V Garabandalu (2/3)

jsme se probudili v sobotu ráno do stejnýho mraku, do kterýho jsme v noci přijeli, postupem času se zvedl, ale po celý den se počasí střídalo (k plné verzi TUDY.)

Pokud někdo o Garabandalu nikdy neslyšel, jde o místo ve španělských horách, kde se během II. vatikánského koncilu v letech 1961 -1965 zjevila mnohokrát Panna Maria čtyřem dívkám - vše bylo doprovázeno zdokumentovanými a vědecky (bez přirozeného vysvětlení) zkoumanými nadpřirozenými jevy jako levitace, porušení všemožných přírodních zákonů, atd. 

Církev doposud nevydala žádné jasné stanovisko k uvedeným událostem.

Stručný výcuc TADY, kdo chce víc zkoumat detaily, může TADY a dobový film (za uvedený kanál neručím, pouze přesdílel tento film) TADY.  

Rychlý vajca a razíme na meš.

 Vzhledem k tomu, že nám několik mší po cestě sem vybouchlo nebo jsme prostě nebyli schopni dodržet itinerář, byla jsem už celkem vyprahlá.
Když jsme dorazili do kostela, byl už našláplej k prasknutí.
Lidi si začali nosit židličky ven, venku na zdi totiž visely obrazovky.
Pan farenheit zpovídal, dokud byla fronta, takže mše začala asi o 20 minut později. 

Kytarovka ve španělštině, přikládám pro ilustraci pár videí, aby bylo jasno, proč jsem byla tak naměkko :-)

Viděla jsem hned, že se tu vyskytují pošuci jako u nás ve skupině ♥ (tím nechci nikoho urazit, naopak, někteří lidi mi prostě připomínali staré známé) :-). 

Celkově je to tady dost konec světa.
Pár stejně vypadajících ulic, pár domků, z nichž některé polorozpadlé dobové jsou k prodeji, ušmudlaný veřejný wc, dvě prodejny suvenýrů, z nichž jedna je oficiální informační a poutnický centrum a o druhou se stará manželský pár srdcařů, u kterých se dá sehnat všechno možný, ale musíte si to vyhrabat ze změti všeho :-).
Asi dvě občerstvení, dvě hospody, z nichž jedna je zavřená, poutnický dům a pár ubytování soukro, částečně bez signálu (hurá), zvonečky ovcí.
Když člověk vidí dobové fotky, jak mezi domy nebylo ani dláždění, říká si, že Panna Maria si opravdu umí vybrat místo, kde se zjevit, aby měla jistotu, že tu jsou opravdu prostí lidé ♥.

Ale je mi to blízký, lepší, než některý Disneylandy. 

Díky týhle rozvrzaný houpačce jsme si mohli s Lukem i v klidu nakoupit :-).

Protože jsme neměli kromě mekáče a grilovanýho kuřete nic teplýho k jídlu celý týden (prostě nějak nebylo kdy), vyrážíme do zdejší hospody na oběd.
Pan číšník uměl anglicky ještě hůř než my, tak jsme si skoro všechno jídlo z krátkého jídelního lístku vybrali naslepo. 
Byli jsme tedy dost napnutí, co nám přinesou a bylo to moc fajn, akorát bohužel převážně smažené... 

Odpoledne jsme zajeli do údolí, protože v neděli bude všude zavřeno. 

Na benzince jsme sehnali jen bagetoidní chleba, vodu, nanuky, ujistili jsme se, že je všude jinak zavřeno už dnes a vystoupali jsme zpět do kopců s tím, že tedy nějak vyžijeme ze zásob ;-) - a konečně se vydali k borovicím. 

Místo prvního zjevení archanděla Michaela (přišel před PM). Zimomriauky přímo tam.

Lidová zbožnost na každým kroku.

U borovic právě probíhala pobožnost jedné z poutnických skupin, tak jsme to vzali oklikou přes Růžencovou cestu.
Ta vede do hor a má 20 zastavení - za každé růžencové tajemství jedno.
Dali jsme si společně radostný do čtvrtky kopce s tím, že si dám kompletní cestu do oblak druhý den ráno.

 

Místo zjevení u borovic.

Jdeme hledat studánku, za každým rohem ticho, klid a Pokoj.

Další runda nákupů a houpání :-).

... a nic dalšího smaženýho by už náš žlučník nepřežil, tak jdem po sprše vařit špagety.
Už jsme zase v mracích a je to hezký.
Něco jako rosu dejte, nebesa, shůry :-).  

