Ještě z Brna

Fronty a taky fronty :-) ...

... vzpomínky na kolejní život ...

... modlitby při východu slunka...

a Jeho přítomnost, i když o ní občas člověk na takové megaakci pochybuje :-)...

Tak takové bylo Brno.

V úvodních nekonečných frontách jsme v půstu dojížděli poslední modlitby, a tak jsme se mohli  usmívat tomu stresu a nervozitě kolem.
Trošku nás teda s Mončou rozhodilo, že nás omylem dali na jiný pokoj a lekly jsme se, že nebudeme bydlet spolu, ale vše se ještě večer vyřešilo, takže jako dobrej pokus, ale... :-)

Pokud raději posloucháte, na youtube má hlavní host - Mary Healy přednášky včetně podobných, na kterých jsme byli.
Ale mně vyhovuje více zrakový vjem, tak si píšu výpisky.

Mary Healy (*1964, autorka mnoha knih a biblistka, vyučuje v kněžském semináři v Detroitu, studovala na několika univerzitách v USA, doktorát získala v Římě na Gregoriáně. Léta předsedala Teologické komisi ICCRS (nyní Charis - mezinárodní služba Charismatické obnovy), byla papežem Františkem přizvána do Papežské biblické komise a do Papežské rady pro jednotu křesťanů. Podniká misijní výjezdy s Encounter Ministries, na jejichž kurzu jsem byla v lednu.)

hned v pátek začala úvodní přednášku slovy, která mi dost připomínala začátek kurzu v lednu: Křesťané a obecně katolíci od Boha moc darů neočekávají, spíše se zaměřují na dodržování Zákona.
Zákon je supr a potřebný, ale neuzdraví :-). To může jen kdo? Džízs :-)!

A hned začala zajímavým biblickým postřehem:
Ve 14. kapitole knihy Leviticus ve Starém zákoně se popisují podmínky oběti za uzdravení.
Když byl někdo uzdraven, podle zákona měl obstarat k oběti dvě holubice: jedna byla usmrcena a v její krvi se omočily nohy druhé holubice - a ta byla vypuštěna na svobodu.
Ježíšova oběť dodává tomuto starému zvyku nový rozměr. Ježíš byl obětován stejně jako tato holubice, a Jeho krev obmyla a zachránila nás, a umožnila nám být svobodní.

Když pak v Novém zákoně Ježíš uzdraví malomocného, řekne mu, že se má jít ukázat kněžím, obětovat podle zákona a mlčet. On si to ale nenechá pro sebe a všude o svém uzdravení svědčí.
Díky tomu nemůže Ježíš vstoupit do mnoha měst a zůstává mimo ně - v podstatě si vyměnili s malomocným místo, tedy vzal na sebe jeho vyloučení a izolaci. Pro mě zajímavý postřeh.

Dále Mary, stejně jako P. Beneš na Skalce, upozorňuje na to, že Ježíš neuzdravuje nikoho, kdo by si o to neřekl. Přestože ví, co dotyčného trápí, vždy čeká, až si o uzdravení řekne:
Je v evangeliu někdo, kdo by si řekl "nojo, věřím v Ježíšovu moc, tak zůstanu doma a počkám, třeba bude chtít ke mně přijít a bude mě chtít uzdravit?" ?
Není. Stejně tak se to děje v dnešní době, když nic nežádáme.
Když žádáme od Ježíše uzdravení, nastává několik možností:
- Ano, buď uzdraven právě teď
- Ano, uzdravím (v nějakém více či méně dohledném časovém horizontu) - např. přes noc (s tím mám zkušenost jak u sebe, kdy na mě nebe pracuje v noci, protože se nijak nebráním :-) a stejně tak se mi to děje u některých lidí, za který jsem se modlila), ta doba trvá ale u každého jinak dlouho - dny, týdny, měsíce i roky - prostě když On uzná za vhodné, že to v tu chvíli zrovna potřebuju, a Jeho logika zrovna nemusí korespondovat s tou mojí lidskou (viz můj případ s astmatem).
- Ano, ta úplně poslední možnost je až při vzkříšení, ale NIKDY neřekne NE.

Jediná věc, o kterou žádá, je VÍRA, vždy o ní mluví (Neboj se a věř. Tvá víra tě uzdravila. Věříš, že to můžu učinit?)
Víra riskuje.

V pátek večer vedl modlitební večer P. Jozef Mihok, který byl pro mě (dalším) zjevením :-).
Nejdřív přednáška, potom vedl modlitbu a adoraci nejen za kněze - překvapila mě konkrétnost poznání, s jakou mluvil k jednotlivým kněžím a překvapila mě sonda do duší kněží, co všechno prožívají. A ta naděje, která z toho šla.
Nechci z konference vypisovat úplně všechno, protože se to hodně krylo s Prahou, ale pár bodů:

P. Jozef Mihok:
Ježíš nikdy nemluvil o naději, protože naděje vychází z toho, že on vstal z mrtvých - kdyby to neudělal, naděje by nebyla.
Naděje dělá celé "kouzlo osobnosti" lidí, kteří jsou pupeční šňůrou spojeni s nebem a je nejsnadnějším způsobem evangelizace.
Když máme naději, JK sám otevře dveře evangelizaci. Kdo má naději, žije většinou jinak.

