A je po neděli.

I po sobotě, slavném pátku a vlastně po všech dnech volna :-(.

Foťák jsme měli, ale absolutně jsme ho nestihli ani vytáhnout.
Tak věřím, že se ke mně dostanou nějaká profi fota.
My máme jen dvě a ještě k tomu mobilní: jednu z obřadu...

 a jednu s výherkyní hlavní ceny v tombole ;-):

Aspoň mi zůstaly ty kytky. A kvetoucí myrta.

Baru s Lukym si pěkně mákli.

Tak po tom šťastným vykročení i šťastnou cestu!

V tichu a samotě

s mamkou.
Slibovaly jsme si to zase  dva roky.
Po liduprázdných cestách, jen po stopách (tří?) lišek.
Asi neumíme včas zvolnit, takže jsme přijely na víkend do Jeseníků a v sobotu ráno se vzbudily totálně umrtvené nachlazením.
Abychom měly pojištěné, že nebudem moci podávat výkony, celou krajinu pokrývala ledovka.
Takže žádnej výstup na Šerák (beztak na naší oblíbené zkratce úřadovala sněžná děla), jen malá procházka k Vražednému potoku, sauna s masáží a lahví Martinského (urychlila průběh. Nebo ne...?).
Druhý den jsme doklouzaly zmrzlými poli, cestami a ztichlými chalupami s bágly do Branné, to aby to trochu vypadalo jako pouť.
Jesenický (typiše) oběd v Kolštejně a zase zpátky do ruchu.
Fyzicky se léčíme ještě teď, ale účinek ticha vydal za všechny psychology ... 
Díky za pozvání.

Když mě holky oslovily, jestli bych nemohla vymyslet něco k dušičkovýmu tématu, protože už se jim proslulá školní akce pro předškoláky v americkým halloweenským stylu začíná trochu zajídat, měla jsem radost, že můžu dělat na něčem, co je mi blízký (nebo bližší).
Domluvily jsme se, že uděláme zážitkovou cestu v posledním patře školy. 
Tak si všichni zájemci prošli nasvícenou ozvučenou cestou mezi vlajícími "dušemi", kde hrálo toto, a na konci cesty se (totéž) i promítalo na plátno.
Láhev na vzkazy do nebe byla nečekaně brzy plná.
Nechtěla jsem je číst, ale Petr po nečekaně rychlém zaplnění pětilitrové zavařovačky musel udělat místo na další a já našla rozbalenou kupičku, tak jsem si jich pár neplánovaně přečetla.
Přijde mi nemístné je fotit, i když byly anonymní, ale byly silné.  
 
Zaskočila mě ta masovost akce, byla jsem z ní úplně hotová (a vyčerpaná).
Svítící náramky došly už po hodině.
Lidi se valili na klasická stanoviště na strašidelné stezce v šatnách, hromadili se u lovení kamení z "krve"..., nezastavila je ani výstava vyřezaných dýní (škoda, že jsem skoro vůbec nefotila).
Zážitkovou cestu většina návštěvníků profrčela rychlostí blesku.
Na dokument o Dušičkách, který jsme promítali u mě ve třídě, aby nedocházelo k tlačenicím, přišlo pár rodin, ale měla jsem radost, že v té masírce aspoň někdo našel trochu klidu.
Mně stačilo vidět nějaké ty uvolněné emoce a byla jsem spokojená.
I kdyby si to užilo pár lidí, stálo to za to.

Přestože přišla únava

a přestože jsem toho měla v plánu o prázdninách hodně stihnout, nenechali jsme si ujít dvě akce.
Tou první byla přednáška Ládi Zibury Pěšky mezi buddhisty a komunisty.
Zpočátku jsem trochu zírala na formu vyprávění (při první "pohodindě" jsem jen naprázdno polkla :-) ), ale musím říct, že jsem se dlouho tak nezasmála, přednáška byla vážně nabitá jak informacemi, tak dokonale vypointovaným humorem, vřele doporučuju!

