Do Assisi, část třetí: Orvieto, Bagnoregio, Casciano dei Bagni, Bagni san Filippo

V chládku u hřbitova se hezky spí, takže se zase kochám ranním oparem sama a budím všechny, až když to začíná být s plánovanou mší nahnutý (ke mně na uzavřený můžete tudy).

Přestavíme rychle auto, dáme si trochu mussli s mlékem a nějakým zázrakem se na první pokus dostaneme úzkými uličkami k nejbližšímu parkovišti přímo ke katedrále, nějakým zázrakem je tam i místo, cestou nahlédnu italským kolegům otevřeným oknem do výuky a dokonce trefíme na první dobrou i správný vchod a do kaple usedáme právě, když jeptiška spustí na rozvrzané harmonium úvodní píseň.

Vstup do kaple vlevo od hlavního oltáře je zdarma a vchod do ní je trochu stranou hlavního dění.
Tady je uloženo Plátno z Bolseny, pamětník jednoho z mnoha eucharistických zázraků.
V roce 1263 totiž putoval kněz Petr z Prahy do Říma, aby se u hrobu apoštolů Petra a Pavla modlil za své pochybnosti o reálné přítomnosti Krista v eucharistii.
Na zpáteční cestě sloužil brzy ráno mši sv. v nedaleké Bolseně, a když pronesl konsekrační slova, z rozlomené hostie vytryskla krev, která zbarvila korporál a oltářní plátna.
Jak jsem se trochu obávala, samotné plátno vystavují jen na Vánoce, na Velikonoce, na Boží Tělo... ale věříme, že prožít mši před tímhle artefaktem má význam a je to i důvod, proč táhnem děti na mši v cizím jazyce, i když "z toho nic nemají".
Po mši jsme si koupili i lístek na prohlídku celé monumentální katedrály (5 ojro na osobu nad 10 let) a prohlídli si aspoň fotodokumentaci.

" Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu připadal totiž velký svátek – požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘ 

(Jan 19, 31-37)

Na fluorescenční fotografii vědci dokázali kromě jiných okolností, které se opakují (krevní skupina AB u všech těchto zázraků) ono oddělení plazmy (krve) a séra (vody), tedy že dotyčný krvácející (Ježíš) zemřel na infarkt a ne bodnutím, podle výše uvedeného úryvku z evangelia.

Samozřejmě na zážitek z Lanciana (pod odkazem ke konci článku) nic nemá, ale nechci porovnávat.

Jak šel čas, postupně se tahle realita během let stala pro mě normalitou i v osobním životě.
A tahle realita mi přináší neskutečný pokoj a klid, že nemusím nikomu nic dokazovat a nikoho přesvědčovat, protože jednou to uvidí každý.
Může to vidět i dřív, když hledá nebo aspoň když se tomu nebrání.

Někteří lidi ignorují vědecké výzkumy, události zpochybňují nebo dokonce míní, že zázraky se děly jen v prvotní církvi.
Přitom se dějí úplně stejně i dnes jako ujištění pro všechny, kdo jsou ochotni je přijmout - a je mnoho takových svědectví i z posledních let a z různých částí světa.
Kamarádka z naší modlitební skupiny dokonce u jednoho z nich, který se udál v ČR před pár lety, byla, a viděli jsme i fotky, ale protože zatím výsledky nebyly oficiálně církví prezentované, nechci a nebudu to komplikovat (protože každý nedočkavec, který to pustí dřív, věci spíš uškodí, než pomůže).
Ale potom, až to bude ofiko... hmmm ;-)!
Eucharistický zázraky zapisoval a popularizoval člověk, u něhož končí naše letošní pouť, ale nebudu předbíhat.

Po prohlídce si dáme kafe a croissanty, děti se radujou z milovaných toustů a pokračujeme dál - poslední pohled z dálky na katedrálu a pak už ujíždíme líným letním polednem opuštěnými vesničkami do městečka Bagnoregio, kde se zastavil čas úplně.

Říká se, že před 2 500 lety nebo i dříve Etruskové podcenili při stavbě hlavní brány geologické zákonitosti.
Z bezpečnostních a epidemiologických důvodů (komáři z bažin) stavěli svá města na vrcholcích skal (podobně jako třeba právě Pitigliano), v tomto případě ale netušili, že plošina je sice z vulkanické horniny, ale pod ní se nachází mnohem silnější vrstva měkkých jílů.
Od 16. století tu kvůli erozi i zemětřesením po proražení vrchní vrstvy začalo docházet i k sesuvům půdy.
Většinou stihli lidé utéct, ale sesuvy se nedaly předvídat a následky byly devastující.
Zmizel například dům sv. Bonaventury, horlivého příznivce sv. Františka z Assisi, kterého František v mládí uzdravil.
Některé cestovky uvádí, že se dnešní obyvatelé (čítající pár rodin) řídí chováním potulných koček, které jsou schopny vycítit nebezpečí, a že turisté přijíždějící do města nemají nechávat na pokoji své věci, protože neví, zda se s nimi ještě shledají :-), ale jak jsme tak zkoumali dobové fotky, nevím, jestli to není tak trochu dobrý reklamní tah :-).

Protože je ale město tak jako tak časem odsouzeno k zániku (pokud se neuskuteční některý z odvážných plánů na jeho záchranu), stovky let se tu nic nového nepostavilo a když vejdete hlavní bránou, jako byste se ocitli ve středověku, ale i starověku. Některé ulice ani náměstí před kostelem nejsou dlážděné, což celý dojem umocní.

