluvit, pochopila jsem, že on jako pomazaný tyto útoky Jeho mocí odráží. 
To samé jsem pocítila u zpovědi a na následných rorátech pro děti včera ráno, kam jsem se poprvé odvážila (sama s Emou) vzít i hyperaktivního Makisana a byl to doják.    

 

"V tobě naši otcové" mě tentokrát nějak rozsekalo.

 

Není všechno růžový, pooperační nález u táty se nějak zkomplikoval, Anička, i když je stabilizovaná, nastoupí do nemocnice pravděpodobně v lednu.

Mám dál rýmu, ale dá se to vydržet. 

Všechno se nějak zvládne. 

Vděčnost level jedenáct z deseti, navíc jak letos vyšlo před Vánoci pro mě ve školství více volných předvánočních dní, stres není.

Dnes jsme dokonce zvládli výlet s mamkou na betlémy a na jmelí do lesa - dříve třiadvacátého nepředstavitelné. 

Pálím purpuru, dokud ji cítím a kadidlo, který jsme si přivezli z Nevers, a cítím, že dostáváme jen tolik, kolik zvládneme. 

Panna Maria rozvazující uzly jeden po druhým, no ♥.

 

 

Díky všem za podporu, cítila jsem ji.

Chvála politické pasivity

Dřív jsem psala o politice častěji a čtenáři mě chválili, že nedělám, že se nic neděje a vyjadřuju se.
Co teď, je mi snad politika šumák?
No, není :-), i když už mě většinou nikdo nechválí :-).
Jen se jí už nenechávám pohltit jako dřív a hlavně "Důvěřuj(u) Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej/ám" (Přísloví 3, 5).
Takhle to nějak začalo, když jsem začala k politice přistupovat jinak:

 

Po jeho vtipný, ale i k zamyšlení knize Cesta na západ a knize, která mě naučila být spokojená mezi 4 zdmi (Buď kde jsi) opět milovaný Štěpán Smolen, tentokrát Pominuté chvály, str. 142 - 145.

Najednou mi bylo blbý se pohoršovat, posuzovat, zaujímat důležitě postoje, když jsem byla už tolikrát mimo... i fórovat na cizí účet, moje facebooková tajmlajna je skoro prázdná.

Dokonce i lajkování se mi najednou nějak příčí a vnímám ho spíš jako posuzování - lásku k člověku tím stejně vyjádřit nemůžu, tak radši už používám socky skoro jen k dopisování (nejen kvůli tomu, nechci zase vyhořet :-) ).

A když k tomu přičtu bolestivý zjištění, že Boží logika funguje úplně jinak než ta naše lidská (nic proti ní), a že mně zcela nesympatičtí lidi mohou být Jím použiti pro Království (pravděpodobně bez toho, aby si to uvědomovali) někdy i víc než ti nejsprávnější moji sympaťáci... Občas si k tomu něco rozkradou, zalžou, pozuráží, podráždí naše detektory spravedlnosti... uff.

Kousala jsem to dlouho. DLOUHO.

A asi se už dívám jinak na všechna prohlášení, otevřené dopisy, zavřený Jezulátka všem nám hříšným pyšníkům atd. Tak už si hledím svýho trámu a nic neříkám.

Když jsem jednou vysvětlovala mamce, proč jsem nepodepsala jistý otevřený dopis a co mi k tomu chodilo, po chvíli říká: No takhle když to tak říkáš, tak je mi to samozřejmě jasný, ale mně ta petice dávala smysl, protože ji napsali lidi, kterých si vážím. Ano, mami, já si jich taky pořád vážím, a nic proti nim nemám. 

Jen jsem si uvědomila, že nemusím být v pozici "kdo není s námi, je proti nám", a že se snažím  "nesoudit a když, tak jenom sebe", jak kdysi pěl Honza Nedvěd, jehož fanynkou taky nejsem, ale je to trefný, i když vlastně soud sebe sama taky máme nechat na někom jiným, ale víte jak to myslim ...

P.S. Tenhle článek jsem napsala už před rokem.

Ještě z Brna

Fronty a taky fronty :-) ...

... vzpomínky na kolejní život ...

... modlitby při východu slunka...

a Jeho přítomnost, i když o ní občas člověk na takové megaakci pochybuje :-)...

Tak takové bylo Brno.

