Příspěvek je příliš osobní, proto zůstává na uzavřeným blogu :-).
Ale můžu sdílet aspoň P.S. :-) :
P.S.
Zase jsem musela sdílet slova Ládi Zibury:
" Včera jsem se bavil s jedním zajímavým člověkem, Tadeáš se jmenoval. Natáčí dokument o sociálních sítích a ptal se mě, co vnímám jako jejich nejhorší aspekt.
Víte, já nesdílím všeobecnou nevraživost k sociálním sítím a nemyslím si, že by dnešní děti měly horší dětství než já.
Jednu věc ale považuju za ohromně špatnou.
Naše Facebooky a Instagramy jsou vylhanou představou života, který bychom chtěli mít i ve skutečnosti. Před ostatními na sítích doslova exhibujeme svým štěstím. Chlubíme se stejně dětinsky jako na základní škole. Nikdo se nám za to ale na rozdíl od školních let neposmívá.
Ukazujeme ostatním svoje exotické dovolené, krásné partnery, zdravé večeře, naleštěná auta a chvíle pohody v domácím prostředí.
V ordinaci svého psychiatra se nikdo nevyfotí. Vyfotí se až o hodinu později v kavárně s dortíkem, kávou a vodou Evian. Už ale nenapíše, že jí zrovna nové léky.
Je to neštěstí lidské povahy, ale všechno vnímáme ve srovnání s ostatními. A když sleduji tohle všudypřítomné štěstí ostatních, tak mi přijde, že můj život až tak krásný není.
A přesně to je největší past.
Můj kamarád Martin Kolář mi kdysi řekl jednu moc chytrou věc.
"Víš, závist v sobě má každej člověk – a nikdo ji na sobě nemá rád. Považuju proto za neslušný lidi stavět do situací, kdy by ti něco museli závidět."
Jiný můj kamarád, Tomáš, to shrnul ještě stručněji.
"Chrochtej potichu."
Víte, já si myslím, že je v tom ohromnej kus pravdy. Podle mě bychom na sítích měli sdílet víc myšlenek a méně snobství a blahobytu. A taky občas mluvit o svých problémech. "
Uvědomila jsem si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se stáhla z veřejnýho blogu (a nedovedla ho celou dobu pojmenovat).
Mně to třeba ani tak nepřišlo, ale z některých neprávem obdivných komentů mi došlo, že někteří lidi můžou chytat z mých světlých chvilek depku.
Ale stejská se mi, to jo, dost.
Update: O svých problémech píšu, ale na uzavřený verzi blogu, protože se moje krize netýkala jen mě a chci mít jistotu, že vím, kdo příspěvek čte.
Ale můžu sdílet aspoň P.S. :-) :
P.S.
Zase jsem musela sdílet slova Ládi Zibury:
" Včera jsem se bavil s jedním zajímavým člověkem, Tadeáš se jmenoval. Natáčí dokument o sociálních sítích a ptal se mě, co vnímám jako jejich nejhorší aspekt.
Víte, já nesdílím všeobecnou nevraživost k sociálním sítím a nemyslím si, že by dnešní děti měly horší dětství než já.
Jednu věc ale považuju za ohromně špatnou.
Naše Facebooky a Instagramy jsou vylhanou představou života, který bychom chtěli mít i ve skutečnosti. Před ostatními na sítích doslova exhibujeme svým štěstím. Chlubíme se stejně dětinsky jako na základní škole. Nikdo se nám za to ale na rozdíl od školních let neposmívá.
Ukazujeme ostatním svoje exotické dovolené, krásné partnery, zdravé večeře, naleštěná auta a chvíle pohody v domácím prostředí.
V ordinaci svého psychiatra se nikdo nevyfotí. Vyfotí se až o hodinu později v kavárně s dortíkem, kávou a vodou Evian. Už ale nenapíše, že jí zrovna nové léky.
Je to neštěstí lidské povahy, ale všechno vnímáme ve srovnání s ostatními. A když sleduji tohle všudypřítomné štěstí ostatních, tak mi přijde, že můj život až tak krásný není.
A přesně to je největší past.
Můj kamarád Martin Kolář mi kdysi řekl jednu moc chytrou věc.
"Víš, závist v sobě má každej člověk – a nikdo ji na sobě nemá rád. Považuju proto za neslušný lidi stavět do situací, kdy by ti něco museli závidět."
Jiný můj kamarád, Tomáš, to shrnul ještě stručněji.
"Chrochtej potichu."
Víte, já si myslím, že je v tom ohromnej kus pravdy. Podle mě bychom na sítích měli sdílet víc myšlenek a méně snobství a blahobytu. A taky občas mluvit o svých problémech. "
Uvědomila jsem si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se stáhla z veřejnýho blogu (a nedovedla ho celou dobu pojmenovat).
Mně to třeba ani tak nepřišlo, ale z některých neprávem obdivných komentů mi došlo, že někteří lidi můžou chytat z mých světlých chvilek depku.
Ale stejská se mi, to jo, dost.
Update: O svých problémech píšu, ale na uzavřený verzi blogu, protože se moje krize netýkala jen mě a chci mít jistotu, že vím, kdo příspěvek čte.
Žádné komentáře:
Okomentovat