Včera kolem nás prosvištělo výročí.
Už jedenáctý!

Pořád někde lítáme, tak aspoň drobnosti posledního týdne.
Vzpomínka na vodu :-). Nutno dodat, že jsme se ani jednou necvakli, až při závěrečným čekání na zbytek osazenstva u břehu se jakýmsi nedopatřením ocitla moje noha mezi šutrama a lodí. Ošetřeno dámami dokonale, jen došly (nelepící) lepky z IKEA :-).
Nanukové opojení.
Milá pozornost od Ilonky . Měli jsme jen vypustit děti na hřiště, ale asi se budu muset začít na naše setkání trošku připravovat :-).
A supr velkej svetr z výprodeje v C&A, za celých 98,- Kč. 
Hezkej zbytek víkendu přeju!

Tak konečně jsem viděla "pikovická rýžoviště zlata"...
Pěknej kraj, tohleto.

Doteď nás sezona jahod docela míjela, protože jsem nevěděla, co bych z nich při dietě asi tak dělala.
Neudělala jsem (asi poprvé) ani marmeládu (máme ještě z loňska) ani tvarohový knedlíky s jahodama a ani moji milovanou pavlovu.
Ale v rámci jednou týdně povoleného hřešení jsem si pohrála s karamelem.
1. Ořechy v karamelu - čistém jen z cukru, po vychladnutí nahrubo podrcené a nasypané na jahody šťouchané s ovesným mlékem. Pro děti.
2. Čistý karamel (jen z cukru) - po vychladnutí rozdrcený s lístky máty, do kterého se "namáčely" jahody. Jednoduchá, skvělá a osvěžující kombinace. Pro nás.

Jak jsem začala, přichází další nápady, možná zkusím jahodový knedlíky, místo tvarohu okaru.
A určitě nadělám dětem nanuky.
Hezký víkend mějte!

Luky dostal konečně v sobotu dárek k narozeninám.
Dovedla bych si představit určitě hezčí, veselejší (hornatější nebo vodovější) překvapení v tak pěkným počasí, ale přál si to.
A věděla jsem, že se tam taky jednou podívat musím (a chci). 
Doporučuju každýmu jednou za život tohle všechno v Osvětimi vidět.
Už několik dní jsem vděčná.

Forrestův loňskej dárek k narozeninám a jeho využití v den dalších narozenin.

První letošní. V pátek.

Mám ráda tyhle první horký dny, kdy se vracíme večer unavení domů s horkou kůží a ve dřezu jsou hrnky od snídaně.
To je totiž to pravý začínající léto.

Ze dna skříně vytažená dlouhá vzdušná sukně, kterou jsem si koupila v sekáči někdy na gymplu a vytahuju ji vždycky, když začnou pařáky, než si troufnu na něco kratšího :-). Pořád sedí jako ulitá, pořád stejně se mi líbí, dokonce vypadá časem netknutá.
Sladká vůně pivoněk, jejichž okvětní lístky jsme s babičkou otrhávaly do košíčku na Boží tělo.
Oprášený recept na okurkové nanuky , který jsem pro dietu updatovala jen tím, že jsem cukr do rozvaru nejdřív roztavila na karamel (vodu jsem do karamelu proto lila horkou a opatrně, hodně to bublá). 
Citron sice nesmíme, ale nezvládám už ataky dětí, že chtějí zmrzlinu a tohle mi připadá jako mnohem lepší varianta.
No a pak ... je tu sezona rozbitých kolen.

Tak hezké letní dny!

 

Tenhle styl cestování jsem si zamilovala na podzim ve Skotsku .

Těšila jsem se, až ho vyzkoušíme s dětma, když k němu naše auto poskytuje podmínky téměř ideální.

Pravda, není to úplně eko, ale fajn alternativa, když jsou děti na pravej vandr ještě malé a rodič už má absťák. 

A když není v jeho silách táhnout na hřbetě všechno potřebné včetně potomků. 

Když se chceme pohotově přesouvat, hodně toho vidět a zažít - navíc nemusíme řešit (a platit) nocleh.

Čekali jsme na vhodnou příležitost, kdy s dětma spaní v autě vyzkoušet nanečisto, aby nepřišla panika z neznámého někde daleko od domova.

Ta příležitost nastala o víkendu, kdy jsme přespávali u rodičů na velký rodinný oslavě.

A jde to! (foto ještě v předstádiu) 

Obavy byly liché, děti ze svýho mobilního "stanu" nechtěly vylézt.

Těším se! 

