Jako Chaloupky pro celou rodinu

byly naše dojmy z první účasti celý rodiny na slovenské konferenci Nové Svitanie, na kterou jsme rychle přebalili auto po pobytu na chalupě, když děti byly na táboře se salíkama.

Zajistit výzdobu v kostele a frrrnk.

Jeli jsme tam na doporučení kamarádů ze skupiny a nejspíš tímto vznikla nová tradice, protože to kouzlo, kdy znuděná Anka vylezla z auta do toho horka, který se krásně vyrovnalo tomu od moře a za dvě hodiny přiběhla z prvního setkání mládežníků jako vyměněná a sypala ze sebe "mami, tati, sem musíme jezdit každej rok, protože to tady je fakt nejlepší", to teda bylo mocný.
Přiznám se, že jsem si moc nevěděla rady s tím, jak vést naše děti nejen k víře od puberty dál, aby nedopadly jako já (blbě).
No, tak to mám asi vyřešený.

Během přednášek byl pro puberťáky připraven mládežnický program - perfektní, na lodě letos sice nejeli, ale překvapila mě jeho hloubka. Třeba když v den, kdy se zabývali tématem Láska Boha Otce, i ti pozemští otci byli zapojeni, měli napsat svému dítěti láskyplný otcovský dopis, odevzdat ho a když si ho na konci programu děti přečetly, vracely se do tábora a ti otcové na ně čekali za zatáčkou jako překvapení na cestě, oblečeni v bílý košili/tričku mávajíce bílým šátkem - neumím to podat, protože jsem u toho nebyla, ale byl to teda prý doják pro všechny zúčastněné :-).
Dokonce to mělo i efekt v tom, že naše permanentně naprdnutý dítě večer nakonec navzdory svýmu naprdnutí vylezlo ze stanu a "...a tys mi napsal tak hezkeeej dopiiis a já jsem na tebe takováááá (bůůů, škyt)". Zlehčuju to, ale jako dobrý.
Nebo když mi bylo líto, že děti nebyly na přednášce skotského vincentina a exorcisty P. Pata Collinse s modlitbou za vylití DS, jsem zjistila, že mládež měla obdobný program a Andulí je "vylitá" taky :-).
Koupačka ve Váhu, noční hra, mediální workshopy, jejichž výstupy nám na konci pustili,... slušný.

Mladší děti byly rozděleny podle věku do více part, a taky byly pořád v tahu, když ne na jejich programu, tak byly všechny pohromadě spolu v jeskyních, nebo střídavě bivakovaly u různých stanů, hrály fotbal... takže nám zbyla "jen" Marki.
Pro všechny prťátka byla u každýho kázání zajištěna katecheze, kdy pak přišli se svými výtvory a jejich vedoucí, kterou jsem pořád pozorovala a učila se její mírnosti, prostě a jednoduše řekla něco ve stylu "Pane Ježišu, jsme sice malí, ale horíme, a tu jsme ti napiekli koláčiky" (předali s dary vyrobené koláčky z lepenky), prostě doják.

Musím říct, že jsem byla překvapená, s jakou poctivostí byla zajištěna bezpečnost, že sekuriťáci opravdu všechno a všechny kontrolovali, poctivě zavírali zábrany a i ty nejmenší děti se tak volně pohybovaly po táboře a když jsme nezamkli auto, mohli jsme se spolehnout, že tam zase všechno najdeme.
S podobnou poctivostí bylo zajištěno i všechno ostatní - neplýtvání jídlem (ale možnost přidání), permanentně čistý mobilní záchody (to mám rád) a úklid ve sprchách, nikdy nechybějící toaletní papír (vzhledem k mé indispozici pro mě fakt výhra).
Líbilo se mi, že organizátoři mysleli i na takové věci jako kropenky u vchodu do stanu (ikea misky), kadidlo, odnášení a přinášení svátosti oltářní do tábora a z tábora s tím, že i když šli bosí, se všichni poctivě převlíkli a zvonili. Pro někoho detaily, ale s takovou poctivostí bylo fakt myšleno úplně na vše.
V jídle byly na výběr všemožné diety, k dispozici za dobrovolný příspěvek samotoč viney a kofoly, kávový stánek dvou srdcařů z Worship + Coffee a jeden den přijel i stánek s nanuky :-).

