Tvrdě do reality

Zpátky z rumunského Banátu.
Au.

Ta olympiáda

jednoho vyčerpá... ;-)

Rád vařim

"  a vim, že to umim a holkám se to lýbýýý ... "

Další z restů - kuchyňka, která čekala v hlavě na realizaci asi půl roku.
Dočkala se u příležitosti Aniččina svátku, jinak bych ji tam nosila ještě dlouho.
Focena v tmavém koutě, takže foto nic moc.

Starý noční stolek z Ikea - osm let sloužil a teď ho nahradil březový pařez :-), ale pro ty škrábance a omlácený a otrhaný spodní šuplík si už zasloužil dostat novou funkci.
Od začátku do konce jsem to měla vymyšlené a naplánované tak, že bych celý polep vlastnoručně vystříhala, ale pak se do toho vložil Lukor a přesvědčil mě, že vyříznout samolepky na plotteru bude jednodušší.
No, vypadá to líp, uznávám.
Podklad tvoří bílá samolepka - kromě trouby, ta je z černé a šedé.
Hořáky a čudlíky se nalepily na podklad.
Horní poličky jsou ty na kořenky z Ikea, chtěla jsem je do kuchyně, ale pak jsem kořenkovou otázku vyřešila jinak a zbyly mi.
K tomu nádobí lety nasbírané, šálky z Ikea, a hlavně luxusní potraviny od Zuzky.

V hlavě to nosí člověk takovou dobu a proměna pak trvá tak čtvrt hoďky :-).

Recyklovaný

Ančiny indiánský luky a šípy, který už asi půl roku přenáším z místa na místo a hledám jim důstojné spočinutí :-).

pracovní kout v ložnici.
Stačí malý, abychom mohli s Lukorem pracovat oba současně, většinu krámů stejně skladuju v práci a částečně okupuju i jeho několikanásobně větší stůl v obýváku.
Kostra Lady po babičce čekala ve sklepě na svůj den už pěkných pár let a než se dočkala, stoly tohoto typu se staly hitem. 
Původně jsem kostru chtěla natřít, ale stačilo ji dobře očistit.
Na ni jsem položila kus pracovní desky, který zbyl z kuchyně - to, co zbylo po výřezu pro dřez.
Nakonec se ukázalo, že větší pracovní plocha by se ani nevešla. 
Polička je taky jeden z malých zbytků z kuchyňský pracovní desky.
A většina z mých milovaných artefaktů - fotky ze Skotska, historická fotka ze vsi, kde je chalupa, pírka od T E L L A , v bedýnce na okně knížky a holčičí galerie.  
Jako úložné prostory jsem si v duchu malovala dřevěné bedýnky, ale ukázalo se, že jsou moc velké.
Proto mě napadlo využít starý nevyužitý botník Trones (Ikea) z bývalého bytu.
Dva díly botníku jsem využila tady, třetí už slouží jako odpadkový koš v koupelně .  

Židle zatím putovní (kdysi zrenovovaná z půdy) - na práci jsme během rekonstrukce dostali tři vyřazené židle od Lukora z práce, které rozhodně ještě poslouží, až budou zbavené nánosů malty a dostanou nový nátěr. Vybrala jsem si starou "a la Thonku" a plánuju ji natřít nažluto.

Začínám se připravovat.
Papíry mám skoro hotové, nahrubo vymyšlenou výzdobu třídy, stěhování naplánované na dřívější termín než je letos ofiko začátek.
Snad mi to usnadní po tolika letech start.

Od začátku srpna se pokouším vstávat v čas, který budu vstávat do práce.
Abych se naučila chodit dřív spát a vytvořila si návyk (a nekoukala koncem srpna jak vyvoraná myš).
Pravda, někdy jen ráno přesunu své bezvládné tělo na židli a dlouze se probírám.
Snažím se naučit na brzkoranní dlouhé procházky se psem (běh jsem vzdala, ráno prostě běhat neumím nebo je ještě moc brzy) a odměnu v podobě snídaně (a ano, někdy i kafe, přiznávám).
Odbourávám všechny odměny v podobě oroseného půllitru po výletech a sklenky chlazených střiků po večerech k žehlení, na který jsem si v létě zvykla.
Protože ekzém, protože mozek. 
A tohle všechno dohromady, protože zachovej řád a řád zachová tebe.

Bobeček můj malej - velkej.
Zahojila se jí jizva po šití (skákala v kýblu od Lega) a další šrámy sbírá.
Ta její povaha, milá, energická, srdečná, láskyplná, nikdysenevzdávající.
Sveřepka drsná, vzteklá, uječená.
Moje.
Už se jí to krátí.
Říká, že se těší, ale neví.
Naše rána mi budou chybět.
 

Jediný, co mě uklidňuje, je, že budou s Aničkou v jedné třídě, asi sto metrů ode mě.
Dělali jsme si s Lukorem srandu, že aspoň bude mít kdo Aničku ochraňovat ;-). 