Druhou akcí byla hudba z Marsu: MIDI LIDI v plné sestavě ;-). 
Téhle kapele jsem přicházela na chuť postupně ( "Dobrý večer, my jsme kapela Zrní" ;-) ), ale naživo jsou vážně borci/ky sympatický, originální, vtipní/ý! Jo, a nic neberou.
A to mě baví!
Přikládám můj nejoblíbenější nakopávací song.
Pouštím si ho nejen v práci, ale text se, myslím, hodí i k současné situaci.
Protože hever na náladu je vždy potřeba :-):

(Úmyslně nepřikládám verzi s klipem, protože je na první pohled mírně rušivý, ale můžete si ho prohlédnout tady .)

Černobíle s tipem na podzimní jídlo

U nás už jede podzim taky v plné síle.
Pracovní dny byly hodně hektické, protože jsme chystali dušičkovou monstrakci nejen pro předškoláky.
O to víc mi volné dny připadají zasloužené, i když místo válení kosím jeden rest za druhým :-) a snažím se trošičku připravovat nějaké věci na sestřenčinu svatbu.
I tak si naplno užívám kýble zázvorovýho čaje a pečenou dýni.

Největší bytové resty byly stěhováním sklepů dokonány, takže celkem čistá hlava, zbývá mi "jen" udělat holkám fotoalba, čehož jsem za celou mateřskou nebyla schopna a v hlavě už asi půl roku čeká kniha, která asi bude muset (dlouho) počkat, dokud nějakým nedopatřením potřetí neotěhotním ;-).

Taky na mě lehlo nachlazení a jsem si skoro jistá, že má co dělat s šílenou životosprávou posledních týdnů.
Bohužel, jídelní předsevzetí berou často za své vlivem spěchu.
Na maso se už nemůžu ani podívat, tak jsem si naordinovala (téměř) veganský prodloužený víkend.
Takže je čas na mé milované podzimní jídlo:

Recept odsud. Doporučuju!
Ořechovo-čočková sekaná je skvělá jak s polentou, tak s dýňovou nebo tuřínovou kaší a salátem.
Dělám ji nízkou v pekáči, je pak dřív hotová a Lukor (který mimochodem právě léčí borreliózu) ji má raději "opečenější".
 

Jak šel čas v kuchyni

Dřív se mi stávalo celkem běžně, že jsem něco dloooouze vybírala, pak po koupi a sestavení zjistila, že jsem si to celé představovala tak nějak jinak a hned našla spoustu nedostatků, který udělám příště určitě jináč.
Nevím, jestli je to tím časem na rozmyšlenou, který jsme měli (3 roky, kdy jsme čekali až se vystěhují původní majitelé) nebo jsem nějak dospěla :-), ale i když jsem se zase děsila, jak budou všechny vybrané věci vypadat společně, po půl roce zátěžovýho užívání kuchyně jsem nenašla nic, co bych na ní změnila. 
Halelujááááá ;-) (fakt nemám představivost a Lukor ze mě nemůže, když mu říkám, že by bylo nejlepší, kdyby mi ke všemu rovnou postavil model a vybarvil ho přesně těmi danými barvami).
Vlastně bych neměnila na bytě vůbec nic a jsem překvapená, jak velký vliv na psychiku má uspořádané prostředí. 
Každý den si užívám fakt, že má každá věc své místo, i když si nedělám iluze, že nebude časem vše jinak :-). 
Teď je byt malý akorát na pohodový úklid a prostorný akorát tak na pohodlné rozmáchnutí a o to budu usilovat i nadále :-). 

 

Všechno zařízení kuchyně jsme vybírali v prvé řadě funkční (tak jako v celém bytě jsme volili více prostoru na úkor množství věcí), taky podle našich ne neomezených finančních možností (do trvalejších věcí jsme investovali trochu víc), až pak byl na řadě vzhled.