Ráno sbalím růženec, vodu, papír a tužku a potichu se vytratím z auta. 
U kaplnky sepíšu na papír všechny lidi, který odevzdávám Panně Marii (dvě stránky) a jdu na to.

Poměrně záhy - už u prvního růžence mi dojde, že s sebou nemám opalovák a chvíli si dělám starosti o svoje spálení.

Vyřešila jsem to tak, že si u každýho tajemství stoupám do stínu stříšky.
Ticho, sluníčko a hory - za celou cestu jsem potkala asi jen dva lidi.
Když mám pocit, že mám hlad, dám si pár ostružin.  

 

   

... který byl za nás ukřižován.

... na nebe vstoupil... 

 

 

  

Cíl poblíž spáleniště.

...který tě, Panno, v nebi korunoval.

 ... od předposledního zastavení se ještě vracím, protože jsem na klekátku nechala pověšený Lukorův růženec :-).

A pak už fakt valím dolů, je totální vedro, protože poledne a mše začíná až o půl druhé, ale ještě bych ráda něco pojedla.

U auta se střídám se zbytkem rodiny (ten den bylo hrozný vedro, takže pečivo s pomazánkou, voda, kafe a sušenky mi přijdou jako mana nebeská). 
Bleskově se převleču a stíhám rodinu, která mezitím drží místa na bidýlku.
No... a dnes se na dokončení zpovědí čeká dokonce 40 minut, takže než mše vůbec začne, má už Markéta dost :-). 

 

 

ostatky.

 

Odevzdávám všechny spolucestující.

 

Pak ještě necháme exor. požehnat všechny zakoupený předměty (pan fahrenheit se na mě podívá, zkoumavě si mě prohlíží a pak mě zkropí ještě druhou dávkou) a vyrazíme na jídlo do bistra, který vypadá, že má jen pití, ale nakonec i něco sníme.

 

 

Když dojídáme, vidíme pana faráře, jak žehná všem poutníkům z auta na odjezdu...

Pak se uklidíme na dětský hřiště, kde je víc stínu než na našem tábořišti.

Uklízíme auto (a rozteklý svíčky v kastlíku), poleháváme, děti si hrajou s klackama a já si čtu.

Prostě neděle (a konečně mám pocit, že trochu odpočívám a neženu se za ničím). 

 

   

Od borovic se už zase ozývá békání, tak navečer vyrazíme na druhou štaci - tentokrát křížovou cestu.

Někdo jde za kněze, někdo za děti, každopádně ani podruhé není u borovic klid, kterej bych si představovala.

  

 

Makisan a sochy potřetí.

 

Luke tam nějaký mystický zážitek sice má, já nic.

Ale nechci bejt "sběratel" a celkově cejtím, že se něco děje právě v tom, že se zdánlivě nic neděje.

Jako by na nás pracovalo nebe v noci, v odpočinku, v mraku, v horku cesty...

Jako bysme přijeli k babičce na venkov a odpočinuli v její náruči.

 

Holky se pouští do hovoru s Norou, se kterou jsem se bavila já ráno v kostele ve frontě na svěcení suvenýrů. 

Nora je z Barcelony a má příjemnou srozumitelnou angličtinu.

Zkonzultujeme s ní své plány na Montserrat, studánku a holky s ní konverzujou snad hodinu, až se někteří lidi pohoršlivě otáčí, protože Makisan ji objímá jako loni Hildegardu v Assisi a pokouší se jakožespíkovat taky (a to ruší).     

 

  

 

 

 

 

Odtud se vydáme ještě pro vodu ke studánce (kanystr trvalo naplnit snad hodinu) a všechno, co jsme si ještě dokoupili a nestihli to požehnat, neseme do kostela.

Pak se sejdeme u auta, přebalíme ho na spaní, doplníme vodu a sjíždíme na naše parkoviště, kde se konečně uvolnila nejrovnější místa po karavanech. 

Sprcha s mravenci a honem spát, bo ráno vstáváme brzy.  

  

  

Budík máme na půl sedmou, proto nás překvapilo, že je tu v tu dobu ještě tma, naštěstí než se pobalíme, tak se rozední.
Přesně půl dovolenky je za námi. 
Naposled nabereme vodu, zamáváme opuštěným kopcům, děkujeme za azyl, za odpočinek, za spočinutí.
Máme to asi tři hodiny do kláštera v Arantsazu. Naše karavana se dává z nejvzdálenějšího bodu na pochod zpět.

