Pavel

by měl padesátiny, kdyby před rokem neodešel.
Ája to ale v sobotu rozjela a vystrojila mu oslavu se vší parádou.
Pořád jsem toho plná.
Chtěla bych být silná jako ona.

Aničky premiéra

 

včera ve školce - besídka ke Dni matek.

Mně se svíral žaludek, ona byla v pohodě.

Jsem ráda, že je taková. 

S kůží na trh II

Samotný je mi odporný se na to dívat, takže klidně obrazovou část přeskočte.
Další "nikdy bych..." padne (ale ven se namaluju, to ještě nezvládám :-) ).
Dalo mi tentokrát hodně práce přemluvit se ke kliknutí na tlačítko Publikovat.

Jo, do svýho deníčku si ráda zapisuju hlavně to pozitivní, ale lidi, kteří sem chodí kvůli zkušenostem s ekzémem jistě potřebují kompletní info.
Tak ať je to online.

Foceno včera, den po návštěvě Ranhojiče.
Nutno dodat, že stavy, které jsem tu publikovala loni, se naštěstí nevrátily, ruce i celé tělo mám pořád v pořádku, tohle se mi vyrazilo před pár týdny po stěhování - od výstřihu trička nahoru, holt jsem zanedbala i to málo, čím se udržuju v kondici.
Takže si za to můžu sama.
Sešlo se toho vícero:
- Prach, ve kterým jsem se tři měsíce před stěhováním hrabala, byl roztoči a dalšími zviřátky, který mi ještě docela vadí, doslova nabitý.
- Pila jsem při nočních pracích místo kafe každý den víno (víc než měsíc).
- Po třech měsících jsem vyšla ven do největšího pylu a zapomněla jsem, že jsem dřív v pylové sezoně užívala aspoň nárazově antihistaminika (nevím, jak se mi to mohlo stát, asi jsem si na život bez prášků rychle zvykla. Od porodu Emy trvale braná antihistaminika jsem zcela vysadila asi půl roku po začátku léčby u Ranhojiče a na pyly úplně zapomněla).
- Nervy a zvykání si na zdejší faunu a (mikro)flóru ;-).
- nebyl čas na pohyb, odpočinek. Fastfood v době, kdy nám chyběla kuchyň, tomu taky asi moc nedodal
- s Lukorem jsme poslední týdny rekonstrukce skoro nejedli - v kombinaci s pravidelným popíjením nám oběma spadla hladina minerálů. To se u mě projevilo jak na kůži, tak úporným tikem v oku.

Po dlouhé době jsme museli do zdraví zase trochu investovat.
Na termín u Ranhojiče jsem čekala už jako na smilování, protože pozdě nasazená antihistaminika mi absolutně nezabrala a od krku nahoru mě vše pekelně pálilo a bolelo.
Nebojím se, že by všechno zase někam neodešlo, už po jednom dni mě přestalo trápit úporný svědění, jen zatím vypadám jak vypadám :-).
Tak až se toho zbavím, zase se ozvu.
Zatím se mějte fajn!

P.S. 
Anička už je skoro úplně v pořádku (její srovnávací fotky zveřejňovat nechci, jsou dosti choulostivé).

Jarní koláč s bylinkovým krémem

Po přejedení medvědím česnekem mám díky kamarádce, která mě každoročně zásobí, náležitě nasyslen i libeček.
To už je skoro léto!

První pokus o něco nového v nové troubě (doteď jsem ji testovala a zkoušela péct jen osvědčené věci - štrúdly, maso, štrúdly... ): jarní koláč plný bylinek a hrášku inspirovaný receptem z Veganotic, upravený pro naše stravovací potřeby.
Foto příště přefotím, vyfotila jsem narychlo posledního chudáčka, zbylého z večera.
Je nutné koláč nechat po dokončení pár hodin rozležet, aby se chutě jednotlivých surovin propojily.

Dvě kostky tofu (měla jsem jednu větší a jednu menší, dohromady měly něco málo přes 400 g a použila jsem po jedné kostce přírodního a česnekového) jsem po vyndání z obalu nechala okapat, zabalila do papírových utěrek, mírně zatížila a nechala chvíli lisovat, aby se z něj dostalo co nejvíc vody.
Mezitím jsem si udělala těsto: 

120 g rýžové mouky
80 g celozrnné špaldové mouky (můžete ale klidně použít jen špaldovou)
zarovnanou lžičku soli
lžičku bezfosfátového prdopeče
100 ml rostlinného oleje

jsem v míse smíchala dohromady, vtlačila do dortové formy a upekla dozlatova.
Jo, mám už troubu s ukazatelem teploty, takže se už nemůžu vymlouvat, ale stejně jsem si nezapsala na kolik a jak dlouho péct, pokusím se příště polepšit :-).
Ve slané vodě jsem krátce povařila asi polovinu balení mraženého hrášku, rychle ho zchladila pod ledovou vodou (kvůli zachování barvy) a nechala na sítku okapat.