- "Naděje apoštolů" - Lidi, i nevěřící, to většinou nějak vycítí a začnou se sami na vše ptát (a vy jste kdo? Máte nějakou pěknou auru :-) :-) :-) )
- "Naděje, že Bůh se mnou ještě neskončil" - máme být připraveni na víc
- "Naděje, že Bůh nezlomil hůl nad světem"
- "Ekleziální rozměr naděje" - naděje, že Bůh pracuje na své církvi
Naděje není naivita, že bude dobře, ale že ON je dobrý.

Praktické tipy od JM:
- děkovat za Jeho oběť a Boží lásku aspoň 5 minut denně
- nevypadat jako Marie Magdalská u hrobu (před vzkříšením :-) )
- křesťanská paměť = vzpomínat a být vděčný za vše, co jsem dostal (když pamatujeme, jsme i vděční)
- Bůh neslíbil, že budeme mít dobrého faráře, ale slíbil nám SEBE a že nás nic neoddělí od Jeho lásky.

Vtip od JM :-):
Tři křesťani nahlídnou do pekla:
Evangelík: "No fuj, lek jsem se, že jsem v pekle!"
Katolík: "Ááááá, pomoc, jsem v pekle!"
Charismatik: "Cítím dým a síru, ale chvála Tobě, Pane" :-) :-) :-)

 K pátku mám ještě zajímavý osobní postřeh.

Tím, že dali organizátoři vedle sebe kapely rozdílné duchovní úrovně (nevím, jak to jinak říct, jen mi to tak přijde), mi došlo mnoho věcí, jak kdybych si přečetla učebnici.

Když chválím Boha a myslím na (dlouhodobě, občas se to stane každému) "hmmm, to se mi dneska povedl dobrej outfit", "hmm, podívejte, jak mám hezky nalakované nehty/načesanou patku" "hmm, podívejte, jak mi ty svaly ladí ke kytaře".... koho pak chválím?
V některých chvílích jsem to vnímala tak silně, že jsem si musela sednout.
O to víc byla pak radost, když se to tam rozsvítilo a někdo hrál fakt ze srdce a nekoukal, jak u toho vypadá...

SOBOTA
Chvály a další přednáška Mary Healy.
Hned na úvod řekla, že dostala ráno od Pána vnuknutí a že vyměňuje přednášku Oděni jeho mocí za jinou.
Přednášela na téma Stvoření.

V 1. kapitole Genesis je popsáno stvoření světa v 6 dnech od jednodušších tvorů (good) ke člověku (very good). Je to fantastické, Bůh miluje svůj výtvor, stvořený ke svému obrazu, každý člověk vyzařuje jedinečnost.
V druhé kapitole je příběh stvoření popsán jinými slovy a z jiné perspektivy.
Dá Adama do zahrady, a pozve ho ke svobodě (protože jedině ve svobodě jsme schopni milovat) formou přikázání (-doporučení, aby se mu dobře žilo), aby nejedl ze stromu poznání.
Boží vůle pro něj byla jasná: krása, radost, svoboda, láska.
Dává mu i ženu a jsou pozváni pro svobodu a vztah.

Rodina je nejpodobnější uspořádání vztahů vztahům v Boží Trojici.
Proto zlý napadá rodinu a a lidské bytosti v nejhlubším smyslu, že byli stvořeni k obrazu Božímu.
Had v zahradě nemusel být vůbec vlastně had, mohl se tam objevit jako něco mnohem silnějšího.
Ale rozhodl se pro svádění, aby zaútočil na svobodu, což se děje i dnes.
Snaží se zobrazit Boha jako překážku ve štěstí člověka (podsouvá to i tím, že se ptá, jestli jim Bůh zakázal jíst ze všech stromů?), a dělá to i dnes: Když chceš být šťastný, vezmi si co chceš. Můžeš vše.
Od chvíle, kdy hada poslechnou, jsou odděleni od zdroje (Boha).
Dnešní jedení hezkého a na první pohled lákavého ovoce ze stromu:
Já rozhodnu, co je dobré a co zlé. Moje tělo, moje rozhodnutí apod.

Největší lež hada: Když pojíte, budete podobní Bohu! , ale oni Bohu byli podobní z přirozenosti předtím!
To vše (sílu, krásu, lásku ...) pro člověka Bůh chce, jen s drobným detailem: jeho cestou.
Zajímavý je taky postup a taktika zlého:
Pozvání ke hříchu, lákavost. → Sednu na lep a poslechnu ho, "zhřeším"→ poté zlý okamžitě změní tón přístup: přijde sebeobviňování s cílem nás jím zničit, s úmysly jako jsou bolest, nemilost, hanba.
(a ještě obviní Adam Boha: to tys mi ji dal!)