V úvodních nekonečných frontách jsme v půstu dojížděli poslední modlitby, a tak jsme se mohli  usmívat tomu stresu a nervozitě kolem.
Trošku nás teda s Mončou rozhodilo, že nás omylem dali na jiný pokoj a lekly jsme se, že nebudeme bydlet spolu, ale vše se ještě večer vyřešilo, takže jako dobrej pokus, ale... :-)

Pokud raději posloucháte, na youtube má hlavní host - Mary Healy přednášky včetně podobných, na kterých jsme byli.
Ale mně vyhovuje více zrakový vjem, tak si píšu výpisky.

Mary Healy (*1964, autorka mnoha knih a biblistka, vyučuje v kněžském semináři v Detroitu, studovala na několika univerzitách v USA, doktorát získala v Římě na Gregoriáně. Léta předsedala Teologické komisi ICCRS (nyní Charis - mezinárodní služba Charismatické obnovy), byla papežem Františkem přizvána do Papežské biblické komise a do Papežské rady pro jednotu křesťanů. Podniká misijní výjezdy s Encounter Ministries, na jejichž kurzu jsem byla v lednu.)

hned v pátek začala úvodní přednášku slovy, která mi dost připomínala začátek kurzu v lednu: Křesťané a obecně katolíci od Boha moc darů neočekávají, spíše se zaměřují na dodržování Zákona.
Zákon je supr a potřebný, ale neuzdraví :-). To může jen kdo? Džízs :-)!

A hned začala zajímavým biblickým postřehem:
Ve 14. kapitole knihy Leviticus ve Starém zákoně se popisují podmínky oběti za uzdravení.
Když byl někdo uzdraven, podle zákona měl obstarat k oběti dvě holubice: jedna byla usmrcena a v její krvi se omočily nohy druhé holubice - a ta byla vypuštěna na svobodu.
Ježíšova oběť dodává tomuto starému zvyku nový rozměr. Ježíš byl obětován stejně jako tato holubice, a Jeho krev obmyla a zachránila nás, a umožnila nám být svobodní.

Když pak v Novém zákoně Ježíš uzdraví malomocného, řekne mu, že se má jít ukázat kněžím, obětovat podle zákona a mlčet. On si to ale nenechá pro sebe a všude o svém uzdravení svědčí.
Díky tomu nemůže Ježíš vstoupit do mnoha měst a zůstává mimo ně - v podstatě si vyměnili s malomocným místo, tedy vzal na sebe jeho vyloučení a izolaci. Pro mě zajímavý postřeh.

Dále Mary, stejně jako P. Beneš na Skalce, upozorňuje na to, že Ježíš neuzdravuje nikoho, kdo by si o to neřekl. Přestože ví, co dotyčného trápí, vždy čeká, až si o uzdravení řekne:
Je v evangeliu někdo, kdo by si řekl "nojo, věřím v Ježíšovu moc, tak zůstanu doma a počkám, třeba bude chtít ke mně přijít a bude mě chtít uzdravit?" ?
Není. Stejně tak se to děje v dnešní době, když nic nežádáme.
Když žádáme od Ježíše uzdravení, nastává několik možností:
- Ano, buď uzdraven právě teď
- Ano, uzdravím (v nějakém více či méně dohledném časovém horizontu) - např. přes noc (s tím mám zkušenost jak u sebe, kdy na mě nebe pracuje v noci, protože se nijak nebráním :-) a stejně tak se mi to děje u některých lidí, za který jsem se modlila), ta doba trvá ale u každého jinak dlouho - dny, týdny, měsíce i roky - prostě když On uzná za vhodné, že to v tu chvíli zrovna potřebuju, a Jeho logika zrovna nemusí korespondovat s tou mojí lidskou (viz můj případ s astmatem).
- Ano, ta úplně poslední možnost je až při vzkříšení, ale NIKDY neřekne NE.

Jediná věc, o kterou žádá, je VÍRA, vždy o ní mluví (Neboj se a věř. Tvá víra tě uzdravila. Věříš, že to můžu učinit?)
Víra riskuje.

V pátek večer vedl modlitební večer P. Jozef Mihok, který byl pro mě (dalším) zjevením :-).
Nejdřív přednáška, potom vedl modlitbu a adoraci nejen za kněze - překvapila mě konkrétnost poznání, s jakou mluvil k jednotlivým kněžím a překvapila mě sonda do duší kněží, co všechno prožívají. A ta naděje, která z toho šla.
Nechci z konference vypisovat úplně všechno, protože se to hodně krylo s Prahou, ale pár bodů:

P. Jozef Mihok:
Ježíš nikdy nemluvil o naději, protože naděje vychází z toho, že on vstal z mrtvých - kdyby to neudělal, naděje by nebyla.
Naděje dělá celé "kouzlo osobnosti" lidí, kteří jsou pupeční šňůrou spojeni s nebem a je nejsnadnějším způsobem evangelizace.
Když máme naději, JK sám otevře dveře evangelizaci. Kdo má naději, žije většinou jinak.