Nevím, jestli to bylo dáno mou indispozicí, ale nechápala jsem, kde berou všichni ti dobrovolníci, kteří si ještě navíc konferenční poplatek i stravu sami platí (!) v tom vedru sílu na takové množství práce a ještě být tak pokojní.
Já byla ráda, že odchytnu Makinu, umeju děti a stravu dostanu pod nos.

Všichni naši sousedi byli zlatí, s jedněmi Čechy jsme prokecali večer (důležitá svědectví od nás a z jejich strany zase postřehy k výchově) a vyměnili si kontakty (zajímavý bylo, že všichni strategičtí kamarádi měli 4 děti :-) ), mladý rodince jsme hlídali miminy, když potřebovali někam zaskočit a oni nám vařili kafe.
Navázali jsme důležitý pouta, jak naše spolčácké děti mezi sebou (největší obdiv měl Monči syn, který poslední dny zcela dobrovolně hlídal Makinu a vypadalo to, že ho to i docela baví ♥), tak děti se slovenskými kamarády (i chlapci ;-) ), my povolané ženy i muži mezi sebou, i nepovolaní se všemi.

Na samém závěru přišlo nečekaně uzdravení pánovi, nad kterým jsem přemýšlela celý pobyt, ještě teď tomu nějak nemůžu uvěřit a zpracovávám to.
Přijeli jsme za těch pár dní opálení, jak kdybychom byli u moře.
Duchovní postřehy napíšu na konec příspěvku a na více našich "gesicht" fotek se můžete vy registrovaní mrknout u mě.

Moje první řeckokatolická. Zdroj TU .

Zdroj fotky TU.

Hlavní host konference, irský vincentin a exorcista P. Pat Collins. Zdroj fotky TU.

♥

♥

Tajný návštěvník přednášky :-) ♥.

Sobota:

- sotva jsme se stačili vybalit a ubytovat, otevřel se program v hlavním stanu mší, kterou sloužil biskup Mons. Tomáš Galis - sympaťák, plácal si s dětmi a měl super promluvu k mottu celé konference.

Motto konference:  Řím. 12,12: V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.

- sklíčenost občas překvapí i křesťany a říkají si: Jak to?
Neboj se! Sklíčenost je lidská vlastnost, Bůh nás neudělá méně lidské, ale požehná nás.
Svatost člověka také neudělá méně lidským, jak se mnozí domnívají, ale dochází ke střetnutí lidské slabosti se silou Boží.

Z přednášky Garyho Stephense a večerního programu o. Dominika Markoše jsme nic neměli, protože jsme se snažili ještě zabavit Markétu a nestřídali jsme se - na to jsme přišli až v dalších dnech a na přednášky šel vždy jen jeden a druhý hlídal a staral se o bytí - mnohem lepší. 

U o. Markoše jsem si zaznamenala :

- Modli se, jak umíš (přesně moje zkušenost!) a ne jak si představuješ, že by ses měl modlit.
Je to tak v pořádku, nemá cenu se tím zaobírat a Pán je za to rád.
Potvrzuju ze zkušenosti i jeho další slova: Čím méně se modlíš, tím hůř ti to jde. A naopak. Pán pak "nedekoruje" jen fasádu našeho "domu", ale jde do hloubky.
Pán nás chce naplnit medem, ale my jsme plni octu. Vypusťme ocet, aby se vešel med.