Ve 3. kapitole Gn se řeší otázka, proč je svět špatně → a přichází snaha vše vrátit Bohu.
- jsme stvoření k naplnění Duchem svatým
My jako lidé jsme v zahradě řekli Bohu NE, zlomili mu srdce, ale on to nevzdal a poslal svého jediného syna jako oběť za nás. Jiný anděl než padlý anděl přišel za jinou ženou, než byla Eva a zlomení bylo uzdraveno díky tomu, že lidské plémě řeklo prostřednictvím Marie ANO.

Po přednášce sloužil P. Kodet mši a pak byl čas na oběd.
Po půstu byl hummus s žitným rohlíkem, minimozarella, slané mandle a rajčata manou z nebe :-).

Odpolední přednáška Mary Healy - Jak být věrný ve službě
Přinášení JEHO poselství (a ne mého přizpůsobeného) provází síla, autorita a zázraky.

Klíč 1: Hluboké přátelství s JK přináší vítězství nad nepřítelem
Druhý se bojí našeho přátelství s JK, proto chce, abychom se ho báli.
Pravda je však taková, že právě zlý už je každé ráno znechucen naším přátelstvím s JK (Jéé, on už vstává... a dokonce se jde modlit! Zničí mi moje dílo...)

Klíč 2: Vstupování do Božího slova
Čím lépe známe Písmo, tím lépe se naladíme na Boží myšlení, ať už využijeme texty pro mši nebo kousek evangelia, otvírání Písma...
Ptát se, jak co myslel. Písmo je totiž psané tak, že "se v něm utopí slon, ale může jím i přebrodit myš" (i vědci občas unikne význam, přestože slyšel nějakou pasáž mnohokrát, někdy prostý člověk uhodí hřebíček na hlavičku)

Klíč 3: Nedělat kompromis s hříchem
Neříkat si u jakékoli drobnosti "to nevadí", aby to nedopadlo jako v 7. kapitole knihy Jozue, kdy bitvu o malé město Izraelci v přesile prohráli kvůli tomu, že jeden z nich ukradl malý poklad.
Stejně tak i my, když si "ulijeme" malý hřích tzv. pod koberec a řekneme si, že to nevadí, může nám to prohrát bitvu a druhý nás na tom doběhne.

Klíč 4: Mít Boží srdce pro ztracené
Ať je mé ♥ zlomené tím, co láme ♥ tvé... aneb soucit s ostatními, tak jak jsem psala už po Praze.

Klíč 5: Proste, hledejte, tlučte
Já bych se ale neměl modlit za druhé - nejsem svatý a nejsem toho hoden.
A mám pravdu. Nejsem hoden. Ale Bůh mě i tak potřebuje, protože by se načekal, až budu svatý :-).
Žádáš-li Boha o velké věci, skládáš mu tím kompliment. (sv. Terezie z Avily)
Žádejte o dary velmi úpěnlivě, s upřímným srdcem a pokorou → On je touží dávat.

Klíč 6: Matka
Rada matky v Káně: Udělejte všechno, co vám řekne. → neměl na vybranou?
Nebyla sranda nabrat a nanosit tu vodu.
Důležitá je ochota naslouchat třeba tichému hlasu, který občas zní jako vlastní myšlenka.
Být jako dítě v postoji ke své matce.

Klíč 7: Dělej kroky ve víře
Na prosbu "dej nám více víry" - nám neřekne "tady máš víc víry", ale "víra jako hořčičné zrno stačí".
Je to stejné, jako kdybych řekla ve fitku svýmu trenérovi "dej mi větší svaly".

Klíč 8: Předávej dál lásku JK, radostnou zvěst a naději
- nemluv jen s křesťany, ale "Pane, tady jsem, pošli mě" - text téhle písničky byl na počátku mého posledního zásadního obrácení, jak si možná někteří všimli.

Všechny klíče byly fajn doplněním všeho, co jsme se naučili v Praze.
Samotný celý model modlitby za uzdravení Mary velmi zkrátila a zjednodušila na body:
Rozhovor (s usazením obtíží na škále 1-10), Modlitba (kde jsem si znovu zopakovala, že je potřeba mít otevřené oči, abych mohla vidět reakce oběma směry), Ověření (na škále, s pokračováním), Povzbuzení (ať už ke svědectví o uzdravení nebo o JK lásce se povzbuzením k odvaze a trpělivosti s doporučením na knihu, modlitbu, ...).
Bylo to jak z rychlíku, tak jsem byla hodně vděčná za to, jak to v Praze proběhlo podrobně.
Díky tomu jsem se ale cítila poučeně a dodalo mi to odvahu.
Stejně je potřeba mít neustále na paměti, že nejdůležitější je láska a úcta k danému člověku.

Před večeří mohli návštěvníci položit pomocí aplikace a lajkování dotazů přes moderátora doplňující otázky Mary.
Po večeři následoval večer modliteb za uzdravení společně s chvalami.
Ty byly těžký.

