Sleduju tiskovku a mám čistý svědomí.
Přála bych voličům ANO, aby svého rozhodnutí nikdy nelitovali.
Vím, že volili upřímně a některé z nich mám hodně ráda.
Mrzí mě to hodně, ale my si tu demokracii prostě ještě nezasloužíme.

Moc se mi líbí, jak to řekl Láďa Ziburů:

" K těm výsledkům voleb bych rád podotkl jednu věc. Bude to trochu neohrabané, protože politice příliš nerozumím. Ale hodně si povídám s lidmi. A o tom chci napsat:
Díky přednáškám trávím prakticky polovinu roku cestováním po republice. Obědvám v nádražkách, chodím na pivo do čtyřek, bavím se s lidmi ve vlacích – právě tam narazíte na kompletní vzorek společnosti.
Výsledkům voleb se tentokrát moc nedivím. Znám lidi, kteří volí ANO, znám voliče SPD, znám velké obdivovatele Zemana. A víte, co je spojuje? Vůbec nic. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří ty strany jednoduše chtějí volit.

SPD nikdo nevolí proto "že je úplně vypatlanej". ANO nikdo nevolí proto, že je to "ubohej dělník, kterýmu je likvidace živnostníků u prdele". A KSČM lidi nevolí proto, že "je úplnej debil".
Názor není rakovinový bujení, které by začalo samo od sebe. Názor je něco, k čemu člověk dospěje na základě dostupných informací a obvykle také inspirován svým okolím.
Na tomhle procesu se podílí každý z nás. Přisoudit něčí volbu tomu, že je hloupý, není jenom předsudečné a neuctivé. Znamená to především naprostou rezignaci na snahu naslouchat ostatním a pídit se po tom, proč říkají to, co říkají.
Volby jsou den, kdy svůj názor vyjádří většina dospělých obyvatel naší země. Všechen strach, zklamání, zoufalství, naděje, očekávání a důvěra se najednou přemění ve sloupce v přehledném grafu.
Pokud chceme, aby příště volby vypadaly jinak, zkusme těmhle emocím naslouchat i jindy, než v den sčítání výsledků. Všichni voliči totiž mají společnou jednu věc – volí podle svého nejlepšího svědomí. Volí toho, komu věří, a u koho očekávají, že jim přinese nejlepší život.
Volby nejsou pomsta zbytku společnosti, ale nejpřesnější stav o tom, co si lidé ve společnosti myslí. Pokud jsme pevně přesvědčeni o tom, že si to myslí špatně, pojďme se o tom bavit. Nikoli s těmi, kdo s námi souhlasí, ale s těmi, kdo s námi nesouhlasí.
A "nechápu, jak někdo může být tak blbej" není dobrý začátek takové konverzace.
Každý totiž má právo na svůj strach.
A každý má právo na to se mýlit.
Dost možná se teď mýlím já. Ale snažím se nad motivacemi ostatních přemýšlet. Přijde mi to totiž uctivé, slušné a konstruktivní. "

Tak ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Hodně jsem přemýšlela

a po dlouhé úvaze nakonec volím TOPku.
Je více stran, který bych ráda ve sněmovně viděla, ale TOPky by byla prostě škoda.
I když není ideální strana a na některý věci mám jinej názor, nemaže lidem med kolem huby a neříká, co chtějí slyšet, i když ji to výrazně diskvalifikuje a toho si cením.
Ať už volíte kohokoli, nezapomeňte na situace jako byla např. prezidentská volba.
Tehdy spousta lidí měla názor a pak couvla, protože "se o tom moc mluvilo" (mírně řečeno).
Proč? (update 21.10.)
Mám takový dojem, že proto:

Nevim, jestli ještě někdo věří, že se něco zázračně změní (byl by někdo tak naivní?).
Asi mi uniká smysl takovýhle videí, možná jen neumím číst mezi řádky, ale přesně proto jsem je přestala poslouchat. 
Každej ví, že to, co říká, je pravda, ale co závěr? 
Kéž by někdy nastala doba, kdy budeme moct volby směle ignorovat. 
Až pan Dušek přesvědčí většinu lidí v týhle zemi, že by bylo super žít podle filmu Nádherná zelená (a to by super fakt bylo!), pak se velmi ráda přidám, bohužel zatím volím volbu být za toho idiota, co k těm volbám jak ta ovce jde :-/.



P.S. Pokud vás tohle téma nezajímá, tak sorry jako :-).

U Červinků

Přesně!
Každý léto a zimu, když jsme na chalupě, musíme minimálně jednou vyrazit na nějakou prasárničku do rodinné restaurace U Červinků do vedlejší vesnice.
Vede tudy jedna z hlavních cest do Krkonoš - Čistá u Horek a penzion s restaurací U Červinků totiž leží přímo na trase z Prahy do Trutnova.
A je vyhlášená nejen mezi umělci a muzikanty, mířícími na trutnovský open air festival (myslím, že se teď jmenuje Trutnoff), takže potkat tu někoho známého není žádné velké překvapení, naposled u vedlejšího stolu seděl třeba kytarista a skladatel Anny K. Tomáš Vartecký.