Celkově to byl docela náraz, strašné teplo bez možnosti stínu (lepili jsme se na sousední karavan, kde ho byl aspoň metr), nabitý program, který jsme měli pocit, že vůbec nestíháme, neustálý odchyt Markéty a přicházející indispozice a s ní ruku v ruce těžká nevolnost :-/. Přiznám se, že ten den jsem si opravdu říkala, co tady dělám, že jsem měla zůstat doma, zároveň ze zkušenosti vím, že všechna oběť se pak někde zúročí - a bylo to tak.

A hodně se mi líbilo, že toto téma zdůrazňovali i organizátoři, protože mi připadá, že slovo oběť nebo utrpení je v ČR stále víc fuj.

Neděle:

Náš Marrek měl na starosti ranní růženec, takže došlo k prvnímu střetu rychlostí, ale vyladilo se :-).
Po něm raňajky :-), breviář a chvály, vlajky jely.
Následovala přednáška P. Kodeta na téma Svátost smíření.
Trošku jsme se během ní zapovídaly s kamarádkou, ale pár poznámek jsem si napsala:

- jak říká kněz ve zpovědi, Bůh smířil se sebou celý svět (to znamená i lidi jiných vyznání, nevěřící apod.) a čeká až Ho přijmou. Aby ho mohli přijmout, máme hlásat evangelium a to všichni.

Je třeba uznat, že jsme hříšníci a budeme takoví celý život (vždy bude někdo hříšnější než my a my hříšnější než někdo jiný, to ale není důvod se porovnávat, posílat někoho ke zpovědi nebo tam sami nechodit), nemělo by to sklouznout ke zlehčování, že se stejně nepolepšíme, tak proč chodit...

Pro mě s vykřičníkem (jasná věc, ale stále na to zapomínám): Většina vyhoření a depresí vzniká z toho, že dělám něco, co po mně Bůh nechce!
Dělám vždy to, co nikdo jiný neudělá, tak to udělám já? Dělám to blbě.
Milost dostávám jen k tomu, k čemu mě Bůh zve.
Proto je třeba Mu naslouchat, a zpovídat se i například z toho, když jsem udělala něco, co jsem neměla.
Modlitba v rozpoložení, kdy nemám čisté svědomí, je k ničemu - lidi obelhat můžeme, ale Boha ne.
Na druhou stranu, když vyznám hřích, musím vyznat i Jeho lásku, jinak propadám méněcennosti apod.

Pokud je nějaká oblast, kterou jsme Bohu neodevzdali, znamená to, že tu oblast si spravuju já sama a druhý mě na tom nachytá. Proto je třeba žít v Pravdě, nemusím hned s každým hříchem utíkat ke zpovědi, ale mám ihned poprosit Pane, smiluj se a smířit se s Ním a při nejbližší příležitosti to vyznat.

Už nevím, proč jsem si zapsala "nadával jsem psovi", ale vím, že jsme se tomu strašně smáli.
Na drby většinou máme radar a cítíme je hned, ale drby na sociálních sítích a internetu nevidíme...

Před obědem ještě mše sv. - celebroval br. Efrém Zemánek OFM
Zapsala jsem si:
- výmluvy tvoří naši cestu, ne Boží cestu.
- nejdůležitější věci z Písma se vždy dějí u studny (+ cisterny popraskané, jež vodu neudrží - Jer. 2, 13).
My jsme ty nádoby, které má Bůh naplnit.

Metoda sv. Františka, ve 3 krocích:
1. Kde jsem teď - (svázaná povinností, rolí matky - od hlavy do ♥ je nekonečná cesta :-) )
2.Kde mě vidíš Ty, Bože? (vznešené ideje jsou i pro každodennost - zahrnují nás rozumností a vším co potřebujeme k plnění své role)
3.Co ode mě chceš? (posílá nás do naší role - zvětšujeme a očišťujeme své nádoby)
- tyto otázky klade Bůh hned po hříchu

odpolední workshop, P. Pat Collins - Eucharistie jako znamení a pramen Boží lásky

Představím si, že si Ježíš vezme zástěru, klekne si mi k nohám a ptá se: Moje milovaná, co pro tebe můžu udělat? Miluje nás a přijímá i když se vůbec nerozhodneme změnit a ještě předtím, než se rozhodneme změnit ♥.
Pro většinu lidí je těžké tomu uvěřit, máme zkušenosti s podmíněnou láskou.
Z lásky se za nás vydal ještě když jsme ho nenáviděli. Vzal na sebe všechnu nenávist a agresi.
To, že se změníme, je důsledek přijetí Jeho lásky, ne podmínka.