Cestou do Garabandalu (1/3)

V sobotu ráno máme mít promítání z cest pro seniorklub, tak jsem se hecla a je to tu... 1. část ze 3.

(full verze zase U MĚ.)

Místo pátku večer odjíždíme kvůli počasí v sobotu (klasika, to už snad ani jinak neumíme), ale naštěstí to stíháme celkem ráno (i když po týdnu balení mi připadala představa, že jednou vyjedeme, skoro neuvěřitelná) - a stavili jsme se na již tradičním bodě (rozhledna Milíře) na oběd od babočky a zbytky z lednice :-). 

Jeli jsme celý den, s pár zastávkama na jídlo, benzinkový hřiště, sprchu v německých lesích a unavení jsme to v noci zapíchli na parkovišti u hřiště na okraji francouzské vesničky Jouhe.

Luke byl docela nervozní, protože nový systém spaní rozkládal hned napoprvé za tmy a Markétu jsme přenášeli spící, ale nakonec vše klaplo.

Ráno jsem se prošla ztichlým francouzským polem, potkala jsem jen pár běžců a přestože jsme vstali včas, všechno balení jsme dali docela na knop. Do Paray-le-Monial nám zbývalo ještě přes hodinu cesty a na parkoviště poblíž baziliky jsme dorazili pár minut přede mší. 

Zrovna jsme se termínově trefili do jejich sjezdu komunity Emmanuel (velikostí asi jako naše Charis), kterej se konal v přilehlým parku, právě jely na pódiu chvály a parkoviště teda bylo úúúplně komplet plnýýý.  

Neviděla jsem jinou možnost než: "Pane Ježíši, prosíme o jedno místečko k parkování." a trochu drze jsem s důvěrou dodala: "Děkujem!" 
Pobouřený Luke začal reptat: "no jistěéé, Pán Bůh jako automat na zázra---"
Ještě ani nedořekl a už nám kynul jeden Francouz, že vyjíždí, ať si zajedeme na jeho místo.
Drahý sklapl, vyběhli jsme, za letu jsme se oblíkali a do baziliky dorazili právě, když průvod vcházel. 

Taková "drobnost", ale cítili jsme, že stojej při nás ♥. 

Mše byla v lurdským stylu - hodně zpěvu a mávání, trochu latiny a hodně kadidla, všechno, co druhej nesnáší :-). 

Stylový outfit na bohoslužbu :-) - svatý Pavle, oroduj za nás.

Svíčky a přímluvy sv. Markétě Marii Alacoque.

Markéta s Markétou : "... ale tati, ona nic neříká!"

Po mši a prohlídce baziliky jsme si udělali pozdní snídani a posilněni se vydali na prohlídku městečka s hlavním cílem, kterým byla Kaple Zjevení. 

 

 

První pokus o její navštívení se nezdařil, ta naše Markéta Marie tam totiž děsně prudila.
Vydali jsme se dál - kaple Markétina důvěrníka, St. Claude Colombiera, byla ale zavřená a Muzeum eucharistie mělo polední pauzu (neasi).

Ve  stínu akátů jsme si dali kafe do kelímku a sušenky a děti blbly u vodotrysků.
Četla jsem si z knížky, kterou jsem si šetřila až sem, mimo jiné svědectví lidí, kteří zakusili Boží lásku právě tady - a následoval druhý pokus o spočinutí v Kapli Zjevení. 

Taky nevyšel - Markétin řev zvenčí byl slyšet dovnitř, takže jsme zase urychleně vypadli.

Zašli jsme do obchůdku, kde nás zcela výjimečně a nezvykle nic nezaujalo (skoro jen souvenirs na jídlo), do baziliky pro svíčky, Luke pak vzal děti a odtáhli na zmrzlinu. 
Já objevila ještě jeden obchod uvnitř kláštera a po chvilce váhání se vydala do kaple potřetí, nechtěla jsem se prostě smířit s tím, že nemám chvilku klidu.

