Po necelém roce

Někteří mi i po skoro roce tvrdí, že nedostali pozvánku a co jako dělám :-).
Někteří si myslí, že blog nepíšu, někteří, kteří si o pozvánku napsali, se skoro omlouvali, jako by obtěžovali.
Ale takhle jsem to nechtěla, fakt! ;-) 
Jediný, o co se bojím, jsou data soukromýho rázu, který si nešušním pro sebe, ale chtěla bych mít alespoň základní povědomí o tom, kdo je vidí a že někde nevisí jen tak.
Jak vidím, chodí sem i přes publikační mrtvo stále dost lidí, kdežto na Katorovu 2 je spíše čtenářský mrtvo, který se dalo očekávat, protože s tím přihlašováním a vyhledáváním je to vážně opruz, vím :-).
Obdiv mají všichni, kdo přes všechny klacky pod nohy a technický nesnáze chodí, děkuju moc.
Nebudu lhát, někteří další mi chybí, nebyla to pro mě tady jen sociální síť.
Takže přesto, že blogy už jsou pravěká forma (ne, nebudu si pořizovat další závislosti) jsem se rozhodla nakrmit vlka tak, aby zůstala koza celá a věřím, že to je poslední změna.
Sem budu dávat ty méně osobní věci, recepty, tipy, cenzurovaný fotos a překlopila jsem sem, jak jste si asi všimli, i cenzurovaný příspěvky z minulýho roku.
Katorovo2 zůstává mou jedničkou - úložištěm všech osobních věcí a rodinných fotek, který nechci dávat všanc bezbřehýmu virtuálnímu prostoru.
Jste tam srdečně zváni, do článků tady budu dávat prokliky, abyste se, pokud jste přihlášeni svým registrovaným účtem, dostali rovnou.
Kdo registrován není a chtěl by číst blog bez cenzury se všemi osobními příspěvky, může mi na adrese katorovo@gmail.cz nechat svůj mail a já mu pošlu pozvánku ke sledování.

Loňskej podzim byl pro mě obdobím krize, jak pracovní, kdy se mi podařilo málem vyhořet, tak osobní. 
Smířila jsem se ztrátou bratra (ne, neumřel), trvalo mi dlouho, než jsem si to přiznala a dovedla to pustit, ale na druhou stranu, třeba se někdy najdem. 
Musela jsem na sobě máknout a věřím, že co mě nezabilo, to mě posílilo.
Nový rok byl pro mě zlomem, tak trochu se mi zase změnil a posunul život, ale říkám to radši opatrně, protože nemám moc ráda takový ty unáhlený definitivní nadšenecký řeči (nejen těch, komu se život od základu mění každej půlrok ;-) ).
Některý věci zůstávají nepublikovatelný, protože šílený :-).
Daří se mi dobře, jsem za to vděčná a děkuju za to.
I když často pochybuju, protože se neumím neporovnávat a nevidět všechno radši předem černější (abych pak byla mile překvapená) a i když není pro mě nadúvazek lehkej, dělám smysluplnou práci, mám podporu, daří se mi pomaličku sunout k ideálu finskýho školství :-), doma mě Lukor drží.
Dávám si po loňský lekci pozor, ale stejně se mi v práci podařilo zase trošku sesypat - těsně před školou v přírodě. 
Paní řídící mě (poprvé v životě se mi něco takovýho stalo) objala a poslala domů se vyspat, což jsem 3 dny v kuse dělala, abych dnes vystrčila hlavu jak surikata ven.
V týhle oblasti se mám co učit a tak trochu tuším, že to bude boj na delší dobu, na druhou stranu to sesypání je už trochu jiný než taková ta krize loni, kdy jsem se vyčerpávala jen sama ze sebe.
Je to asi divný, ale vím, že i kdyby mě ta pepka fakt klepla, tak že to stálo za to a že to byla pořádná jízda mezi dobrejma lidma :-).
Někteří by mi možná (opět) řekli, že bych se měla šetřit/myslet na sebe/zajít si na masáž.
Jenže: nejenže poslední půlrok byla dobrá smršť, připadá mi, že moje přítomnost na tomhle světě konečně trochu k něčemu je a děkuju, že u některých věcí můžu bejt.
Jo, v rámci možností se snažím, ale na druhou stranu - není horší umřít umrtvenej? 
:-)