P. Collins popisuje svou zkušenost, kdy dlouho prosil o pochopení Jeho lásky, ale cca rok se nic nedělo. Jel na duchovní cvičení, kde každý den byl výstav eucharistie a dlouho nic.
Až jednou, když neměl žádný speca pocit, Ho uviděl před sebou jako v televizi, kdy vypadal úplně jinak, než si ho představoval (ve tváři), ale jako u zobrazení Milosrdného Ježíše viděl dva proudy světla (červený a bílomodrý), z Jeho rukou.
Říkal si, co to je, vždyť na obraze Božího milosrdenství jdou ty proudy z Jeho srdce?
Kamarádka ho navedla na myšlenku, že Pán chce aby sloužil svýma rukama, což se potvrdilo při četbě deníku s. Faustýny, kde ve svém vidění popsala to, co viděl on - paprsky červeného a bílého světla jdou od Pána v eucharistii přímo do rukou jejího zpovědníka. Pak do rukou laiků, kteří se modlí za uzdravení.
Absolvovali jsme modlitbu zasvěcení rukou.
Líbilo se mi, že vždy, když měl přednášku Pat Collins, byla vystavená Svátost a i sám říkal, že ji vystavuje vždy u modliteb za chudé a nemocné. Přijde mi to zásadní.

Na workshop s manžely Barankovými šel Luky, časem snad dodám.

Večer na večeru smíření jsme měli nějaký úkol, já moc dlouho nevydržela. Fajn byl pokec se sousedy až do dvou ráno, měla jsem příležitost říct důležité věci a dlouho jsem si myslela, že to byl můj úkol tady. Oni zase sdíleli zkušenosti z výchovy 4 dětí, byli nám blízcí a ani nebydlí moc daleko.

Pondělí:

Po růženci, chválách a raňajkách přednáška P. Petra Beneše - Uzdravuje Bůh i dnes? 

 - někdy říkáme rychle, že člověku odpouštíme, ale nemáme to v sobě vyřešené a zakopeme to v sobě. Jsme naštvaní na Boha, rána je sice opečovaná, ale bolí.

Modlitba: Prosím, nikdy nedovol, aby toto utrpení zůstalo bez významu a účinků na někom jiném.

- někdy neuděláme pokyn od Boha jen proto, že nám to přijde šílené jako služebníkům v Káně, kteří měli nabrat do nádob ani ne na víno, ale na mytí (umyvadel) vodu. (přesněé)

Kdybych byl služebníkem v Káně, pomyslel bych si, že je to teda šílený, ale když ostatní nosí vodu, jdu taky, ale nepředřu se, prostě jen abych nevypadal blbě. Pak, když Ježíš udělá zázrak, všude hrdě rozhlašuju: Já jsem byl u toho, byl jsem ten, kdo nosil vodu, víte? :-)

Bůh zná naše problémy a mohl by je samozřejmě uzdravit hnedle medle, ale chce to slyšet od nás, co od něj potřebujeme, čeká na to, až Mu dáme svolení a svobodu to udělat (důležité: ale jak Ty chceš).

Nejhezčí domy mají lidi s nejvyššími ploty - proto je důležité svědčit!

V pondělí byla taky řeckokatolická liturgie ve východním ritu, kterou vedl o. Michal Janočko - moje první v životě, velkej zážitek.
Důstojné a krásně vyšívané ornáty, všudypřítomné východní zpěvy, neustálé křižování :-), proměňování za třepání zlaté dečky (hustý!) a hlavně přijímání kostky chleba ve víně ze lžičky (ono se to do té pusy jakože hází, takže v pohodě).