Sama jsem přijela hlavně proto, abych si vše zopakovala a to mi dodalo odvahy.
Dostala jsem už tolik udravení a osvobození (většinou krásně plynule a postupně), že by mě nenapadlo ještě něco chtít. Tajně jsem si trochu myslela na svoje rezervní síly a hlavně záda, která jsem svým hrbením tak zvládla zdevastovat (a už se nechci hrbit fyzicky ani psychicky před nikým), že mě opravdově bolí a neujdu skoro nic (doby, kdy jsme si dávaly s Marion pade s plnou polní, dávno minuly). 

Marrek se mi za ně moc hezky pomodlil a jeho slova o vrácené důstojnosti mě dojala.
Když lidé z týmu na podiu měli slovo poznání o tom, co Pán chce uzdravit, postavila jsem se s ostatními na plicní a průduškové potíže, protože jsem se pořád po Skalce nějak nemohla dovydravit z kašle a nějaké virozy (a nechtělo se mi k doktorovi, že). Zapomněla jsem na to hned.
Spát jsme šly s Mončou v sobotu úplně mrtvé.

V neděli ráno jsme na koleji vstaly na modlitby a po části z nich jsem si šla do koupelky vyčistit zuby.

Ze zvyku natáhnu inhalátor s kortikosteroidy, jako to dělám každé ráno už cca 25 let a slyším takový nenápadný hlas v hlavě, tak tichý, že jsem ho skoro přeslechla: ... a potřebuješ to ještě?

Zakašlala jsem tak prázdně, jak si to už asi ani nepamatuju a došlo mi, že nemám jak virozu, tak astma, který mě oblažovalo většinu mýho života - od tý doby, co mi v pubertě léčili radikálně ekzém v nemocnici.

Letím do pokoje a hlesnu: Tyjo, asi sem se zbláznila, ale já asi nemám astma.

Móňa na to: No, já jsem si všimla, že od rána kašleš naprázdno, ale čekala jsem, až ti to dojde.

Ani deset dní poté to nemůžu nějak pobrat: nikdy mě ani nenapadlo chtít toto uzdravit ("jen" jsem byla závislá na těch hormonech a "jen" jsem se dodejchávala skoro všude, kde nebyly nový matrace a "jen" jsem žhavila dráty na alergologa ať mi honem pošle e-recept, když jsem zapomněla doma inhalátor, záchvaty jsem naštěstí neměla). 

Je to pro mě hrozná změna, nikdy mě ani nenapadlo, že bych se ještě někdy mohla sama zhluboka nadechnout, tak se pořád dokola nadechuju a přesvědčuju se, že tam není žádné zúžení. 

Při každým nádechu si tak můžu připomenout,  co pro mě Pán udělal.

K doktorovi jsem objednaná až v zimě, tak uvidím, zda mě vezme někdo na kontrolní spirometrii  dřív, ale jsem prostě zdravá, protože bez léků jsem nedala nikdy víc než den.

Na kole jezdím mnohem rychleji, kytky do kostela jsem trhala bez uslzených očí a zátěžový test na chalupě (kde je prach, roztoči i plísně) také proběhl úspěšně.

To ale ještě není všechno.

 

NEDĚLE

byla už taková pohodová a nenucená, lidi začali odjíždět a nemusely se podávat výkony a bylo to na atmosféře hodně znát.

Přihasily jsme si to do Starez arény akorát na mši, tak jsem akorát tak stihla bláznivě gestikulovat na všechny kamarády, že nemám astma.

Po proměňování, kdy jsem si nedala pod kolena už ráno sbalené pěnové klekátko, který jsem si jako jako správný stařešina pořídila, jsem vstala jako mladice rovnou (běžně jsem doteď rozhýbávala nejdřív záda, pak kyčle a nakonec kolena, než jsem si stoupla).

A to pořád ještě nebylo všechno.

Mši doprovázela fajn kapela a celebroval P. Vojtěch Koukal, kterého známe od Kroměříže a těšili jsme se na jeho zpěv v jazyku po proměňování, prostě to byl sám o sobě zážitek.

Nakonec se po mši ještě tak zadíval do dáli a povídá: Vnímám, že je tu žena, která má pocit, že selhává ve výchově, že neví, jak vést svoje dítě do puberty, že je to s ním náročné a ubírá jí to hodně sil. Tak jí jen mám říct, že ani o tohle nemusí mít strach a že do toho Pán vstoupí. Bulení hned.

 

Po mši měl přednášku Marek Novák a mluvil o tom, jak je důležité i do budoucna věřit, že jsme uzdraveni. 

A když přijdou šťouravé pochybnosti, nebo vracející se obtíže, musíme vědět a být připraveni na to, že toto je NOVÁ bitva.

Že ve službě je důležité i to, co jíme, půsty, modlitební návyky, kondice a psychohygiena nejlépe bez sítí. Prostě všechno, o co se snažíme.

Také svědčil o tom, že (stejně jako já) dostal víc než žádal.