Nezasvěceného u vchodu neohromí nějak obzvlášť vystajlovaný vzhled, ale uvítají ho všemožné srdečné nápisy na tabulích s nabídkou jídel, které vévodí nápis na tabuli od Coly: "Je navařeno, račte vstoupit!".
Následují další všemožné ručně psané nápisy jako "Kuřácký koutek u studený myší pasti" a tak :-).
Výzdobu bych charakterizovala jako lehce "vetešnickou" - všude jsou starožitnosti, staré, nové, dřevěné i plastové vyřazené hračky, fotky (i od předních českých fotografů), kalendáře a knihy, sbírky cizích platidel, karet, krabiček od sirek, vojenských čepic (z výzdoby mě zaujalo foto výše :-) ).
Předně je tu vždycky naprosto milo.
Je vidět, že obsluha je sehraná, prostě stmelená rodina.
Zákazník tu má vždycky pravdu, a to i když ji nemá (jednou jsem si špatně objednala a jídlo mi okamžitě odnesli a připravili nové, i když bych si ho bejvala vzala).
Velkorysost majitelů je prostě všudypřítomná.

Není to tak dávno, kdy byl web restaurace modernizován, takže je upravený, jakože lákavý a zmizela většina pravopisných chyb, ale zároveň moc nevystihuje autentičnost dobrodružství, který vás čeká při listování papírovým jídelním lístkem, skládajícím se z mnoha přidávaných stránek a poškrtaných jídel, s překlepama a různě dopsanýma pokušitelskýma a navnaďujícíma vsuvkama (ty jejich sosíky! áááá), ze kterých vám tečou sliny.
A hlavně v tom elektronickém chybí některá jídla včetně moje Top stálice - Svátečního řízku z Čisté! :-) 
(je to řízek s "na řízku přilepenýma" žampionama v trojobalu a s jejich bramborovým salátem a výtečnou Plzní je to ta nejlepší odměna na konci výletu).
Vlastně ani moc nemůžu zhodnotit ostatní jídla, protože si ho tam dávám skoro vždycky :-).
Ale vždycky ochutnám i od spoluhodovníků a pokaždé je to TOP.
Kuchyně je z největší části česká a krkonošská.
Naprosto výtečná, jako od babičky, nešizená na surovinách ani porcích.
Ale najdete tu ale i jídla, z kterých by na první pohled trefil šlak šéfkuchaře snažící se o zkulturnění českých hospod.
Tohle ale myslím jen v dobrém, protože když odhodíte předsudky, dostanete vždy skvělé jídlo.
Když mi přistála na stole česnečka v hrnku z kouřovýho skla s kostičkama gothaje, nejdřív jsem se se svýma dietníma předsudkama otřásla.
Byla perfektní! Vývar silnej jak noha od stolu, česneku, že by to zabilo vola, notně omaštěné krutony, naprosto skvělá.
S dietníma předsevzetíma sem moc nechoďte, nemá to cenu.

Kdybych všechno měla říct jednou větou, tady si prostě naprosto na nic nehrajou.
Nemají proč.
Nehraje se tu na žádnej přehnanej design, foodstyling, buržoa prostírání a tak a stejně jsou zcela zaslouženě v kraji vyhlášení.
Žádný lakování narůžovo.
Tady je prostě svět ještě v pořádku :-).
Až pojedete do Krkonoš, zastavte se! 
Mají zavřeno jen v úterý.

A pak, jakože máme rádi každýho jednotlivýho člena personálu, tahle paní je prostě naše teta.
Naše teta, která na nás (následek autonehody) hledí už skoro deset let z nebe.

Nový kabát

Omlouvám se všem, komu bude Svatý Kopeček chybět, i když od počátečního vytvoření blogu byla úvodní fotka provizorní.
V malým rozlišení, rozostřená.
Na to, že byla prozatímní, vydržela tu tři roky, dlouho jsem se s ní nechtěla rozloučit.
Vyjadřovala mou lásku ke kopcům a horám, Moravě a jejím nejen vinným pokladům i k Bohu všechno tohle zastřešujícímu.
Ale i když všechny tyhle lásky trvají, nepřestávaj' trvat :-), já vidím takhle.
Představu, jak by měl celý blog vypadat, jsem měla od začátku, naprosto přesnou přibližně rok.
Změnu jsem chtěla provést v srpnu k blogovým narozeninám, jenže padlo období, kdy jsem neměla sílu dělat vůbec nic.
Tak až teď.
Díky Aničce, která mi napsala nadpis.
A Lukorovi za pomoc s grafickou úpravou vložených obrázků.
A že mi byl k ruce a k poradě až do konce úprav, i když trpěl a musel k mé tvrdohlavosti nakonec zaujmout postoj jako ke svým klientům, kteří si nenechají poradit ("Ano, pane XYZ, takhle to vypadá úplně nejlépe!") :-).
Ještě se bude asi trochu měnit písmo příspěvků, kvůli kterýmu s Bloggerem bojuju a do budoucna další drobnosti, hlavně logické členění blogu, aby každý našel, co potřebuje.
Pokud na blogu hledáte něco konkrétního, můžete použít přidaný vyhledávač.
Tak opožděné hepy brzdej, milý blogu, a přeju ti/si, aby se tu lépe orientovalo nejen mně.