Po Korunce jsme odpočívali, vyšlápli jsme si ke klášteru a vynechali workshop o karmelitánské spiritualitě.
Pak šel Luky na přednášku Objevit Krista v bližním, kterou měl o. Peter Gombita, který se stará o bezdomovce. Časem snad dodám.
Po večeři byl večer uzdravení, který vedl Pat Collins. Uzdravovaly se samé závažné diagnozy, takže jsem si tu připadala trochu nepatřičně, jedna paní se začala trochu nahlas projevovat (chápu a souzním, že se tu nesmělo po celou dobu fotit a natáčet, byl to nakonec dobrý oddech). 

Ke konci Markéta už nevydržela, takže jsme šli. Akatist (zpívanou východní modlitbu) jsme taky poslouchali jen zdálky.

Úterý

Hned po růženci, snídani a chválách se šlo procesím s prapory do Svatyně sv. Andreja Svorada a Beňadika, kde byla sloužena slavnostní mše (Mons. Peter Brodek). Pobýval tu i Cyril s Metodějem, než přišli k nám. Kázání o poustevnictví bylo supr, bohužel jsem si nezapisovala (pamatuju si jen myšlenku, že jsme zvyklí sdílet všechno a když někdo nic nesdílí, často jsme pak překvapeni, co v něm za poklady najdeme). Poustevníci odešli do ústraní ne proto, aby měli od druhých pokoj, ale stáhli se, aby mohli být prospěšní druhým...

Lukor byl odpoledne i na přednášce br. Antona Solčanského o poustevnictví v dnešní době (modli se a pracuj- 8 hodin modlitby od 3 ráno x 8 hodin práce (většinou pastorace) x 8 hodin odpočinku).

Já pak byla opět na P. Collinsovi, téma mělo být o prorockých darech, ale spíš šlo o motivaci na večerní modlitbu za dary DS.
Mluvil o kurzech Sieverse Život v Duchu (zdravím, Bětu a Maru), který pak zajímavě zhodnotil Ranhojič. Taky o to, co dělat, abychom si dary udrželi a pečovali o ně (osvědčená metoda četby Bible - Lectio Divina + svátosti + růženec, aha :-) ).

Křest DS je uvědomění si, jak Bůh ve mně přebývá, dává nám uschopnění k novým věcem (zahraniční mise, služba chudým, služba uzdravování, prorokování, volání ke skromnému životu) - budete dělat to, co já.
Ježíš nikdy nezhřešil, nikdy se nemodlil nad apoštoly, aby přijali DS, protože Jeho Duch odešel ve chvíli Jeho smrti a ten samý Duch sestoupí na lidi v rámci vylití DS (Efezským 5, 18 - Buď naplněný Duchem).

Do moře ale můžu jít a naplnit si jak náprstek, tak šálek, nebo dokonce vědro.
Bůh však může naplnit při křtu DS jen tu část, která je mu k dispozici.
Během let rosteme v poznání a odevzdáváme více a více oblastí k dispozici.
Hodně se krylo s vyučováním v Praze.

3 podmínky:
- být žíznivý (zoufalá touha po DS, kterou vysvětlil jednomu žákovi, co k němu přišel přes hory tím, že mu ponořil hlavu do jezera a až když nemohl, řekl mu, že takto, jak toužil po vzduchu, musí toužit po DS)
- pojďte ke mně
- máme mít víru, že nám Ježíš DS dá a že je to Jeho vůle (Lukáš 11,14)
Může dojít i ke znovunaplnění.