Potkalo ho něco podobného jako vyobrazoval díl z The Chosen (Šimon Petr, který napruzeně chodil kolem a vyčítal Ježíši, že mu nepomáhá, přitom mu dal svůj život... jenže to mělo malý háček: nepřišel a neprosil, prostě jako mnozí z nás, čekal, že Pán vše vidí a že mu pomůže sám od sebe, přece spolu mají vztah...).

Marek líčil, jak mu Pán řekl jako v té scéně s poutníky do Emauz: Co se děje? 

Marek: Nó, tak to jsi asi jediný, kdo to neví, to jako nevíš, co se mi stalo? (odchod auta, drahé rehabilitace pro dcerku, ...) Pán: Tak mi to ŘEKNI! 

Když mu to řekl, vše se samo vyřídilo do 14 dnů jako zázrakem.

Pak už jsme chtěly s Móňou vyrazit na vlak, že vynecháme závěrečnou panelovou diskuzi.

Jenže to ještě nebylo všechno a Ranhojič nám řekl, ať ještě zůstaneme.

Nejdřív se pomodlil za nás a naše napojení na Boha, abychom nepřicházely zbytečně o fyzické i psychické síly a poradil, jak se máme pomodlit i za členy své rodiny (to je život teď!).

A nakonec, při svědectví Ondry Lišky o tom, jak se modlí za uzdravení doma všichni včetně dětí, se s významným úsměvem vyklonil z řady s otázkou: Tak už víte, proč jste tu měly ještě zůstat?

Nechápem (nebo aspoň já), až po chvíli nám svitne: Jakože se můžou modlit už i oni?

Ranhojič s šibalským úsměvem přikývne.

No jo, jedna rodina, jedna nádoba. Je jedno, kdo ji naplní. To je krásný.

A připadám si jak na Vánoce, když jedu od babičky ověnčená dárečky a nechápu.

Připadám si, jako kdyby mi Pán chtěl naznačit: Tady máš všechno, co potřebuješ a teď už si prosímtě přestaň hrát jen na svým písečku a vyjdi!

Tak svědčím, kde se dá a cítím se nějak takhle:

 

 ... a taky jsem si koupila tyhle knihy, vřele doporučuju:

 

Když se někdo z diváků ptal i na potíže při modlitbě za uzdravení (mnohdy uzdravování souvisí s osvobozováním), Mary Healy doporučila i tuhle knihu - četla jsem ji asi před pěti lety a už tehdy byla výborná, ale všechno mi to přišlo tak vzdálený. 

Tak si ji přečtu znovu a taky ji doporučuju:

Mám pořád pocit, jestli se mi to nezdálo, protože nastal návrat do reality. 

A nezdálo.

Co s jarní cibulkou?

Drobný nápad, který jsem viděla kdysi u Surové dcérky, ale nechtělo se mi ho hledat, tak jsem to zkusila po paměti.
Provizorní foto, základem je palačinkové těsto, které se jen minimálně osladí.
Dávám na 1 vejce čtvrt litru ovesného mléka, špetku cukru a soli a čtyři vrchovaté lžíce špaldové hladké mouky (míchám nebo i nahrazuji pohankovou). Pokud je těsto moc řídké, přidám ještě mouku.
Na másle v pánvi nechám změknout jarní cibulku pokrájenou na jemné pruhy a zaliju lžící tamari omáčky.
Nakonec zaliju palačinkovým těstem a obrátím jako obvykle.
Jsou výborné i samotné, ale můžou se plnit i čímkoli dalším jako jiné slané palačinky.

Nanuky do ruky

Až v DM uvidíte zase tyhle sáčky, tak je berte, protože to je perfektní pomocník k uspokojení chutí dětí na něco studeného, aniž by dostaly nějaký hnus. 

Sice pořád jedeme na stálicích jako jsou okurkové nanuky nebo blesková broskvová, ale na cestách vedrem jsme se naučili i na vodové nanuky a jednodušší to už být nemůže.

Aktuálně jsou vyprodané, a jiné od konkurenčních firem ozkoušené nemám, takže příště nakoupím do zásoby.
Stačí naplnit mixovaným ovocem nebo jako my jakýmkoli džusem - nejradši máme DMkový džus jablko-mango.
Když je nenaplníte moc, jdou použít i vícekrát (jinak se roztrhnou u zavírání).
A hlavně se v mrazáku všude vejdou a nemusí se s nimi zacházet opatrně jako s formičkami na nanuky.

P.S. Ani tohle není spolupráce, jen to máme rádi :-).

Učím se

Fotka odsud.

Včera jsem se vrátila z konference s Mary Healy.
A zvykám si na skutečnost, že druhý den nemám astma.
Asi tak po pětadvaceti letech?
Jsem zvyklá na zázraky všeho druhu a uzdravení ostatních, i já už toho dost dostala.
Ale tohle jsem nečekala, tak si tady tak naprázdno pokašlávám (ono to vlastně ani moc nejde), nechápu, bulim a snažím se to pobrat.