Snad se na mě novomanželové nebudou zlobit ...
Momentka, která vznikla během štelování foťáku a aranžování ;-).
Trochu jsem si s ní pohrála, protože mi přijde prostě dobrá.
Pravej vítr, žádnej větrák.
Vichr z hor ;-)!

Nevím co napsat.
Chtěla jsem něco v tom smyslu jako Rosa (myslím hlavně 3. a 4. odstavec), to aby neblogeři neměli deprese :), ale... jednak jsem sem hodila už odkaz na Rosu, která to vystihla a jednak ... mám pocit, že kdo mě osobně zná, ví... a kdo mě nezná, ten třeba čte mezi řádky.
A taky myslím, že příspěvků, co přesáhly rámec "vše, co je mi milé... radosti všedních dnů" se tu za poslední rok taky našlo dost.

O uplynulým období jsem už psala, třeba tady nebo tady.
Netušila jsem, že poslední rok a půl bude takovej... hardcore.
Ještě před pár týdny jsem vážně uvažovala o tom, že půjdu a požádám o odbornou (psycho)pomoc.
Naštěstí... měsíc po odstavení Emouška se snad začíná blýskat na lepší časy.
I když s ekzémem bojuju pořád, jsem na hormonech a antihistaminikách, nedá se to srovnat. 
Svět začíná barevnět, jako bych se nadechla za pět minut dvanáct.
Asi je ještě brzy to říkat, ale... začíná mi být líp.
Začínám vycházet mezi lidi a zjišťovat ztráty :-).

Jeden můj dobrý kamarád mi jednou poradil: Zachovej řád a řád zachová tebe.
Tak nějak to je i s blogem.
A i když jsem si ho založila původně hlavně pro sebe, přijde mi, že už není jen pro mě. 
Moc děkuju za všechny vaše komentáře a slova podpory. 
Moc mi pomohly.

Tak hepy brrzdej milý deníííčkůů ... podruhé.

...to nahoře je padák :-) a u stojny vlevo věž kostela, kde jsme se brali... no pod tím Sv. Kopečkem se to tu vyjímá ;-)

měsíííčkuuu na nebi hlubokééém...



kozy se klidně a nezaujatě pásly na hradbách ve dne v noci :-), asi to nebylo tak strašný.



... jít na civilno se nějak nezdařilo, na 2. den jsem byla nucena najít a zprovoznit plesnivý, 13 let ve sklepě ležící glády, abych neměla po kolena bordel. 
Nechápu, jak jsem v tom tolik let mohla chodit a přejít v nich Velkou Fatru, ale teď splnily účel :-)...

... na pohled ne moc vábné, ale nekutečné dobré a energií překypující jídlo ze stánku Veg Dhaba... už mám recept a namočenou cizrnu :-)

jo.

... moje příští zaměstnání bude obsluha kamerovýho jeřábu.

Holčička z Estonska vypadala fakt spokojeně. Její rodiče byli hrozně sympatičtí s dětma stejně starýma asi jako naše, maminka celá v růžovém hedvábí :-) a viděli jsme je v zákulisí s kapelou God is an astronaut, což byl pro nás objev festivalu.

Houslista (a klavírista v 1 osobě - hrozně sympátiš) MDB byl jedinej, kdo si nenechal sáhnout na nástroj, jinak všechno chystali "krůů" ;-)

...ač jsem nečekala, že dojem z objevu něco předčí, tak to byli právě MDB, kdo byl vrcholem festivalu i pro mě. Introvertní Aaron už bez vlasů, v košili s kravatou ... všichni byli lidsky hrozně fajn! Skromní. Parádní.

... se Zrním navždy :-)

Tenhle příspěvek sem sice asi tak úplně nezapadne, ale píšu ho pro sebe a mám z něj radost - je mi jedno, do jaký škatule se dostanu.
Ještě vstřebávám, stravuju, nevím, co napsat dřív.

S mužem jsme se poznali v kapele.
Metalový :-).
Ani po 10 letech tomu nemůžu uvěřit (a nepřestanu za to děkovat), protože jsem se na zkoušku Solstice původně nechtěla jít ani podívat - jinak bych se s těma lidma potkat nemohla, nebyli od nás.
Hudba mě bavila od dětství, ale spíš jsem se třeba učila autentické interpretaci staré hudby, zpívala ve sborech, nějaký čas hrála na hoboj v žákovský dechovce :-), něcojakovedla kostelní Schodišťan (tam jsme chvíli hráli s mužem souběžně s tou metláckou :-) ).
Ta kapela, v který jsme se potkali, neexistovala dlouho, ale svůj účel splnila :-).

Dnes už dávám/e v hudbě přednost jiným žánrům, ale láska k té tvrdší zůstala.
Kdyby mi ještě před týdnem někdo řek, že se s mužem půjdem podívat na Brutal Assault, nevěřila bych.
To už mě programově možná víc lákal můj srdeční Open Air v Trutnově (kde mimochodem hrajou o víkendu Zrní, Bratři Orffové, Plastici, Visáči atd. atd. atd...), ale to by nebylo logisticky možný zvládnout.