Večerní program - modlitba za dary a vylití Ducha sv. se v jejím průběhu dost proměnila a ke spoustě nastíněným věcem nedošlo, nejspíš proto, že P. Collins musel spoustu věcí přizpůsobit okolnostem a publiku.
Všechno vypadalo slibně, chvály jely, ale u modlitby za vylití se vše jakoby zaseklo a na další aktivity nedošlo (i když... něco proběhlo i tak).
Lukor na modlitbě za vylití, kterou jsem já absolvovala v Praze, byl a řekla bych, že byla účinná :-).
Pak jsem pomáhala sbírat ty, kteří "spočinuli". No a pak přišla Maki, kterou hlídal obětavě dost dlouho Kryštof a byl konec :-).

Středa

Po ranních procedurách přednáška na téma Evangelizace P. Collinse (pro mě nic moc nového, ale pár poznámek jsem si udělala):

Po 2. vatikánském koncilu má každý z nás dvě povolání: ke svatosti a evangelizovat (propojené, jedno bez druhého nefunguje). Když nejsme pokřtěni v DS, nemohu účinně evangelizovat, jen v moci DS.
Mnoho způsobů: Příručka Střetnout Ježíše (O Božím vedení? v ČR, ale nevím, nenašla jsem),
Evangelizační kurzy - Alfa, Život v Duchu (Sievers), společenství Koinonie pořádá kurzy, úkol ohlašovat Kerigmu (základní pravdy kř. víry)
Evangelizace 1 : 1 - příklady: Nikodém, Zacheus, Samaritánka u studny
Dále uváděl konkrétní příklady evangelizace a odrazové můstky (otázky)... př. taxikář, soucit s pozůstalými u kolegy v práci apod.
Důležité je netlačit a stačí svědčit (osnova k mému svědectví pro ty, co jim to nejde: 1. Jaký jsem byl předtím? 2. Jak jsem se setkal s JK 3. Co tato změna přinesla do mého života).
Zakončit např. Je něco, za co se spolu můžeme pomodlit (a to i v případě, že nevěří ničemu z toho, co říkám)? + konkrétní příklad modlitby, ale to musí každý "jak mu zobák narost".
Jedním uchem poslouchám toho, za koho se modlím a druhým uchem poslouchám DS.
Pomodlit se za nějaký problém, jak se cítíš ?
Podmínky: 1. Odvaha (risknout, že budu vypadat jak magor) a
2. Poslušnost! Ale to už jsme zase v Praze. Ani jsem nevěděla, jak se mi to opáčko bude za chvíli hodit :-).
Vnímala jsem, že celý týden se tu neděje kvůli mně (hodně věcí jsem už slyšela), ale kvůli mojí rodině. 

A to jsem ještě netušila, že i pro jednoho dalšího člověka.

Všimla jsem si ho hned na začátku konference, kdy vešel do stanu o holích, napadal na nohu, ale přes prořídlé zuby to tam vždy rozzářil svým úsměvem. Když poprvé vešel, vehnalo mi to slzy do očí.
Šel si tehdy sednout a já slyšela: běž za ním. Protože jsem zelenáč a nedošlo mi, že to nemusí být vzkaz zrovna pro tuto chvíli, hned jsem se vyděsila, že to přece není možný, vždyť jde dopředu a tam jsou jiní odborníci na uzdravování. Prostě nic (nádoby v Káně :-)! )

Když jsem ho pak potkávala (a že jsem ho potkávala často), ptala jsem se Pána, jako jestli teda mám a zmátlo mě, že vždy přišlo NE. Pročež jsem to vyhodnotila tak, že se mi to na tom začátku asi jen zdálo.
Až poslední den, kdy jsem odcházela ze stanu a střetli jsme se u kropenky, jsem zaslechla: teď nebo nikdy. No, nebudu kecat, polilo mě horko, protože jsem jako poslušná fakt chtěla být, ale co ty lidi okolo?
Prodlužovala jsem to jak se dalo, zašla do dětského stanu pro Emču, potkala další lidi a pak jsem ho viděla u umývárek, jak se baví s Ráďou. Tak jo, teď nebo nikdy.