Tak až to poberu, něco napíšu :-).

Do Assisi, část čtvrtá: Lago Trasimeno + Isla Maggiore, Assisi, Monte Grisa.

Jsme právě na cestě od posledních termálních koupelí k jezeru Trasimeno a přímo ke mně můžete tudy :-).

V přístavu Pasignano sul Trasimeno se zrovna koná nějaká sportovní akce (asi závody lodí?), takže jsou všechny restaurace zavřené, my ale potřebujeme oslavit Aniččin svátek.
Jdeme nejdřív na molo zjistit, jak jezdí lodě na ostrov Isla Maggiore, a zjišťujeme, že skoro pořád :-), na osobu stojí zpáteční lístek 9,3 eura.
Lodní doprava tu funguje podobně jako v Benátkách.
Pak konečně jedna restaurace otvírá a výřečná paní provozní od rány nás dovede k našemu stolu.
Oslavenkyně si dává mix grill, Emouš fish@chips z jezerních ryb, já těstoviny, dohromady si objednáme velký salát a smaženou mozzarellu a olivy.
Lukorovi jeho smažený mořský plody zapomenou donést, ale je už tak najezen ochutnáváním od všech, že už se o ně ani nehlásí. 

Po večeři se ještě projdem po molu a pozorujeme bujaré oslavy výherců, Makisan zběsile křepčí a je odrzlá.

Nevíme, kde dnes budem spát a už se stmívá, tak poprosíme nahoru a za chvíli už parkujeme na superklidným plácku nad jezerem.
Jedno z nejlepších spaní, děkujem.

Andulí si užívá jeden z dárků - komiks o svém idolovi.

Po snídani přejedeme do Tuoro sul Trasimeno, menší přístav kousek vedle Pasignana, chtěli jsme to mít z časových důvodů blíž na pláž než v Pasignanu, kdyby jezero bylo koupatelné (a taky jsme nevěděli, jak drsné bude krocení Makisana na lodi, takže radši kratší cesta).
Nohy si smočíme, ale z mola má jezero zelenou barvu a vidíme i pár mrtvých ryb, tak koupání odpískáme a pozorujeme radši lovící lysky.
Lístek je tu o maličko levnější.
Děti jsou rádi za hřiště a studený pití a za chvíli už se naloďujeme.

Na ostrově Isla Maggiore se nejdřív vydáme ke kostelu sv. Michaela archanděla, kde by měl být výhled na jezero.

Netrefujeme se do jeho otvíracích hodin, ale vyfotíme si ho aspoň špehýrkou a sníme všechny nektarinky :-).

Vedro je tu fakt extrémní.

Cestou zpět do přístavu fetujeme dobromysl rovnou v sušeném stavu :-), pozorujeme hejno křepelek a zrající pomeranče a celkově na nás ostrov působí sympaticky robinsonským dojmem.

Zbytky františkánského kláštera.

Andulí najednou začíná chodit jako čáp, zvedá nohy do výšky a my se tomu hrozně smějeme, důvodem je ale to, že se jí v tom vedru začaly rozlepovat sandále (Tevy po mě) a lepidlo se chovalo jako žvejkačka.

Tak jsme už jednou opravovanou podrážku vyhodili, zařadili do naší trasy nejbližší Decathlon, koupili si zmrzku a vrátili se lodí do přístavu Tuoro.

Nejbližší Decathlon je naštěstí po cestě do Assisi, v Perugii, takže tam vybereme Andulíně nový sandále, koupíme i kartuše do vařiče a náhradu za ztracené brýle. A taky o kousek vedle jídlo a vodu.

Lukorův sen :-).

Do Assisi to už je jen kousek a žádný místo na jídlo jsme po cestě nepotkali, takže se najíme v kopci už v Assisi chvíli předtím, než máme naplánovanou mši u sv. Františka.

Přestože je to rozlohou nevelké městečko, jeho umístěním ve svahu jsme se při příjezdu špatně orientovali.
Parkoviště, které jsme chtěli původně využít, když jsme chtěli jít na mši do katedrály sv. Františka, se ukázalo jako nevyhovující pro naše auto - máme kvůli rakvi na střeše výškový limit 2,1 m a tady byla výška 2,05, takže bysme se nevešli.
Museli jsme jinam, kde byl limit větší.
Byla jsem naprosto přesvědčená, že jsme pořád blízko katedrály, protože se mi to druhé parkoviště zdálo být jako hned vedle a spěchali jsme po eskalátorech, abysme vše stihli.

Absolutně nevím jak, ale ocitli jsme se přesně v 6 najednou před kostelem Santa Maria Maggiore, kde je pohřbený Carlo Acutis, a který je na opačném konci města a měli jsme ho v plánu navštívit až druhý den.
"Náhodou" tam ve stejný čas začínala mše, jedna z nejhezčích, které jsme navštívili. Prostě si nás tam úplně povodil .

Pohled na eskalátory a sv. Kláru.