- "Naděje apoštolů" - Lidi, i nevěřící, to většinou nějak vycítí a začnou se sami na vše ptát (a vy jste kdo? Máte nějakou pěknou auru :-) :-) :-) )
- "Naděje, že Bůh se mnou ještě neskončil" - máme být připraveni na víc
- "Naděje, že Bůh nezlomil hůl nad světem"
- "Ekleziální rozměr naděje" - naděje, že Bůh pracuje na své církvi
Naděje není naivita, že bude dobře, ale že ON je dobrý.

Praktické tipy od JM:
- děkovat za Jeho oběť a Boží lásku aspoň 5 minut denně
- nevypadat jako Marie Magdalská u hrobu (před vzkříšením :-) )
- křesťanská paměť = vzpomínat a být vděčný za vše, co jsem dostal (když pamatujeme, jsme i vděční)
- Bůh neslíbil, že budeme mít dobrého faráře, ale slíbil nám SEBE a že nás nic neoddělí od Jeho lásky.

Vtip od JM :-):
Tři křesťani nahlídnou do pekla:
Evangelík: "No fuj, lek jsem se, že jsem v pekle!"
Katolík: "Ááááá, pomoc, jsem v pekle!"
Charismatik: "Cítím dým a síru, ale chvála Tobě, Pane" :-) :-) :-)

 K pátku mám ještě zajímavý osobní postřeh.

Tím, že dali organizátoři vedle sebe kapely rozdílné duchovní úrovně (nevím, jak to jinak říct, jen mi to tak přijde), mi došlo mnoho věcí, jak kdybych si přečetla učebnici.

Když chválím Boha a myslím na (dlouhodobě, občas se to stane každému) "hmmm, to se mi dneska povedl dobrej outfit", "hmm, podívejte, jak mám hezky nalakované nehty/načesanou patku" "hmm, podívejte, jak mi ty svaly ladí ke kytaře".... koho pak chválím?
V některých chvílích jsem to vnímala tak silně, že jsem si musela sednout.
O to víc byla pak radost, když se to tam rozsvítilo a někdo hrál fakt ze srdce a nekoukal, jak u toho vypadá...

SOBOTA
Chvály a další přednáška Mary Healy.
Hned na úvod řekla, že dostala ráno od Pána vnuknutí a že vyměňuje přednášku Oděni jeho mocí za jinou.
Přednášela na téma Stvoření.

V 1. kapitole Genesis je popsáno stvoření světa v 6 dnech od jednodušších tvorů (good) ke člověku (very good). Je to fantastické, Bůh miluje svůj výtvor, stvořený ke svému obrazu, každý člověk vyzařuje jedinečnost.
V druhé kapitole je příběh stvoření popsán jinými slovy a z jiné perspektivy.
Dá Adama do zahrady, a pozve ho ke svobodě (protože jedině ve svobodě jsme schopni milovat) formou přikázání (-doporučení, aby se mu dobře žilo), aby nejedl ze stromu poznání.
Boží vůle pro něj byla jasná: krása, radost, svoboda, láska.
Dává mu i ženu a jsou pozváni pro svobodu a vztah.

Rodina je nejpodobnější uspořádání vztahů vztahům v Boží Trojici.
Proto zlý napadá rodinu a a lidské bytosti v nejhlubším smyslu, že byli stvořeni k obrazu Božímu.
Had v zahradě nemusel být vůbec vlastně had, mohl se tam objevit jako něco mnohem silnějšího.
Ale rozhodl se pro svádění, aby zaútočil na svobodu, což se děje i dnes.
Snaží se zobrazit Boha jako překážku ve štěstí člověka (podsouvá to i tím, že se ptá, jestli jim Bůh zakázal jíst ze všech stromů?), a dělá to i dnes: Když chceš být šťastný, vezmi si co chceš. Můžeš vše.
Od chvíle, kdy hada poslechnou, jsou odděleni od zdroje (Boha).
Dnešní jedení hezkého a na první pohled lákavého ovoce ze stromu:
Já rozhodnu, co je dobré a co zlé. Moje tělo, moje rozhodnutí apod.