Poté, co jsme před týdnem uspali holky u babičky a zjistili, že je Emoušek taky způsobilý trávit bez problému noci v sesterské postýlce, nejdřív jsme se pokusili vynahradit Aničce pozornost na večerním plavání a pak začali mluvit o fesťáku, i když ještě v den konání jsme si nebyli jistí, jestli pojedem.
Nakonec se zjistilo, že mužova nejmilejší (i moje oblíbená) kapela  My Dying Bride, která ho všemožně provází od dob, co ho znám, přestává vystupovat a na fesťáku měla mít jeden z posledních nasmlouvaných koncertů.
A já jsem byla upřímně zvědavá, jak může festival takovýho (evropskýho až celosvětovýho) formátu fungovat v mým rodným městě.

Bála jsem se, že budu jen nevyspalá a říkala jsem si, jestli mi to za to ještě stojí, ale nakonec se mi tam hrozně líbilo.
Chodila jsem se cpát skvělým jídlem do vegetariánskýho stánku, popíjela jablečný cider a cítila se tak o deset let mladší (ale užila jsem si to asi víc než zamlada :-) - možná taky proto, že jsme byli časově limitovaní, jsme si vychutnali každou minutu).
O největších "hvězdách" se už rozepsali jiní a fundovanější :-) a navíc parametry toho, co pro koho znamená "hvězda" je dost subjektivní.
Na malý scéně v cirkusovým stanu vystoupily spíš méně známé kapely, ale irská instrumentální post rocková (divila jsem se, co všechno za žánry tam bylo zastoupeno) kapela God is an astronaut  pro mě byla objevem festivalu - ačkoli spousta jejich písniček by se dala nazvat až jako relaxační, naživo měli neuvěřitelnou energii, kterou z nahrávky nejde tolik postřehnout.
Taky se mi líbila dvojka Jesu - měli supr projekci plnou lesů a hor.

Josefovská pevnost festivalu dost slušela a musím říct, že jinde by určitě neměl takovou atmosféru.
Ještě když si k tomu přimyslím všechny svoje návštěvy podzemních chodeb a historky lidí, který v chodbách "žili", je to pro mě prostě (další) srdcová záležitost.
Když se při stěhování festivalu do pevnosti obavy místních lidí z "černokněžníků" nepotvrdily, ba naopak se (převážně zahraniční) metláci ukázali (samozřejmě až na "výživné" výjimky) jako disciplinovaní a slušní, někteří místní na nich začli rejžovat (od ubytování v soukromí až po prodej hotdogů z okna) - a myslím, že rejžujou dodnes (s pohrdlivým reptáním i nadále, i když teď probíhá jen po straně).
No, žádná změna v našem velkoměstě ;-).

Se spánkem to tak hrozný nebylo (ještě, že jsme měli komfort spaní u mamky) a ohromně jsem si odpočala psychicky.
Jo a kromě mé učitelky ze ZŠ jsme potkali i  Popelku :-) (těší mě, že láska k bigbítu nebyla ve filmu Občanský průkaz hraná :-) ).

A to hlavní:
Těšila jsem se, že uvidím svýho muže tak, jak jsem ho poznala před deseti lety.
Každý den ho vídám jako starostlivýho, místy přepracovanýho tátu od rodiny.
Co teď napíšu, je hroznej kýč :-), ale po dlouhý době jsem strávila dva parádní večery s tím milým bezstarostným klukem, do kterýho jsem se tenkrát zamilovala.
A i já jsem si chvílema nepřipadala jak kuchařka/pradlena/nervozní vychovatelka :-).
Měli jsme čas (nejen) filozofovat i dělat si srandičky, nebavit se jen o chybějících plínách a termínech doktorů.
Je pro mě důležitý si všechno občas připomenout, vidět v něm pořád toho basáka, o kterým jsem si tenkrát říkala " ten je fakt drsnej" :-) - a současně cíťa (Kačenko začni :-) ).
Je pro mě důležitý vidět, jak je milej na slečnu v pokladně/slečnu ve výměně žetonů/na všechny okolo :-).
Nebrat ho jako domácí inventář.

Před deseti lety touhle dobou jsme seděli na nádražní lavičce - v líbacích pauzách jsem si nechala ujet všechny vlaky do školy, kde jsem měla mít poslední zkoušku toho roku, až na ten poslední.
Oba jsme tušili, že jsme s hledáním u konce.
Před deseti lety jsem si představovala vztah po deseti letech všelijak, spíš asi trochu nudný a všední.
Tak jsem ráda, že tomu tak není.
Čtu si naši knihu a přivolávám začátečnický mrazení (šetřím si ji na výročí a další vzácný příležitosti :-)... ).
Letos jsem k desetiletému "jubileu":-) aktualizovala a předala seznam důvodů, proč ho miluju - ten jsem sepsala původně k ročnímu výročí (chtěla jsem se vyznat na papír a vyjádřit to množství myšlenek, co mi vířilo hlavou).
Dalo to letos na dvě A 4.
Kromě úmyslu potěšit není na škodu si to občas připomenout a uvědomit, navíc jsem byla překvapená, co všechno začínám brát jako samozřejmost.