Popadla jsem v panice za loket Monču a říkám jí: mám se pomodlit za támhletoho pána!
Ona se k tomu postavila s mnohem větší odvahou a zeptala se: Mám jít s tebou? Byla jsem ráda, že jde.
Hovor jsem nezačla vůbec inteligentně.
Velmi zbožný pán, který se představil jako M. mi nedal nic zadarmo a opáčil: "Možu se zeptať na niečo ja vas? Snažite sa ma evanjelizovať?" (mluvíme doma od té doby po slovensky, ale pro větší rychlost budu psát dále česky :-) ).
Já (vyhrknu):" no to teda vůbec, vy jste totiž evidentně evangelizovanej už dost :-). Já jen, že jsem slyšela, že mám za vámi dojít už první den."
Teď si po tom šoku nepamatuju, jak přesně to bylo dál, ale nedal se, byl dost obezřetný (což je dobře).
Ptal se, odkdy mám dar a proč ho oslovuju až dnes, tak jsem mu odpověděla. (Bůh počítal i s mým studem! Dnes to potvrdil při kázání i Vašek, že On prostě počítá dopředu se všema našima slabostma! Boží.).
Říkal, že nechce absolvovat žádnou modlitbu, kde by na něj kdokoli sahal (no problema, taky na sebe už nenechávám skoro nikoho sahat) a taky, že jak se tak na mě dívá, že neví, zda nemám strach, protože někoho, kdo má strach, za sebe taky nenechá modlit.
Vysvětlila jsem mu, že rozhodně nemám strach, jen koktám a jsem nesvá z toho množství lidí kolem (stáli jsme na hlavní "třídě" ve stanovým městečku), že jsem 3 roky mluvila převážně jen se svým batoletem.
Nakonec souhlasil a svěřil se, že když bylo uzdravování pod vedením P. Collinse, že se nepostavil, přestože všechny ty příznaky měl a že ho to teď mrzí a že už přestal doufat, že by se za něj někdo pomodlil. Ale že při tom večeru cítil, že ještě nemá a že nemá ještě některé věci odpuštěny (takovej poctivec! ♥). Monča ho uklidnila, že P. Pat o tom věděl a modlil se za všechny. Nakonec řekl, že noha ho až tak netrápí, ale že trpí nekoordinovanými pohyby a řečovými tiky, pročež jestli se nemůžem pomodlit spíš za to. Mohlo mi dojít, v čem je problém, ale jak jsem byla v šoku, rovnou jsem jela dál, zeptala se přesně tak, jak nás v Praze učili, nahoru na způsob modlitby a přišlo mi, že přímluvně (aby taky ne, když je pán tak konzervativní ♥).
Pronesla jsem krátkou modlitbu a viděla jsem, že M. ke mně pojal důvěru a ukázal, kde mu tlačí na mozkový lalok jakýsi nezvaný útvar, způsobující ty problémy.
Přikývla jsem a Monča vyhrkla: "slyším Michael!":-).
Řekla jsem, že se za něj teď s Mončou pomodlíme Otčenáš, Zdrávas a Michaela (doteď mi to na všechny fungovalo, navíc jsme se to učili kdysi dááávno, když jsem to ještě dlouho nesměla praktikovat na nikom jiném než na sobě a svojí rodině. Říkám si, jak je dobře, že nás Ranhojič vede tak pomalu, že to nejde bez modliteb a půstů a nikdy nedovolí nic, na co ještě nemáme, protože když vidím lidi, kteří semináře absolvují jen proto, že prostě chtějí, tzv. do šuplíku...).
V tom už jsem se cítila jistě, poprosila jsem v duchu Pána, aby udělal to, co jsme si říkali a při Otčenáši, Zdrávasu a Michaelovi jsem na to myslela a představovala si to (pardon, ale nechci to psát návodně, protože si nejsem jistá, kdo všechno to už může bez omezení používat), pro jistotu jsem zavřela oči, abych neviděla ty lidi chodící kolem, i když se to vlastně nemá dělat, že, ehm. Ještě předtím jsem koutkem oka zahlédla Ranhojiče, jak to jistí za stanem a najednou jsem byla klidná. Nezapomněla jsem na "ne má, ale tvá vůle se staň" a hotovo.
Otevřu oči a říkám: "Cítil jste něco?"
A on s očima navrch hlavy: "no jeje, taaakový pokoj, co na mě sestoupil, děkuji vám! Ale řeknu vám: když mluvíte sama za sebe, vypadáte velmi nejistě, skoro bych se bál vám věřit, ale když se začnete modlit, tak to je teda síla! A víte, čím jste mě přesvědčily, že vás poslal Pán? Tím, jak pomalu se modlíte, protože přesně takto pomaly se modlím aj já. Děkuji vám, ještě musím na omšu, ale děkuji! Vidím v jeho očích slzy a jde to na mě taky.
Přichází Ranhojič se širokým úsměvem a spiklenecky na mě mrká, když říkáme: To my se modlíme ještě pomaleji, ale tady před těmi lidmi jsem se styděla a vzala jsem to hopem :-).
Ranhojič prý viděl, jak se Pán pana M. mocně dotýká a když M. odešel, se stejně širokým úsměvem praví: Jak se cítíte, paní uzdravovatelko? (víme, jak to je, je to vtip ;-), ale měla jsem radost jak ti služebníci, co nosili tu vodu :-) ). Byla jsem vděčná Monče, že mě tak podržela (beztak ji to čeká taky), bez ní nevím, zda bych se vůbec odhodlala. A hlavně zpětně vidím spoustu chyb, který jsem udělala, ale je tak Boží, že i s tím se počítá a že to není žádnej magickej úkon! A byla jsem i ráda, že mohu s Ranhojičem zkonzultovat další moje modlení (Noc kostelů a za Zuzi), hned se cítím jistěji.