 

Jako bych tušila, že bych o něco přišla - dorazila jsem právě, když řádová sestra z kláštera vystavila eucharistii.
Zaplula jsem do lavice, nastavila ruce a konečně vypla - po chvíli jsem ucítila, jako by mi tekl do dlaní proud teplé vody a slzy v očích.
Rochnila jsem se, čerpala i pro ostatní, všechny zasvětila Jeho srdci (táta mi pak psal, že ho přestaly bolet zuby a je mu o 500% líp, to jsem ještě nechápala, za co vlastně děkuje, když jsem nevěděla o ničem, co bych udělala jinak než kterýkoli den) a pak se vydala zpátky k autu, kde jsem nalezla celou rodinu vytuhlou. 

Nechala jsem je spát, ať na nich nebe taky zapracuje, a četla si.

+++++ 

Všichni se samozřejmě probudili hladoví a blížil se večer - pořád jsme věřili, že někde nakoupíme, i když (nejen) frantíci mívají v neděli zavřeno.
No, tak nenakoupili - protože jsme nic kromě Mekáče neobjevili.
Jídlo z Mekáče nedáváme, a v tom místním bylo ještě hnusnější a prefabrikovanější než kdy jindy.
Ale jiný nebylo, pokud jsme nechtěli do tmy vařit, tak jsme něco snědli a zapíchli to na jednom z parkovišť nedaleko podle Park4Night - pod dohledem pána z vedlejšího domu, který nám to dovolil a taky nás celou dobu osobně hlídal :-).

ráno

Další cíl: Nevers a sv. Bernadetta (vizionářka z Lurd) ležící, spící.

Bohužel jsme zjistili, že Mapy.cz, v kterých máme uložené přesné souřadnice vytipovaných parkovišť, neumí navigovat postupně, a po chvíli točení se v kruhu nám došlo, že nás vede zpět do Paray. 
Tak jsme aspoň nakoupili a pomalu se rozloučili s vidinou poutnický mše, kterou jsme si vytipovali. 
Během jízdy jsem mrkla na web a zjistila, že má být ještě jedna ve španělštině.

Krásný město, i když jsme hlavní katedrálu z důvodu únavy dětí vynechali.

Když jsme ale dorazili na místo, ukázalo se, že právě končí - na informacích se nám omluvili, ale prý to tak občas dělají, že udělají mši v jiný čas.

Mrzelo mě to, měla jsem pocit, že nám to chce někdo překazit. 

zmenšená kopie lurdské jeskyně

Kámen, na kterým stála Panna Maria v Lurdech - odsekli ho a přivezli sem.

 

Z cyklu Makisan a sochy.

 

 

 

 

 

I když se v areálu střídal jeden poutnickej zájezd za druhým, vládlo tady zvláštní ticho, pokoj a klid. 

 

Kaple sv. Josefa...

... kde odpočívala Bernadetta před tím, než se při exhumaci zjistilo, že její tělo je neporušený.

(vyschlé) koupele

Po nákupu jsme si řekli, že si dlouhý přejezd na pobřeží Atlantiku rozdělíme a ujedeme aspoň dvě hodiny.

Ale když jsme sjeli z dálnice u Moulins původně jen na jídlo a zjistili, že zdejší rybník má všechno, co potřebujeme - tedy zdroj pitné vody, klidné místo na parkování a soukromí, navíc hřiště a nikde skoro ani živáčka, zapíchli jsme to už tady. Zítra to vezmem na jeden zátah.

Po jídle jsme se umyli a děti vyrazily obhlídnout hřiště.

To jsme ještě nečekali, že bude tak vytuněný, že na něm budou blbnout až do noci.

Ema ztratila mobil a když jsme ho spolu hledaly, zjistily jsme, že francouzští huliči jsou poctiví - že je prý v restauraci - tak si ho tam šla vyzvednout a já to jen jistila z dálky. Uff.
Od té doby, co mají děti lepší angličtinu než já, mluví všude ony a já nejsem motivovaná už vůbec s tou svojí něco dělat.

Pokračovali jsme v jízdě na levitujícím kolotoči, když se z lesa začala ozývat hudba a blikat světla. Říkali jsme si, že tam asi bude letní kino.

Ale když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že rybník o velikosti doleckýho, kterej ani není na koupání, ale i tak je kolem něj písečná pláž s dřevěnými chodníčky, sprchou, tělocvičnou, restaurací a hřištěm, má kolem sebe rozeseté dřevěné budky s promítačkami - evropský projekt, něco jako my máme na každým vrchu rozhlednu.

Navíc kolem rybníka byly v zemi zabudované barevné bodovky, které zvláštně osvěcovaly dřevěné mostky přes potoky, kapradiny, stromy obrostlé břečťanem ...  