Muž se mě dnes ptal, jestli si uvědomuju, že jsem s ním strávila třetinu života.
Musím říct, že takhle jsem o tom teda fakt nepřemýšlela, zní to jako pěkná doba.
 

P.S. Asi by mě nenapadlo o tom psát, ale kamarádka, která u nás knihu viděla a bavily jsme se o ní i tomhle dopisu, říkala, že jde do toho taky, tak kdyby se ten nápad někomu hodil ...

Když se zeptala, komu má napsat věnování, řekli jsme svoje jména a ona hned: "... a vy fakt máte rádi, když vám tak říkají?" No ne, no :-).

Měsíc a půl před plánovanou besedou s Jiřinou Prekopovou pod názvem Jen v lásce přežijeme (tak se jmenuje její nová kniha) přesto, že na ni zval jen strohý wordový letáček, nebyly lístky.
Vytrvale jsem nás ale hlásila jako první náhradníky :-), takže jsme se tam nakonec s mužem dostali.
Chtěl jít se mnou, sám od sebe :-) (teď mu trochu křivdím, protože v současnosti víc "studuje" u nás on).
JP začala tak, že stála před sálem a každýmu účastníkovi se podáním ruky představila.
Samotnou besedu zahájila v reakci na to, jak ji její spolupracovnice představily (její životopis třeba tady ), slovy: "Cožé? Jaká že jsem to já psycholožnice?"
Byla vtipná, od začátku až do konce.
Laskavě, optimisticky a srdečně vtipná.
Přiznám se, že si moc nepotrpím na silná slova ani na "sluníčkové dníky, srdíčka, dušičky a lásečky". 
V tomhle článku se ale navzdory tomu slovo "láska" asi bude vyskytovat často - pro mě ta atmosféra prostě láskyplná byla, bez jakýhokoli patosu a přehánění.
JP nazývala věci pravými jmény, kolikrát používala výrazy, co byste asi u svojí babičky neslyšeli a na to kolik jí je (oslavila letos 85 let) jde dosti s dobou.
Přemýšlím, co k tomu všemu napsat, protože probíraných témat bylo mnoho.
Tak jen pár postřehů, co se mi vryly do paměti:

- Začalo se zmínkou o nové knize, která odráží myšlenku, že stejně tak, jako všechny vzdělané civilizace nakonec zanikly, i ta současná spěje k zániku. Např. Německo bude časem turecké a protože se Evropanům nerodí děti a místo toho se děti rodí přistěhovalcům, evropská kultura se časem "ztratí". Nic nového pod sluncem, ale v této knize (ještě jsem ji nečetla) prý "předkládá JP srozumitelné rady a úvahy vycházející z přirozených zákonů, které jsou pro investici zvanou rodina klíčové: zájem o druhého, schopnost odpuštění, každodenní projevy zájmu."
A proto "jen v lásce přežijeme".
Subjektivní pocit "láska" (láska = mám se/tě přese všechno ráda!) rozebrala po lékařské stránce na nakresleném schématu (poznámky k němu dám pod článek).
Dodala, proč je důležité, aby se konflikt v rodině vyřešil "do slunce západu" (moje slabá stránka, viem).
A proč je důležité, aby se konečné usmíření dělo před dětmi (my jako děti jsme vídali hádky běžně a někteří z nás se umí i správně pohádat, usmíření ale většinou probíhalo kdesi v soukromí, nejčastěji v ložnici, proto nemáme vzor, "jak se usmířit").

Potom líčila, jak se v rámci celostní medicíny provádí metoda "rehabilitace porodních zážitků", zejména když po porodu došlo k oddělení matky a dítěte a jak se provádí metoda "smíření s matkou".
(O těchto metodách jsem už četla a navíc jsem na smiřování s celým rodem pracovala už s MUDr. Hofhanzlovou , plánuju ale jít, co se týče celostní medicíny, víc do hloubky.)

Následovat měla beseda, ale publikum se ještě ostýchalo, proto:

Následovala ukázka "emoční konfrontace" na manželském páru z publika. Ten se měl správně "pohádat" a JP do "hádky" vstupovala se zajímavými poznatky a moderovala ji, potom je oba navedla do efektivního a láskyplného řešení. Já osobně fakt vidím po přečtení např. knihy JP Aby láska v rodině proudila řešení ve "vciťování se", nejen do vychovávaných dětí, ale i do partnera, přátel... a musím z vlastní zkušenosti říct, že to pročištění vztahů (i když mám samozřejmě ještě rezervy) je hmatatelné. 
JP nám pak ještě vštěpovala heslo: "mazat, mazat!" :-) (jako motor, aby se správně rozběhl a fungoval - stejně tak "mazat" a před samotnou hádkou začít dobrými stránkami a pozitivními sděleními partnerovi).
Díky tomuhle manželskému páru nám retrospektivně JP demonstrovala na příkladu z praxe dobrání se příčiny žádosti o rozvod. 
A kolikrát za ní stojí i pěkná banalita :-(.