Největší lež hada: Když pojíte, budete podobní Bohu! , ale oni Bohu byli podobní z přirozenosti předtím!
To vše (sílu, krásu, lásku ...) pro člověka Bůh chce, jen s drobným detailem: jeho cestou.
Zajímavý je taky postup a taktika zlého:
Pozvání ke hříchu, lákavost. → Sednu na lep a poslechnu ho, "zhřeším"→ poté zlý okamžitě změní tón přístup: přijde sebeobviňování s cílem nás jím zničit, s úmysly jako jsou bolest, nemilost, hanba.
(a ještě obviní Adam Boha: to tys mi ji dal!)

Ve 3. kapitole Gn se řeší otázka, proč je svět špatně → a přichází snaha vše vrátit Bohu.
- jsme stvoření k naplnění Duchem svatým
My jako lidé jsme v zahradě řekli Bohu NE, zlomili mu srdce, ale on to nevzdal a poslal svého jediného syna jako oběť za nás. Jiný anděl než padlý anděl přišel za jinou ženou, než byla Eva a zlomení bylo uzdraveno díky tomu, že lidské plémě řeklo prostřednictvím Marie ANO.

Po přednášce sloužil P. Kodet mši a pak byl čas na oběd.
Po půstu byl hummus s žitným rohlíkem, minimozarella, slané mandle a rajčata manou z nebe :-).

Odpolední přednáška Mary Healy - Jak být věrný ve službě
Přinášení JEHO poselství (a ne mého přizpůsobeného) provází síla, autorita a zázraky.

Klíč 1: Hluboké přátelství s JK přináší vítězství nad nepřítelem
Druhý se bojí našeho přátelství s JK, proto chce, abychom se ho báli.
Pravda je však taková, že právě zlý už je každé ráno znechucen naším přátelstvím s JK (Jéé, on už vstává... a dokonce se jde modlit! Zničí mi moje dílo...)

Klíč 2: Vstupování do Božího slova
Čím lépe známe Písmo, tím lépe se naladíme na Boží myšlení, ať už využijeme texty pro mši nebo kousek evangelia, otvírání Písma...
Ptát se, jak co myslel. Písmo je totiž psané tak, že "se v něm utopí slon, ale může jím i přebrodit myš" (i vědci občas unikne význam, přestože slyšel nějakou pasáž mnohokrát, někdy prostý člověk uhodí hřebíček na hlavičku)

Klíč 3: Nedělat kompromis s hříchem
Neříkat si u jakékoli drobnosti "to nevadí", aby to nedopadlo jako v 7. kapitole knihy Jozue, kdy bitvu o malé město Izraelci v přesile prohráli kvůli tomu, že jeden z nich ukradl malý poklad.
Stejně tak i my, když si "ulijeme" malý hřích tzv. pod koberec a řekneme si, že to nevadí, může nám to prohrát bitvu a druhý nás na tom doběhne.

Klíč 4: Mít Boží srdce pro ztracené
Ať je mé ♥ zlomené tím, co láme ♥ tvé... aneb soucit s ostatními, tak jak jsem psala už po Praze.

Klíč 5: Proste, hledejte, tlučte
Já bych se ale neměl modlit za druhé - nejsem svatý a nejsem toho hoden.
A mám pravdu. Nejsem hoden. Ale Bůh mě i tak potřebuje, protože by se načekal, až budu svatý :-).
Žádáš-li Boha o velké věci, skládáš mu tím kompliment. (sv. Terezie z Avily)
Žádejte o dary velmi úpěnlivě, s upřímným srdcem a pokorou → On je touží dávat.

Klíč 6: Matka
Rada matky v Káně: Udělejte všechno, co vám řekne. → neměl na vybranou?
Nebyla sranda nabrat a nanosit tu vodu.
Důležitá je ochota naslouchat třeba tichému hlasu, který občas zní jako vlastní myšlenka.
Být jako dítě v postoji ke své matce.

Klíč 7: Dělej kroky ve víře
Na prosbu "dej nám více víry" - nám neřekne "tady máš víc víry", ale "víra jako hořčičné zrno stačí".
Je to stejné, jako kdybych řekla ve fitku svýmu trenérovi "dej mi větší svaly".

Klíč 8: Předávej dál lásku JK, radostnou zvěst a naději
- nemluv jen s křesťany, ale "Pane, tady jsem, pošli mě" - text téhle písničky byl na počátku mého posledního zásadního obrácení, jak si možná někteří všimli.