Z víkendu.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vím, že mám na blogu nějaké resty, ale fakt mi ta pauza bodla.

Okurky znovu a lépe! Bez sacharinu.

Ten nejlepší rodinný recept na křupavé Znojemské okurčičky, který se v Lukorově rodině dědí a mně ho předala Lukorova mamka, jsem vkládala hned v prvním roce blogování.
Vím, že je nejlepší, co už mě ale tak netěšilo, byly dotazy, zda jde nějak nahradit sacharin, který se přidává pro křupavost a údajně zabraňuje rychlému prokvašování a potažmo kazivosti okurek.
Někdo přidává místo sacharinu křen, který prý křupavost zajistí, ale zatím mě nikdo nepřesvědčil o tom, že okurky budou stejně dobré.
Sacharin a aspartam je humus, o tom žádná.
Googlila jsem, googlila, ale v receptuře se bála cokoli změnit.
Jeden tábor tvrdil, že "sacharin do okurek prostě patří" a ten druhý by ho tam nikdy nedal, ale zachovanou křupavost bez sladidla většinou nepotvrdil.
Dva roky jsem nezavařovala, až letos.
Udělala jsem dva druhy láku, přičemž do druhého láku jsem zkusila místo sacharinu dát nové sladidlo se steviol-glykosidem (látka, kterou obsahuje stévie) a erythritolem, který jsem zkusmo koupila v Kauflandu (stojí kolem 70,- Kč).
Sladidel s podobným složením je pak plný internet.

Neslibovala jsem si od výsledku vůbec nic.
ALE!
Na chuť ani konzistenci okurek nemělo vůbec vliv!
Jupíí!
Následně jsem prohnala kompletní složení steviolových tablet databází éček, která označila všechny složky výrobku jako bezpečné.
Takže recept bez obav najít, místo sacharinu toto sladidlo použít!
Upravím i v samotném receptu.
(Doufám tedy, že změna nebude mít vliv na kazivost, neměla by, kdyžtak podám report - první sklenici jsem otvírala asi 14 dní po zavařování).

Třeba někomu tahle informace ještě k něčemu bude ;-).

P.S. V tomto příspěvku neřeším naši dietu, v té totiž máme teoreticky zapovězeno všechno slazení včetně stévie, ale zavařování okurek beru jako jednorázový rituál jiné kategorie.
Takže nešlo mi o dietní verzi okurek, ale o to, abych nezavařovala jedovatě. 
Děkuji za pochopení :-). 

Svatá Anna - chladna zrána

Nově opravená budova bývalého pivovaru v Domově sv. Josefa v Žirči.

Dřevěnej kolotoč na kliku. Fotka separována z videa, proto ta "kvalita".

Divadlo Víti Marčíka mladšího - Foto Marie Vondráčková.

Foto: Marie Vondráčková.

Asi první "Anenské" (v sobotu), kde jsem nebyla.
Ale Lukor s dětmi se bavili dobře (fota samozřejmě jeho).

Naše oslavy začínají být mírně monotematické, ale máme to tak rádi :-).
Dostala recyklovanou kuchyňku, na kterou jsem se chystala několik měsíců a nakonec bylo za deset minut hotovo :-).
Pravda, Lukor má větší praxi. 
O tom někdy příště. 
Krásný zbytek svátku všem Aničkám!

Moje jediná fotka z návštěvy u Evči, kterou jsme neplánovaně uskutečnili někde mezi babiččinou chalupou a návštěvou Ranhojiče.
Neviděly jsme se roky, ale stejně mám pocit, jako by žádná mezera ani neproběhla. 

Tahle fotka je její.
Odjížděli jsme nabalení jak z biofarmy marmeládami bezcukrovými i s cukrem, cuketama, mangoldem, ...
V poslední době jsme se spoustou lidí (tak nějak samovolně) tak nějak navázali tam, kde jsme před lety skončili.
Fajn je to.

P.S. O Ranhojičovi teď tolik nepíšu, ale neznamená to konec, naopak.
Jen spousta věcí přestává být mainstreamově publikovatelná :-).
Uvidíme.

Výlet do dětství

Některý věci zůstaly tak, jak byly.
Některým věcem se pomohlo, aby zůstaly, jak byly.
A některý dostaly novej kabát.

Babiččiny maliny opadávaly z větviček.

Babičku jsme pochovali skoro před třemi lety.
Posledních celkem dost let strávila u tety, která se o ni starala.
A ta samá teta se s blízkými nedávno pustila do rekonstrukce babiččina domku na Vysočině.
Uvnitř jsem byla snad po deseti letech a bylo to dost dobrý dežaví .
Domek měl být požehnán, ale nakonec se vše odsunulo, protože pan farenheit jaksi zapomněl propriety.
I tak jsme s tetou strávili skvělej víkend.
Smekám před všemi, kdo přiložili ruku k dílu.

Fotky pro všechny, kdo ví.

Kdo pozná? ;-)