Pro Aničku byl Acutisův hrob hlavní cíl - nelíbilo se jí, že tam máme jet až druhý den, komiks o něm, kterej dostala k svátku a zhltla ho už po cestě, ji navnadil a byla natěšená. Upřímně, my všichni.
A najednou tam jsme a stojíme tam vedle skříně, kde si už od roku 2006 leží ve svých teniskách a mikině a vypadá jako živý.
Pro Aničku to byl velmi zásadní okamžik poutě, proseděla u něj dva dny a i ten druhý den se ještě jednou přišla rozloučit, hodně plakala, prostě měla jsem pocit, že je to zásadní a důležitý, takže se vše událo jak mělo.

Já blahoslaveného Carla, přezdívaného "Boží ajťák" díky jeho práci na webu o eucharistických zázracích (bude brzy svatořečen), přišla zase prosit o přímluvu za dokončení knihy tak, aby přispěla k Boží slávě.

Fotit se nemělo, ale ptala jsem se :-), tak jedno foto Lukor uzmul. K Boží slávě, víme.

Nabereme v pítku vodu a zkoušíme se orientovat, ale katedrála sv. Františka je ještě daleko a Makisan neochotný dále samostatně chodit, tak se vracíme k autu a necháme to na zítra.

K noclehu a po zvážení i neplacených možností si nakonec vybíráme placené parkoviště i pro obytná auta hned zezadu pod klášterem, kde kromě noci budeme stát i celý příští den a zaplatíme za to 14 euro. Je tu i přístup k vodě a veřejné toalety zdarma, takže ideál.

Hned, co nám vyšla v ústrety jedna z dvou jeho obyvatelek  - Hildegarda - vysportovaná důchodkyně z Německa, která sem přijela na kole a už dlouho tu pobývá a spí na zemi a přišla mě ochotně informovat o podmínkách parkování, mi bylo jasný, že proběhne družba.

Mezi vařením rýže k večeři jsme projeli anglickoněmecky komplet small-talk a Hildegarda se zdála být opravdu podivuhodná osoba.
Každopádně Makisan jí začala říkat babi a tahat ji za ruku všemi směry.
Chvíli ji to bavilo, ale pak už asi chtěla svůj klid, takže večeři už jsme si dali sami. Usínali jsme opět za zvuku jakési technopárty.

V neděli ráno mi poradila, jak se dostat ke klášteru a zase zmizela jak pára nad hrncem. 

Cesta ke klášteru nám trvala asi půl hodiny a byla dost strmá.

V dolní bazilice byla mše v italštině a v horní v angličtině, a nejen proto, že to byl jediný způsob, jak si horní baziliku prohlédnout (slouží jen ke slavení mše), jsme zamířili do té horní.

Pax!

Sloužil ji irsko - americko - nigerijský kněžský tým a doprovázely ji irské zpěvy s kytarou.

Nádhera, chtěla jsem si na památku natočit aspoň zpěvy přede mší, ale dostala jsem klepec od ochranky, takže nic :-).

Jediné foto horní baziliky, je prostě krásná.

Po mši nás oslovil Vojta, VŠ učitel, který zkoumá environmentální vztahy optikou sv. Františka :-).
Jejich dodávka ztroskotala před pár dny poblíž nejbližšího pobřeží, tak poslal rodinu (stejně početnou jako je ta naše) vlakem domů a zajišťuje opravy.
Nemohli jsme mu nijak pomoci, všechno měl zajištěný, ale zajímavej pokec.

Ještě foto, nabrat vodu a pak už zase hurá na snídani.

Italské pečivo už nám (zase) začíná lézt i ušima, ale naštěstí pro mě změna v podobě pita chleba se špenátem a mozzarellou.
A hlavně cannoli, který jsme chtěli ochutnat.
Byly dobré, ale stačilo - ještě, že jsme koupili jen tři, ani jsme to do sebe nemohli nasoukat, jak je to sladké a syté.

Navštívíme misionářský obchůdek u sester františkánek a jsme na rozpacích, co všechno se tam dá koupit.
Prodávající sestřička dá dětem balonky na tyčce, který způsobí radost v osazenstvu a na chvíli zaručí, že Makisan šlape, ale za čtvrt hodiny už je táhnu jen já a pořád mi ulítávají tyčky.
Osloví nás česky mnich, který asi představuje sv. Františka (?) a vybírá do klobouku.
Kérky na mně bohužel známé motivy lezou zpod pláště a vysvítají mezi líčením, ze zapálené vonné tyčinky slzím, kolem sebe sype sůl (jsme sice v Assisi, ale to nikdy nevíte).

Projdeme pár nejbližších kostelů, Santa Maria sopra Minerva s "přírodní" výstavou před ním, Cattedrale di San Rufino, sv. Kláru jsme bohužel nestihli kvůli polední pauze.
Všude nás obklopuje tematika živlů, ezobyznys, levné cetky za vysokou cenu, duhové kříže a pohanské (v tom lepším případě) symboly.