Všechny klíče byly fajn doplněním všeho, co jsme se naučili v Praze.
Samotný celý model modlitby za uzdravení Mary velmi zkrátila a zjednodušila na body:
Rozhovor (s usazením obtíží na škále 1-10), Modlitba (kde jsem si znovu zopakovala, že je potřeba mít otevřené oči, abych mohla vidět reakce oběma směry), Ověření (na škále, s pokračováním), Povzbuzení (ať už ke svědectví o uzdravení nebo o JK lásce se povzbuzením k odvaze a trpělivosti s doporučením na knihu, modlitbu, ...).
Bylo to jak z rychlíku, tak jsem byla hodně vděčná za to, jak to v Praze proběhlo podrobně.
Díky tomu jsem se ale cítila poučeně a dodalo mi to odvahu.
Stejně je potřeba mít neustále na paměti, že nejdůležitější je láska a úcta k danému člověku.

Před večeří mohli návštěvníci položit pomocí aplikace a lajkování dotazů přes moderátora doplňující otázky Mary.
Po večeři následoval večer modliteb za uzdravení společně s chvalami.
Ty byly těžký.

Sama jsem přijela hlavně proto, abych si vše zopakovala a to mi dodalo odvahy.
Dostala jsem už tolik udravení a osvobození (většinou krásně plynule a postupně), že by mě nenapadlo ještě něco chtít. Tajně jsem si trochu myslela na svoje rezervní síly a hlavně záda, která jsem svým hrbením tak zvládla zdevastovat (a už se nechci hrbit fyzicky ani psychicky před nikým), že mě opravdově bolí a neujdu skoro nic (doby, kdy jsme si dávaly s Marion pade s plnou polní, dávno minuly). 

Marrek se mi za ně moc hezky pomodlil a jeho slova o vrácené důstojnosti mě dojala.
Když lidé z týmu na podiu měli slovo poznání o tom, co Pán chce uzdravit, postavila jsem se s ostatními na plicní a průduškové potíže, protože jsem se pořád po Skalce nějak nemohla dovydravit z kašle a nějaké virozy (a nechtělo se mi k doktorovi, že). Zapomněla jsem na to hned.
Spát jsme šly s Mončou v sobotu úplně mrtvé.

V neděli ráno jsme na koleji vstaly na modlitby a po části z nich jsem si šla do koupelky vyčistit zuby.

Ze zvyku natáhnu inhalátor s kortikosteroidy, jako to dělám každé ráno už cca 25 let a slyším takový nenápadný hlas v hlavě, tak tichý, že jsem ho skoro přeslechla: ... a potřebuješ to ještě?

Zakašlala jsem tak prázdně, jak si to už asi ani nepamatuju a došlo mi, že nemám jak virozu, tak astma, který mě oblažovalo většinu mýho života - od tý doby, co mi v pubertě léčili radikálně ekzém v nemocnici.

Letím do pokoje a hlesnu: Tyjo, asi sem se zbláznila, ale já asi nemám astma.

Móňa na to: No, já jsem si všimla, že od rána kašleš naprázdno, ale čekala jsem, až ti to dojde.

Ani deset dní poté to nemůžu nějak pobrat: nikdy mě ani nenapadlo chtít toto uzdravit ("jen" jsem byla závislá na těch hormonech a "jen" jsem se dodejchávala skoro všude, kde nebyly nový matrace a "jen" jsem žhavila dráty na alergologa ať mi honem pošle e-recept, když jsem zapomněla doma inhalátor, záchvaty jsem naštěstí neměla). 

Je to pro mě hrozná změna, nikdy mě ani nenapadlo, že bych se ještě někdy mohla sama zhluboka nadechnout, tak se pořád dokola nadechuju a přesvědčuju se, že tam není žádné zúžení. 

Při každým nádechu si tak můžu připomenout,  co pro mě Pán udělal.

K doktorovi jsem objednaná až v zimě, tak uvidím, zda mě vezme někdo na kontrolní spirometrii  dřív, ale jsem prostě zdravá, protože bez léků jsem nedala nikdy víc než den.

Na kole jezdím mnohem rychleji, kytky do kostela jsem trhala bez uslzených očí a zátěžový test na chalupě (kde je prach, roztoči i plísně) také proběhl úspěšně.

To ale ještě není všechno.