Teplo je, léto je!
A když jsem na trhu uviděla paní Zitu a ucítila vůni domácí zeleniny a bylinek, hned jsem se cítila jak na dovolený.
Ta dáma prostě JE!
Nejen že už si chtěla užívat zaslouženýho důchodu, ale v zimě prodělala mrtvici, po který málem zemřela a dneska už zase plná síly, opálená, s upracovanýma rukama stála na svým místě a ještě mě zvala na kafe.

Takhle vázaly zahradní kopretiny moje babičky.

Málem bych zapomněla napsat, že Aničku vzali do státní školky.
Dlouze jsme probírali možnosti, ale mimo jiné proto, že se za rok vracím do práce, chtěli jsme, aby si zvykla na větší kolektiv ve školce vedle naší školy (kam pro ni budu po o běhat), když zatím ještě tak "nemusí".
Takže se dny v lesním Perníčku chýlí ke konci a nám se taaak nechce!
Věřím ale, že je všechno o lidech a že na nás ve státní mašinerii čeká taky nějaká fajn učitelka :-).

Takže si tak rekapituluju ty zážitky a vzpomínám.
Na tajemnou lucerničkovou podzimní akci spojenou s úklidem kolem školky zakončenou ohněm v týpíčku, kdy bylo asi nejvíc vidět, jak se děti učí nejlíp od rodičů.
Na naprosto pohodovou atmosféru vánoční besídky, kde si každý užil to svoje.
Vlastně na všechny akce, kde jsme si připadali jak na táboře a mezi svými a přitom se toho děti tolik naučily.
Vzdělávací plán má lesní školka jako každá jiná, Perníček navíc se zaměřením na angličtinu (čehož jsem si zpočátku ani nevšimla, dokud mi Anka nezačala doma spíkovat s výslovností lepší než my) ale kromě motorických činností a dovedností, které se běžně děti učí, stíhají být ještě hodně času na vzduchu a zkoumat život v přírodě.
A to nejen běháním po lese, ale i pomáháním při běžných činnostech na zahradě, při pěstování ve školkovým skleníku, pozorováním u "hmyzího hotelu".
Perníček má oproti jiným lesním školkám tu výhodu, že má zázemí jak v budově pro jídlo a spaní, tak na zahradě a v týpíčku (to když není zrovna nejlepší počasí) a zbytek činností absolvuje převážně v lese. Navštěvuje i solnou jeskyni a nedalekou farmu.
Nevím, jestli to je náhoda, ale Anka měla několikrát za rok rýmu a tím to haslo, je otužilá a je pro ni přirozený být dlouho venku.
Přátelská a rovná komunikace rodičů s "pančelkama" je radost a rozhodně nepřipomíná styl "tak podívejte se, maminko..." 
I komunikaci učitelek s dětmi vidím jako "zlatej střed", tedy laskavý a individuální přístup, ale "nenechat si skákat po hlavě".
Další kapitolou je jídlo, líbí se mi, jak a co vaří, kombinace zdravých jídel s klasikou.
A nejen při dietě jsme moc ocenili, že se do školky nesmí nosit konvenční sladkosti. 
Asi nejvíc mě dostala míra individuálního přístupu: jednou, když jsem přišla po naší zdravotní návštěvě na Moravě pro Aničku, mě učitelky poprosily, abych jim doplnila seznam potravin, které nesmí. Na papíře už měly potraviny, na které si Anka sama vzpomněla.
Divila jsem se a říkala jsem, že po nich nechci, aby vařily podle její diety, že si to ohlídáme doma a s tím, jak vaří, jsme spokojení.
Seznam si stejně dopsaly s tím, že když budou moci, jídelníček Ance přizpůsobí.

Dostává mě, jak tyhle dámy makají a jak jsou neskonale vynalézavé v činnostech, místo aby si válely šunky na mateřský (jako já :-) ), přičemž zatím vydělají akorát na provoz školky.
Mají můj obrovský obdiv.
Na Pardubicku lesní školka zatím tolik nadšenců jako na jiných místech republiky nemá, což si nějak moc neumím vysvětlit.
I některým našim přátelům přijde zvláštní, proč by jejich děti měly být víc venku.
My si ale jsme jistí, že jsme tímhle rokem Aničce prospěli, jak nejvíc jsme mohli.
Škoda, že nemůžem zůstat déle.
Děkujeme moc!

Kdyby někoho z vás nabídka Perníčku zaujala, na příští rok mají ještě pár volných míst.
Nebo kdyby se hodila nabídka příměstských táborů...