Na bylinkový krém jsem pokrájela všechno vykapané tofu, přidala
hrst (asi 10 dkg) mletých vlašských ořechů
šťávu z velkého citronu
velkou lžíci tahini
dvě lžíce sojanézy (nebo kvalitní majonézy) 
jednu drobně pokrájenou jarní cibulku s natí
vrchovatou velkou hrst bylinek (použila jsem libeček a bazalku - za bazalku se přimlouvám, ale hodí se i máta, pažitka, medvědí česnek ...)

osolila (tofu snese dost soli), opepřila a za přilévání rostlinného mléka (stačí i voda) všechno společně rozmixovala na hladký krém, který chutí i konzistencí připomíná tvarohový.
Náplň se dobře dělá ve velkém mixéru, sekáčku nebo foodprocessoru, v případě nouze poslouží i tyčový mixér.
Na vychladlý korpus jsem nanesla krém a koláč vydatně posypala hráškem a bylinkama.
Byla jsem z něj nadšená (minimálně do doby, než jsem ochutnala další levely u Pierra ;-) ).
Děti bohužel už méně, nemají rády tepelně neupravené bylinky.

Hezké úterý přeju.

PIERRE FRESH BISTRO - konečně!

Zdroj: https://www.facebook.com/fresh.bistro.pardubice/?fref=ts

Už jste tam byli?
Na tohle v březnu otevřené bistro na pardubické třídě Míru jsem měla spadeno už dlouho, ale zadařilo se až dnes.
Sluníčko nás vytáhlo ven s tím, že se místo oběda zastavíme na něco malýho venku (tajně jsem pomýšlela právě na Pierra, ale netroufala jsem si odhadnout, v jaké kondici děti budou, aby to nebyl opruz pro všechny zúčastněné).
Doteď jsme se chodili stylem "naněcomalýho" bezvýčitkově občerstvovat do Špaldy.
Nebo jsem brala jídlo s sebou - od té doby, co jíme jinak, už si totiž dvakrát rozmýšlím, kam ne/zajít.
Dlouho jsem záviděla Olomouci Bistrou krávu a teď už nemusím ;-)!
Odteď už totiž můžu děti vydírat odměnou v podobě zastávky na dobroty v PIERRE FRESH BISTRU .

Po dlouhým tour de město jsem do poslední chvíle váhala, zda tam vůbec s uondanýma hladovýma dětma vejít (sama!) a nevychutnat si návštěvu raději jindy, ale nakonec jsem to riskla.
Dobře jsem udělala.
Dlabaly, ani nemukly, naštěstí (a to mají zrovna vybíravé období).
Opravdu mě překvapila pestrost a lákavost nabídky (na všechno se doslova sbíhaly sliny), kdy si z menu vyberou mlsouni snad se všemi druhy přesvědčení (vegetariáni, vegani, raw žrouti) i stravovacích omezení, hlavně bezlepkáři nebo bezlaktózáci jako my.
Nechtěla jsem na sebe upozorňovat focením, zároveň jsem nechtěla publikovat jen stažené fotky, tak jen takhle:

(ta máta nebyla původně tak ožužlaná, jen si s ní pohrály děti, pozn.aut.:-) )

Moc dlouho jsme nevybírali, objednali jsme si náhodně od různých jídel kousek a ochutnávali:
Kukuřičný krém s popcornem (vegan) - snědla nakonec celý Anna. Jak jsem měla možnost ochutnat, byl výborný.
Chilli sin carne s tofu a žampiony v ovesno - špaldové tortille (vegan) - jsem si objednala pro sebe, ale půlku mi doslova sežrala Ema, protože křupavý wrap byl prostě skvělý! Úplně "moje" masové chilli, jen bez masa (tofu by podle mě masožrout nepoznal, jak bylo skvěle dochucené, chilli akorát pikantní, s čerstvou zeleninou).
K tomu dva druhy úžasných dortů -  čokoládový (myslím, že bezlepkový a bezlaktózový) s jakousi ovocnou dření a mrkvový (ten byl snad dokonce raw?).
Přesné názvy si už bohužel nepamatuju, protože jsem nechtěla nechávat děti u stolu samotné a dávat jim záminku k otravě ostatních hostí :-).
Vím jen, že jsem se opravdu dlouho venku skvěle nenajedla tak, aby mi současně bylo po jídle tak dobře a taky jsem dlouho v Pardubicích neviděla podnik, kde by myšlenka, forma i provedení bylo tak v rovnováze. 
Věřím, že to tak vydrží.