- Emoční konfrontaci si chtěl vyzkoušet i mladík z publika. Vyzval pána ve věku jeho otce, aby představoval jeho otce a chtěl si vyzkoušet konfrontaci s ním ohledně jeho alkoholismu. Začal trochu zostra a JP ho ihned umravnila: "ale moment, vy tady nejste v pozici vychovatele, to není váš problém. Vy jako dítě z principu nemáte právo vychovávat rodiče". Celé to bylo emotivní, až mi v jeden moment vhrkly slzy do očí, ale nakonec si oba pánové vyzkoušeli aspoň láskyplný a ohleduplný dialog a byli všichni spokojeni.

Zmíněna byla taky problematika rodinného řádu a hierarchie členů rodiny, na pohádce o Sněhurce a o Popelce bylo poukázáno na příčiny dysfunkcí vztahů v rodině. Rozebíralo se pořadí narození dětí a výchovného přístupu k nim podle něho. Problematika prvorozených a "sendvičových" dětí. Problematika tělesných trestů. Proč je nutné se umět ovládat a naučit to i dítě (aby člověk nezničil sám sebe).

Dalších pár myšlenek, které mě zaujaly:

-  Rodiče musí dělat chyby (a nebezpečí, že podlehneme chybě, je nám dáno).
-  Největší chybou ve výchově je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál (zní to tak samozřejmě, vím).
-  "Super" nebo "šikulka" není srdečná a plnohodnotná pochvala pro dítě.
- Děti zatěžuje, když jim jejich rodiče dávají neustále v něčem vybrat a je pro ně "obtížný šum", když rodiče dětem dlouhosáhle "promlouvají" do duše bez jasného postoje/činu a hlavně jeho dodržení.
- Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství důležitou roli. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říct: „Sice jsem od tebe, táto/mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano a já to beru s úctou a vděčností. Zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.

Pak se lidi v publiku přestali ostýchat, tak se začaly řešit konkrétní výchovné situace, kdy tazatel představoval dítě a JP rodiče a předváděla se možná řešení výchovných situací.
Nakonec jsme měli možnost vidět použití tolik kritizované terapie pevným objetím, které je JP "vynálezkyní". Vytrženě z kontextu nebo bez bližších informací může tato metoda na někoho působit jako akt nadřazenosti, ale teprve v praxi a ve "fundovaném provedení" lze vidět, že o nějaké nadřazenosti nemůže být řeč, naopak je to láskyplný akt a plně se s ním ztotožňuju.
A hlavně: Metoda nespočívá v tom, že někoho obejmu a "je vyléčenej", terapeutický objetí je už jenom jako třešinka na dortu, kterýmu předchází bezvýhradná láska v rodině, časté "normální" objímání a vyjadřování lásky dětem, zdravé vztahy a zdravé řešení konfliktů. 
Nošení dětí v šátku je také vlastně taková terapie pevným objetím odmalička.
Sympatické byly v průběhu večera zmiňované výchovné souvislosti, kdy se JP odkazovala mimo jiné na kulturní dědictví naší země, na Naomi Aldort, Berta Hellingera, ale i bibli nebo na různé etnografy, zkoumající výchovu v různých kulturách.
Prostě mi to nejen v dějinných souvislostech a nejen v mém životním přesvědčení všechno do sebe zapadlo.
A nejlepší pro mě byla ta samozřejmost, nenásilnost a přirozenost, se kterou nám svoje poznatky JP předávala.
Jako neskutečně vtipná a bystrá babička :-), jako někdo z nás, ne z druhé části planety.

Tímto děkuju našim babičkám, které se na tyhle výživný tři hodiny postaraly o naše děti.

V případě zájmu můžu zaslat mailem odkaz na záznam této přednášky.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou (Moje výpisky, jak jsem je pochopila já, a který nechci zapomenout. Zapisuju poněkud pozdě, proto možná nebudu přesná v terminologii, a kdo jste tam byl, klidně mě opravte, myšlenka snad zůstává.):

nákres: mozek rozdělený vodorovnou čarou na spodní (zvířecí) část zodpovědnou za naše emoce a city a vrchní (racionální) část. Rozpínající se "kružnice" zasahující ze spodní části mozku do té vrchní znázorňují situaci, kdy se dítě/člověk cítí milován. Uspokojená potřeba lásky se odráží v racionální části mozku, tzn. milovanému člověku se obvykle daří v rozumové oblasti života, dobře a rád se učí, poznává, dobře si pamatuje atd.
Černé šipky směřující ze spodní části mozku do vrchní znamenají strachy, co rodiče zasejou do dětí neuváženými výroky ("ty mě snad přivedeš do hrobu", "mě z tebe snad odvezou do blázince", či dokonce "tatínek odejde, protože nás nebude mít rád"). Dítě je bere jako pravdu a strach zasáhne obě oblasti mozku, obě části se vzájemně ovlivňují.
Nakonec nastává kompenzace těchto strachů - činnostmi, které jsou pro dítě bezpečné a ono je opakuje, protože jsou pořád stejné, opakují se, jsou jen "jeho vlastní" - okusování nehtů, závislost na PC hrách... atd.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod druhou čarou (předpokládám, že kdo dočetl až sem, že ho asi problematika zajímá, proto ještě jeden dodatek):
Před lety, když jsem JP ještě neznala ani o ní nic neslyšela, jsem dostala její knihu od tety (díky!). Mrkla jsem do ní.
Po pár stránkách jsem zjistila, že mě to baví (bylo to v době, kdy jsem moc nestíhala číst a kdyby mě nebavila, vůbec se nenamáhám), tak jsem ji přečetla.
Ztotožnila jsem se.
Díky tomu, že jsem toho pak od ní četla víc, mi přišlo, že tomu, co hlásá v TV a médiích, rozumím.
Možná proto, že mluví o životě a ne o psychologii.
Přišlo mi to všechno naprosto přirozený.
Ano, možná před deseti a více lety bych všemu nerozuměla, chyběly by mi některé zkušenosti, možná by se mi v mé omezenosti něco zdálo zastaralé.