 

NEDĚLE

byla už taková pohodová a nenucená, lidi začali odjíždět a nemusely se podávat výkony a bylo to na atmosféře hodně znát.

Přihasily jsme si to do Starez arény akorát na mši, tak jsem akorát tak stihla bláznivě gestikulovat na všechny kamarády, že nemám astma.

Po proměňování, kdy jsem si nedala pod kolena už ráno sbalené pěnové klekátko, který jsem si jako jako správný stařešina pořídila, jsem vstala jako mladice rovnou (běžně jsem doteď rozhýbávala nejdřív záda, pak kyčle a nakonec kolena, než jsem si stoupla).

A to pořád ještě nebylo všechno.

Mši doprovázela fajn kapela a celebroval P. Vojtěch Koukal, kterého známe od Kroměříže a těšili jsme se na jeho zpěv v jazyku po proměňování, prostě to byl sám o sobě zážitek.

Nakonec se po mši ještě tak zadíval do dáli a povídá: Vnímám, že je tu žena, která má pocit, že selhává ve výchově, že neví, jak vést svoje dítě do puberty, že je to s ním náročné a ubírá jí to hodně sil. Tak jí jen mám říct, že ani o tohle nemusí mít strach a že do toho Pán vstoupí. Bulení hned.

 

Po mši měl přednášku Marek Novák a mluvil o tom, jak je důležité i do budoucna věřit, že jsme uzdraveni. 

A když přijdou šťouravé pochybnosti, nebo vracející se obtíže, musíme vědět a být připraveni na to, že toto je NOVÁ bitva.

Že ve službě je důležité i to, co jíme, půsty, modlitební návyky, kondice a psychohygiena nejlépe bez sítí. Prostě všechno, o co se snažíme.

Také svědčil o tom, že (stejně jako já) dostal víc než žádal.

Potkalo ho něco podobného jako vyobrazoval díl z The Chosen (Šimon Petr, který napruzeně chodil kolem a vyčítal Ježíši, že mu nepomáhá, přitom mu dal svůj život... jenže to mělo malý háček: nepřišel a neprosil, prostě jako mnozí z nás, čekal, že Pán vše vidí a že mu pomůže sám od sebe, přece spolu mají vztah...).

Marek líčil, jak mu Pán řekl jako v té scéně s poutníky do Emauz: Co se děje? 

Marek: Nó, tak to jsi asi jediný, kdo to neví, to jako nevíš, co se mi stalo? (odchod auta, drahé rehabilitace pro dcerku, ...) Pán: Tak mi to ŘEKNI! 

Když mu to řekl, vše se samo vyřídilo do 14 dnů jako zázrakem.

Pak už jsme chtěly s Móňou vyrazit na vlak, že vynecháme závěrečnou panelovou diskuzi.

Jenže to ještě nebylo všechno a Ranhojič nám řekl, ať ještě zůstaneme.

Nejdřív se pomodlil za nás a naše napojení na Boha, abychom nepřicházely zbytečně o fyzické i psychické síly a poradil, jak se máme pomodlit i za členy své rodiny (to je život teď!).

A nakonec, při svědectví Ondry Lišky o tom, jak se modlí za uzdravení doma všichni včetně dětí, se s významným úsměvem vyklonil z řady s otázkou: Tak už víte, proč jste tu měly ještě zůstat?

Nechápem (nebo aspoň já), až po chvíli nám svitne: Jakože se můžou modlit už i oni?

Ranhojič s šibalským úsměvem přikývne.

No jo, jedna rodina, jedna nádoba. Je jedno, kdo ji naplní. To je krásný.

A připadám si jak na Vánoce, když jedu od babičky ověnčená dárečky a nechápu.

Připadám si, jako kdyby mi Pán chtěl naznačit: Tady máš všechno, co potřebuješ a teď už si prosímtě přestaň hrát jen na svým písečku a vyjdi!

Tak svědčím, kde se dá a cítím se nějak takhle:

 

 ... a taky jsem si koupila tyhle knihy, vřele doporučuju:

 

Když se někdo z diváků ptal i na potíže při modlitbě za uzdravení (mnohdy uzdravování souvisí s osvobozováním), Mary Healy doporučila i tuhle knihu - četla jsem ji asi před pěti lety a už tehdy byla výborná, ale všechno mi to přišlo tak vzdálený. 

Tak si ji přečtu znovu a taky ji doporučuju:

Mám pořád pocit, jestli se mi to nezdálo, protože nastal návrat do reality. 

A nezdálo.