V létě se tu koná spousta sakrálních akcí nebo třeba jazzové dny.

Ve zdejším kostele jde najít snad úplně všechno.
Že je něčím výjimečný krucifix, u kterého jsem dlouho postávala, jsem si všimla, říkala jsem si, že s ním něco určitě bude a co na něm je?
Až doma jsem si přečetla, že v 15. století prostřednictvím něho promluvil Bůh k usilovně se modlící ženě, že morová epidemie brzy skončí, což se také stalo. Tak příště si ho prohlédnu ještě líp :-).

Mnoho zdí domů je tu svěřeno do ochrany Panny Marie.

 

U začátku lávky z roku 1965 postavené na místě zříceného mostu se platí vstupné (3 ojra za osobu ve všední den, 5 ojro o víkendu), toalety jsou všude na turnikety (ideální čas zjistit, že jsem ztratila platební kartu), v samotném městečku je pár restaurací a penzionů s domácí kuchyní, té mi je líto, protože to vypadalo občas dost autenticky a ceny za jídlo i celé menu jsou tu taky přijatelné.
Doporučuju s tím počítat při parkování, protože my se kvůli končícímu parkování vraceli (nečekali jsme, že budeme v tom vedru tak pomalí) a byla to škoda. 

Jo a doporučuju si zadat do navigace parkování až přímo u lávky, pokud jedete ve vedru, protože my šli od poustevny a i když to není moc daleko a je tu super výhled, s batoletem ve vedru je to trošku psycho :-).

Uondaní jsme došli do auta a s jednou zastávkou na jídlo jsme se přesunuli do místa odpočinku - k dalším termálním pramenům do San Casciano dei Bagni.

Zaparkovali jsme na klidném štěrkovém parkovišti - poeticky nedaleko čistírny odpadních vod :-), ale nechtělo se nám už nic dalšího hledat, když tu byl takový klid, vzali jsme si věci na koupání a šli po hooodně prašné cestě kousíček k prvnímu z kamenných bazénů napájených teploučkou termální vodou.

Emouš, který od promarněné Saturnie sní o modré vodičce a kaskádách, je znechucen hebkým mechem, který obrůstá některé stěny ve vodě a Anka jí zdatně sekunduje, že to je nechutný.

Makisan se pro změnu vody bojí :-).

Jinak je ale voda krásně čistá a průzračná, takže se jdu pro jistotu podívat ještě kousek po cestě k velkým bazénům (Bagno grande), jestli to tam není lepší. 

Není. Sice teplejší, ale stojatější a ne tak průzračná voda, bez stříšky a uprostřed zahrádek.

Vracím se tedy kolem dalších horkých i studenějších pramenů tryskajících ze studánek podél cesty a naskáčeme všichni do menšího z bazénů.

Je to slast.

Užíváme si to až do chvíle, než přijdou dva Italové se svačinkou a telefony.

Naštěstí ještě dlouho telefonujou, než do vody vlezou, takže si cachtání i tempa dosyta užijem a vylezeme, když už jsme rozmočení a střídáme se s Italy. Jak to je na téhle cestě už zvykem,  jak jsme děti nemohli dostat dovnitř, tak je nemůžeme dostat ven :-).

 

Po návratu k autu zjistíme, že to vedle nás zapíchli postarší Francouzi s obytňákem.

Večer jsme tak unavení, že se trochu chytnem, já nestíhám své "dávky", což se mi podepisuje na mý trpělivosti a náladě, tak si zalezu na růženec nad naše "tábořiště", než děti dořvou před spaním (chvíli uvažuju, že si dám dnes širák, ale pořád tam šustí nějaká zvířata, tak to zalomím uprostřed dalšího desátku v autě).

Ráno si přispíme a kritický den zpomalíme, nemáme sílu si prohlédnout ani tohle sympatické městečko, ve kterým jsme se ráchali, a vynecháme nakonec i jedno z měst, které jsme si chtěli prohlédnout cestou dál (Montepulciano, kde jsem si myslela na mši, ale nedá se svítit).

Nabereme z jednoho teplýho pramene vodu na mytí a míříme rovnou do Bagni San Filippo, který bychom ale prostě vidět chtěli.

Rozlučka s městečkem bez brýlí ...

 

 

  ... a s brýlemi :-).

 

 

Cestou si dáme švédský stoly z nakoupených potravin, ujíždíme si tady mimojiné na speciálním všude dostupným bílým rakouským biojogurtu, který chutná jinak než všechny jogurty u nás. 

Dáváme si ho studený jako dezert s kapkou nutelly (prasárna, no).

Parkujeme po paměti v kopci v ulici Via Fosso Bianco přímo nad útvarem Fosso Bianco a La Ballena Bianca.

Pak sejdeme lesní cestou až ke stejnojmenné říčce, kde se ve vlažných tůňkách nikdo nekoupe,

 

 

... protože chtějí všichni teplou a modrou vodičku pod další travertinovou kupou. Jdeme po toku...

Jako obvykle dlouho pozorujeme lidi, vybíráme a váháme (teda děti, já šla hned), než se naložíme do teploučké vody a necháme se masírovat vodopádem.

Pak ještě přelezeme do odlehlejší tůňky, která čeká přímo na nás a je nejteplejší, a zase máme opačný problém, dostat děti ven :-).

Stejně jako v Saturnii, horká termální voda mě dá dokupy a jako bych ožila.

Vydáváme se přiblížit jezeru Lago di Trasimeno, po kterým se zítra máme projet lodí.

Poslední pokračování příště :-).