Ano, i naše kuchyň je bílá (matná), nic origoš.
Líbí se mi šedivé a černé kuchyně, ale poučili jsme se z bývalého bytu a neubírali už tak tmavému prostoru světlo (o praktičnosti ani nemluvím, na tmavším dekoru bylo všechno vidět).
Bílou oceňuju i teď, když se začíná brzy stmívat, cítím se v ní fakt dobře.
Snažili jsme se kuchyň udělat co nejvíc nadčasovou a nezdobenou, i když nevím, jak to s tou okoukatelností bude v případě dlažby za ní :-).
Prostě jsme jen poskládali všechno, co se nám líbí, vedle sebe (máme rádi jednoduchost) společně s tím, co jsme už měli ze starého bytu.
Moje úchylka na šedou, která se mě nepustila ani po deseti letech, je zřejmá :-), dokonce se dneska i nosí, ale to nebyl záměr, já budu mít šedou i za dvacet let :-).
Ta barva mě uklidňuje a baví mě její kombinovatelnost, v tomto případě jsme ještě přitmavili :-) (skvělý je, jak tmavá barva prohlubuje prostor).

Kvůli malému prostoru, do kterého moc nepasuje ikeácký modulární systém a také proto, že jsme už kdysi ve starém bytě porovnávali ceny a kuchyň Ikea vyšla minimálně nastejno jako kuchyň na míru, jsme volili druhou možnost.
Nejvíc jsme asi investovali do přírodní podlahy (marmoleum), ale pravděpodobně bychom si ji nemohli dovolit, kdyby nám ji nedělal známý. Přiznám se taky, že jsem povrch marmolea očekávala odolnější (to je asi ten zvyk na zátěžové lino), ale kvůli přírodnímu složení bych ho vybrala i přesto znovu.
Obklad jsem chtěla původně jednobarevný, nejlépe bílý, ale nějak jsem si nemohla vybrat - nakonec, když už měli ve Vinci na kusy přesné množství slinuté dlažby, kterou jsme si v akci vybrali do koupelny, nechtělo se mi už nic vybírat a jen jsem doufala, že to všechno nebude moc divoký.
Za tuhle investici jsem ve finále moc ráda, protože šedá Krea se opravdu skvěle čistí a v porovnání s namáhavým (spíše marným) čištěním minulé (původně koupelnové) mozaiky, hlavně jejích spár, se to nedá srovnat.
Kuchyň fyzicky vyráběl pan Kolář, kterého mohu doporučit, pracuje také pro jedno kuchyňské studio.

A tady už je časová osa :-):

Data už jen velmi orientačně, přesná se pokusím dodat, pokud je vůbec najdu:

někdy kolem 17. 12. 2015:

Fantom polapen :-), seznamte se, děda Mirek :-).

 21. prosinec

Leden 2016

Únor 2016 

Březen 2016

3. duben

Tatíčkovy zlepšováky :-).

14. duben (už týden bydlíme)

Jako bych cítila až tady vůni těch stromů za oknem ...



No a asi v půlce dubna měla kuchyň finální podobu (dlažbu jsme zaspárovali až v září):

Deset let starý rozkládací stůl z Ikea zbavený nohou (ale jde i znovu sestavit v prostoru) ještě nějaký čas poslouží.

 

Stejně tak židle.

Bílý jednoduchý hluboký granitový dřez, to aby nebyl vidět vodní kámen. Funguje to. Stačí ho jednou týdně vyčistit octem a je jako nový. Všechno čistím octem, takže pro mě ideální. K tomu je ještě odolný.

Masivní dubová deska je z Fortexu z Černé za Bory. Zbožňuju vůni lněného oleje!

Masivní plynové litinové vařiče s jednoduchým ovládáním a snadnou údržbou na bílé desce Bosch můžu doporučit.
A nemůžu mít jiné utěrky než tmavé, jinak by vypadaly ... no, nechutně.

Keramika Soni Malinové a andělík od Ilonky (bylinky bohužel povětšinou na konci léta zdechly).

Z ložnice.

Odnož liány přinesl Lukor z práce a za pár měsíců vyrostla bezmála o dva metry. Prý se doplazí ke zdroji světla a tak zůstane.

Můj "vejminek" (u trouby) a taška na tříděný papír :-), sorter na ostatní odpad je ve výsuvu pod dřezem. Variabilní vozík je Stenstorp z Ikea.

Už se nestává, že by přišla návštěva a já byla v kuchyni odříznutá.

Mám spoustu prostoru na pohyb.

Každý den si říkám, jak je to dobré.
Jen takhle uklizený to je tak jednou do týdne... a když děláme čaje, stojí to teprv za to :-).