Santa Maria sopra Minerva

Cattedrale di San Rufino

Maki se po zasklených vykopávkách bojí jít a vřeští.

Aničce je nevolno a nechce ani zmrzlinu, což je u ní už vážný :-).
Je horká a jediný, co chce, je ještě navštívit Acutise.
Zase u něj sedí, zase pláče a ptá se, jestli ho ještě uvidí.
Když řekneme, že dnes odjíždíme (mohli bychom přespat ještě jednu noc, ale nějak nás to semlelo, já se cítím vyčerpaně a vlastně nám to všem stačilo), vrátí se tam ještě potřetí, aby se rozloučila.

Na zpáteční cestě zvrací do pytlíku, takže návštěvu města urychleně ukončíme.

Nabereme vodu a vrátíme se k Františkovi, koupíme růženec se San Damianovským křížem, Aničce další vytouženou knížku o Acutisovi, kterou si pak zbytek cesty překládá.

Navštívím už sama v rychlosti ještě spodní baziliku a Františkův hrob (ten by koukal ;-) ), míjíme před bazilikou další živlovou výstavu s rohy a dračími křídly, a vydáme se k autu.

Sestup nejde o nic rychleji než výstup, Aničce je čím dál hůř, ale konečně jsme na mostku u parkoviště, kde se chladí i Hildegarda.
Během Makisanova spánku s ní konverzujeme, holky se docela obstojně domluví anglicky, já zůstávám u němčiny.
Nakonec se spolu na památku vyfotíme, umyjeme si hlavu, doplníme vodu a odjíždíme.

Cestou se zastavíme v klášteře San Damiano, kde vznikl kříž, který nám dlouho visel v našem provizorním kostele, ale jsme už trochu přesyceni.

Po cestě jsme měli v plánu ještě jednu koupací zastávku, ale vzhledem k Aniččině stavu pokračujeme v cestě, kterou máme v plánu přerušit cca v půlce jen jednou "bezpečnostní" zastávkou v Terstu.
Nakoupíme a jedeme dál až do západu slunce.

Jsme zrovna v oblasti, která není úplně osídlená a chybí tu plácky, na které jsme zvyklí, tak chvíli bloudíme a pak nacházíme opuštěné parkoviště na vrcholu kopce poblíž Citta di Castello v aplikaci Park4Night.
Je ideální, akorát světla, příroda a opuštěnost, rovná plocha a asfalt, odpadkové koše a kromě jednoho auta nikde nikdo.
Lukor potřebuje chvíli pracovat na počítači, děti si hrajou s míčem a honí místní kočku a já vařím, idyla.

Umyjeme se a dobře se vyspíme, druhý den v klidu protáhneme snídani a pak už jedeme v kuse až do Terstu.

Makisanovy hry.

V Terstu jedeme rovnou k národní mariánské svatyni Monte Grisa, tyčící se nad mořem a Terstem, abychom omrkli, zda je tu nějaký plácek na přespání.

Už jsme ji viděli dvakrát, když jsme tudy projížděli v minulých letech, sledovali ji při koupání z moře.
Mysleli jsme, že to je nějaký hotel nebo památník, až když jsem hledala nějaké mariánské místo, kde jsme ještě nebyli, zírala jsem, že jsme jezdili celou dobu kolem :-).

Je opravdu monumentální.

Poutníci, kteří se vrací z pouti do Medjugorje, sem chodí děkovat za ochranu na cestách, tak i my jsme přišli poděkovat. 

Tajemství radostná.

Tajemství světla.

Tajemství bolestná.

Tajemství slavná.

Kopie Turínského plátna ve skutečné velikosti, o kterým běží vpravo dokument. A model, jak v něm ležel.

Navečer jsme ještě sjeli dolů do Terstu pro vodu.
Chtěli jsme se stavit i v naší oblíbené restauraci Ala Fonda, ale zjistili jsme, že je zrušená. Nový majitel už dělá jen rozvoz a ne dnes.

Jediná dostupná byla nedaleká pizzerie, kde se nám podařilo za dobrou cenu objednat každému, co kdo chtěl - pizzu, špagety i ty mořský plody.

Přespali jsme na obřím parkovišti hned pod svatyní, na celé té ploše jen s prázdným poutnickým autobusem.
Byl tu boží klid, větřík pofukoval a nikdo nikde.
Ráno jsme nechali děti spát a šli na mši jen ve dvou a pak v kiosku pro poutníky nakoupili poslední teplý croissanty.
Ke svatyni už začala najíždět auta a autobusy.
Po pár minutách jízdy jsme se ocitli ve Slovinsku, nakoupili jídlo na cestu a naftu a pak už pomalu klouzali až domů.

The end, jak by řekl Kvido :-).
Z účinků "po" bych vypíchla asi ten, že se ráno budím v pravý čas (prosila jsem za to) a nejsem jak v komatu.
Anička zatím vypadá jak vyměněná se soustředěním, tak uvidíme.
Děkujeme za všechno, ach nebe ♥.