Příště si všechno mnohem líp prohlídnu, protože opravdu na všechny druhy občerstvení ve vitrínkách se srdce jen smálo.
Dorty (všechny bez laktózy), cookies, chia pudinky a pyré, lákavě obložené celozrnné chlebíčky s rozmanitými pomazánkami, sendviče, wrapy, burgery... přesně takový podnik bych si přála, až dostanu jednou ve škole chuť ždímat dětem na hlavu houbu :-).
Nabídku doplňují kromě běžného nealko sortimentu domácí limonády, alko/nealko/mléčné koktejly, čerstvě lisované šťávy a smoothies, rozlévaná vína a lahvová Plznička nebo Birell.
Kávu Lavazza nabízí jak v klasických úpravách, tak s rostlinnými mléky - to mi v Pardubicích docela zásadně chybělo.
Poměr cena - výkon mi také připadá přiměřený.
No a kromě toho všeho mají opravdu krásný interiér, milou obsluhu a šikovného grafika.
Myslím, že kdo chce zkusit něco jiného nebo se rovnou vrhnout do nějaké zásadnější změny stravy, nemá už otevřenější a chutnější cestu.

Bistro (mají i zahrádku) má jedinou nevýhodu: mám pocit, že neumím moc dobře vařit ;-).
Prosím recepty, kurzy! ;-) Každopádně čerpám inspiraci i na doma.
Prostírání a styl nádobí ještě dolaďují, takže do toho se obouvat nebudu, jen bych se s dovolením přimluvila za obyčejný porcelán místo jednorázových (byť kompostovatelných) misek nebo rendlíků na polévku z teflonu (?).
Za mě zkrátka deset z deseti a až pojedete přes Pardubice, určitě se zastavte!
Od pondělí do čtvrtka mají otevřeno od 7.30 do 22.00, v pátek od 7.30 do 23.00, o víkendu otevírají v 11.00 a zavírají v sobotu ve 23.00, v neděli pak ve 20.00.

Pěkný víkend!

P.S. A ne, že tam o víkendu všichni půjdete, chcem tam vytáhnout i Lukora ;-).

Ko ko ko

kokoška.
Měla bych vybalovat poslední krabice, věšet obrazy, na který máme konečně rámy, de-ko-ro-vat ... 
A místo toho každé ráno sedím s tím čistě bílým hrnkem v tý naší vysvětlený čistý (někdy i ne úplně čistý) bílý kuchyni, ignoruju nezalištovanou podlahu, nezaspárované dlaždice, srkám čaj (a někdy taky kafe, protože mi tady prostě nějak víc voní a chutná) a kochám se.
Třeba touhle kokoškou, jak byla hezky stvořena a jak jí to u nás v kuchyni sluší.

Odkvetlýma plaňkama, protože spadaný okvětní lístky vydrží jen pár dní. 

Výhledem z okna i před okno. 
Nevím, jestli se mi nelení (myslím, že teď právě docela lení), každopádně se mi hezky zelení.
Děti i já taháme domů každou kytku a užíváme si, že jim to u nás tak sluší.
A občas nosí továrny na kyslík i jiní.
Tuší, co potřebujeme, když jsme se sem se všema krámama málem nevešli :-).
Ještě mi tu omamně voní náruč libečku od kamarádky, ale o tom jindy.
Tak děkuju.
Tak snadno se zapomene, jak smutně bylo bez tý záplavy barev a vůní. 

Kromě zírání se pořád učím chodit po parketách (pomalu se zbavuju pocitu, že každou chvíli hodím záda).
Učím se budit ráno včas, protože na nových matracích můj spánek připomíná těžký kóma.
Zvykám si, že je tu víc chladno (ale taky mnohem líp dýchatelno).
A už se mi nestýská, už mi to došlo.
Šlo to vlastně docela rychle.

Chalupa odzimována

... jen ta čarodějka nakonec hořela jen jedna.
Anička se na tou svou slitovala :-).

Radosti před/během/ponarozeninové

Nejvíc nejlepší těsně přednarozeninový dárek od Lukora.
Ze starýho poškozenýho nočního stolku (z toho plánuju dětem vyrobit kuchyňku) jsem dělala bordeliště, v šuplíkách byly naštosované věci, na který jsem dlouho nesáhla.
Takže jsem si přála už jen minimální odkládací plochu, maximum krásy.
Omyvatelnou blackandwhite břízu :-).
Fetuju a jsem z tý vůně úplně naměkko.
Nikdy jsem si nevšimla, jak březový dřevo (a jeho míza) nádherně voní!