Promítačky jely audiovizuální smyčku tu na plátno umístěné na hladině rybníka, tu na šumící stromy nebo posekaný trávník v kopci u lanového parku.

Fotky to nezachytí, ale ozvučení bylo tak dobré a sugestivní, že prostě Avatar hadr.

(aby videa schroustal blogger, musela jsem je hodně zmenšit, pročež to vyjde nastejno, jako kdybych nic nevložila, ale co už)  

 

Až do půlnoci jsme se procházeli kolem rybníka, kde jsme potkali jen pár lidí, a áchali a óchali a připadali si chvíli "jako na dovolené" - děti byly jak u vytržení a klidně by tu zůstaly. 

 

 

Děti ráno vyráží zpět na hřiště a na stezku, podívat se, jak vypadá na světle. My zatím v pohodě sbalíme auto. 

 

Nikdy bych neřekla, že se někdy budu mejt Evianem :-).

Po deseti chodech a dvaceti zhoupnutích vyrážíme s notným zpožděním na další nákup a na dlouhý přejezd.

Projíždíme zase úplně jinou krajinou, sopečnou. Stavíme jen na oběd v podobě grilovanýho kuřete na odpočívadle, která jsou tu fakt skvěle vybavená.

 

 

 

Navečer sjíždíme z dálnice u Bordeaux na pobřežní silnici a hledáme nocleh - plácek z Park4Night byl fajn, ale hned vedle byl lepší s pěkným soukromím, už je tady cítit sůl ve vzduchu.

Anička je indisponována, tak se rychle umyjeme, najíme a zaplujeme. 

 

 

Ráno obhlížíme Markétiny nový komáří štípance, který přibyly k těm starým a jsou to takový otoky, že je potřeba koupit antihistaminika v podobě gelu, kterej asi jako jedinej s sebou nemáme.

 

Takže další zdržení - lékárna (a hláška týdne: "Moskíto ďob ďob", při který šly holky do kolen) a rovnou i pořádnej nákup (některé Carrefoury jsou tu fakt dobře vybavené).

Nakoupíme další saláty a dezerty, který tu mají fakt vyhlášený a konečně razíme na největší evropskou dunu - Duna du Pilat.

 

Centrální parkoviště u duny na světelné ceduli hlásí, že je plné, tak celou dunu postupně objedeme, ale nechce se nám riskovat, že dostaneme pokutu za špatný parkování jako ostatní, tak se vracíme na centrální parking, jestli se třeba něco neuvolnilo.

No, cedule hlásí pořád to samé, ale my to riskli a zajeli dovnitř a zjistili, že vůbec není tak plné, jak hlásí. 
Našli jsme hezké místo ve stínu, obdivovali vkusné zázemí stánků a vyšplhali bosi na hřeben duny.

 

Nejdřív jsme mysleli, že dáme i pláž, ale zjistili jsme, že duna dost zkresluje - že není tak blízko, jak vypadá a když jsme přišli níž, tak že není ani tak liduprázdná, jak vypadala shora.

Po výstupu opustíme placený parking a na dálničním odpočívadle dáme růženec v dálkovým spojení s našincema, pozdní oběd a dezert a jeden šílenej tanec (Ema). 

Jak jsme nabrali zpoždění, na bunkry pro připomínku druhé světové války u Capbretonu nám vychází večer.
Tak dáme aspoň západ slunce, říkáme si.
Na pláži to voní smaženýma rybama, pozorujeme serfaře a dovádíme ve vlnách.

Jenže k autu se vracíme až za šera.
Sice se tady dá spát, ale je to velké parkoviště, osvětlené, bez špetky zeleně.
Popojedeme na jedno odpočívadlo z Park4Night, to už je úplná tma, přestavování auta je složitý a rušíme lidi, který už spí. Navíc plácek není na úplný rovině, poblíž je docela frekventovaná silnice a smrdí to tu.
No co, nějak to přežijem, umyjeme ulepená těla v keři a zaplujem.
Ještě ráno popojedem na klidnější místo, kde jsme klidně asi mohli spát a dáme snídani - a po ní supertenké palačinky, co jsme koupili včera.

 Protože nevozíme lednici, musíme vždycky nakupovat právě na ten jeden den. 