Takhle mi její myšlenky vždycky fakt sedly, i ta její svéráznost a to, jak říká věci naprosto bez obalu.
Možná pro někoho drsně, ale zase bez "vaty" a pravda se někdy nemusí poslouchat úplně lehce.
O to větší bylo moje překvapení, když jsem po přednášce sedla k internetu a zjistila, jaká je druhá část jejího mediálního obrazu.
Jak je všechno relativní.
A jak lze vidět jednu věc dvěma totálně opačnýma pohledama.
No, co k tomu říct.
Jsem fakt ráda, že jsem tyhle věci neznala.
Že jsem nečetla a nesledovala názory cizích lidí "o ní" a udělala si názor jen podle toho, co jsem viděla, slyšela a četla přímo a na základě svýho pocitu.
Možná to znamená, že mám v sobě nějakýho vnitřního netvora, když mě to, co JP dělá, nepohoršuje.
K tomu ale chci říct jedno: na besedě se téma autismu moc neřešilo, ani nemám moc zkušeností s autisty (s těmi pracuje na canisterapii můj muž).
Takže nemohu posoudit, jak (ne)ní metoda pevného objetí vhodná pro ně (pro zdravé jsem jednoznačně pro).
Co si pamatuju, myslím, že na besedě nikdo neříkal, že metoda pevného objetí je vhodná pro všechny plošně (pro všechny lidi i pro všechny autisty), navíc funguje opravdu jen tehdy, když je prováděna s láskou. My ji doma v různých formách prováděli, aniž bychom věděli, že ji vynalezla JP, hlavně muž se mnou a po přednášce jsme ji zkusili i s Aničkou.
Sama JP říkala, že kolikrát stačí emoční konfrontace, kolikrát je to tahle metoda až úplně poslední možnost a zvláště její kritizovaná forma, která, přiznávám, vypadá na první pohled všelijak, ale pro někoho je jedinou pomocí (a vyžaduje důkladný studium a dohled zkušeného terapeuta).
Nevím.
Když způsob pevnýho objetí (a co u toho říkat) JP ukazovala několika lidem z publika, kteří se na něj ptali, zpočátku se ti lidi bránili, jakože "to je dobrý, stačí, když to jen vysvětlíte... to přece nejde, tady a teď?! Před lidma?", ale pak jsem na nich viděla, jako by z nich spadla jejich hradba a oni uviděli tu jednoduchost a prostotu nabízenýho řešení. U několika z nich jsem dokoce viděla dojetí, jako kdyby je dlouho nikdo prostě jen neobjal.
Přijde mi, že naše společnost si opravdu už dělá dopředu ke všemu takovej obrannej, odmítavej přístup a odmítá vidět tu prostotu, jak funguje jen to samotný "mít rád" (aby "to nebylo trapný", "nebudu dávat svoje city všanc, co kdyby je někdo neopětoval" apod.) .

Na besedu dorazila spousta lidí, co jsem znala od vidění, učitelé a vychovatelé ze Svítání (speciální školy, kam muž s Forrestem dochází na canisterapii), ředitelka Andulčiny lesní školky, moje kamarádky.
Tak snad nežijeme v hromadným omylu ... ;-)

 

"Někdo mi v noci vlezl do zahrady,

polámal angreštové keře

a já jsem pozval svoje kamarády

a nechal otevřené všechny dveře..."

Ne že bych chtěla zveličovat, ale ... stejně mi od včerejška zní v hlavě.
A asi bych to už rozebírat neměla, ale nemůžu si pomoct a dělat, že se nic nestalo.
Kdo ví, o čem mluvím, ví, kdo neví, tomu se omlouvám, že dneska hlavně pro ty, co ví.

Opět se mi potvrdilo moje přesvědčení, že "největší anonymové" bývají z blízkého okolí  a "mají důvod" být anonymní.
Nejhorší je, že jejich příspěvky se pokouší a někdy i dovedou vzbudit hlodavý pocit v těch, co Markétu osobně neznají, že věřili něčemu, co neexistuje. Znělo to skoro, jako by paní J., píšící jako jedna z posledních (tedy pod křestním jménem, vzhledem k opakujícímu se tématu "třicetiletých", "tlačení", atd. je dost možné, že psala beze jména a bez zábran už delší dobu) bydlela s Markétinou rodinou a jejími rodiči v jejich domě. 
Nikdy si na tohle nezvyknu, ale všímám si, že se tyhle věci dějí všude, kde je otevřenost, pozitivní smýšlení a důvěra.
Tam, kde se nikdo očerňování nebrání a neoplácí stejnou měrou, ať už jde o politiku, mezilidské vztahy nebo jen "blbé" blogy.
A bohužel není jiné řešení, než je ignorovat a spolehnout se na ty, kdo se nenechají strhnout.
 