Radost narozeninová.
Triko od Zrní.
Narozkovej den jsem zabila v Praze na školení, takže oslavy pokračovaly posléze.

Radost těsně ponarozeninová.
Výprava s kamarádkou na česnek, brzy ráno.
Ticho, mlha (a jinovatka) a dejsipozornales.
Lesní foto made by Lenka - Karel. 

Radost další ponarozeninová.
Šeřík od dětí - moje každoroční narozeninová kytka.

K narozkám jsem si upekla tenhle dort. 
Je zcela lactosefree, vegan (což nikdo nevegan absolutně nemá šanci poznat) a ultračoko.
A skvělý, doporučuju.
Ale vyměkla jsem, jak už nejsem na čokoládu zvyklá, myslím, že si ji zase dlouho nedám :-).


Hezký čaromájový víkend!

Jak šel čas - ve výklenku

Přiznám se, že jsem nejdřív docela váhala, jestli dávat na blog podrobnější fotky z rekonstrukce.
Můj "deníček" přece o bydlení nikdy nebyl. A pak je tu jakože bezpečnost, soukromí a tak.
ALE!
Chci zaznamenat průběh prací pro všechny dříče, kteří tu nechali kus života a zdraví.
Taky tak chci poděkovat všem, kdo nás podrželi hlavně psychicky na dálku a přátelům na telefonu.
Pak myslím, že za to, co jsem všechno vyserfovala z netu, bych měla něco málo virtuálnímu světu vrátit. 
A nakonec v dnešní době stále platí (a možná ještě víc) Nebát se a nekrást.
No, upřímně bych řekla spíš Hlavně se z toho nepos--t, ale to se tak nehodí :-).

Nevím, kde bych začala, protože máloco máme hotové.
Nejvíc se Lukor nadřel asi v koupelně.
Ale na tuhle jeho vychytávku jsem asi nejvíc pyšná, i když jsem byla k tomu řešení nejdřív skeptická.
Takže dnes na téma Výklenek neboli díra ve zdi.

Přišel s tím na poslední chvíli, že to viděl na webu jakéhosi architekta a že ušetříme místo.
Pro neobeznámené s problematikou: všechny byty našeho typu mají jídelní stůl buď v malé kuchyni (kde se pak člověk nehne) nebo v obýváku (kde my potřebujeme mít mimo jiné hlavně pracovní stůl a pokud možno taky trochu vzduchu).
Do nějakýho zásadního bourání jsme se z časových důvodů nechtěli pouštět.
Proto Lukor chtěl posadit stůl na částečně vybouranou stěnu.
Obávala jsem se toho hlavně proto, že když dva dělají totéž, není to (většinou) totéž a taky jsem měla pocit, že by to mohlo fungovat víc na papíře než naživo, přece jen jsme pracovali s mnohem menším prostorem než páni architekti :-).
Ach ta moje (ne)představivost! :-)
Všechny obavy byly naštěstí liché.
Funguje to skvěle!

19. 12. 2015

 16. 1. 20016

 23. 1. 2016

30.1. 2016

 27. 2. 2016

2.3. 2016

11. 3. 2016

a nynější stav ...  :-)

Dost místa na vaření, stejně jako blízko k prostírání a servírování a v obýváku je taky prostoru dost (v rámci možností).
Když přijde návštěva, nejsem v kuchyni odřízlá zdí.
Holkám polohovací židle ke stolu přesně pasujou.
Na běžnodenní sezení stůl bohatě stíhá ve složeným stavu, když si chci sednout k holkám, dám si židli do uličky.
Na nedělní nebo slavnostnější oběd si naši půlku bleskově roztáhnem.
A když přijde víc lidí, roztáhneme buď obě půlky nebo stůl sundáme, přišroubujeme zpátky nohy a umístíme do prostoru.
Stůl je deset let starý Bjursta z Ikea (v tomto případě neplatí, že Ikea vyrábí jen šunty ;-)! ). 
Někdy časem se třeba propracujeme k masivu, ale zatím jsme toho chtěli využít co nejvíc z bývalého bytu (a ani jsme nečekali, že výsledek bude tak uspokojující).
Děda nám k němu udělal falešné rohy do děr po nohách a vymyslel úchytný systém.
Na to, že je to obyčejná dýha, toho vydržel až až.

Jak je vidět, nemáme ještě všude ani zástrčky, lišty, ... délku záclon jsem špatně odhadla, protože jsem si nevšimla, že ve starém bytě byla okna níž atd.
Tak už aspoň víte, proč děláme se vším takový ofuky :-).