Přede mší za mnou ještě M. jednou přišel a říká: "Pán mi řekl, že je to přesně tak, jak to mělo být a že jsem měl být uzdraven až dnes, až všem odpustím. Děkuju vám, že jste přišla/y."

Úžasná jeho víra, že ani nečekal, až to potvrdí lékaři, prostě věděl, že to tak je. Ten pán mě vyškolil.
No a pak už jen bulím a děkuju a střídavě bulím a děkuju a při mši zpívám jak celou konferenci ne (tato hymna v podání kapely měla ještě větší grády).
Navíc Luke dostal pověření od hlavního organizátora Andreje, aby vše oficiálně jejich foťákem fotil (i když fotky zatím nezveřejnili, takže možná nějaké dodám později + jaká "náhoda", že jsme zrovna před pár dny výhodně odkoupili jeden málo používaný foťák od naší známé a byl to velmi podobný typ, jinak by musel odmítnout), takže se mu podařilo mi i natočit kousek mýho oblíbenýho Agnus Dei (ne, že bychom chtěli porušovat pravidla, ale bála jsem se, že ten nápěv zapomenu).

Rozlučkovou mši sloužil P. Ján Bittšanský, který celou dobu neskutečně trpělivě překládal a krásně a laskavě vedl i mládež, borec.

Nevím, komu poděkovat dřív a jak to všichni ti dobrovolníci mohli tak zvládnout.
Krátce nato jsme odjížděli domů, kde si odbývám jakousi virozu (pravé ucho se lehce ozývá, takže tuším, z jakého směru vítr vane), ale z Písma mi přišlo, že to bude dobrý, tak se to pokouším neřešit. Teď když finišuju s psaním, je mi až skoro na omdlení, ale myslím, že až přes všechny technické klacky pod nohy publikuju, že to přejde...
M. jsem už pak nepotkala, ale třeba se dovím, jak vše pokračovalo příští rok.
Děti u babičky pláčou po kamarádech a já peru a vím, proč jsem tam byla a zase se těším na to, co Pán přichystá.