Věřím tomu, že první anonymové beroucí Markétiny příspěvky doslovně měli jen nutkavý pocit se vyjádřit, jak sami pisatelé přiznali, jako na různých diskuzích v Blesku, na idnesu, což mluví za vše a dá se to proto pochopit. 
Nemusím zrovna bratry Nedvědy, ale mají jeden text, který je výstižný: "... nesoudit a když, tak jenom sebe, sílu mi dej..." Každý psycholog (a nejen psycholog) vám řekne, že pokud se nechcete někoho dotknout, neměli byste říkat názor bez toho, že by se na něj někdo ptal, protože takový věci (narozdíl od názoru na bydlení, fota, hadry atd.) nechceme slyšet nikdo, přiznejme si to, ani právem, natožpak neprávem (což ti, co Markétu znají vědí, ale ti, kdo ji neznají, to uznat nemusejí a my je o tom nepotřebujem přesvědčovat). 
Je tak osvobozující řešit jenom sebe a netrápit se ostatníma! A přesto to tak málo lidí dělá.

Uznávám, že s některými obecnými věcmi se dalo občas i souhlasit. 
Možná, že jsme i my čtenáři naším reagováním na nekonečné anonymy přispěli ke konci blogu (omlouvám se, zkusila jsem to jednou taky a bylo to ode mě naivní). 
 Markétin blog byl jeden z nejotevřenějších, způsobem, jakým bych to já ani spousta dalších lidí neuměla a neumím si ho představit jiný, uzavřenější nebo s omezenějšími tématy.
Byl první, který jsem dlouho četla a který mě po dlouhé době i inspiroval nejen k založení toho vlastního. 
Každopádně jsem k němu měla vztah skoro rodinnej a, ačkoli oblíbených blogů mám od té doby spoustu, po jeho skončení mám (a nejsem sama) pocit opuštěnosti v blogosféře.
Je pro mě velkým zklamáním (ale ne překvapením), že člověk fakt může žít tak, že se nemusí za nic stydět a nic skrývat a stejně existujou lidi schopní jeho vlastnosti otočit proti němu samému a ještě se tvářit, že mu dělají vlastně dobrou službu.

Spousta zásadních názorů už v diskuzi na Markétině blogu zazněla, tak se nechci opakovat.
Jen si myslím, že ještě asi do středy šla situace uklidnit. Že anonymním ležela celá vzniklá situace nejspíš na srdci, když se chodily k Markétě skoro každý den obhajovat. 
K Markétinýmu úryvku, co anonymy tak "spravedlivě rozhněval", bych dodala snad jen to, že bych opravdu chtěla vidět ty, kdo nemají pocit, že by se mohli se svými dětmi více mazlit, méně křičet, více je POSLOUCHAT a povídat si. Já nikoho takovýho, kdo je se sebou takhle navýsost spokojený, neznám. A samy některé anonymní pisatelky si protiřečily, když přiznávaly, že malým dětem se snáze říká "lásečko", to ovšem neznamená, že ty starší se méně milují. 
Myslím, že tenhle citovaný Markétin příspěvek byl jen špatně pochopen a ještě to šlo si všechno, byť částečně anonymně, vyříkat. Protože mají všichni práva na názor, ale i na názor na názor, tak si ho už skoro všichni řekli a mohlo se jet dál. Práva, práva... vem to čert už.

Celou dobu se některé diskutující tvářily, že jejich výtky nepatří Markétě, ale ve čtvrtek přišel zvrat. Po rozjetí diskuze následující po tom jednom příspěvku, o kterém jsem přesvědčena, že kdyby byl pravdivý, byl by podepsaný, protože sebepravdivější příspěvky bez podpisu jsou bezcenné, jsem tušila, že je s blogem konec.
Ač jsem doufala v jiný, respektuju Markétino rozhodnutí.
Nerozumím tomu samému, co ona. Chápala bych ještě, kdyby se takhle někdo rozčílil třeba na Facebooku, kde příspěvky člověka bombardují bez toho, aby je člověk žádal (i když není nic snažšího než příspěvky od lidí, kteří vás rozčilují, vypnout, nemít v okruhu přátel ty, koho nechcete nebo takovýho člověka z "přátel" vyjmout), ale na blogu, který si musí každý aktivně vyhledat a především chtít ho vyhledat... tomu asi nerozumím.

Jsem dlouhodobě přesvědčená, že tohle všechno a respektování odlišných sebevíc poškozujících názorů patří k té svobodě, za kterou mnozí z nás bojují a můžeme to přijmout třeba jako to, co pro tu svobodu můžeme udělat. 
V dnešní době zahlcený informacema a názorama je zneužitelný už snad úplně všecko a není snadné si udržet zdravý rozum.

Některé zainteresované si možná budou myslet, že jejich "dobře míněné rady" padly na úrodnou půdu a že měly pravdu, ale myslím, že by si neměly tak fandit.

Marki, díky za všechno, pozdravuj rodinu a ahoj v lepších časech!