Popojíždíme jen kousek: k Labenne - Océan, kde nakoupíme studený pití, další, jinak okořeněné kuře :-), pečený brambory a profiterolky.
Podle mapy to vypadá na malé letovisko - a kousek od něj stojí přímo na duně u oceánu kaple sv. Terezy. 
Parkujeme podezřele snadno, pobalíme jídlo a věci na koupání a šineme si to ke kapli - už jsou zase dvě hodiny. 
To ale zapříčiní, že tu v téhle době nebudeme mít společnost.  

Obrostlá ostružinama.

V jejím milosrdným stínu poobědváme.

 

Parafráze na "Hledejte nejprve Boží království...": 

"Hléédejte nejprve kapli na duně a všechno, co k ní pááátřříííí, ostatní (liduprázdná pláž a parking, jakej si vyberete) vám bude jistě přidáno, věřte v to sestry a brááátřiiii :-)"

To jsem teda koukala, na tu robinsonádu! 

Z fotek to není vidět, ale ohlušující vlnobití bylo tak silný, že Ema vzala svůj donut, položila ho na pláž a čekala jen na vlny, až k ní doputují.

Pak jsme tam vlezly spolu, ale musely jsme se držet, aby nás to neodneslo a měly jsme plavky plný písku.

Navečer jsme se vrátili k autu, přeparkovali blíže centru Labenne a když jsme nabírali u pítka vodu, uviděli jsme tohle:

Zkusili jsme po mytí (i vlasů - ach!)  přejet ještě vedle do Ondrés, který vypadalo podle mapy ještě menší, ale situace tam byla stejná, prostě moc lidí.

Koupili jsme si aspoň ve stánku jídlo, já dostala dveřma do hlavy a pak jsme si našli bezpečný parking u fotbalovýho hřiště i s lesem, než přejedeme hranice do Španělska - slyšeli jsme různý zvěsti, tak jsme to chtěli nechat až na ráno.

Na spotu už spali někteří lidi, v rohu dokonce vládla čilá zábava a po nás přijel ještě mladý pár s miminkem a 4 psy, co spal na střeše ve stanu, tak jsme ztratili zábrany a přestali peskovat holky, že řvou. 

Ranní hry.

Poslední francouzský nákup jídla a plynu.

  

Jediný typiše spaniše kostel, kterej jsem vyfotila za celou dovolenku, v tomto stylu byly skoro všude.

 

Za hranicemi: Hendaye, Irun a Hondarribia - vyšplhali jsme po úzké silnici na parkoviště u svatyně Panny Marie Guadaloupské - nenápadná zatáčka, ale krásný areál s mnoha možnostmi pikniku i spaní, včetně pítka: 

 

 

 

  

 

 

Jedna ze tří španělských černých madon - v 17. století se místní obyvatelé modlili k Panně Marii Guadaloupské za ochranu před obléháním francouzským vojskem - a klaplo to :-).  

 

 

Výhledy, suvenýry a razítka - jsme na Camino Santiago.

 

  

Pevnost ala Josefov.

  

 

... a výhledy na pobřežní silnici, když po prohlídce svatyně, jídle, procházce a doplnění vody vyrážíme dál: 

 

Nebyl tu ani signál. 

 

 

 

Během sprchy s výhledem se Maki zabavila obdivováním koní:  

Pro mě byl přejezd do Španělska docela kulturní šok.
Ještě, že holky jely španělštinu už půl roku na Duolingu.
Lidi mluví hrozně rychle a nahlas, jsou velmi temperamentní a nemluví anglicky.
A celkově po té francouzské uhlazenosti to je prostě náraz.
Už se zase stmívá.
Rozhodneme se, že vypouštíme další potenciální cíle, a že to i kvůli zpoždění dotáhnem už rovnou do Garabandalu, i proto, že tam je bezpečný spaní na samotě. A taky abychom si nekrátili plánovaný víkendový odpočinek.

Čučíme na ohně šlehající z komínů v průmyslové zóně Bilbaa a říkám si, jak tudy asi mohl brácha jít dlouho pěšky z letiště.

Lehce po půlnoci už parkujeme na tichým parkovišti v kopcích těsně před cedulí San Sebastian de Garabandal.
Místo, kde stojíme, je zrovna v mraku, takže to vypadá jako by pršelo, ale neprší a je to příjemný.
Jako déšť bez deště. 
Tma, ticho, vůně horských bylin, mrak a v noci mírně děsivá socha madre del imigranto v zatáčce.

To be continued :-).