Scotland: Part 2

Minulý týden jsem vložila skotský úvod  a po něm  1. díl fotek (převážně přírodních krás, pro mě TOP), je čas dokončit cestu.
Takže svítání v nádherný horský vísce Tomintoul, kde jsem minule skončila.
Pokračujeme v kochání horama, uvědomujíc si, že dnes už ho nebude tolik.
Jednou jsem dostala letenky do Edinburghu, tak bychom z něj měli asi něco málo vidět.
Podvědomě zpomalujeme, obracíme to totiž zpátky na jih.
Už ani nefotím, jen pokračujeme v tyvogování.

V nižších polohách přišly na řadu břízy a jezera (odbyté, kaju se).

a potom...? Potom destilujeme..! :-)

... a pak už jen frčíme po dálnici směr Edinbrááá ;-)

(hory kolem silnice stále obrovské, což tak ale nevypadá na fotkách...)

Do Edinburghu jsme jeli na blind a úplnou "náhodou" se nám podařilo zaparkovat na nádraží v centru (Waverley station). Ta kombinace silnic a tratí...!

Trochu šok, ten vzduch, zas po těch horách.

Instinktivně jsme zamířili k nejzelenějšímu kopci uprostřed města, ten nás zajímal.

Holyrood park.

Obří.

Ale to na fotkách není vidět (opět).

Holyrood house, oficiální rezidence královny Alžběty II.

Něco vám to připomíná? Mně taky :-)!

A na ten kopec se po všech možných i nemožných cestách a stezkách šplhali lidi, běžci, mladí, staří, převážně ale studenti. Takový obří mraveniště.

Holyrood house

Parlament trochu působí, jako by se čekala defenestrace :-)...

Vánoce, Vánoce přicházejí ... :-)

U nás teprv řešíme ekobusy, tady už jezdí necrobus :-).

Really! ;-)

pod hradem poletoval William Wallace (vcelku věrnej), dokonce tam "levitoval" i jediista... no, stačilo :-).

Až se příště budeme nudit :-), lákalo by mě i pár výstav.

Třeba camera obscura v muzeu World of Illusions.

Nebo edinburgský podzemí, bludiště starých sklepů, chodeb a bytů, místa, kam neproniklo denní světlo ani čerstvý vzduch a žily a pracovaly tu tisíce lidí.

Příště.

Poslední zastávka večer padla na nedaleký městečko Dunfermline:

Za poslední peníze fish and chips, pěkná ryba, ale už se zase těšíme na normální jídlo :-).

Než jsme dojedli, setmělo se a trošku jsme bloudili.

Zapíchli jsme to nakonec na opuštěným místě nedaleko dálnice.

Tma, cider ve spacáku (kterej se nám díky zdejším zákonům podařilo koupit až na třetí pokus :-) ) a bubnování deště, kterej jsme už podezřele dlouho neslyšeli.

A ráno časný budíček, po páté se blížíme k letišti.

Vracíme Šediváka, tvoříme z báglů zase příruční zavazadla.

Ačkoli jsme přijeli včas, sotva prolezem důkladnou bezpečnostní kontrolou a k bráně přicházíme tak akorát.

Svítá.

No a i když mám už sbírku mraků docela velkou, stejně si nemůžu pomoct a zase si je fotím.

A jsem vděčná.

Anděl Páně chyběl.

Doma rychlá sprcha a už jsme zase jak na trní.

Dětem je většinou úplně ukradený, že si pro ně jedeme, tak jsme trochu napnutí :-).

Ale tentokrát... mávaly jak o závod! (= absolutně šťastný happy end :-) ):

Tak to je asi vše, co jsem chtěl říct o válce ve Vietnamu :-).

. . .

no a kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak jsme si po letech během cesty do Edinbráá udělali společný foto.

A dokonce ne jedno.

A já si je sem nakonec na památku dám :-), neb ze skákání před auta kvůli krátkýmu dosahu dálkovýho ovládání foťáku se stala dlouhá zábava a chytli jsme během toho mentála :-)...
A já mám u těch fotek radost skoro stejnou, jako jsem měla tam.

touto pózou zdravíme Jirku s Verčou :-)!

Drsňáci "nejdrsnější".

Jak jinak, v drsným Skotsku :-).

A to už je fakt konec.